Obsah kapitoly

---

8.3 Principy a zásady autoritativní aplikace práva

Proces aplikace práva se řídí mnoha principy a zásadami. Některé platí v celém právním řádu, některé jsou odvětvové, což znamená že platí například jen v civilním řízení nebo trestním řízení. Některé zásady se vzájemně vylučují, či doplňují, což je dáno pojetím, které příslušné řízení ovládá. Zde si představíme ty nejobecnější.

Každá věc může být autoritativně rozhodnuta jen jednou, aby nebylo možné trestat jedno protiprávní jednání opakovaně. Pokud již věc je projednávána, započetí dalšího řízení ohledně stejné věci brání překážka litispendence. Pokud již byla věc rozhodnuta, jde o res iudicata (věc pravomocně rozhodnutou) a nelze ji projednávat znovu (ne bis in idem).

Zvláštnosti „věci rozhodnuté“

Princip neotevírání již jednou rozhodnuté věci, který je v souladu se zásadou právní jistoty, neznamená, že pokud jedna situace dá vzniknout více druhům právní odpovědnosti, rozhodnutí ohledně jednoho z nich zabrání projednávání těch ostatních. Pokud tedy z jednoho protiprávního jednání vznikne jak odpovědnost za škodu, tak i trestněprávní odpovědnost, a nebudou řešeny v rámci jednoho řízení, neuplatní se mezi nimi ani překážka litispendence, ani překážka rei iudicatae.

Mezi hlavní principy a zásady procesu aplikace práva patří také nezávislost soudů a zásada zákonnosti. Zásada zákonnosti se projeví například v ustanovení § 2 odst. 1 trestního řádu: „Nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon.“

Zásada presumpce neviny znamená, že dokud není pravomocně rozhodnuto o vině obžalovaného, musí být považován za nevinného. Tato zásada se projevuje v ustanovení § 2 odst. 2 trestního řádu: „Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.“ Jak zásada nezávislosti soudů, zásada zákonnosti či presumpce neviny jsou těmito zákonnými pravidly pouze konkretizovány, protože jejich význam je podtržen také jejich ústavním zakotvením (zásada zákonnosti: čl. 39 Listiny základních práv a svobod; presumpce neviny: čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; nezávislost soudů: čl. 81 a 82 Ústavy).

Jedním z důsledků presumpce neviny je i zásada in dubio pro reo, která zahrnuje povinnost soudu v případě pochybností volit řešení ve prospěch obžalovaného. Tato zásada je ve srovnatelné podobě přítomna v Digestech (50, 17, 20), kde se praví: „Quotiens dubia interpretatio libertatis est, secundum libertatem respondendum erit.“ Volně přeloženo to můžeme chápat jako pokyn stranit svobodě, jsou-li o zásahu do svobody pochybnosti. Je to zásada, která má mnohem obecnější význam a směřuje k ochraně člověka: je-li omezována jeho svoboda, musíme si být zcela jisti důvody a právními příkazy. Pokud tomu tak není, neměli bychom ji omezit.

Další zásadou je iura novit curia znamená, že soud zná právo, otázky právní regulace proto nemusí účastníci řízení soudu tvrdit a dokazovat. Soudy jsou určeny k tomu, aby autoritativně interpretovaly a aplikovaly právo, a proto je na nich právo znát. Dokazují se pouze otázky skutkové (např. právní skutečnosti), ale nikoli otázky právní. Samozřejmě to neznamená, že by v právní otázkách neměly být pochybnosti, ale to je otázka interpretace a argumentace.

