8. Aplikace práva

Markéta Štěpáníková, Martin Škop

Obsah kapitoly

8.4 Proces autoritativní aplikace práva

Soukromoprávní řízení je obvykle zahájeno žalobou, případně u nesporných řízení návrhem, které podává žalobce, případně navrhovatel. Trestněprávní řízení (ta část trestního řízení, která probíhá před soudem; samotné trestní řízení je mnohem delší a má rozsáhlé fáze před tím, že věc dorazí k soudu) je zahájeno obžalobou, kterou podává státní zástupce. Je založen spis a věci je přidělena spisová značka (zkratka sp. zn.). Správní řízení probíhá různě, a tedy i způsoby jeho zahájení záleží na konkrétním typu správního řízení, přičemž mohou být zahájena na návrh, nebo z úřední moci (zásada oficiality), tedy rozhodnutím příslušného orgánu veřejné moci.

  • Spisová značka a číslo jednací

    Spisová značka je identifikační údaj, kterým je identifikován spis vedený před příslušných orgánem veřejné moci. Číslo jednací krom tohoto identifikátoru obsahuje i umístění listiny ve spise, tj. číslo (číslo listu, č.l.), pod kterým je příslušná listina ve spise obsažena.

    V případě obecných soudů upravuje podobu spisové značky, a tedy i čísla jednacího, Instrukce Ministerstva spravedlnosti č.j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, č. 1/2002 SIS:

    § 167 odst. 1: Každému spisu je přidělena spisová značka, která se skládá z číselného označení soudního oddělení (číslo senátu), označení rejstříku a běžného čísla rejstříku lomeného letopočtem (např. 1 T 14/2014, 138 C 12/2014, 0 Nt 12/2014, 7 Co 17/2014).

    § 169 ods. 1: Spisová značka a k ní připojené číslo listu písemnosti nebo vyhotoveného rozhodnutí tvoří jednací číslo (např. 1 T 14/2014-325, 138 C 12/2014-4, 0 Nt 12/2014-12, 7 Co 17/2014-9). Je-li písemnost nebo vyhotovení rozhodnutí obsáhlejší (obsahuje-li více čísel listů) jednací číslo se vyznačí jen na přední straně prvního listu. Při doručování ostatních obsáhlejších písemností se na obálkách a dodejkách uvádí jen číslo jednací vyznačené na prvním čísle listu doručované písemnosti.

    Spisová značka je důležitý identifikátor, sama o sobě však nemusí stačit a je doplněna dalšími údaji (datum vydání, příslušný orgán), které umožní jedinečné určení spisu:

    „Rozsudek soudu prvního stupně, který odvolací soud označil neúplným číslem jednacím, je nezaměnitelně určen kromě spisové značky i datem vyhlášení a tím, že v uvedeném řízení soud prvního stupně rozhodl ve věci samé rozsudkem pouze jednou. Ani chyba v nesprávném skloňování jména předsedy senátu nemůže mít vliv na vykonatelnost rozhodnutí.“

    (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3518/2010)

Autoritativní aplikace práva probíhá v ideálním případě ve třech fázích, kterými je zajišťována objektivnost procesu, zjištění všech rozhodujících skutečností, správné nakládání s právními normami a vyvození odpovídajících závětů. Zde si uvědomme, že zahájení řízení je natolik pestré a různorodé, takže samotné zahájení do tohoto schematického procesu autoritativní aplikace práva neřadíme. Tyto fáze jsou:

  1. Zjištění skutkového stavu;
  2. Nalezení právní normy;
  3. Vydání individuálního právního aktu;

Přestože by tyto fáze měly být odděleny, prakticky to zajistit nelze. Orgán autoritativně aplikující právo již má určité představy o existenci právní úpravy, a proto již upravuje způsob zjišťování skutkového stavu těmto představám.

