Obsah kapitoly

---

3.3 Formální prameny práva

Jako formální prameny práva chápeme autoritativní a institucionalizované zdroje, které nesou právní normy. Jejich funkcí je informovat o závazné právní úpravě (čímž posilují právní jistotu) a nést, vzhledem ke svým znakům, právní normy. To znamená, že formální prameny práva zajišťují informovanost o právních normách a jsou zdrojem jejich formální autority a legitimity. Pokud to otočíme, pak lze říci, že právní normy pro svou existenci potřebují prameny, aby mohly být identifikovány a prameny práva (ve formálním smyslu) musí nést právní normu. Bez právních norem, nelze obvykle o prameni práva uvažovat. Formální prameny práva jsou tak tím, čím se právní normy vyjevují (nebo, chcete-li zjevují, ale to zní možná trochu esotericky).

Jako formální prameny proto můžeme chápat ty platformy, prostřednictvím kterých se pravidla lidského chování stávají právními pravidly, tj. jsou určitá, jednotná a všeobecně závazná. (Shiner 2005: 2).

Význam formálních pramenů práva

Formální prameny práva jsou významné z pohledu identifikačního (pomáhají identifikovat objektivní právo), informačního (jsou jediným oficiálním zdrojem platného práva) a stabilizujícího (ukazují platné právo v konkrétním čase, přičemž jsou spojeny se stabilitou ke konkrétnímu okamžiku). Přestože ani formální prameny práva nám nezajistí, že nebudou pochyby o jeho obsahu, protože je nezbytné je interpretovat, snižují nejasnost tím, že víme, co musíme interpretovat a v čem hledat právní normu.

Pramen práva není právním pravidlem, ale je to pouze text (v případech mnoha formálních pramenů práva), který je schválený oficiálním tvůrcem práva (Parlamentem), který nese (obsahuje) právní normy. (Shecaira 2015: 17) Vyjevuje se tím vůle státu regulovat společenské vztahy.

Existuje mnoho různých seznamů formálních pramenů práva. V našich podmínkách se obvykle setkáme s tímto seznamem:

• normativní právní akty / právní předpisy
• soudní (a správní) precedenty
• normativní smlouvy
• právní obyčeje
• právní literatura
• právní apendixy neprávních publikací
• rozum
• spravedlnost
• právní principy
• atd.

Na první pohled je patrné, že výčet je otevřený (řekli bychom demonstrativní) a není nijak zvláště systematicky uspořádaný. To jsou obvyklé problémy, které formální prameny práva provází: nemáme v celém rozsahu autoritativně stanoveno, co mezi formální prameny práva řadíme (seznam je proměnlivý v čase a místě). Proto je vhodné uvažovat o pramenech, které jsou obvykle pojímány jako formální. Herbert Hart v této souvislosti zmiňuje pravidlo uznání, tj. pravidlo, které určuje ty vlastnosti, které budou u konkrétního pravidla označovat, že je spojeno se společenským tlakem (sankcí) (Hart 2004: 102). Toto pravidlo může být realizováno jak autoritativním seznamem (v našem případě Ústava České republiky, která některé prameny výslovně uvádí), tak zvykovým právem. Problém je v tom, že tato pravidla uznání mohou být složitá, komplexní nebo implicitní (nevyřčená), a proto se seznamy pramenů mohou prolínat.

„V moderním právním systému, kde existuje množství různých „pramenů“ práva, je ovšem pravidlo uznání odpovídajícím způsobem složitější. Kritéria pro identifikaci zákona jsou mnohočetná a běžně obsahují psanou ústavu, ustanovení zákonodárce a soudní precedenty. Ve většině případů jsou stanovena opatření proti možným vzájemným rozporům tak, že se tato kritéria seřadí podle poměrné podřízenosti a nadřazenosti. V našem systému (anglickém – pozn. MŠ) je tímto způsobem „zvykově precedenční právo“ podřazeno zákonu.“ (Hart 2004: 108)

Není to však výčet jediný. Polsko-švédský právní teoretik Aleksander Peczenik (1937-2005) citoval norského právního teoretika Torsteina Eckhoffa (1916-1993). Podle něj dochází k harmonizaci pramenů právní praxí (pramenem práva je to, co za pramen považuje právní praxe) a mezi jinými k nim řadí (Peczenik 2001: 78):

• texty právních předpisů
• travaux préparatoires (historie vzniku právních předpisů; obvykle se používá francouzská verze)
• účel právních předpisů
• soudní praxe
• správní praxe
• obyčeje
• díla právní vědy
• reálné úvahy.

