Obsah kapitoly

---

8.5 Individuální právní akt

Individuální právní akt je završením procesu autoritativní aplikace práva. Jeho prostřednictvím se projevuje vůle autoritativního subjektu, kterou se zakládají, mění nebo ruší právní vztahy, případně se jejich existence (či neexistence) autoritativně ověřuje. Jsou tedy projevem autority státu, který těmto orgánům propůjčil schopnost autoritativně působit. Existuje celá řada individuálních právních aktů: rozsudek, usnesení, povolení, platební rozkaz, trestní příkaz atd. Všechny tyto akty můžeme zahrnout pod obecný pojem rozhodnutí.

Individuální právní akt je typem právního aktu (vedle normativních právních aktů). Všechny právní akty jsou charakterizovány jako rozhodnutí orgánu veřejné moci, které má následky právní povahy. Individuální právní akt je projevem vůle (rozhodnutím), který má však na rozdíl od normativního právního aktu ryze individuální povahu. Jeho adresáti jsou určeni nikoli typovými znaky, ale tak, aby bylo zcela zjevné, vůči komu mají vyvolávat právní následky.

• Rozhodnutí v rozhodnutích

  Všimněme si jak rozhodnutí, tedy individuální právní akt, chápou soudy. V rozhodnutích soudů se také setkáme s odlišením právního předpisu (normativního právního aktu) a individuálního právního aktu.

  „Pojem „rozhodnutí“ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. je třeba chápat v materiálním smyslu jako jakýkoliv individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení. Námitky, že rozhodnutí nemělo příslušnou formu a nebylo vydáno v žádném řízení, je nutno odmítnout již proto, že potřeba soudního přezkumu faktických správních rozhodnutí je ještě intenzivnější právě tam, kde správní orgán nepostupuje předem stanoveným a předvídatelným způsobem podle příslušného procesního předpisu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.5.2006, čj. 1 Afs 147/2005, č. 923/2006 Sb. NSS)

  „Vydání právního předpisu nelze považovat za rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, neboť takový zásah musí mít nepochybně charakter individuálního aktu aplikace práva nebo jiného individuálního zásahu do základních práv a svobod (srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 246/96, uveřejněné pod č. 25 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997, str. 583 a násl.).“ [usnesení sp. zn. IV. ÚS 127/03 ze dne 7. 4. 2003 (U 9/30 SbNU 523)]

Náležitosti individuálního právního aktu

Zpravidla každý individuální právní akt musí obsahovat záhlaví, výrok, odůvodnění a poučení o opravných prostředcích. To jsou tzv. náležitosti individuálního právního aktu. Někdy jsou tyto části označovány jako formální náležitosti individuálního právního aktu. Záhlaví a výrok obsahují všechny individuální právní akty. Musí z nich být jasné, kdo je vydal, vůči komu směřují a co je podstatou aktu: tedy jaké jsou jejich následky. V některých případech se odůvodnění nevyžaduje: často však v těchto případech nalezneme informaci o tom, proč se odůvodnění nepřipojuje. Totéž platí pro poučení. Vzhledem k transparentnosti působení veřejné moci a možnosti kontroly je žádoucí, aby tyto části v rozhodnutích byly přítomny.

Záhlaví obsahuje zejména identifikační údaje orgánu, který individuální právní akt vydal a označení účastníků, vůči kterým směřuje. Rovněž se zde setkáme s dalšími formálními údaji, kterými se identifikuje řízení a typ projednávané věci. V záhlaví se také uvádí typ individuálního právního aktu. Výrok představuje obsah rozhodnutí ve věci samé. Jedná se o závaznou část rozhodnutí, ve které jsou obsažena individuální pravidla, příkazy či ve které se závazně posuzuje předkládaný právní vztah či stav. Výrok se někdy také nazývá enunciát. V odůvodnění orgán autoritativně aplikující právo uvádí, po jakých úvahách dospěl k závěru uvedenému ve výroku. Shrnuje skutkové závěry objasněné dokazováním a právní poznatky učiněné ve věci. Odůvodnění má za cíl vyjasnit, proč soud nebo jiný orgán autoritativně aplikující právo dospěl ke konkrétnímu závěru, včetně vysvětlení důvodů, které jej k tomuto závěru vedly. Poslední částí je poučení o možnosti podat řádné opravné prostředky. V něm se stanovuje, zda vůbec, případně v jaké lhůtě, a ke kterému orgánu lze podat řádný opravný prostředek (například odvolání, odpor atp.).