V interpretaci práva i aplikaci práva – přesto, že se pohybujeme ve společenském kontextu a důležitým prvkem je lidské poznání – není možné rezignovat na co nejvíce objektivní přístup. I zde se však musíme vypořádat s obtížemi, které jsou dány právě lidským poznáním a společenským kontextem, ve kterém se právo uskutečňuje. Jednou z „komplikací“, které se nedá vyhnout, je například předporozumění. To je pojem, který je definován různě. Podle Oty Weinbergera jsou za předporozuměním, znalosti, které má interpret o tom, co interpretuje a co formuje jeho postoj ke konkrétní interpretaci (Weinberger 2017: 185). Podle německého právního filosofa Karla Larenze (1903-1993) je předporozumění také definováno znalostmi interpreta. No, a aby toho nebylo málo, tak německý právník Josef Esser (1910–1999) provokoval nejvíce, protože podle něj jsou to prvotní představy o spravedlivém řešení posuzované kauzy. (Holländer 2012: 314)

Zjišťování skutkového stavu

Nejprve je třeba vyřešit skutkové otázky. K tomu slouží dokazování. Zde se uplatní zásada volného hodnocení důkazů, soud je tedy povinen posuzovat každý důkaz jednotlivě a ve vztahu k posuzované věci.

Jedná se o obtížnou fázi aplikace práva, neboť orgán aplikující právo musí rekonstruovat skutečnost (minulé nebo stávající skutečnosti a děje): musí zjistit, jaký je skutkový základ dané věci, objasnit skutkový stav. Orgán veřejné moci proto musí dokázat, za pomoci důkazních prostředků, co se v minulosti odehrálo a co je podstatné pro právní posouzení konkrétní věci. To je často komplikováno tím, že často jsou předmětem řízení i události či stavy, které se odehrály daleko v minulosti, a které mohly trvat velmi dlouhou dobu a nabýt značné spletitosti.

V této fázi je potřeba prokázat, že podávaný popis skutečnosti je pravdivý. Orgán aplikující právo proto provádí dokazování, jehož účelem je nalezení pravdy. Musí zjistit, zda popis minulého děje se s tímto dějem shoduje. Orgán se snaží prokázat, k čemu po skutkové (faktické) stránce došlo, co se doopravdy stalo. K tomu souží dokazování.

V dokazování jde, jak jsme si řekli výše, o rekonstrukci minulých dějů. Pokoušíme se zjistit, co se stalo, a zda byly splněny podmínky, které jsou vyžadovány proto, aby právní norma mohla být aplikována. Jedná se o obtížnou fázi aplikace práva, neboť orgán aplikující právo musí rekonstruovat skutečnost. Musí zjistit, jaký je skutkový základ dané věci. Aplikující subjekt proto musí dokázat za pomoci důkazních prostředků, co se v minulosti odehrálo a co je podstatné pro právní posouzení konkrétní věci. Důležitý pojem je zde skutkový stav. Tím můžeme rozumět popis skutečnosti, který je založen na provedeném dokazování a hodnocení provedených důkazů, podaný aplikujícím subjektem. V něm jsou vylíčeny rozhodující skutečnosti nezbytné pro právní hodnocení případu, tj. pro aplikaci právní normy. Ve skutkovém stavu jsou tak obsaženy jak výsledky dokazování, tak jejich hodnocení. Uvědomme si také, že v právním procesu nejde o vědecké zjišťování pravdy, ale o zjištění toho, co vezmeme jako základ právního posouzení (skutkový stav). (Weinberger 2017: 198)

Již víme, že podstatou této fáze procesu autoritativní aplikace práva je zjištění, k čemu po skutkové (faktické) stránce došlo, tak aby bylo možné právní normu aplikovat. V přístupu k tomu, co je možné přijmout jako pravdivé, se setkáme se dvěma koncepcemi pravdy, které se v právu objevují: materiální pravdou a formální pravdou. Uvědomme si, že se jedná o právní paradigmata, která souvisí s filosofickými koncepcemi pravdivosti. Podstatné také je, že se jedná o pojmy vztahové, tedy pojem materiální pravda má smysl jen ve vztahu k pojmu formální pravda. (Weinberger 1968: 211)

