Obsah kapitoly

---

8.2 Společné rysy aplikace práva

1. Procesněprávní a hmotněprávní předpisy (aneb čím se to řídí)
   Konkrétní proces autoritativní aplikace práva, na jehož konci je vydán individuální právní akt, je upraven jak v hmotněprávních předpisech, tak v těch procesněprávních. Zatímco obsah případu, jeho věcný základ (např. podvod nebo porušení osobnostních práv) se posuzuje na základě hmotněprávních předpisů (např. trestního zákona, občanského zákoníku), průběh řízení před soudem nebo správním orgánem (např. náležitosti žaloby, příslušnost soudu) se řídí procesněprávními předpisy (např. občanským soudním řádem nebo trestním řádem).
2. Zásada materiální a formální pravdy (aneb co se zjišťuje)
   To, co všechno může a musí soud zjišťovat, záleží na tom, zda zjišťuje materiální nebo formální pravdu. Materiální pravda je objektivní pravda, taková, která odpovídá realitě. Formální pravda je pravda relativní, ta zjištěná a zjistitelná, a vychází tedy z tvrzení účastníků řízení. Soud je povinen zjišťovat materiální pravdu ve všech typech řízení (Harvánek 2013:284), nicméně v civilním řízení jsou i prvky formální pravdy. K tomu se dostaneme ještě níže u dokazování.
3. Volné uvážení – diskreční pravomoc (aneb jak se to zvažuje)
   Každý orgán veřejné moci, který aplikuje právo, má diskreční pravomoc. Ta mu umožňuje např. rozhodnout tam, kde právní norma umožňuje více možností výkladu, nebo u neurčitých právních pojmů, případně uvážení, zda jsou dostatečně splněny podmínky. Prostor, který tak zákonodárce pro orgány aplikující právo vytváří, umožňuje jejich vlastní uvážení.

• Diskreční oprávnění v rozhodnutích soudů

  „Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost správního orgánu volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, která zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, která zákon stanoví dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k rozhodnutí. Takovýto postup nemůže být nahrazen matematickým výpočtem, a to ani při představě o větší objektivitě rozhodování, protože do rozhodování musí vstoupit i složky, které matematicky modelovat nelze. To neznamená, že součástí volné úvahy nemohou být například ekonomické propočty; jejich charakter a účel však bude podstatně odlišný.“

  (Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 6 A 99/92-50)

  „K samotné aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. je vhodné připomenout, že volné uvážení soudu v tomto smyslu je namístě tam, kde lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, či nelze-li ji zjistit vůbec. Takovou úvahu je přitom možné založit jedině na dostatečném zjištění skutečností umožňujících kvantitativní posouzení srovnatelných souvislostí v daném místě a čase, jež bude ústit v logické a pečlivě odůvodněné rozhodnutí soudu. Je nutné mít na paměti, že naznačená činnost soudu nemůže být projevem libovůle, tedy nikterak nepodloženého úsudku, nýbrž se musí jednat o přezkoumatelné hodnocení daných okolností […])

  (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016)