Obsah kapitoly

---

3.5 Normativní smlouva

Normativní smlouvy řadíme mezi základní formální prameny práva (vedle právních obyčejů, precedentů a právních předpisů). Obvyklé je považovat je za psaný pramen práva (Gény 1954: 170). Přestože je jejich písemné zachycení obvyklé (můžeme říci i standardem), není výlučné. Od „běžné smlouvy“ (pro připomenutí: smlouva bez dalšího, tedy bez normativních ustanovení je z pohledu vnitrostátního práva právní skutečností; není sama o sobě právním vztahem ani pramenem objektivního práva, ale pouze aplikací práva) se liší tím, že obsahuje normativní ustanovení, tj. soubor pravidel, nebo alespoň jedno pravidlo chování, které je právně závazné.

Základem každé normativní smlouvy je konsenzus – dohoda. Je to důvod platnosti a závaznosti normativní smlouvy. Tím se liší od soudního precedentu a právního předpisu (tedy aktů), které jsou jednostranně vyhlašovány, sdělovány adresátům. Proto má normativní smlouva blíže k právnímu obyčeji, protože se na jejím vzniku podílejí sami adresáti, kteří jí budou do budoucna vázáni. (Malenovský 2020: 138) Proto ji také nazýváme pramenem autonomního práva. Konsenzus se stává základem autority normativní smlouvy. Účastníci jsou jí vázáni, protože se k tomu sami rozhodli a z toho jim také plynou určité výhody. Ovšem, dříve byla normativní smlouva spíše ujednáním, kterému závaznost zaručovala božská autorita.

Normativní smlouvu můžeme charakterizovat jako převážně písemný pramen práva, jehož základem je konsenzus, který mu dává právní autoritu, obsahující obecná pravidla chování s právními účinky.

Normativní smlouvy můžeme podle rozsahu dělit do dvou skupin: mezinárodní smlouvy a vnitrostátní smlouvy. Vnitrostátní smlouvy v našem právním systému představují tzv. delegovanou právotvorbu: autoritu jim dává zákon, na jehož základě vznikají (pohybují se tedy v mezích stanovených zákonem a na jeho základě. Byť se od zákona mohou odchýlit, stále se tak děje proto, že jim to zákon umožnil; to také znamená, že nemohou být proti zákonu, tj. contra legem).

Mezinárodní smlouva

Podle Jiřího Malenovského (1950), dříve soudce Soudního dvora Evropské unie, je mezinárodní smlouva ujednáním dvou nebo více subjektů mezinárodního práva, které má z vůle těchto subjektů mezinárodněprávní účinky a řídí se mezinárodním právem. (Malenovský 2020: 141).

Z toho můžeme určit tyto znaky mezinárodní smlouvy (Týč 2018: 27):

• má povahu ujednání, což znamená, že důvodem závaznosti je shora zmíněný konsenzus;
• je uzavřena mezi dvěma nebo více subjekty mezinárodního práva, které mají pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy;
• má právní účinky, tedy se nejedná např. o čistě politická ujednání;
• řídí se mezinárodním právem.

Vídeňská úmluva o smluvním právu (publikovaná pod číslem 15/1988 Sb.) ve svých definičních ustanoveních uvádí, že: „smlouva je mezinárodní dohoda uzavřená mezi státy písemnou formou, řídící se mezinárodním právem, sepsaná v jediné nebo ve dvou či více souvisících listinách, ať je její název jakýkoliv“.

Nezapomínejme, že mezinárodní smlouva je smlouvou (má konsenzuální povahu), která však obsahuje právní normy (obecná pravidla lidského chování). Na přelomu 18. a 19. století se v teorii i praxi mezinárodního práva zformovala dominantní pozice kolem stanoviska, že základem právního závazku je souhlas. Tím se začalo uvažovat o smlouvách (a obyčejích) jako o zdroji „práva národů“, vedle zásad přirozeného práva, kterými se mezinárodní právo do té doby řídilo (d'Aspremont, Besson 2017: 20). Do té doby smlouvy postrádaly – právě pro konsenzuální povahu – právní sílu. Mezinárodní smlouva je tedy závazná, protože se strany tak samy zavázaly, přičemž můžeme také říci, že je pro ně výhodná (souhlas a reciprocita).

Podmínky závaznosti mezinárodní smlouvy (Martens 1795: 48):

1. strany mají oprávnění (pravomoc) je uzavřít
2. vyslovily svůj souhlas;
3. tento souhlas by svobodný;
4. souhlas byl vzájemný;
5. jejich výkon je možný.

Vzhledem k přítomnosti/nepřítomnosti obecných pravidel lidského chování můžeme rozlišovat smlouvy kontraktuální (traité-contrat) a právotvorné (traité-loi). (Týč 2018: 31) Kontraktuální smlouvy nevytvářejí právní pravidla obecné povahy: nejsou proto považovány za formální pramen práva, či za normativní smlouvu. Přesto se lze setkat s názorem, že i tyto smlouvy mohou mít význam pramenů práva, byť by měly účinky jen mezi dvěma smluvními stranami. V žádném případě však normativní nebudou mezinárodní smlouvy, které pouze plní funkci aktů aplikace (mezinárodního) práva. (Malenovský 2020: 138). Právotvorné smlouvy pak vytváří (nebo kodifikují) pravidla chování a zavazují subjekt mezinárodního práva (např. stát) obecně, tj. nejen pro individuálně upravené situace. (Týč 2018: 31). Můžeme proto říci, že kontraktuální smlouvy vytváří subjektivní právo, zatímco právotvorné vytváří právo objektivní. (Shiner 2005: 203)

Příkladem kontraktuální mezinárodní smlouvy jsou například smlouvy o hranicích (např. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o průběhu státních hranic v souvislosti s výsledky prvního společného přezkoušení průběhu československo-polských státních hranic na hraničních vodních tocích). Příkladem právotvorné smlouvy je právě třeba shora zmíněná Vídeňská úmluva o smluvním právu.