Peczenik sám nabídl jiný pohled (Peczenik 2001: 78). Podle něj lze formální prameny práva rozlišovat na ty:

• které se musí použít (např. právní předpisy)
• které by se měly použít (např. precedenty nebo přípravné legislativní práce), a
• které se mohou použít (např. doktrína).

Proměnlivost seznamu pramenů a jejich závislost na praktickém používání (často navzdory vědeckým katalogům) dokládá i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.): „Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid, představující ústavodárnou moc (pouvoir constituant), ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument institucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanizmus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti. […] Akceptace i dalších pramenů práva, kromě práva psaného (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.

Demokratický systém čelí možné libovůli při formulování "nepsaného práva" dvojím způsobem. Nesdílí v našem prostředí tak hluboce zakořeněnou skepsi k možnosti činit odpovědná individuální rozhodnutí a předkládat je na základě přesvědčivé argumentace veřejnosti k posouzení. První garance vůči libovůli je tudíž kulturní a mravní kontext odpovědnosti. Tím druhým je soustava demokratických institucí, utvářející dělbu moci. Jinými slovy, tou první je garance autonomní, druhou garance heteronomní normotvorby.“

V této souvislosti si všimněme i jednoho podivuhodného pramene práva, se kterým jsme se v ne-tak-dávné minulosti mohli setkat (Kokeš 1953: 12). Pramen práva je to proto, že existuje společenský tlak na to, aby obsah sdělovaný v této podobě ovlivnil rozhodnutí soudů bez ohledu na to, jestli s tím soudy souhlasí nebo ne.

Právní předpis

Na rozdíl od jiných formálních pramenů práva je definice právního předpisu (nebo i normativního právního aktu) obtížná. Je to natolik významný formální pramen práva, že se bere jako samozřejmý a jeho vymezení se nevěnuje odpovídající prostor. Obvykle se objevuje jednoduché pojetí, že se jedná o hmotný nosič nehmotné právní normy. (Knapp 1998: 20) Podobně o hmotném podkladu právních předpisů píší i František Cvrček a František Novák. (Cvrček, Novák 2017: 45) Mnohem důležitější než na hmotný nosič, je důležité soustředit se na jeho písemnost. Právní předpis musí být písemně zachycený tak, aby byl sdělitelný adresátům, bez ohledu na typ nosiče. Proto je přípustné i jeho zachycení v elektronické podobě. Právní předpis také obsahuje právní normy: tím se řadí mezi formální prameny. A tím se také liší od normativního právního aktu (který také bývá řazen mezi formální prameny práva; v tom případě ale upřednostňujeme formu nad obsahem). Právní předpis je proto možné chápat jako oficiální (úřední) a formální dokument vyhlašující právní normy. (Knapp 1998: 20)

Právní předpis je všeobecně závazný. To znamená, že tato forma určuje adresátům, že její obsah je všeobecně závazný. Připomeňme však, že to samo o sobě nestačí a pro všeobecnou závaznost je nezbytné, aby i obsah mohl být všeobecně závazný (Aby byl všeobecně závazný, musí obsah dávat smysl. Pokud mu adresáti nemohou porozumět, nemůže být o závaznosti řeč.). Právní předpis je tedy indikátor všeobecné závaznosti, který je jejím nezbytným předpokladem, avšak nikoli předpokladem dostatečným. Můžeme proto doplnit výše uvedenou definici, že právní předpis je písemný normativní právní akt orgánu s legislativní pravomocí, který je podle zákona formálně publikován, jehož obsahem je právní norma.

