5. Právní norma

Martin Škop

Obsah kapitoly


5.1 Pojem právní normy

Norma je vyjádřením toho, co má být. (Weyr 1936: 34) Spadá tedy do sféry mětí (sollen), nikoli do sféry toho, co je (sein). Můžeme ji také chápat jako víru, že má dojít k určitému jednání kdykoli jsou splněny určité (určitým rozumíme to, že je stanoveno, případně je určitelné, jaké podmínky či jednání mají být) podmínky. (Pattaro 2005: 94). Můžeme si to představit i tak, že norma vyjadřuje podmiňující podmínky a podmíněná jednání, která jsou přikázána, zakázána nebo dovolena. (Pattaro 2005: 415)

To jsou meze, které vymezují nejen normy obecně, ale i právní normy.

Právní norma je základním prvkem (jednotkou) práva. V obecném slova smyslu ji můžeme chápat jako pravidlo, které dává právu jeho ráz a význam. Je to pravidlo, které adresáti práva mají dodržet (jsou zavázáni dodržet) a přizpůsobit tak své chování požadavkům, které právní norma klade. Právní norma je také způsob komunikace, protože jí (prostřednictvím pramene, ve kterém je obsažena) sděluje normotvůrce adresátovi, jaký druh chování či přímo jednání od něj očekává. Jaký typ chování bude považovat za správný, a který naopak bude sankcionovat (trestat). Autorita (normotvůrce) tedy adresátovi sděluje, které chování je přípustné (právní/aprobované), a které je nepřípustné (protiprávní/reprobované).

Právní norma je pravidlo, je tedy nehmotná. Proto ji nelze zaměňovat se svým vyjádřením. V případě psaných formálních pramenů práva je vyjádřením právní normy ustanovení. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/94 ze dne 11. 4. 1995 (N 19/3 SbNU 113; 80/1995 Sb.) ustanovení popsal jako „část textu právního předpisu s normativním obsahem. Je jím tedy výraz, obsahující jakékoli jazykové prostředky, jehož smyslem je vyjádření právní normy nebo některého z komponentů její skutkové podstaty (např. okruhu subjektů nebo situací), resp. právního následku (tj. právní povinnosti nebo sankce).“ Ustanovení a právní normu nelze zaměňovat. Pro doplnění si řekněme, že právní norma se z ustanovení získává interpretací (která v některých případech může být jednoduchá – „kouknu a vidím“). Již v kapitole věnované tvorbě práva jsme si řekli, že je nezbytné, aby právní norma byla vyjádřena jasně a srozumitelně a tak, aby nevznikaly pochybnosti při její aplikaci. Odlišením právní normy a ustanovení (formálního pramene práva) získává na významu teorie formálních pramenů práva.

Jak je patrné z výše zdůrazněného rozdílu mezi normou a ustanovením, právní norma sama o sobě nemá hmotnou povahu (je to pravidlo). Proto ani nelze říci, že je psaná. Potřebuje však nosič, který ji umožní sdílet ve společnosti. Tímto nosičem může být lidské jednání (v případě právního obyčeje) nebo písemné vyjádření (např. v případě právních předpisů, normativních smluv, nebo dnes již také precedentů). Její nehmotná, abstraktní povaha, případně to, že je to myšlená abstrakce však neznamená, že by neměla reálné důsledky. Naopak, právní norma má reálný dopad na lidskou společnost. Právní norma, stejně jako jakákoli jiná norma vyžaduje někoho, kdo věří, že se má dodržet, případně někoho, kdo věří, že by se porušení této normy mělo potrestat (sankcionovat). (Peregrin 2011: 31-32)

Právní normu řadíme do skupiny společenských norem. Sdílí proto s ostatními normami normativnost (regulativnost) a obecnost. Má ale také specifické znaky, které ji od ostatních norem odlišují. Jednou z dominantních odlišností právní normy je její spojení se státem: stát figuruje jako autor právních norem (zdroj jejich platnosti, v některých pojetích pramen práva), případně garant či ten, kdo uznává některé normy, které nevytvořil a vynucuje je. V pojetí moderního právního státu je stát tím, kdo věří, že by se porušení konkrétní normy mělo sankcionovat a aktivně tak postupuje. Právními normami, respektive jejich následnou aplikací, realizuje stát své působení na společnost. Pro řádné poznání právní normy je také nezbytná identifikace: k tomu slouží forma, kterou na sebe musí brát vyjádření právní normy (zkrátka, právní normu poznáme podle formy, kterou má její formální pramen). Přestože je právní norma nehmotná, musí existovat prostředek, kterým bude sdělitelná. K tomu slouží formální prameny práva.