Materiální pravda je spojena s prokázáním skutečného stavu věci, resp. bez důvodných pochybností. Pozor, materiální pravda se někdy ztotožňuje s objektivní pravdou, nejsou to však identické pojmy. Materiální pravda vyjadřuje, že proces zjišťování skutkového stavu není omezen formálními překážkami. To také znamená, že tento pojem souvisí s principem volného hodnocení důkazů. (Knapp 1995: 217-218) Z toho je patrné, materiální koncepce pravdivosti akceptuje korespondenční teorie pravdivosti (není to totéž). Pojem, který v té souvislosti musíme zmínit je „praktická jistota“. Tento pojem odpovídá materiální pravdě, a tedy skutečně zjištění bez důvodných pochybností (nikoli beze všech pochybností!). Materiální pravdu je také možné chápat jako způsob řešení dilematu mezi často nemožným zjištěním (objektivní) pravdy a požadavkem na správné a spravedlivé soudní rozhodování. (Gazda 2020: 67) Princip materiální pravdy není nutně zjištění pravdivého stavu věci, ale možnost zjišťovat jej bez formálních zábran. (Winterová 2011: 80)

S formální pravdou spojujeme zjištění, ke kterému např. soud dospěje i bez provedení dokazování či jiným způsobem, který nezajistí skutečné objasnění tzv. objektivní pravdy. Formální pravda znamená existenci takových procesních pravidel, jejichž dodržení vede ke zjištění skutkového stavu. (Gazda 2020: 66) Není tedy nutné, aby skutečně tvrzené skutečnosti odpovídaly tomu, jak se celá událost odehrála, ale například postačí, pokud tato tvrzení nejsou popřena. Nelze však tvrdit, že by formální pravda byla zpravidla v rozporu s materiální pravdou. Je to jiný koncept pravdy a nezjišťujeme, zda je s ní v rozporu či naopak, zda jsou formální a materiální pravda v souladu. V koncepci materiální pravdy má proto výsledné rozhodnutí odpovídat formálním pravidlům řízení: to je důvod, proč se v něm objevují např. domněnky či fikce. A proto má blíže ke konsensuálním (procedurálním) koncepcím pravdivosti. Ale ani v tomto případě to není totéž.

Dokazování

Podívejme se nyní na dokazování z procesní stránky. V procesu autoritativní aplikace práva se dokazováním rozumí stanovený proces získávání poznatků o událostech, které se odehrály v minulosti, anebo se v současnosti stále odehrávají. Je to procesní postup vedoucí k tomu, aby soud (nebo např. správní orgán) poznal skutečnosti rozhodné pro bezvadné ukončení procesu aplikace práva. V procesu dokazování se proto používají důkazy. Jako důkaz se obvykle označuje vyvození přesvědčení o existenci jedné skutečnosti z jiné existující skutečnosti, a to na základě jejich příčinné souvislosti. Součástí pojmu důkaz je tak nejen ona souvislost jedné skutečnosti s druhou (s druhými), ale také onen přesvědčovací aspekt, kdy je nutné přesvědčit soud o pravdě nějakého tvrzení (případně nepravdě tohoto tvrzení). K provedení důkazů se používají důkazní prostředky. Ty lze charakterizovat jako následky dokazované skutečnosti, které lze objektivně vnímat. V praxi se však pojmy důkaz a důkazní prostředek často zaměňují, aniž by to vyvolávalo jakékoli problémy pro aplikaci práva.

Vymezení důkazů procesními předpisy

„Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.“ (§ 125 občanského soudního řádu)

„Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.“ (§ 89 odst. 2 trestního řádu)

Vzhledem k procesním právním předpisům lze vysledovat tyto základní důkazní prostředky: listina, výpověď svědků, slyšení stran, výpověď znalce a ohledání. Setkáme se však i s jinými, což však bude tématem speciálních procesních disciplín. Připomeňme také, že všechny provedené důkazy musí orgán aplikující právo zhodnotit a posoudit jak ve vzájemných vztazích, tak každý zvlášť.

Ohledání (věci, místa, osoby)

Při provádění důkazu ohledáním jde o objasnění skutečnosti přímým pozorováním. Orgán autoritativně aplikující právo přímo pozoruje dotčenou osobu nebo věc a vytváří si sám poznatky o vlastnostech, které tento předmět má. Pokud se pokusíme odlišit listinu a ohledání jakožto důkazní prostředky, pak u ohledání nemáme žádného zprostředkovatele (smysly vnímatelného), který by byl mezi dokazovanou skutečností a důkazním prostředkem jako je tomu u listiny. V případě listiny hraje roli zprostředkovatele objekt, na kterém je obsah listiny zachycen, rozumějme papír, displej nebo jiný hmotný substrát na němž je obsah zachycen.