Části civilního rozhodnutí. Vidíme, že rozhodnutí nemusí být dlouhé (i když některá rozhodnutí mají několik desítek výroků) a i odůvodnění, při dodržení všech nezbytných aspektů lze podat v krátké podobě (ale i zde se lze setkat s rozhodnutími, jejichž odůvodnění je na několik desítek stran či i stovek stran).

Části trestního rozhodnutí. Povšimněme si, že odůvodnění je při srovnání velmi krátké a pouze sděluje, že odůvodnění v tomto individuálním právním aktu (rozsudku) nebude obsaženo, protože žádná ze stran nebude podávat řádné opravné prostředky. Při ústním vyhlášení rozhodnutí soud přečte podstatnou část odůvodnění, takže účastníci vědí, co soud vedlo k výroku. Pokud se účastníci odvolání vzdají, pak není odůvodnění v písemném vyhotovení rozsudku obsaženo. Ale formálně – při vyhlašování – i odůvodnění (byť zkrácené) bylo přítomno.

Části jiného (velmi specifického) individuálního právního aktu (udělení milosti prezidentem republiky). Všimněme si, že v něm chybí poučení: proti tomuto rozhodnutí totiž neexistuje žádný opravný prostředek. Řádný ani mimořádný. Co se týče odůvodnění, to také není příliš rozsáhlé a dostatečně se nevěnuje ani otázkám skutkovým, ani otázkám právním.

Části rozhodnutí správního (Rady pro rozhlasové a televizní vysílání). Rozsáhlá část odůvodnění zde není (přestože v rozhodnutí je – dokonce s obrázky), protože obsahově jde nad rámec tématu částí individuálního právního aktu.

• Náležitosti individuálních právních aktů v judikatuře

  Níže naleznete některé požadavky, které soudy kladou na formální náležitosti individuálních právních aktů. Absence některé z částí individuálního právního aktu může v některých případech znamenat závažné porušení práva.

  „Mezi základní povinnosti obecných soudů náleží řádně odůvodnit svá rozhodnutí, tj. tak, aby příslušné odůvodnění nejen obsahovalo náležitosti stanovené zákonem, ale také aby bylo srozumitelné a racionální, bez vnitřních rozporů a podstatných logických vad. Nejsou-li tato kritéria naplněna, jde o zřejmý signál a zpravidla i doklad toho, že příslušné rozhodování je zatíženo prvkem libovůle, a tím i v rozporu se základní zásadou občanského soudního řízení zakotvenou v § 1 občanského soudního řádu, jakož i s principy právního státu, jež vyplývají zejména z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

  Přítomnost prvku libovůle v soudním rozhodování, mající za následek porušení práva na spravedlivý proces, lze spatřovat také v tom, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ponechá nevyřešen rozpor mezi názorem svým a názorem soudu prvního stupně, jde-li o určení hodnoty předmětu řízení ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a nezohlední ustálenou soudní praxi, pokud jde o interpretaci a aplikaci výše uvedených ustanovení.“ [nález sp. zn. III. ÚS 674/06 ze dne 19. 2. 2009 (N 30/52 SbNU 291)]

Právní kvalita individuálního právního aktu

Vzhledem k právní kvalitě individuálního právního aktu rozlišujeme také právní moc a vykonatelnost. Za pravomocný označujeme takový akt, který je skutečným závěrem procesu autoritativní aplikace práva. Právní moc rozhodnutí znamená jednak, že individuální právní akt již nelze napadnout řádnými opravnými prostředky, ale také, že tento akt je relativně nezměnitelný a nezrušitelný (změnit jej či zrušit lze již pouze v zákoně výslovně uvedených případech) a nastává překážka věci rozhodnuté (překážka rei iudicatae a v téže věci již nelze znovu rozhodnout; ledaže zákon stanoví jinak).

