8. Aplikace práva

Markéta Štěpáníková, Martin Škop

Obsah kapitoly


8.1 Obecné rysy aplikace práva

Právo ožívá v právní praxi, čímž dochází k tzv. realizaci práva. Dopady realizace práva se zabývá sociologie práva, nicméně v rovině vymezení, procesu a základních pravidel je realizace práva předmětem studia právní teorie.

Aplikace práva je způsobem, kterým se právní norma používá ve společenských vztazích. Rozumí se jí proto používání práva v konkrétních společenských vztazích při regulaci lidského chování. Obecná právní norma je prostřednictvím lidské vůle přetvářena do podoby konkrétního a individuálního příkazu (pravidla), které ovlivňuje konkrétní chování konkrétního subjektu. Taková aplikace může být prováděna jak autoritativními, tak neautoritativními subjekty, což znamená, že aplikovat právo může téměř kdokoli. Podstatné je, aby jej právo rozlišilo jakožto subjekt. Koneckonců, právní vztahy nebo právní poměry (jako druh aplikace práva), vytvářejí nejrůznější subjekty (tedy kdokoli, kdo je právem uznaný za schopného uzavírat právní vztahy).

Výše uvedené obecné pojetí aplikace práva charakterizuje tzv. aplikaci práva v širším slova smyslu. Vedle ní můžeme rozlišit aplikaci práva v užším slova smyslu (autoritativní aplikaci práva). Autoritativní aplikace práva je jedním z typů aplikace práva v širším slova smyslu (vedle shora uvedených právních vztahů je to také vydávání interních normativních instrukcí). Autoritativní aplikace práva je prováděna autoritativními subjekty, například soudy nebo správními orgány nebo obecně orgány veřejné moci, které tím realizují svou pravomoc. Je to proces, kterým někdo, komu právní norma svěřila autoritu (nebo taky moc), aplikuje právo a stanovuje konkrétní práva a povinnosti individuálně určeným subjektům. V tomto procesu se projevuje státně mocenské působení práva. Průběh procesu je stanoven právními normami, a jeho výsledkem je individuální právní akt. V této kapitole se budeme zabývat autoritativní aplikací práva.

Podle Jamese B. Whitea je údělem právníků číst zákony, soudní rozhodnutí či různé další dokumenty, kterým musí porozumět, což se neobejde bez interpretace, a pak – což je pro nás podstatné – je uskutečnit v reálném světě. (White 1982: 415) Toto uskutečňování v reálném světě, ovlivňování skutečných lidí, jejich osudů a životů, na základě právních pravidel, přizpůsobování jejich jednání požadavkům a formám stanoveným právní normou, to je aplikace práva. Tím se právo dostává do reálného světa.

Právní jednání a sociální jednání

Jednou z forem realizace práva je právní jednání. Každé právní i protiprávní jednání je sociálním jednáním, jak s ním pracuje např. Max Weber (Weber 1998: 154), jelikož ovlivňuje další jednotlivce nebo komunity. Ne každé sociální jednání je však zároveň právním jednáním, jelikož to vyžaduje úpravu právní normou a zejména hledání „správného“ smyslu. Nikoli „jen“ smyslu, který mu přisuzují jeho aktéři. (Weber 2009: 136) A mimochodem, právě smysl, který jednání má, jej odlišuje od chování, které smysl mít nemusí.

Právní norma obsažená v pramenu práva je latentní (přestože nezbytně musí splňovat podmínku realizovatelnosti, tedy musí být možné ji uskutečnit) a teprve aplikací na konkrétní právní vztah se stává operativní (Procházka a Káčer 2019: 258), fungující. Představme si obecnou právní normu v její latentní podobě, jakou je např. obecný zákaz vjezdu motorových vozidel do parku. Vjede-li do konkrétního parku konkrétní motocykl, dostává se tato norma do své operativní podoby, a konkrétní motocyklista porušuje zákaz a vzniká odpovědnostní právní vztah. Tím jsme se dostali do sféry aplikace.

Aplikace v širším smyslu – realizace práva

K tomu uskutečňování práva si můžeme říci, že se právo se realizuje prostým dodržováním práva a výkonem subjektivních práv, vytvářením právních vztahů, právní odpovědností nebo v rámci autoritativní aplikace práva (Gerloch 2021: 152-153). Lze ji také chápat šířeji a potom ji dělit následujícím způsobem:

  1. soukromoprávní jednání, veřejnoprávní akty, interní instrukce a výkon práv.
  2. protiprávní jednání, zneužití práva, obcházení zákona.