  • Ohledání

    „Ohledání dle § 38 správního řádu umožňuje správnímu orgánu, aby si mohl na základě vlastního pozorování a přímého srovnání zjištěných skutečností s výsledky dosavadního šetření učinit potřebné závěry pro své rozhodnutí. O ohledání jako o každém jiném důkazu musí být sepsán protokol (§ 22 správního řádu), v němž musí být provedený předmět ohledání popsán, popř. pořízen jeho náčrt nebo fotodokumentace. Účastníci řízení pak musí být k ohledání přizváni a mají právo klást otázky přítomným svědkům, popř. znalcům.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.9.2005, čj. 5 As 38/2004, č. 745/2006 Sb. NSS)

Listiny

Listinou rozumíme písemný projev. Důkazním prostředkem je zde ve skutečnosti psaný obsah a nikoli hmotný nosič tohoto obsahu.

  • Listiny

    „Občanský soudní řád v žádném ustanovení neukládá soudu povinnost provádět důkaz listinami pouze jejich originály, proto i důkaz provedený fotokopií listiny hodnotí soud jako každý jiný důkaz. […] Podle § 134 OSŘ listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. U každé veřejné listiny je soud oprávněn zkoumat její pravost, tedy zda byla skutečně vystavena oprávněným subjektem nebo zda jde o podvrh. Pokud jde o obsah veřejných listin, u těch, jež mají charakter osvědčení či potvrzení, lze hodnotit i pravdivost obsahu (tj. je připuštěn důkaz o tom, že obsah listiny neodpovídá skutečnosti); u veřejných listin, které obsahují nařízení nebo prohlášení orgánu, soud správnost obsahu nehodnotí. U soukromých listin soud vždy zkoumá jejich pravost, tj. pochází-li od vystavitele, i správnost obsahu.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 562/2006)

Výslech svědka

Důkazním prostředkem je v případě výslechu (výpovědi) svědka obsah jeho výpovědi. Svědek je subjektem, který obvykle nemá bezprostřední vztah k právní povaze věci a poskytuje informace o svém pozorování dokazované skutečnosti.

  • Výslech

    „Okolnost, zda u poškozené došlo ke stavu retrográdní amnézie, což by vylučovalo její vzpomínky na děj předcházející bezprostředně úrazu, je třeba zjistit především výslechem poškozené, která buďto bude, nebo nebude schopna popsat své jednání před nehodou, případně i nehodový děj. V případě pochybností o validitě jí poskytnutých údajů bude třeba doplnit řízení o lékařskou zprávu o jejím aktuálním zdravotním stavu a z něj se odvíjející schopnosti interpretovat prožitou událost. Apriorní předpoklad obviněného o nutném zkreslení výpovědi poškozené z důvodu vlastního prospěchu je nutno odmítnout jako předpojatě spekulativní.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 4 Tz 283/2000)

Znalci

Znalec je osobou, která díky svým znalostem je schopna podat o předmětné skutečnosti odbornou a objektivní zprávu.

  • Znalecký posudek

    „1. Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření (uložením pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o.s.ř.), nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.

    2. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí. Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007)

Slyšení stran

Vzhledem k tomu, že účastníci řízení (včetně např. obžalovaného v trestním řízení) mohou mít zkreslené představy o skutkovém základu řešeného sporu či případu, jedná se o důkaz spíše podpůrný, který se například v občanském soudním řízení nařizuje jen, pokud není jiné východisko a dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak.

  • Slyšení stran

    „Z žádného ustanovení občanského soudního řádu neplyne, že by – v rámci hodnocení důkazů – poznatky výslechem účastníků získané musely vždy nutně (a priori) být pro soud méně spolehlivé, méně významné, nevěrohodné apod. (než poznatky dovozené z jiného důkazního prostředku). Výslech účastníka je dle ust. § 125 o. s. ř. jedním z řady v úvahu přicházejících důkazních prostředků a musí být hodnocen jako důkaz každý jiný ad hoc s tím, že event. závěr o té které míře spolehlivosti, významnosti, věrohodnosti apod. z něj získaných poznatků je až součástí jeho hodnocení ve smyslu ust. § 132 o. s. ř. [soud pak musí vždy uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazu svědeckou výpovědí řídil (ust. § 157 odst. 2 o. s. ř.)]; nelze z logiky věci hodnotit a priori důkaz, který soud ještě neprovedl.“ (nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)