Vykonatelnost představuje možnost realizovat následky, které individuální právní akt předvídá, včetně nuceného výkonu rozhodnutí. Vykonatelnost nemusí být v přímém vztahu k právní moci rozhodnutí – lze se setkat i s rozhodnutími, která jsou vykonatelná, ačkoli nejsou pravomocná: zejména v případech, kdy podání řádných opravných prostředků nemá odkladný účinek; tato rozhodnutí nejsou pravomocná, ale jsou vykonatelná. Přesto většinou vykonatelnost nastává poté, kdy individuální právní akt nabude právní moci, či současně s tím.

Právní moc individuálního právní aktu

Okamžikem, kdy rozhodnutí nabyde právní moci, se stává relativně nezměnitelným, jelikož ho již nejde změnit řádnými opravnými prostředky. Nastává po marném uplynutí lhůty k podání řádného opravného prostředku, např. odvolání. Rozhodnutí se tak stává závazným.

Právní úprava právní moci

§159 občanského soudního řádu.: „Doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.“

§139 odst. 1 trestního řádu.: „Rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li tento zákon něco jiného, i vykonatelný,

a) jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští,

b) jestliže zákon sice proti němu připouští odvolání, avšak

aa) odvolání ve lhůtě podáno nebylo,

bb) oprávněné osoby se odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět, nebo

cc) podané odvolání bylo zamítnuto.“

Vykonatelnost individuálního právního aktu

Okamžik vykonatelnosti je moment skutečné realizovatelnosti rozhodnutí. Lze ho tedy i autoritativně vynucovat.

Vykonatelnost v civilním řízení

§ 161 o. s. ř.: „(1) Rozsudek je vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění. (2) Není-li v rozsudku uložena povinnost k plnění, je rozsudek vykonatelný, jakmile nabyl právní moci.“

Druhy individuálních právních aktů

Podle toho, jaký subjekt vydává individuální právní akt, je potom dělíme na soudní rozhodnutí, správní rozhodnutí a akty sui generis. Individuální právní akty můžeme také dělit podle vztahu k předmětu řízení na meritorní a procesní. Meritorní individuální právní akt se vyjadřuje k meritu věci, tedy její podstatou (např. rozsudek ve v trestní věci, v němž je rozhodnuto o vině a trestu nebo rozhodnutí, kterým se vyhovuje žalobnímu návrhu nebo se naopak návrh zamítá). Procesní rozhodnutí jsou potom ty, ve kterých není rozhodováno meritum, ale otázky související s průběhem řízení či jednání (např. usnesení o uložení pořádkové pokuty nebo usnesení o připuštění změny žalobního návrhu).

Podle účinků dělíme individuální právní akty na konstitutivní a deklaratorní (Osina 2000: 121-122). Takové dělení dává smysl spíše v civilním řízení, v některých případech také ve správním řízení. V trestním řízení je zcela jasná převaha konstitutivních individuálních právních aktů (o vině a trestu musí rozhodnout soud, jinak platí presumpce neviny), takže dělení nedává velký smysl.

Konstitutivní individuální právní akty

Konstitutivní individuální právní akt je rozhodnutí, které zakládá, mění nebo ruší právní vztah. Aktivně tak mění stav věcí, konstituuje novou realitu, a to od své právní moci do budoucna (ex nunc). Příkladem konstitutivního IPA je např. rozhodnutí o rozvodu manželství nebo o rozdělení podílového spoluvlastnictví.

Deklaratorní individuální právní akty

Deklaratorní individuální právní akt deklaruje, autoritativně ověřuje, a tedy potvrzuje či vyvrací existenci nějakého právního vztahu (poměru). Z logiky věci tedy takovou skutečnost rozpoznává již od jejího vzniku v minulosti (tedy ex tunc). Rozhodnutí samotné však samozřejmě platí od právní moci do budoucna. Příkladem takového rozhodnutí je např. určení vlastnictví na základě určovací žaloby. Přestože deklaratorní rozhodnutí nemá vliv na existenci právního poměru, může se jím měnit povaha subjektivního práva – po takovém rozhodnutí lze například přistoupit k vymáhání dříve sporného plnění. Subjektivní právo na plnění sice existovalo od okamžiku, kdy příslušná právní skutečnost vyvolala účinky, ale nyní již existuje autoritativně určený právní titul konstatující, že k tomu došlo. Na rozdíl od konstitutivních individuálních právních aktů subjektivní práva a povinnosti existují: ty konstitutivní je zakládají.