Zákonem předepsaná publikace je důležitá pro zvýšení právní jistoty. Pouze akty publikované, tak jak zákon předepisuje, mohou obsahovat všeobecně závazné právní normy. Adresáti tak mohou nabýt jistoty, kde a jak se mohou s oficiálním a konečným zněním právního předpisu seznámit. Právní předpis je proto autentický a závazný prostředek komunikace právní normy (Knapp 1998: 25), který tyto vlastnosti získává zákonnou publikací. Právní předpis je zdrojem práva (Waldron 1999: 10), což vede k tomu, že je to zřetelně viditelná, snadno dostupná a přístupná forma psaného práva. (MacCormick, Summers 2016: 11). K vyhlašování právních předpisů slouží Sbírka zákonů, která je vydávána podle zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů. Sbírka zákonů je nástrojem, kterým jsou právní předpisy (a další dokumenty) vyhlašovány. [1. 1. 2023 (pozor, datum se posouvá) nabude účinnosti zákon č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv). Pak bude existovat pouze jedna Sbírka zákonů a mezinárodních smluv, která bude za zákona úředním listem, ve kterém se vyhlašuje závazné znění právního předpisu, mezinárodní smlouvy nebo jiného aktu stanoveného zákonem.]

Právní předpis je za formální, písemný dokument, který vyjadřuje právní normy, a který je všeobecně závazný.

Od právního předpisu se odlišuje normativní právní akt (dále také jako „NPA“). NPA je pojem, který je pojmu „právní předpis“ systematicky nadřazený: každý právní předpis musí být normativním právním aktem, ale ne každý NPA je také právním předpisem. Právní akt je písemný formální úkon, který sděluje svým adresátům příkazy, zákazy a dovolení. Má imperativní povahu, jedná se tedy o rozhodnutí autoritativního orgánu veřejné moci, který k tomu má pravomoc. (Cvrček, Novák 2017: 46) Proto rozlišujeme individuální právní akt (obsahující individuální příkazy, zákazy a dovolení) a normativní právní akt (který může obsahovat i právní normy; není to však nezbytné: individuální právní akty lze ve zvláštních případech zveřejnit i formou NPA). Právní předpisy tak nejsou ty normativní právní akty, které jsou určeny pouze pro individuální případy, nebo ty, které nepocházejí od orgánu s legislativní pravomocí (což mohou být například interní normativní instrukce nebo organizační či autonomní pravidla). V případě individuálních aktů (tj. individuálních právních aktů ve formě normativního právního aktu) hovoříme o extenzi moci zákonodárné do moci výkonné (Boguszak, Čapek, Gerloch 2001: 44-45) (případně, velmi výjimečně a spíše akademicky) do moci soudní. Extenze do moci soudní v trestní věci je zakázána například čl. 9 Ústavy Spojených států Amerických (tzv. Bill of Attainder, kterým zákonodárný orgán rozhodoval o vině a trestu konkrétních lidí či skupiny osob, samozřejmě bez řádného procesu).

Jedním z příkladů možné extenze do moci výkonné je i zákon č. 292/2004 Sb., o zásluhách Edvarda Beneše. Jedná se o normativní právní akt, ale protože neobsahuje právní normy (o tom níže), není to právní předpis:

Příklady

Jako další příklad individuálního právního aktu ve formě normativního právního aktu můžeme uvést zákon č. 625/1992 Sb., o zániku státní organizace Československé státní dráhy.

