6. Interpretace práva

Terezie Smejkalová

Obsah kapitoly


6.1 Význam

Malá terminologická poznámka hned na začátek. Čeština před nás postavila menší problém, který si musíme vysvětlit, abychom si rozuměli. A použijeme k tomu i kousek jiného jazyka.

České slovo význam můžeme používat ve dvou – aha – významech. Tím prvním je význam = meaning. Mluvíme de facto o smyslu nebo obsahu slov, piktogramů, pípání a dalších symbolů a kódů.

Tím druhým je význam = importance.

V této kapitole budeme mluvit o významu v prvním smyslu. Tedy o smyslech, obsazích a významech slov a dalších významových jednotek v právu.

Pojďme si zkusit zahrát takovou hru.

Co je toto?

Ilustrační obrázek

A co je toto?

Ilustrační obrázek

A co je toto?

Možná Vám tato hra zatím připadá banální, ale zkusme u ní ještě chvíli vydržet a zamyslet se nad tím, proč tomu tak vlastně je. Jak to, že znáte odpovědi na tyto otázky? Jak to, že rozumíte textu, který teď čtete?

Možná Vás napadá, že Vás to naučili ve škole. Nebo předtím Vás poznat naučili rodiče. Ale jak to ví oni?

Významy slov (ať už psaných nebo mluvených), resp. významy jakýchkoli jazyků – kódů, jsou společenské konstrukty. Ať už je to slovo /židle/, nějaké konkrétní pípání v telefonu, C++ nebo snad J, jejich významy si velmi živelně konstruuje společnost sama. Protože když se nad tím zamyslíme, mezi tou věcí, na které možná zrovna sedíte, a psanou nebo mluvenou podobnou slova /židle/ není žádný přímý hmatatelný vztah. Jediný vztah, který tam je, je zprostředkován tím, že my, lidé, si to tak spojujeme. A podobně si v angličtině budeme spojovat s tou věcí, na které sedíte, psanou nebo mluvenou podobu slova /chair/.

S tím, že mezi znaky a tím, co reprezentují v realitě, není žádný přímý vztah, přišel v jazykovědě již na začátku 20. století Ferdinand de Saussure. Ten říká, že vztah slova a toho, co označuje, je arbitrární a společensky smluvený, konstruovaný. (De Saussure 1916, 2007)

Co to znamená?

Znamená to, že kdyby se společnost rozhodla, ta označovaná věc, na které sedíte, se klidně bude označovat třeba /xururr/. (Ano, právě jsem napsala zcela nahodilý shluk písmen.) A zároveň to znamená, že kdyby se společnost rozhodla, tak /židle/ bude striktně dřevěná věc se čtyřma nohama, a když bude vypolstrovaná, bude se jí říkat úplně jinak, a když bude mít opěradlo bude se jí říkat úplně jinak atd.

Jazyky jsou produkty – konstrukty – společnosti, protože jsou založeny na kolektivních zvycích, konvencích.

Tento vztah mezi slovy, označovanými věcmi a onou společenskou konvencí jazykovědci Ogden a Richards vyjadřují v trojúhelníku. (Pro naše účely využijeme jeho českou interpretaci Františka Čermáka. Viz Čermák 2011: 26).

Ilustrační obrázek

V levém spodním vrcholu tohoto trojúhelníku se nachází forma, kterou se něco označuje (symboly, znak, a tedy psaná a mluvená slova). V pravém dolním vrcholu se nachází onen objekt, který označujeme, v našem případě třeba ona věc, na které sedíte. Protože mezi slovy a objekty neexistuje na člověku nezávislý vztah, hrana, která mezi těmito vrcholy vede, je znázorněna jako přerušovaná. Vztah mezi slovy a objekty je totiž zprostředkován. Je zprostředkován našimi myšlenkami, do nichž se promítají společenské konvence a zvyky. A právě tady v tomto místě mluvíme o významech slov.

Kdybychom chvíli hledali v jazykovědných zdrojích, narazíme na další varianty tohoto trojúhelníku, především ty, které na místo významu do horního vrcholu dávají „koncept“ nebo „pojem“. Tato slova totiž také označují tu bublinu významu, která se za daným slovem nachází. Proto budeme-li v právu mluvit o právních pojmech nebo právních konceptech, nemáme tím na mysli samotná slova, ale slova jejich významy, slova a bubliny významu, které s nimi spojujeme.

Uveďme si to na příkladu:

/Krádež/ je právní pojem, právní koncept. Tento pojem/koncept nebo chcete-li bublina významu, která má nálepku /krádež/, je už mnohem komplexnější, než /židle/. Proč? Protože to není věc, fyzický objekt, na který můžeme jasně ukázat. V bublině jeho významu se schovává nějaký subjekt, kterého právo nějak rozpoznává, věc, která patří osobě A a kterou nějaký subjekt odcizil. Schovává se tam to právní rozpoznání pojmu „patří“ a právní koncept vlastnictví se vším všudy. Schovává se za tím to „odcizení“ a všechny související okolnosti, které z toho, že si někdo vezme do ruky nějakou věc, z toho ono „odcizení“ udělá. A abychom porozuměli konceptu /krádeže/, musíme znát mimo jiné i toto všechno. V právu nestačí se jen naučit asociaci mezi slovem /židle/ a fyzickou věcí, na které sedíme.