• Konstitutivní a deklaratorní individuální právní akt

  „V procesní nauce se rozsudky třídí podle různých hledisek. Vedle jiných je známé také třídění rozsudků na deklaratorní a konstitutivní. Rozhodnutí deklaratorní se o sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně vyslovuje, aniž ho mění. Rozhodnutí konstitutivní jsou přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávních vztahů. Rozhodnutí deklaratorní tedy zůstávají svou povahou nutně skutečností pouze procesní, vytvářející vztahy procesní založené závazným výrokem soudu o hmotných subjektivních právech, které trvaly již před vydáním rozhodnutí a které mají tedy účinky ex tunc. Deklaratorní rozsudek proto nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněné na straně 589 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, a dále např. ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 65/2005). Naproti tomu rozhodnutí konstitutivní jsou svou podstatou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení hmotného práva samy teprve důvodem vzniku nového předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popřípadě jeho změny či zániku; jsou s nimi proto spojeny nutně účinky ex nunc. Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004).“

  (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007)

Osvědčení (doklad)

Specifickým případem je osvědčení (doklad). To autoritativně osvědčuje existenci nějaké skutečnosti, např. získání vysokoškolského vzdělání ve formě diplomu či osvědčení o úspěšném složení justiční zkoušky. Osvědčení není vydáváno na základě sporu (Harvánek 2013: 282) a orgán plně vyhoví návrhu (žádosti), neboť jsou bez pochybností splněny všechny zákonem předvídané podmínky. (Horzinková, Novotný 2019: 237) Je proto zvláštním případem deklaratorního individuálního právního aktu, jehož vydání může spor předcházet (typicky spor o to, zda subjektivní právo je nebo není). To u osvědčení nečekejme. Osvědčení potom potvrzuje, že zákonem předvídané podmínky byly splněny. (Skulová 2020: 235)

Příklad osvědčení

§ 11 odst. 5 zákona č. 516/2021 Sb., o odborné justiční zkoušce, výběru a přípravě justičních kandidátů, výběru soudců a předsedů soudů: „Ministerstvo zašle způsobilému a výtečně způsobilému uchazeči osvědčení o úspěšném složení odborné justiční zkoušky bez zbytečného odkladu.“

Vady individuálních právních aktů

Aby individuální právní akt existoval, musí být splněny všechny požadavky, které na něj, jeho vydávání a proces, který jeho vydání předchází, klade zákon. Na základě toho, které podmínky a požadavky nejsou splněny, můžeme rozlišit vadné individuální právní akty a tzv. nicotné individuální právní akty. Obecně je nutné na vady individuálních právních aktů pohlížet prostřednictvím tzv. presumpce správnosti právních aktů. To znamená, že dokud se neprokáže opak – pokud tak nekonstatuje pravomocný subjekt – pohlíží se na právní akt jako na správný.

Jako vadný individuální právní akt označujeme ten, který nesplňuje formální požadavky, nebo je po věcné stránce nesprávný, případně byl vydán v rozporu se zákonem. Nicotný individuální právní akt je takový, který je od samého počátku právně neplatný, a který nemůže mít předpokládané právní následky. Nicotný právní akt označujeme někdy také jako pa-akt nebo nulitní právní akt. Ke zrušení tohoto aktu není potřeba žádné zvláštní řízení, avšak v praxi se mohou vyskytnout nejasnosti v tom, zda se jedná o akt vadný nebo nicotný. Proto i v tomto případě se obvykle vyvolává řízení, ve kterém pravomocný orgán deklaratorně konstatuje neexistenci tohoto aktu.

• Normativní pojetí nicotnosti

  Například správní řád konstruuje pojem nicotnosti takto:

  § 77

  (1) Nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.

  (2) Nicotnost zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal, a to kdykoliv; jestliže správní orgán dojde k závěru, že jiný správní orgán učinil úkon, který je nicotným rozhodnutím, dá podnět správnímu orgánu příslušnému k prohlášení nicotnosti.