Realizací práva je proto jakékoliv chování nebo jednání osoby (osoby v právním slova smyslu) či orgánu veřejné moci spojené s právem.

  • Realizace práva v rozhodnutí soudu

    Subjekty práva uskutečňují právo jednak právními úkony a akty aplikace práva, jednak využíváním oprávnění a plněním právních povinností. Zvláštní úlohu při uskutečňování práva mají orgány státu; v konkrétních případech je totiž nezbytným stupněm realizace práva jeho aplikace státními orgány. Aplikace práva je zvláštní formou realizace práva, jež přísluší státním orgánům. Aplikací práva je pak třeba rozumět určitý zvláště kvalifikovaný postup právní činnosti státních orgánů. Při aplikaci práva státní orgány na základě ustanovení právních norem organizují uskutečňování práva vydáváním individuálních veřejnoprávních aktů (aktů aplikace práva, které je nutno odlišovat od normativních právních aktů státních orgánů). Individuální akt aplikace práva je výsledek činnosti státního orgánu vztahující se na určitý individuální (jedinečný) případ.“

    (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3646/2009)

Aplikace práva v užším smyslu

Autoritativní aplikaci práva (aplikaci práva v užším slova smyslu) lze popsat takto: „Aplikace práva je kvalifikovaná forma realizace práva uskutečňovaná orgány veřejné moci.“ (Gerloch 2021:153) V procesu autoritativní aplikace práva orgán veřejné moci podřazuje skutkové okolnosti pod příslušnou právní normu a následně vydává akt aplikace práva. To lze vyjádřit tak, že zjistí, co se stalo a pak k tomu přiřadí správnou právní normu.

K aplikaci práva musí mít daný orgán veřejné moci pravomoc (možnost danou právem realizovat svěřenou moc) a kompetenci [konkrétní věcné stanovení způsobu výkonu pravomoci – viz nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57)]. Právní norma, která je ze své podstaty obecná, se použije na konkrétní skutečnost. A na základě propojení právní normy a skutkového stavu je vydán akt aplikace práva.

Mezi základní typy způsobů, jimiž dochází k aplikaci práva můžeme řadit (Gerloch 2021: 207-208):

  1. občanské řízení: je upraveno zejména v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) a dalších procesních předpisech. Je zpravidla kontradiktorní, existují však i tzv. nesporná řízení (zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Rozhoduje tu soud. Občanský soudní řád je základní procesní norma a použije se subsidiárně (tedy v případech, ve kterých konkrétní procesní předpisy neřeší některé otázky čili jako takový doplněk) i v jiných řízeních, např. v řízení před Ústavním soudem nebo v daňovém řízení. Za zvláštní druh civilního řízení, lze považovat insolvenční řízení, které směřuje k řešení úpadku, případně hrozícího úpadku dlužníka (úpadce). Zvláštní úprava insolvenčního řízení je obsažena v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Jako další zvláštní druh civilního řízení lze označit také exekuční řízení, které směřuje k výkonu tzv. exekučního titulu (např. pravomocného individuálního právního aktu), tedy k vymožení povinnosti, které povinný subjekt nesplnil dobrovolně. Exekuční řízení jako zvláštní zákon upravuje zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
  2. trestní řízení: je upraveno zejména v trestním řádu [zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Je kontradiktorní. Začíná přípravným trestním řízením, v němž je sděleno obvinění, probíhá vyšetřování a shromažďují se důkazy. Následně se připravuje obžaloba, kterou podává státní zástupce na základě výsledků vyšetřování. Po podání obžaloby k soudu je nařízeno hlavní líčení, na jehož konci je vydání individuální právní akt. Rozhoduje výlučně soud.
  3. správní řízení: je upraveno zejména ve správním řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád). Opět je v zásadě kontradiktorní. Rozhoduje tu správní orgán (např. ÚOHS, krajský úřad).
  4. daňové řízení: tím se obvykle rozumí postup správců daní (orgánů veřejné moci), jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Je upraveno daňovým řádem. Je upraveno daňovým řádem (zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád).
  5. některé typy řízení před Ústavním soudem: v tomto případě jde o specifický typ řízení, zaměřený zejména na ochranu ústavnosti, např. zjištění, zda došlo k porušení základních práv a svobod osob. Základní rysy řízení upravuje zákon o Ústavním soudu (zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Jak již bylo řečeno výše [bod a)] úprava řízení v tomto zákoně není příliš rozsáhlá, a proto se používá (subsidiárně) občanský soudní řád.
  6. zvláštní typy řízení: v právním systému se setkáme s celou řadou řízení, tedy s řízeními, ve kterých vystupuje orgán veřejné moci, a jejichž účelem je individualizovat obecnou právní normu v individuálních případech (zvláštním typem řízení je např. soudní řízení správní – zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Většinou se však jedná o specifické případy, které využívají některý z dominantních procesních předpisů (občanský soudní řád nebo správní řád), které mají univerzální povahu.