Setkáme se s mnoha definicemi právní normy. Pro potřeby této učebnice se spokojíme s touto definicí: Právní norma představuje určité pravidlo chování, které je srozumitelné svým adresátům, a které je stanoveno státní mocí. Právní norma stanoví, to, co má být, tedy to, jak se má obecně určený adresát chovat. Obecně charakterizuje situaci, která má aplikací této právní normy nastat.

  • Mnohost definicí právní normy

    Jak jsme uvedli výše, setkáme se s mnoha definicemi právní normy. Tuto skutečnost mírně ironicky, ale správně vystihl Viktor Knapp, který zřejmě z tohoto důvodu nepodává definici právní normy, ale pokouší se vysvětlit, co to vlastně právní norma je: „Teoretických koncepcí právní normy je bezpočet. Není snad právního filozofa, aby se nesnažil vymyslet vlastní koncepci právní normy a dokázat mylnost její koncepce vymyšlené jinými.“ (Knapp 1995: 147)

    Mezi definicemi právní normy v českém kontextu můžeme nalézt například tyto:

    Právní normy jsou obecně závazná pravidla lidského chování, stanovená nebo uznaná státem (resp. mezinárodním společenstvím států), jejichž porušení stát sankcionuje (resp. státy vytvořené mezinárodní instituce sankcionují).“ (Večeřa et al. 2008: 36)

    Právní normu lze považovat za model přikázaného, zakázaného nebo dovoleného chování, ideálních a slovy vyjádřených představ, a to ve formě státem (nebo jejich společenstvím) stanovených, dohodnutých nebo uznaných pravidel, v písemné (natištěné) nebo ústní podobě, bezprostředně vynucovaných sankcemi, které jsou projevem státního donucení.“ (Harvánek a kol. 2008: 167)

    Právní norma je objektivně existující obecně závazné pravidlo chování, jehož dodržování je zabezpečeno státem (státním donucením).“ (Boguszak et al. 2001: 76)

    Právní normy bychom mohli definovat jako (zásadně) obecně závazná pravidla chování stanovená a sankcionovaná mocenskou autoritou (orgány státu), jež jsou určena k ochraně, upevnění a řízení společenských vztahů tím, že za podmínek jimi stanovených určují účastníkům subjektivní práva a povinnosti, jejichž zachovávání a plnění je zajištěno státním donucením.“ (Kubů et al. 2007: 70)

Samotná definice není až tak důležitá, protože jen shora – nereprezentativně – uvedený vzorek dokládá, že přístupů k ní je bezpočet. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi důležitý prvek v celém právu, nemůže to být až tak překvapivé. Důležité proto je, jak se na právní normu díváme. A od toho se odvíjí samotná definice: záležet bude na znacích, které s právní normou spojíme, jaký jim přisoudíme význam, či v jakém pořadí je budeme chtít předkládat.

Nejčastějším zdrojem (formálním pramenem) právních norem jsou v případě České republiky právní předpisy. Jimi je dána formální povaha právní normy (tedy formální znaky). Jejich obsah, samotná norma a charakter příslušného pravidla vytváří materiální znaky. Vždy se však jedná o znaky, které teprve ve své jednotě vytváří právní normu, přičemž absence jednoho z nich obvykle vede k narušení znaků ostatních. Striktně bychom mohli říci, že pokud chybí kterýkoli znak, nemůže se jednat o právní normu. Právo je však praktická a argumentační disciplína, a proto nalezneme bezpočet příkladů, kdy znaky jsou narušeny, ale stále se ještě jedná o právní normu (o tom si budeme povídat dále). Pokud však některý ze znaků chybí zcela, nemělo by se o právní normu jednat.

Proto lze v právních předpisech nalézt obsah, který nemá normativní povahu (a nemusí to hned být „jen“ normativní právní akt, aniž by to byl právní předpis, protože tam nějaké normativní části zbydou). To jsou nenormativní části právního předpisu (např. slavnostní proklamace, konstatování faktického stavu, ustanovení natolik nesrozumitelná nebo vzletná, že nemohou nést právní normu atp.). Ty nevyvolávají obvyklé právní následky, což ale neznamená, že jsou zcela bez významu v právních souvislostech. Rozpoznat, zda část právního předpisu nese právní normu (a jedná se o ustanovení) nebo ne, je jedním z cílů interpretace práva. I k tomu slouží znaky: jejich přítomnost může odhalit, zda příslušná část nese právní normu, nebo ne. Pokud ano, je nutné interpretovat dál a zjistit smysl a účel příslušného ustanovení, tj. určit samotnou právní normu. Při této identifikaci právní normy je nezbytné uvědomit si, že jedna norma může být ve více ustanoveních nebo dokonce ve více právních předpisech. To, že je – ze systematického hlediska – právní norma nejmenší skladebnou jednotkou práva neznamená, že bychom ji nemohli dělit na další části. Můžeme, ale samy o sobě nejsou tyto části relevantní. Smysl mají pouze v rámci normy.