Z toho plyne, že podstatná legislativní pravomoc tvůrce: právní předpis je výsledkem realizace legislativní pravomoci. Právní předpis vyjadřuje vůli a myšlenky normotvůrce a je to jediný komunikační kanál, kterým je může sdělit adresátům. (Gény 1954: 80) Proto jsou za právní předpisy považovány akty autority, subjektu s legislativní pravomocí, jejichž účelem je stanovit obecná pravidla chování (právní normy) v závazné podobě. (Gény 1954: 76) Francouzský právní teoretik François Gény (1861-1959) považoval zákon (jako nejzřetelnější právní předpis) za výsledek projevu moci, která má schopnosti (pravomoc) formulovat obecné normy, které jsou ve veřejném zájmu, a které jsou pod hrozbou sankce všeobecně závazné. (Gény 1954: 78) Normativní právní akt je také svou povahou výsledek realizace pravomoci tvůrce, ale je to formální výkon jeho autority mimo legislativní oblast (obsahově).

Mezi znaky právního předpisu proto řadíme:

• Formálnost (není zveřejněn libovolně, ale v předem předepsané přísné formě)
• Písemnost
• Legislativní pravomoc tvůrce
• Imperativní charakter (je diktátem – stejně jako precedent, což současně znamená, že je vytvářen záměrně)

Společně s dalšími formálními prameny práva je pro něj charakteristické, že obsahuje právní normy a je všeobecně závazný. Tato autoritativní povaha právního předpisu vede k jeho absolutní závaznosti.

Lze se setkat s názorem, že právní předpis vzniká na základě vyjednávání (např. Nourse, Schacter 2002: 614): členové parlamentu se musí dohodnout a udělat třeba nějaké „politické obchody“. Pak by měl právní předpis blízko k normativní smlouvě. Rozdíl je v tom, že v konečné podobě je schvalován. Tedy jeho základem je rozhodnutí, nikoli konsenzus. Proto představuje diktát (imperativ) a nikoli dohodu.

• Právní předpis v rozhodnutí ESLP

  Evropský soud pro lidská práva pojem „právní předpis“ používá jinak. Podle něj se pod pojmem zákon rozumí jakýkoli pramen práva (včetně soudního precedentu). Musí tento splňovat tato kritéria:

  • dostupnost – nutné je jeho zveřejnění (publikace);
  • přesnost – podmínky, při jejichž splnění dochází k právním následkům musí být stanoveny najisto;
  • předvídatelnost – adresát má možnost dozvědět se na základě textu příslušného ustanovení a v případě potřeby za pomoci jeho výkladu soudní judikaturou, které chování a která opomenutí zakládají jeho právní odpovědnost.

Legislativa

Obraťme svou pozornost k pojmu legislativa. Tu můžeme chápat jako proces vzniku právních předpisů (dynamický význam) nebo jako sadu právních předpisů (statický význam). A také jako pojem zastřešující všechny právní předpisy (širší význam) nebo pouze zákony (od slova lex; užší význam). Toto dělení nám také ukazuje, že dominantním právním předpisem je zákon: symbolicky je to nejvýznamnější právní předpis, byť není nejvyšší (nad ním jsou ústavní zákony). Zákon je však v hierarchii právních předpisů tím nejnižším, kterým lze ukládat povinnosti: to plyne z čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“

Problémy právních předpisů

Legislativa, tj. právní předpisy jsou hlavním formálním pramenem v moderních právních systémech a jejich význam i systémech common law vzrůstá. (MacCormick, Summers 2016: 10) Není to však pramen, který by byl neproblematický. Právní předpisy jsou zdrojem (pramenem) pozitivního práva. Jsou tedy výsledkem lidské činnosti. Snad, podle novozélandského právního filosofa Jeremy Waldrona (1953), jsou až příliš lidské. (Waldron 1999: 24) A jako jakýkoli jiný výsledek lidské činnosti, je i legislativa neúplná (Gény 1954: 78) Podle názoru francouzského právníka a jednoho z autorů Code Civil Jean-Étienne-Marie Portalise (1746-1807), vysloveného v Úvodním projevu k prvnímu návrhu občanského zákoníku, je možné právní předpisy vytvářet pouze v obecných kategoriích, případně v abstraktních formulích, což znamená, že právní předpis (zákon) nikdy nemůže obsáhnout všechny myslitelné případy. (Fenet 1836: 470) Tím se stává, že na něco předpis „zapomene“ nebo nestačí tempu vývoje společnosti.