Klasifikace důkazních prostředků

Důkazní prostředky (důkazy) můžeme dělit podle několika kritérií. Prvním z nich je rozdělení důkazů podle vztahu, jaký mají k dokazované skutečnosti. Rozlišujeme důkazy přímé a nepřímé. Přímý důkaz má přímý, bezprostřední, vztah k dokazované skutečnosti, který je zcela průkazný. Nepřímý důkaz oproti tomu má vztah k dokazované skutečnosti zprostředkovaně. Ke svému provedení vyžaduje další – zprostředkující – skutečnost, přičemž ta má za následek možné rozvolnění vztahu k dokazované skutečnosti.

  • Přímé a nepřímé důkazy

    „Pro závěr o prokázání určité skutečnosti v civilním řízení na základě nepřímých důkazů je dostačující, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit. Nepřímé důkazy nemusí tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud dospěl, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru na rozdíl od jiných možných závěrů vedou.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008).

    „Důkaz pachovou zkouškou, resp. identifikací pachových stop, je důkazem pouze nepřímým, jehož vypovídací hodnotou je nanejvýš to, že se pach určité osoby (obviněného) na konkrétních místech či předmětech nacházel, takže s nimi přišla do styku, ale neznamená to, že obviněný bezpochyby spáchal trestný čin, pro nějž je stíhán a který s uvedenými místy či předměty souvisí. Ani větší množství ztotožněných pachových stop obviněného opatřených s využitím cvičených psů samo o sobě nemůže změnit nepřímou povahu tohoto důkazu a učinit z pachových stop důkaz přímý, protože zjištěné poznatky nelze přezkoumat jiným kvalifikovaným způsobem.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002)

Při dalším způsobu dělení důkazních prostředků nás zajímá, jaký má vztah k prokazované skutečnosti pramen důkazu. Proto rozlišujeme důkazy původní a odvozené. Původní důkaz je takový, který informuje o dokazované skutečnosti, se kterou byl v bezprostředním kontaktu (např. svědek, který předmětnou událost skutečně viděl). Odvozený důkaz informuje o skutečnosti teprve z pramene, který byl v kontaktu s dokazovanou událostí (např. svědek vypovídá, že o dokazované skutečnosti slyšel, má ji z tzv. z doslechu).

Podle vztahu provedení důkazu a práva můžeme rozlišit zákonné a nezákonné důkazy. Zákonný důkaz byl získán v souladu s právními předpisy; nezákonný důkaz byl získán v rozporu s nimi.

  • Judikatura k dokazování

    „Ústavní soud sice ve své ustálené judikatuře vychází z názoru, že není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů, prováděných obecnými soudy, leč toliko potud, pokud se obecné soudy pohybují v hranicích daných zásadami občanského soudního řízení, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů, jak je formulována v ustanovení § 132 o.s.ř. Lze-li však dovozovat pochybení v procesu dokazování, zejména nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, pak Ústavní soud do tohoto procesu zasáhnout může a musí. Taková situace nastala právě v souzené věci. Ze zásady volného hodnocení důkazů sice vyplývá i právo obecného soudu neprovést všechny navrhované důkazy, pokud podle jeho názoru nemohou přispět k objasnění věci, leč takové rozhodnutí musí soud řádně a přesvědčivě odůvodnit.

    Z ustanovení § 132 o.s.ř. plyne, že obecné soudy jsou povinny pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přirozeně, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“

    [nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]

    „Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o.s.ř., tak i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o.s.ř.). Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže samo o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.“

    [nález sp. zn. IV. ÚS 191/96 ze dne 6. 1. 1997 (N 1/7 SbNU 3)]

Performativita práva

O procesu autoritativní aplikace práva se v kontinentální právní kultuře zpravidla uvažuje právě na úrovni procesních pravidel. Soudní proces se tak zdá poměrně jako velmi organizovaný, předvídatelný a racionálně uchopitelný děj, jehož výsledek lze do určité míry předvídat ještě před tím, než začne. Pro střední Evropu, ovlivněnou dědictvím Rakouska-Uherska a přístupem Hanse Kelsena, případně Františka Weyra, to platí o to více.

