Obsah kapitoly

---

8.6 Způsoby usuzování v aplikaci práva (mezery)

Vzhledem ke své obecné povaze, podobě legislativního procesu i stále se vyvíjející realitě ve společnosti nemohou právní předpisy vždy pokrýt veškeré možné situace, které v praxi nastávají. Může se stát, že se bude zdát, že pro některou situaci nebude právní úprava. Pokud k tomu skutečně dojde a danou situaci nebude regulovat žádná právní norma, přestože je to žádoucí či přímo nezbytné, jedná se o mezeru v právu. Existence mezer v právu není žádoucí, což plyne nejen z charakteru práva, ale také z charakteru systému práva. V interpretaci práva proto platí, že z předpokladu úplnosti právního řádu plyne zákaz vytvářet v právu mezery (Wintr 2013: 87)

Pokud bude taková mezera vytvořena zákonodárcem proto, že ji takto zamýšlel, jedná se o mezeru záměrnou. Takovou mezeru je nutné respektovat a nelze ji žádným způsobem zaplňovat. Krom záměrnosti je to však také mezera domnělá, protože normotvůrce tuto regulovat nechce, což dále znamená, že úprava je kompletní.

O mezeru skutečnou se jedná, pokud vznikne opomenutím (primární mezera) či samovolně změnou poměrů ve společnosti (sekundární mezera). Normotvůrce buď zapomněl, že bylo správné regulovat určité typy vztahů, nebo to vůbec netušil, protože v době vzniku právní regulace takové skutečnosti neexistovaly. Podle Filipa Melzera se o skutečnou mezeru v zákoně jedná v případě, že chybí regulace v rozporu s plánem zákonodárství. (Melzer 2008: 171). Skutečnou mezeru pak ilustruje příkladem, kdy je stanovena povinnost státu, ale není určen orgán, který ji má uskutečnit.

Mezery v právu lze řešit analogií (blíže jsme se s ní seznámili již v kapitole 6.2). To je takový postup, který na základě podobnosti použije pro situaci, pro niž vlastní úprava či řešení neexistuje, právní úpravu jiného případu. Slouží potom jako legislativní zkratka, a to za využití pojmů přiměřeně a obdobně, a jako nástroj posílení právní jistoty. Připomeňme, že analogie je zcela zakázána v trestním právu hmotném a obecně k tíži pachatele.

• Analogie v soudním rozhodování

  „Analogií aplikace práva je třeba rozumět řešení právem neupravených vztahů podle právní úpravy vztahů podobných. Teorie práva rozlišuje tzv. analogii legis, tedy situaci, kdy se na skutkovou podstatu zákonem neřešenou aplikuje právní norma, která je obsažena ve stejném zákoně a která upravuje skutkovou podstatu nejpodobnější, a tzv. analogii iuris, tzn. situaci, kdy lze výjimečně aplikovat právní zásady příslušného právního odvětví, případně dokonce obecné právní zásady, které obsahuje celý právní řád, ovšem pouze za předpokladu, že není možné postupovat prostřednictvím analogie legis. Použití analogie iuris je ve veřejném právu značně nežádoucí, zatímco použití analogie legis lze za účelem vyplnění mezer v procesní úpravě za předpokladu, že je to ve prospěch ochrany práv účastníků řízení, použít.“

  (Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2011 č.j. 9 As 47/2011–105)