Z tohoto příkladu je také jasně vidět, že význam /krádeže/ je společenský konstrukt. To, co je na něm specifické, je způsob, jakým je zkonstruován. A pro nás je to v tuto chvíli relevantní především proto, že základní vymezení a související procesy tomuto pojmu poskytuje (primárně) právo.

Jenže jak to právo dělá?

Tato otázka nás vede k nejrůznějším rovinám toho, co už o celém systému práva víme. Víme, že právo se nachází a je sdělováno skrze různé formy, v nichž se nachází. V českém právním systému jsou to primárně právní předpisy. Víme také, že ony právní předpisy jsou psané, že mají tendenci mít určitou strukturu, že mají vztahy a vazby na jiné právní předpisy.

Víme, že tyto formy různými způsoby vznikají, tedy že právní předpisy mají právem stanovenou proceduru, kterou musí projít, a v jejímž rámci text vzniká a zasahují do něj nejrůznější osoby. Víme také, že ke spuštění celého takového procesu tvorby práva musí vést nějaký impuls, typicky snaha něčeho dosáhnout prostřednictvím regulace určitého lidského chování. A víme, že tyto právní předpisy skutečně působí a mají působit na subjekty práva, které něco dělají nebo nedělají, aby se dosáhlo nějakého cíle dané regulace. A ne vždy to nutně musí být to, co zákonodárce původně zamýšlel.

Ano, mohli bychom se pustit do diskusí o tom, co je to, co skutečně působí na nás, subjekty práva, a že to asi nutně není ten psaný dokument, který se jmenuje třeba zákon, ale že to třeba je spíše nějaká naše emoce (strach z trestu), nebo naopak třeba naše svědomí a v něm zvnitřněné morální přesvědčení, že něco je dobré dělat nebo nedělat. Tento přístup je vlastní skandinávským právním realistům, konkrétně třeba Karlu Olivecronovi nebo Alfu Rossovi (Viz Olivecrona 1971).

Znalost toho, jak (a proč) to právo dělá, potom budeme potřebovat, až se budeme bavit o konkrétních způsobech interpretace.

Mezi tím, že Vaše oko vidí ten obrázek nebo ten shluk čar, nebo Vaše uši uslyší zvuky z nahrávky, a Vaší odpovědí, se tedy nachází myšlenkový proces, v jehož rámci dospíváte k významu toho, co vidíte nebo slyšíte. A tomuto procesu říkáme „interpretace“.

A přesně tyto struktury přemýšlení o významu se objevují i v právním myšlení.

Víme již, že určitou jednotkou práva, základním normativním standardem, skrze který právo ovlivňuje chování svých subjektů, je právní norma. Podle Viktora Knappa je právní normou až interpretovaný právní text (Knapp 1995: 168). Znamená to tedy, že musíme striktně odlišovat mezi právním textem (tedy textem zákona, vyhlášky, nařízení a dalších forem, v nichž se právo nachází) a právní normou.

„V hovorové řeči se často mluví i o interpretaci právní normy. To je však vyjádření metonymické: právní norma je jako předmět poznání výsledkem interpretace právního předpisu.“ (Knapp 1995: 168)

Jak se tedy dostáváme od právního textu k právní normě?

V zásadě podobně, jako se dostáváme od obrázku nebo od změtí křivek a čar k významu, který se konstruuje ve Vaší mysli. Tím procesem, touto „cestou k poznání práva“ je interpretace.

Co to „interpretace“ je?

  • „Termín interpretace pochází z latinského slovesa „interpretari“, což znamená „rozumět“, „vykládat“, „vysvětlovat“. V zásadě se pro české jazykové prostředí lze ztotožnit s tím, že mezi termíny „interpretace – interpretovat“ a „výklad – vykládat“ není žádný odůvodněný rozdíl, […]. Oba termíny, tj. „interpretace“ i „výklad“, lze užít jak pro označení poznávací a vysvětlovací procedury, tak i k označení samotného výsledku výkladu – tzv. interpretačního závěru (angl. conclusion, něm. Schluss).“ (Hlouch 2011: 14)
  • „Přikládání významu znakům, tj. vyjevování významu znaků.“ (Knapp 1995: 168)

Co všechno v právu interpretujeme?

Zatím jsme v tomto textu hovořili o tom, že naším primárním objektem interpretace jsou právní texty. Je však třeba si uvědomit, že interpretujeme v právu nejen právní texty, ale všechny prameny práva i všechno ostatní (smlouvy, další listiny, důkazy apod.), co má v právu nějakou relevanci. Jsou to ale typicky psané prameny práva, u nichž postupujeme na úrovních vymezených výše jako tzv. metody výkladu.