Nicméně existuje i interdisciplinární rovina, která se více soustředí na performativní rozměr práva obecně a soudního jednání konkrétně. Ten vychází z performance studies, což je přístup původně ze sociálních věd a teatrologie. V něm jeho zakladatel, Richard Schechner zkoumal svět optikou toho, co všechno je performance. Performance obecně a velmi zjednodušeně je událost, která tím, že proběhne, ovlivňuje realitu. Na samotné definici, byť takto široké, však nepanuje shoda. Performance může být umělecká nebo kulturní. Právě mezi kulturní performance potom lze řadit právě i soudní proces.

Pokud nahlížíme soudní proces jako performanci, k tradiční právní úvaze přidáváme také rovinu obdobnou té divadelní. Důvěryhodnost a přesvědčivost soudního procesu je totiž ovlivněna i tím, jak se věci a aktéři jeví, nejenom jejich podstatou. Tím lze vysvětlit např. velmi tradiční symbolickou podobu soudních budov, soudních síní včetně jejich uspořádání nebo talárů.

Při konstrukci skutkového stavu je důležité vytvořit co nejpřesvědčivější obraz složený z podstatných náležitostí získaných dokazováním. Obraz, který není dokonalou kopií reality, ale který vystihuje významné prvky popisované skutečnosti. Americký soudce Benjamin N. Cardozo (1870-1938) například zdůrazňuje prvek psaní: psaním se sdělují fakta podstatná pro skutková zjištění. S tím souvisí i pojem narativní koherence, který skotský právní filosof Neil MacCormick (1941-2009) chápal jako test pravdy v případě skutečností, které je obtížné (nebo dokonce nemožné) přímo pozorovat. (MacCormick 1983, 245) Při zjišťování narativní koherence jsou důležité nejen samotné důkazní prostředky a provedené důkazy, ale také obecná sada vědění provázená narativní formou poznávání. Nadneseně řečeno nejde o to, jestli je to, co slyšíme nebo čteme pravdivé, ale jestli se to shoduje s naším očekáváním. Podstatné tedy, je, že to působí pravdivě. Forma takových tvrzení dokáže dát obsahu vyznění, které ovlivní přijetí. Zkrátka to působí dobře. Forma samozřejmě v tomto případě souvisí s přesvědčivostí. (Cardozo 1939, 492-493) A jakákoli právní argumentace musí být přesvědčivá.

Nalezení příslušné právní normy a její výklad

Pro jakoukoli aplikaci práva (včetně autoritativní) je nutné nalézt právní normy. Tato operace není jednoduchá, neboť je nutné postupovat správně po formální stránce a najít skutečnou právní normu, ale také jí řádně interpretovat. Součástí aplikace práva je tak i interpretace (výklad) právní normy. Proto říkáme, že druhá fáze procesu autoritativní aplikace práva spočívá nejen v nalezení právní normy, ale také v operacích s ní. Při hledání právní normy je nutné dostát těmto formálním požadavkům (Harvánek 2013: 287):

  • zjistit autentický text právní normy;
  • zjistit, zda je (či byla) právní norma v rozhodné době účinná;
  • zjistit, zda není v rozporu s jinou normou.

Problematicky se může jevit zjištění, zda se jedná o účinnou právní normu. Podstatné je, aby se jednalo o právní normu účinnou v rozhodné době, tj. v době, kdy došlo k posuzované události. Ne vždy se proto používá pro zhodnocení hmotně-právních podmínek právní norma účinná v době, kdy dochází k autoritativní aplikaci práva.

V procesu aplikace práva dochází k subsumpci (podřazení) zjištěných skutečností pod skutkovou podstatu, kterou předvídá právní norma. Při tomto postupu se uplatňuje tzv. uvážení (blíže viz výše). To se uplatní zejména v případě, pokud zjištěná skutečnost neodpovídá podmínkám předvídaným právní normou zcela absolutně a bez jakýchkoli pochybností. Tato situace je poměrně obvyklá, protože skutečnost je mnohem složitější a pestřejší než sebelépe napsaná hypotéza právní normy. Uvážením (tzv. diskreční pravomocí) dostává orgán aplikující právo možnost posoudit, zda lze zjištěnou skutečnost pod právní normu podřadit i přesto, že zjištění vykazuje určité odchylky od toho, co norma předvídá. Tato diskreční pravomoc nikdy není zcela neomezená, ale její meze jsou stanoveny právní normou (o rozsáhlé diskreční pravomoci hovoříme v souvislosti s relativně abstraktními právními normami, které obsahují neurčité právní pojmy).