Dělení právních předpisů

V právním řádu České republiky se obvykle setkáme s těmito právními předpisy:

• Ústava (její povaha není zcela jednoznačná, pro naše potřeby ji však zařadíme mezi právní předpisy);
• Ústavní zákony (vydává je Parlament České republiky; podle čl. 39 odst. 4 Ústavy České republiky je k přijetí třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů.);
• Zákony (také je vydává Parlament České republiky);
• Zákonná opatření (čl. 33 odst. 1 Ústavy České republiky: „Dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přísluší Senátu přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona.“);
• Nařízení vlády (čl. 78 první věta Ústavy České republiky: „K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení.“);
• Vyhlášky ministerstva a jiných správních úřadů (čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR: „Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.“ Podle § 1 odst. 2 zákona o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv se označují jako „vyhláška“);
• Obecně závazné vyhlášky krajů/obcí;
• Nařízení krajů/obcí.

Právní síla

Pojem či koncept právní síly není pojímán zcela jednotně. Podle Viktora Knappa je právní síla vlastnost právního předpisu (byť uvádí i právní normy) právně zavazovat své adresáty. (Knapp 1995: 156) Proto mohl rozlišit absolutní a relativní právní sílu. Absolutní představuje místo v hierarchii právních předpisů a relativní vzájemný poměr mezi předpisy. Na základě toho ale také rozděluje právní předpisy na originární (původní) a derivativní (odvozené) podle toho, zda je k jejich tvorbě nutné zmocnění, tedy zda jsou nebo nejsou vydávány na základě jiné normy. (Knapp 1995: 157) S tím souhlasí i Pavel Holländer, podle nějž jsou originální (možné je použít originární i originální) ty předpisy, pro jejichž vydání není nutné zvláštní zmocnění. (Holländer 2008: 695) Případně – s určitými obměnami – i Daniel Havránek. (Havránek 2008: 458) Přesto, že je takové dělení možné, nebudeme jej využívat. Všimněme si, že Knapp spojuje právní sílu i s právními normami. V tom případě je tato vlastnost odvozena od vlastnosti právního předpisu, v němž jsou vyjádřeny.

V teorii socialistické teorie práva (tj. do roku 1989) byla právní síla chápána jako vlastnost, která vyjadřuje vzájemný poměr mezi různými druhy právních aktů (zejména normativními právními akty), a která určuje místo v jejich struktuře. (Kučera 1976: 203) Důsledkem této vlastnosti je pak například možnost derogace, kdy ty s vyšší právní silou derogují (ruší) ty s nižší právní silou.

Asi nejvýstižněji charakterizoval právní sílu rakouský právník Adolf Merkl. Pro něj je právní síla princip právní logiky, který řeší kolizi v právním systému. (Merkl 1918: 446) Jedná se tedy o kritérium, stejně jako poměr mezi dřívějším (prior) a pozdějším (posterior) právním předpisem, jehož účelem je vyřešit kolizi vzájemně si odporujících právních předpisů. 

Takto charakterizovaný pojem právní síly je vhodný i pro kategorizaci použitou v této publikaci. Je to právní vlastnost, která má smysl pro kategorizaci struktury právního řádu, která se ale uplatní pouze v případě právních principů – pokud se týče právních norem (což je přípustné), pak je to dáno umístěním příslušného právního předpisu. Toto chápání také lépe odpovídá nálezu sp. zn. Pl. ÚS 52/03 ze dne 20. 10. 2004 (N 152/35 SbNU 117; 568/2004 Sb.), který chápe dělbu moci jako primární princip předcházející hierarchii právního řádu. Právní síla se neuplatní v případě normativních smluv, právních obyčejů či precedentů, protože jejich případná derogační schopnost je dána jinak než strukturou práva.