• Iura novit curia v rozhodnutí soudů

  „Porušením tzv. legitimního očekávání nabytí majetku může být i postup soudu v rozporu se zásadou "iura novit curia", tedy zamítnutí žaloby, kterou žalobce uplatnil nárok na peněžité plnění, avšak uvedl nesprávný právní důvod požadovaného plnění, pokud skutková zjištění umožňují uplatněný požadavek podřadit pod správnou hmotněprávní normu, věc posoudit a o nároku rozhodnout. Ústavní soud připomíná, že spravedlnost jako ústavní princip a hodnota musí být v rozhodovací činnosti soudce vždy přítomna.“

  [nález sp. zn. I. ÚS 2443/08 ze dne 29. 12. 2009 (N 259/55 SbNU 499)]

  „V situaci, kdy si byl Nejvyšší správní soud při rozhodování této věci jednoznačně vědom existence vlastního rozsudku sp. zn. 6 As 125/2014 a právního názoru v něm obsaženého (kromě skutečnosti, že tato povědomost plyne přímo z obsahu napadeného rozsudku, předpokládá se tato znalost rovněž z obecné zásady iura novit curia, neboť i precedenční rozhodnutí soudů představují právo v širším slova smyslu a soud je povinen dobře znát - zejména vlastní - judikaturu) a protože skutkové a právní okolnosti případu zcela jednoznačně nepřipouštěly možnost distinkce, bylo možno postupovat jen dvěma způsoby. Buď dříve vyslovené právní závěry zopakovat i v rozhodovaném případě, anebo předložit odlišný právní názor rozšířenému senátu postupem podle ustanovení § 17 odst. 1 soudního řádu správního. Nic takového však rozhodující senát Nejvyššího správního soudu neučinil a jakémukoliv použití právního názoru obsaženého v rozsudku sp. zn. 6 As 125/2014 se v podstatě zcela vyhnul, čímž se však dopustil porušení dříve zmíněných principů předvídatelnosti a jednoty rozhodovací činnosti soudů a zásady rovnosti účastníků řízení.“

  [nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016 (N 6/80 SbNU 65)]

Jednou z převažujících zásad, která je spojena se všemi typy řízení, je zásada volného hodnocení důkazů. Je na uvážení soudu (soudce), jak důkazy zhodnotí a jaký jim dají při posuzování skutečnosti význam. Soud nemá dopředu stanovenou váhu důkazů. Ota Weinberger pokládal zásadu volného hodnocení důkazů za dovolení, aby ten, kdo aplikuje právo, sám posoudil hodnověrnost a důkazní sílu provedených důkazů. To však aplikující subjekt nezbavuje povinnosti vysvětlit, proč některé skutečnosti pokládá za dokázané. (Weinberger 2017: 198.) Vysvětlení, obsažené v odůvodnění rozhodnutí, je objektivací soudcových (nebo jakéhokoli subjektu autoritativně aplikujícího právo) úvah, které musí dodržovat logické a racionální postupy. (Gazda 2020: 57) Například v trestním řízení se zásada volného hodnocení důkazů projevuje v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu: „Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.“ V civilním řízení je tato zásada vyjádřena v § 132 o. s. ř.: „Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.“

• Presumpce neviny a volné hodnocení důkazů

  Presumpce neviny se promítá i do hodnocení důkazů a krom limitů veřejné moci (a ochrany individua před státem) ukazuje, že „volné“ v této zásadě neznamená, že chybí jakékoli limity, ale naopak. Že i volné hodnocení důkazů je omezeno racionalitou, ochranou práv a vyloučením svévole. V tomto smyslu se vyjádřil i Ústavní soud: „Z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj., jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (k obsahu pojmu praktická jistota viz O. Weinberger, Logické a metodologické základy důkazu v oboru práva. Stát a právo, č. 13, 1967, s. 202).

  Hodnocením důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu se rozumí hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů, hodnocení jejich závažnosti, jakož i hodnocení jejich zákonnosti. Volné hodnocení důkazů je pak procesní maximou, dle níž trestním řádem není dána apriorní hierarchie váhy či důkazní síly důkazních prostředků.“

  nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)

Zásada volného hodnocení důkazů není neomezená. Přestože je také výrazem nezávislosti soudů (čímž se nám jednotlivé zásady opět pěkně propojují), neznamená to, že by soud byl při hodnocení zcela neomezený. Musí se řídit racionalitou či logikou. Nemůže pominout empiricky ověřené či podsouvat svůj názor za fakta. Základem dokazování je odhalování pravdy a je to tedy – byť specifický – vědecký proces, který musí být založen na vědeckých poznatcích a objektivních způsobech zjišťování pravdy.