  (3) Účastníci řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, a dále ti, kteří jsou uvedeni v písemném vyhotovení tohoto rozhodnutí, jakož i právní nástupci těchto osob, pokud by byli rozhodnutím vázáni, mohou dát podnět k prohlášení nicotnosti; jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli.

  (4) Pokud se důvod nicotnosti týká jen některého výroku rozhodnutí nebo vedlejšího ustanovení výroku, je nicotná jen tato část, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatního obsahu.

  (5) Proti rozhodnutí, jímž správní orgán prohlásil nicotnost, nelze podat odvolání.

• Vady právních aktů

  Praktické nesnáze s určováním vadných právních aktů a nicotných právních aktů se odráží i v soudní judikatuře. „Jen stěží lze požadovat po občanech, aby sami posoudili nulitu správního aktu, když tak neučinil ani kompetentní odvolací orgán veřejné správy. Jestliže soud dospěl k závěru o tom, že napadené správní rozhodnutí vydal k tomu neoprávněný správní orgán, měl na základě takového zjištění napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit jako rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem. S odvoláním na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je sice třeba trvat na tom, že v případě, kdy správní orgán vydá správní akt, který přesahuje jeho pravomoc, nemůže takové rozhodnutí zakládat ničí práva a povinnosti, není způsobilé zasáhnout do práv a povinností, neboť akt trpí takovými vadami, že nastává stav, který doktrína nazývá nulitou aktu. V praxi však nemusí být nulita na prvý pohled zřejmá nebo nemusí být zřejmá všem zainteresovaným; na adresáta přitom dopadnou případné negativní důsledky takového správního aktu. Snížit toto riziko může adresát sporného aktu jen tím, že jej napadne přípustnými opravnými prostředky, jako by šlo o vadný správní akt; po přezkoumání odvolací orgán akt zruší nebo změní. Jestliže tak neučiní, nelze adresátovi tohoto sporného aktu odepřít možnost obrátit se ve správním soudnictví se žalobou na obecný soud.

  Byl-li správní akt vydán správním orgánem absolutně nekompetentním, působí taková skutečnost nulitu aktu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Při rozhodování o žalobě proti takovému aktu nemůže pak soud odmítnout o věci rozhodovat podle případných ustanovení zvláštního zákona, která z přezkoumání soudem určitá rozhodnutí vydaná v kompetenci toho kterého orgánu státní správy vylučují. Správní akt, jehož nicotnost je právě v nedostatku takové kompetence, nelze pod taková ustanovení podřadit; pravomoc soudu rozhodnout o žalobě je v těchto případech dána a vymezena ustanoveními § 244 a násl., resp. § 247 odst. 1 občanského soudního řádu (viz i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 129/94).“ [nález sp. zn. III. ÚS 728/01 ze dne 10. 10. 2002 (N 125/28 SbNU 79)]

  „V českém právním řádu obecné vymezení vad, které způsobují nulitu (nicotnost) správního aktu, není, je třeba je dovozovat především z judikatorních závěrů a podpůrně z teorie správního práva. Judikatura i teorie přitom shodně uvádějí, že o paakt, jako správní akt, který nevyvolává jím zamýšlené účinky, jde tehdy, jsou-li jeho vady zásadní a zřejmé, že na něj „nelze hledět“ jako na správní akt. Na prvním místě je nicotnost správního aktu dovozována tam, kde akt vydal správní orgán absolutně věcně nepříslušný (příp. orgán instančně postavený na nižším stupni než orgán, kterému rozhodnutí příslušelo). Nicotnost správního aktu by pak mohla nastat v důsledku nedostatku právního podkladu. I zde je však třeba přihlédnout k tomu, o jaký nedostatek právního podkladu jde. Vzhledem k tomu, že se musí jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou, půjde o situaci, kdy právní podklad pro vydání správního aktu neexistuje vůbec (např. byl-li správní akt vydán na základě zrušeného právního předpisu apod.), nikoliv pak tehdy, jsou-li spatřovány v právním podkladu vady.“ [usnesení sp. zn. II. ÚS 770/02 ze dne 5. 5. 2004 (U 28/33 SbNU 495)