Právní předpisy dělíme na základě jejich právní síly na primární (zákonné) a sekundární (podzákonné). Původní jsou ty, které mají právní sílu stejnou nebo vyšší než zákon (zákon je dělící linií, protože pouze zákonem a předpisy mu na roveň postavenými lze ukládat povinnosti). Sekundární právní předpisy jsou tzv. delegovaná legislativa (sekundární, subordinační, delegovaná atp.), což znamená, že jejich právní síla se odvíjí od primární legislativy – je vydávána pouze na základě zmocnění, které je dáno právě primárními předpisy (s výjimkou nařízení vlády, které může vláda vydávat přímo na základě Ústavy, což je limitováno tím, že slouží k provádění primárních předpisů). Vláda má tzv. generální zmocnění a může (na základě a k provedení zákona) vydávat nařízení přímo, aniž by k tomu potřebovala zvláštní zákonné zmocnění. Ministerstva toto zákonné zmocnění potřebují. Tímto zmocněním (ať generálním nebo zákonným) dochází k tzv. delegaci. Moc zákonodárná přenáší svou pravomoc vytvářet právní předpisy na jiný subjekt (patřící do moci výkonné). V tomto případě se jedná o sekundární tvorbu práva. Dále již tato pravomoc přenést nelze (neexistuje terciální tvorba práva: Ústava ji výslovně nepřipouští, a proto je vyloučena).

• Příklad delegované tvorby práva

  usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/20 ze dne 21. 4. 2020: „Napadené usnesení o přijetí krizového opatření má právně normativní obsah, který je vymezen obecným předmětem i třídou subjektů (viz bod 17). To znamená, že byť není napadený akt nařízením ve smyslu čl. 78 Ústavy, má povahu obecného normativního právního aktu. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů předmětného usnesení proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.“

Dále je podle orgánu (tento orgán musí mít legislativní pravomoc), který je vydal na původní (originární) a odvozené (derivativní). Ty původní vydává orgán, který spadá do moci pravotvorné. Odvozené vydává orgán, který má legislativní pravomoc, ale neřadíme jej mezi orgány moci pravotvorné (např. zákonodárné). V tomto případě je to extenze moci výkonné do moci zákonodárné. (Boguszak, Čapek, Gerloch 2001: 46) Tato extenze probíhá na základě zmocnění daného Ústavou. Zatímco v případě primárních a sekundárních právních předpisů je kritériem právní síla, v případě původních a odvozených předpisů je rozdíl dán typem orgánu s legislativní pravomocí. Proto jsou například obecně závazné vyhlášky původní, ale sekundární právní předpisy.

• Dělení právních předpisů – příklad z rozhodnutí soudu

  „Právní teorie dále z hlediska absolutní právní síly člení prameny práva na primární a sekundární, podle relativní právní síly pak na originární a derivativní. Jak už bylo výše uvedeno, žádný primární právní předpis (zejména zákon) nestanoví Komisi pro cenné papíry oprávnění vydat prováděcí předpis či závazný výklad zákona, proto metodika nemůže být stricto sensu vnímána jako sekundární právní předpis. Terciární tvorba práva pak v České republice není přípustná, když sekundárními právními normami již nelze provádět delegaci legislativní pravomoci. Z pohledu druhého ze zmíněných členění by bylo možno uvažovat o metodice jako o derivativní právní normě, vydané k provedení zákona, ovšem v jakémkoli zákoně opět schází výslovné zmocnění k jejímu vydání. Existenci a charakter metodiky jakožto originárního právního předpisu jednoznačně vylučuje dikce článku 79 odst. 3 Ústavy.“< (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.6.2007, čj. 9 Afs 29/2007–115)/p>

Právní předpisy Evropské unie

Mezi formální prameny práva (jako součást sekundárního práva, protože primární právo EU je tvořeno mezinárodními smlouvami. Sekundární právo vytváří orgány Evropské unie na základě zmocnění, která jim poskytuje právě primární právo.) řadíme také dva právní předpisy: nařízení a směrnice.