Protikladem zásady volného hodnocení důkazů je legální důkazní teorie (dříve zákonná teorie průvodní, někdy také teorie formálních důkazů), která stanovuje hierarchii důkazních prostředků: například tereziánský trestní kodex (Constitutio Criminalis Theresiana) dával absolutní přednost přiznání, k němuž došlo za použití předepsaného mučení. Tento princip také znamená, že důkazům je zákonem přiznána váha či význam, takže je například nelze zpochybnit.

Zásada volného hodnocení důkazů a zákonná teorie průvodní nejsou tak striktně odděleny a ve skutečnosti dochází k jejich prolínání. A to nejen v minulosti. Příkladem je ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., ve kterém se praví: „Soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.“ Tím má soud zákonem stanoveno, jak má k tomuto důkaznímu prostředku (např. k rozhodnutí jiného soudu o tom, že byl spáchán trestný čin) přistupovat a jak má jím provedený důkaz hodnotit. Lze tedy říci, že i v případě České republiky, kde je dominantní zásada volného hodnocení důkazů, nalezneme prvky legální důkazní teorie.

Stejně protikladnými zásadami jsou zásada dispoziční a zásada oficiality. V případě dispozice jsou účastníci (typicky ten, kdo navrhuje) pánem svého podání. Určuje, co se bude s návrhem dít a bez jeho návrhu není možné řízení zahájit (ukončit naopak jde i bez návrhu či návrhu navzdory). Zásada dispozitivnosti je typicky spojena s civilním sporným řízením: bez návrhu strany nemůže řízení proběhnout a po celou dobu s ním strana disponuje (nakládá), a to až do rozhodnutí.

Zásada oficiality naopak znamená, že řízení se nezahajuje úkonem jedné ze stran (či účastníka), ale orgán veřejné moci bez ohledu na to, jestli se to účastníkovi líbí nebo s tím souhlasí. Tak například státní zástupce stíhá všechny trestné činy, o nichž se dozví a nepotřebuje k tomu návrh poškozeného, trestní oznámení nebo souhlas obviněného.

A závěr jedna podstatná zásada: rovnost účastníků řízení. Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví, že všichni účastníci řízení jsou si v řízení rovni. Jiné vyjádření této zásady je „rovnost zbraní“ (rovnost příležitostí). Uplatní se jak v řízení trestním, tak řízení civilním, což je dáno i tím, že žádná ze stran by v řízení neměla být zvýhodněna na úkor strany druhé.

• Rovnost účastníků v trestním řízení

  Jedním z projevů rovnosti účastníků v trestním řízení je i právo na právní pomoc (které se ale mlže uplatnit i v civilním řízení). Projevuje se to například v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. září 2016, čísla stížností 50541/08, 50571/08, 50573/08 a 40351/09, Ibrahim a ostatní proti Spojenému království: „Neprodlený přístup k obhájci představuje významnou protiváhu zranitelnosti podezřelého, který byl zbaven osobní svobody, jelikož brání tomu, aby byl vystaven špatnému zacházení ze strany vyšetřujících orgánů či byl jinak nucen vypovídat proti své vůli, a obecně přispívá k předcházení justičních omylů a naplňování cílů vtělených do článku 6 Úmluvy, zejména procesní rovnosti zbraní mezi orgány činnými v trestním řízení a stíhanou osobou (Pishchalnikov proti Rusku, č. 7025/04, rozsudek ze dne 24. září 2009, § 68–69). Přítomnost obhájce je vyžadována zásadně již při prvotním výslechu podezřelého, ledaže bylo prokázáno, že za konkrétních okolností existovaly naléhavé důvody pro omezení tohoto práva. I v těchto situacích nicméně nesmí být práva obhajoby poškozena nevratným způsobem. K tomu dojde zpravidla tehdy, jestliže obviněný učinil při výslechu sebeobviňující výpovědi, které byly následně použity jako usvědčující důkaz (Salduz proti Turecku, č. 36391/02, rozsudek velkého senátu ze dne 27. listopadu 2008, § 53–54).“