Z Knappova vymezení se může zdát, že znaky (či texty, obrazy, myšlenky nebo jevy) nesou význam samy o sobě a že je cílem interpretace je objevit. Jako by právní text byl rosettská deska, jejíž význam musíme nejprve rozluštit.

Představme si však následující situaci. Do nemocnice byla po autonehodě převezena osoba, která utrpěla zranění a při převozu byla v bezvědomí. Když se probrala, snažila se zjistit, co se stalo, nicméně zdravotní personál jí nebyl schopen odpovědět. Až další den ráno jí ošetřující lékař vysvětlil, co se stalo.

Představme si dále, že se touto situací zabývá soudce. Ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku upravuje povinnost informovat osobu převzatou do zdravotní péče takto:

Poskytovatel zdravotních služeb zajistí, aby se člověku převzatému do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo zadrženému v takovém zařízení dostalo bez zbytečného odkladu náležitého vysvětlení jeho právního postavení, zákonného důvodu učiněného opatření a možností právní ochrany včetně práva zvolit si zmocněnce nebo důvěrníka.“

Náš soudce se zastavil u slov „bez zbytečného odkladu“. Kdy měl poskytovatel zdravotních služeb poskytnout to náležité vysvětlení? Hned při přijetí do péče? Hned, jak náš pacient nabyl vědomí? Až měli lékaři jistotu, že je pacient schopen vnímat? Nebo se to určuje po hodinách? Zákonodárce tento výraz nevysvětlil, takže bylo na poskytovateli zdravotních služeb, aby to vyhodnotil, a v případě soudního řízení pak i na soudci.

Splnil poskytovatel zdravotních služeb svou povinnost informovat našeho pacienta skutečně bez zbytečného odkladu?

Řekněme, že by ve výše uvedeném případě soudce vyhodnotil, že to se to bez zbytečného odkladu nestalo. Co ten soudce tedy dělá? Nalézá, či poznává význam tohoto pojmu, nebo ho snad v kontextu daného případu tvoří?

Kdybychom se drželi Knappova vymezení výše, pak bychom mohli říci, že soudce význam tohoto pojmu poznává, nachází ho v kontextu daného případu. Ale jak se tam ten význam vzal? Vložil jej tam snad zákonodárce? A mohl jej tam vůbec zákonodárce vložit? Vždyť ten v ustanovení § 106 občanského zákoníku nemluví ani o hodinách, dnech ani situacích, mluví pouze o tom, že se něco musí stát bez zbytečného odkladu. Takže pokud tam to, k čemu náš soudce došel, nevložil zákonodárce, je tedy možné, že tam ten význam dodává v konkrétních situacích každý poskytovatel zdravotních služeb nebo soudce?

Každým použitím pojmu se daný pojem nejen používá ke komunikaci, ke sdělování, ale také se určitým způsobem aktualizuje jeho význam. A to i tak, že v průběhu času může dojít k poměrně zásadním změnám významu. Vývoji významů jednotlivých slov se v rámci jazykovědy věnuje celá oblast, kterou znáte jako etymologii. K takovým sledovatelným posunům ve významech slov logicky musí docházet i v právu, vždyť i právo je „jen“ jedna z oblastí společenského života a bylo by zvláštní, kdyby se mělo nějakým významovým posunům vyhnout.

Pokud ale, jak jsme si ukázali výše, je interpretace součástí našeho poznávání světa, mohli bychom také říci, že každým poznáním světa, každou situací se právní normy proměňují a vyvíjí. V tomto kontextu tedy dává smysl si uvědomit, že „[p]orozumění určité skutečnosti znamená nalezení jeho významu a smyslu a zahrnuje v sobě určitý tvůrčí aspekt.“ (Hlouch 2013: 309)

Tato představa zcela odpovídá i již zmíněnému Saussurovi a jeho teorii o proměnlivosti znaku. Pokud je jazyk společenskou konvencí, dohodou, pak je zřejmé, že se tato konvence může v čas měnit. Jazyk tak prochází neustálou a kontinuální proměnou. (Saussure 1916, 2007)

Co se tedy všechno v procesu interpretace práva děje? Jaké funkce má interpretace práva?

  • Poznáváme právo (funkce poznávací/kognitivní) (Knapp 1995: 168)
  • Konstruujeme právo – pokud jsme si řekli, že až interpretovaný právní text je právní normou, pak v každém procesu interpretace ve skutečnosti každý interpret aktivně konstruuje význam textu, a tedy v důsledku i danou právní normu.
  • Vysvětlujeme právo (funkce vysvětlovací/explikativní) (Knapp 1995: 169)

Dalo by se tedy říci, že právní interpretace je poznávání i konstrukce konceptu/pojmu/významu slov a jejich vzájemných souvislostí ve větách a dalších jazykových strukturách použitých v právních předpisech.

Jak se tedy v právu dostáváme k významu textů, které tvoří zákonodárce? K tomu využíváme určité specifické kroky, metodu.