Z pohledu vnitrostátního práva je významnější nařízení. To je právní předpis (takže také normativní právní akt), který obsahuje pravidla závazná jak na úrovni Evropské unie, tak na úrovni jednotlivých členských států. (Týč 2018: 82) Obsahuje pravidla, která lze přímo použít, aniž by musela být do vnitrostátního práva zavedena dalším způsobem. Nařízení je proto nástrojem, kterým Evropská unie může sjednocovat legislativu: vzhledem k tomu, že z úrovně unie přímo stanoví práva a povinnosti vnitrostátních subjektů závazným způsobem, má stejný dopad ve všech členských státech. Samozřejmě to může být komplikováno jazykem, protože přeložit pojem do všech jazyků EU sice lze, ale není jisté, že znamenají naprosto totéž.

Směrnice, jak už název napovídá, udává směr: určuje, čeho se má dosáhnout, ale už nestanoví způsob, jak se toho má dosáhnout (obsahuje proto z velké části teleologické normy; o nich si řekneme více později). Způsob provedení je v rukou členského státu. Směrnice není závazná pro subjekty národního práva, ale pouze pro členské státy, což je dáno i tím, že bychom v ní neměli nalézt přímo použitelná (aplikovatelná) právní pravidla.

Smlouva o fungování Evropské unie v čl. 288 stanoví: […] Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. […]

Stejně jako mají podle čl. 10 Ústavy mezinárodní smlouvy aplikační přednost před zákonem (stanoví-li něco jiného), mají ji i právní předpisy EU (legislativní akty, jak je nazývá Smlouva o fungování Evropské unie). Nemají vyšší (nebo nižší) právní sílu, ale vytvářejí paralelní systém k systému vnitrostátních právních předpisů. Mezi nimi proto neplatí derogační (rušící) vztahy.

• Použitelnost práva EU ve vnitrostátním právu

  Usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/04 ze dne 21. 2. 2006: „[…] počínaje 1. květnem 2004 je každý orgán veřejné moci povinen aplikovat komunitární právo přednostně před českým právem tehdy, pokud je český zákon v rozporu s právem komunitárním (viz věc 6/64 Costa v. ENEL [1964] ECR 585 a konstantní judikatura Evropského soudního dvora) […]“

  nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.): „Obecně platí, že tam, kde komunitární legislativa ponechala určité věci v kompetenci členských států (tj. tam, kde neexistuje výslovná úprava v komunitárním právu) nebo tyto věci zpětně výslovně delegovala na členské státy, je věcí členských států, aby přijaly a aplikovaly vlastní legislativu. Přesto nelze tvrdit, že v těchto oblastech komunitární právo nikterak nepůsobí. Naopak i v těchto případech, kdy členské státy vlastními právními nástroji implementují část komunitární politiky, je diskrece ze strany členských států limitována překlenujícími obecnými principy komunitárního práva, do nichž se řadí i ochrana základních práv. Protože jde o vnitrostátní právní úpravu, musí být taková právní úprava konformní i s českým ústavním pořádkem.

  Ač tedy referenčním rámcem přezkumu Ústavním soudem zůstávají i po 1. 5. 2004 normy ústavního pořádku České republiky, nemůže Ústavní soud zcela přehlížet dopad komunitárního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel jsou bezprostředně navázány na komunitární právo. Jinými slovy, Ústavní soud v této oblasti interpretuje ústavní právo s přihlédnutím k principům plynoucím z práva komunitárního.

  Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 30, nález č. 87; vyhlášen pod č. 198/2003 Sb.)] Ústavní soud formuloval doktrínu kontinuity své vlastní judikatury, kterou dovodil z náležitostí demokratického právního státu. Je nepochybné, že přistoupením České republiky k ES, resp. EU došlo k zásadní změně uvnitř českého právního řádu, neboť tímto okamžikem Česká republika převzala do svého vnitrostátního práva celou masu evropského práva. Tedy bezpochyby došlo k onomu posunu právního prostředí, tvořeného podústavními právními normami, který nutně musí ovlivňovat nahlížení celého dosavadního právního řádu, včetně ústavních principů a zásad, to vše ovšem za předpokladu, že faktory, jež ovlivňují vnitrostátní právní prostředí, nejsou samy o sobě v rozporu s demokratickou právní státností, resp. výklad těchto faktorů nesmí vést k ohrožení demokratické právní státnosti. Takový posun by byl v rozporu s čl. 9 odst. 2, resp. odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