S diskreční pravomocí se ve svém rozhodování často setkává Nejvyšší správní soud. Pro posouzení dodržení jejích mezí se řídí těmito požadavky: „Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2003, čj. 5 A 139/2002, č. 416/2004 Sb. NSS)

Vydání individuálního právního aktu

Vyvrcholení procesu aplikace práva, tedy jeho závěr, představuje vydání individuálního právního aktu. To je rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým se zakládají, mění nebo ruší, případně ověřují práva a povinnosti individuálně určených subjektů. Oproti normativnímu právnímu aktu, který obsahuje abstraktně formulované pravidlo chování, a vztahuje se na neurčitý počet osob, se individuální právní akt vztahuje na konkrétně, tedy individuálně určené subjekty (Harvánek 2013:280).

Individuální právní akty jsou projevem autority státu, který příslušným orgánům propůjčil schopnost autoritativně působit. Existuje celá řada individuálních právních aktů: rozsudek, usnesení, povolení, platební rozkaz, trestní příkaz atd. Všechny tyto akty můžeme zahrnout pod obecný pojem rozhodnutí.

Další fáze řízení

Celkový proces autoritativní aplikace práva probíhá obvykle v několika stádiích. V prvním stupni (tzv. nalézací řízení) má dojít k soustředění na zjištění skutkového stavu a nalezení příslušné právní normy. Probíhá proto rozsáhlé dokazování a argumentace stran práva. Celé řízení tím však nekončí. Zatím se totiž odehrálo řízení o tvrzených právech, případně nárocích a o tom, co se vlastně stalo. Další (opravná, odvolací) stádia řízení se již soustředí zejména na vady, které v řízení na prvním stupni mohlo mít. Přesto se ve druhém stupni můžeme setkáme s podobnými argumenty jako v řízení nalézacím.

Řízení v druhém stupni

Pokud je podán řádný opravný prostředek (např. odvolání, odpor atd.), prvostupňové rozhodnutí nenabyde právní moci a věc se posune k druhostupňovému soudu (krajskému, resp. vrchnímu soudu nebo Nejvyššímu správnímu). Zde řízení probíhá obdobně jako na prvním stupni, už však až na výjimky neprobíhá dokazování. Ledaže by byly důkazy nové, nebo je chtěl soud jinak zhodnotit: nelze totiž hodnotit důkazy, aniž by byly provedeny.

Další řízení

Následné rozhodnutí lze potom napadnout už pouze mimořádnými opravnými prostředky (např. dovoláním k Nejvyššímu soudu nebo kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu).

Opravné prostředky

Je-li podán opravný prostředek, přechází věc k dalšímu stupni soudní soustavy (devolutivní účinek) a zároveň je odložena právní moc původního rozhodnutí (suspenzivní účinek). K devolutivnímu účinku dochází typicky, suspenzivní účinek je typický pouze u řádných opravných prostředků. Pokud nerozhodne znovu orgán prvního stupně (autoremedura), což je někdy přípustné, předloží se věc (odvolání nebo jiný opravný prostředek) nadřízenému orgánu.

Podle toho, co může dělat soud v dalším stupni, rozeznáváme více druhů pravomoci. Pokud může přezkoumávat skutková i právní zjištění, jde o apelační pravomoc (apelace). Tehdy může původní rozhodnutí vedle schválení i změnit nebo zrušit. Pokud přezkoumává jen právní okolnosti a nemůže původní rozhodnutí změnit, ale jen nechat nebo zrušit, jde o kasační pravomoc (kasace). A pokud dochází k přezkumu pouze právních otázek, ale může je potvrdit, změnit nebo zrušit, jedná se o revizní pravomoc (revize).

Ústavní stížnost

V úvahu připadá ještě ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, který však není další instancí soudní soustavy, nýbrž přezkoumává pouze, zda v řízení nedošlo k zásahům do základních práv a svobod účastníků.

Předcházející podkapitola
Následující podkapitola