Kromě toho existuje ještě rozhodčí a mezinárodní arbitráž. Ty se však řídí vlastními procesními pravidly (např. zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů) a legitimita jejich rozhodování je postavena jinak než u soudního nebo správního řízení. Rozhodčí řízení není typickou autoritativní aplikací práva. Rozhodce totiž není orgánem veřejné moci, tedy chybí zde vrchnostenský prvek (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 582/02 ze dne 16. 12. 2002). Kdy tedy nejde o aplikaci práva v užším smyslu? V případech, kdy nerozhoduje orgán veřejné moci nebo kdy jde o tvorbu práva. Rozhodčí řízení je totiž možno chápat jako součást systému alternativního řešení sporů (ADR – alternative dispute resolution). Při této alternativě rozhodují spory nezávislé osoby (nezávislé entity), na kterých se strany sporu shodnou. To znamená, že není výjimečné, aby touto rozhodovací entitou byl počítač, algoritmus nebo umělá inteligence (či její nápodoba). Závaznost takového rozhodnutí neplyne z autority rozhodce, ale z dohody stran, na níž je založena jeho rozhodovací schopnost.

Otázky skutkové a právní

V procesu, obvykle, autoritativní aplikace práva je pro subsumpci (podřazení skutkového stavu pod příslušnou právní normu) nezbytné vyřešit dva typy otázek: skutkové a právní (Gerloch 2021: 207).

Skutkové otázky: Questiones facti

Skutkové otázky jsou takové, které zkoumají, jak přesně v realitě proběhla či existuje právní skutečnost, která založila právní vztah či právní odpovědnost, případně jak byly naplněny podmínky pro vznik právního vztahu samotného. To zahrnuje např. i stav subjektů právního vztahu, místo a čas, v nichž k právní skutečnosti došlo nebo podobu škody či škodlivého následku.

Právní otázky: Questiones iuris

Právní otázky jsou ty, které směřují k určení právních norem dopadající na konkrétní případ. Zde je tedy nutné vycházet z formálních pramenů práva, jejich právní síly a jejich závaznosti. Následně je také třeba určit na základě působnosti právních norem (časové, osobní, věcné i místní), která pravidla se pro daný případ uplatní. Následně dojde k subsumpci, kdy se skutkové otázky podřadí pod právní úpravu, a na základě toho dojdeme k právnímu závěru.

  • Otázky skutkové i právní v rozhodnutích soudů

    Ústavní soud v r. 2018 řešil ústavní stížnost ve věci, kterou šlo označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že v takových případech – s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí – je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Pochybení takového charakteru však Ústavní soud shledal v postupu městského soudu, který aplikoval nesprávný právní předpis. Takovýto postup městského soudu ignoroval fakt, že k uzavření posuzované smlouvy došlo za účinnosti obchodního zákoníku, a posuzoval ji podle občanského zákoníku. Tím se dostal do rozporu s požadavkem ústavně konformní interpretace právních předpisů.

    [nález sp. zn. III. ÚS 1329/18 ze dne 23. 10. 2018 (N 176/91 SbNU 205)]

    „Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.“

    (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1656/2003)

    „O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Činil-li tudíž odvolací soud závěr, že účastníci v kupní smlouvě neprojevili jednoznačnou vůli, že se jejich závazkový vztah z případné odpovědnosti za vady bude řídit obchodním zákoníkem, dospíval ke skutkovému zjištění. Teprve dovozoval-li v návaznosti na toto zjištění, že žalobcovo uplatněné právo z odpovědnosti za vady je třeba poměřovat § 597 odst. 1 a § 599 obč. zák. formuloval závěry právní.“

    (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3128/2012)