  Česká republika propůjčila […] pravomoci orgánům ES. Toto propůjčení části pravomocí je ovšem podle Ústavního soudu propůjčením podmíněným, neboť originárním nositelem suverenity a z ní vyplývajících pravomocí nadále zůstala Česká republika, jejíž suverenitu konstituuje nadále čl. 1 odst. 1 Ústavy. Podmíněnost delegace těchto pravomocí se podle Ústavního soudu projevuje ve dvou rovinách: v rovině formální a v rovině materiální. První z těchto rovin se týká samotných mocenských atributů státní svrchovanosti, druhá rovina se týká obsahových komponent výkonu státní moci. Jinak řečeno, delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů může trvat potud, pokud tyto pravomoci jsou orgány ES vykonávány způsobem slučitelným s uchováním základů státní suverenity České republiky a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. Přitom platí, že k ochraně ústavnosti je povolán Ústavní soud (čl. 83 Ústavy). Podstatné náležitosti demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 Ústavy leží dokonce i mimo dispozice samotného ústavodárce.

  Bezprostřední použitelnost ve vnitrostátním právu a přednostní aplikace nařízení vyplývá z vlastní dogmatiky komunitárního práva, tak jak byla v minulosti podána v judikatuře Evropského soudního dvora. Pokud členství v ES s sebou nese určité omezení pravomocí vnitrostátních orgánů ve prospěch komunitárních orgánů, musí být nutně jedním z projevů takového omezení i omezení volnosti členských států určovat vnitrostátní účinky komunitárního práva. Ustanovení čl. 10a Ústavy tak vlastně působí obousměrně: tedy tvoří normativní základ pro přenos pravomocí a současně je tím ustanovením Ústavy, které otevírá vnitrostátní právní řád pro působení komunitárního práva včetně pravidel týkajících se jeho účinků uvnitř právního řádu.

  Ústavní soud je toho názoru, že – pokud jde o působení komunitárního práva ve vnitrostátním právu – je třeba přijmout takový přístup, který by nekonzervoval účinky komunitárního práva ve vnitrostátním právním řádu. Takový přístup by totiž neodpovídal tomu, že samotná dogmatika účinků, které komunitární akty vyvolávají ve vnitrostátním právu, prošla a prochází dynamickým vývojem. Toto pojetí také nejlépe zajišťuje to, co bylo uvedeno shora, totiž podmíněnost přenosu části pravomocí.“

  Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 2. 1999 ve věci Matthewsová versus Spojené království č. stížnosti 24833/94: „V souladu s ustáleným výkladem Evropského soudního dvora je právu ES vlastní, že existuje vedle vnitrostátního práva a má před ním přednost (viz například Costa v. ENEL, /6/64 /1964/ ECR 585 a Amministrazione delle Finanze dello Stato v. Simmenthal SpA, 106/77 /1978/ ECR 629).“

  Věc 6/64 Costa v. ENEL [1964] ECR 585: „Přednost práva Společenství je potvrzena článkem 189, podle kterého jsou nařízení „závazná“ a jsou „přímo použitelná ve všech členských státech“. Toto ustanovení, které není doprovázeno žádnou výhradou, by nemělo žádný dosah, pokud by některý stát mohl jednostranně zrušit jeho účinky legislativním aktem odporujícím právu Společenství. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že proti právu založenému na Smlouvě vycházejícímu z autonomního zdroje se nelze s ohledem na jeho zvláštní originální povahu před soudy dovolávat jakéhokoli vnitrostátního právního předpisu, aniž by přišlo o svou povahu práva Společenství a aniž by byl zpochybněn právní základ samotného Společenství.“