Pokud má být smlouva vnitrostátně aplikovatelná, je nezbytné, aby se jednalo smlouvu přímo použitelnou na právní poměry vnitrostátních subjektů (tzv. self-executing). To jsou smlouvy, které lze přímo použít, tj. adresáti uvnitř státu se jimi mohou přímo řídit, aniž by k tomu byl potřeba další mezikrok (např. provedení zákonem). Samozřejmě vždy musí splnit ty podmínky, které vnitrostátní právní řád pro takovou použitelnost vyžaduje. Poměr mezi mezinárodním právem veřejným (včetně mezinárodních smluv) a právem vnitrostátním, je určen právem vnitrostátním. To stanoví konkrétní podmínky, či vůbec možnost použití pramenů mezinárodního práva veřejného ve vnitrostátním právním řádu.

Jako výjimku lze připustit také existenci nepsaných mezinárodních smluv (verbální a tacitní). U nich je však obtížné zjišťovat existenci souhlasu (konsenzu), a proto nejsou s ohledem na princip stability, předvídatelnosti, případně princip právní jistoty příliš využívány. (Malenovský 2020: 140)

Terminologie mezinárodních smluv

• Terminologie mezinárodních smluv

  Obecná terminologie teorie práva je v tomto případě (což není obvyklé a bývá to spíše naopak) poněkud chudá a používá pro tento formální pramen práva označení „mezinárodní smlouva“. V praxi mezinárodního práva veřejného se však setkáme s mnohem bohatší terminologií a jednotlivé smlouvy jsou označovány (či dokonce nazývány) různým způsobem. Přestože jsou jednotlivá označení používána i nahodile, určitou systematiku lze vysledovat. Vladimír Týč (1949) rozlišuje následující označení mezinárodních smluv (Týč 2018: 28-29):

  Úmluva – významná mnohostranná právotvorná smlouva;

  Smlouva – významná dvoustranná nebo mnohostranná smlouva;

  Charta – mnohostranná smlouva velkého politického nebo jiného významu;

  Dohoda – mezivládní dvoustranná smlouva nepolitického charakteru;

  Protokol – často mnohostranná smlouva upravující některé otázky spíše technického charakteru;

  Ujednání – méně významná mezivládní dvoustranná smlouva upravující spíše otázky technické povahy;

  Statut – smlouva, která zřizuje mezinárodní organizace nebo orgány;

  Pakt – méně časté označení pro mnohostrannou politickou smlouvu.

Poměr mezinárodní smlouvy a vnitrostátního práva

Z pohledu mezinárodního práva se uplatňuje (mezinárodněprávní) právní obyčej, že smluvní strana se nemůže dovolat svého vnitrostátního práva jakožto důvodu pro neplnění mezinárodní smlouvy. (Malenovský 2020: 144) Vnitrostátní právo je z pohledu mezinárodního práva skutečností, nikoliv právem a nemůže vyvolávat právní následky.

Z pohledu vnitrostátního práva je významný článek 10 Ústavy České republiky: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ Pokud jsou plněny podmínky, které předvídá, použije se, pokud stanoví něco jiného, mezinárodní smlouva před zákonem. Říkáme, že mezinárodní smlouvy mají aplikační přednost. Důsledkem toho je, že zákon se neruší (tj. mezinárodní smlouva nemá vyšší právní sílu než zákon; je to paralelní systém), pouze upadá do stavu latence (nepoužívá se). Stejně jako i v jiných případech zde nemůžeme postupovat tak, že nebudeme aplikovat celý zákon, stanoví-li jeho část něco jiného než mezinárodní smlouva. Je nutné postupovat po jednotlivých ustanoveních a u nich vždy zkoumat, zda mají stejně určenou působnost, podmínky, za nichž se mají aplikovat a zda zákon (jeho část) a mezinárodní smlouva stanoví něco jiného. Dotýká-li se vztah mezinárodní smlouvy a zákona jen části řešené problematiky, má mezinárodní smlouva přednost jen v této části. Stejný postup se využije, pokud regulaci přináší pouze (self-executing) mezinárodní smlouva a nikoli zákon: pak opět použijeme mezinárodní smlouvu. Důvodem je to, že vnitrostátní zákonodárce se na přijetí mezinárodní smlouvy podílel, čímž vyjádřil svůj souhlas i s tímto důsledkem. (Malenovský 2004: 228) Jakmile mezinárodní smlouva ztratí své účinky (např. od ní Česká republika odstoupí), začne se opět používat zákon (v případě zrušení – derogace nebo abrogace by se zákon musel přijmout znovu).

• Aplikační přednost mezinárodní smlouvy

  Usnesení sp. zn. II. ÚS 2858/13 ze dne 21. 7. 2015:

  „12. Z právě uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2277/2007 dovodil nutnost přednostní aplikace čl. 11 bis odst. 1 písm. ii) Bernské úmluvy před ustanovením § 23 autorského zákona dle čl. 10 Ústavy. Pokud tak učinil, je zároveň zřejmé, že v této otázce považoval všechny podmínky pro přednostní aplikaci předmětné mezinárodní smlouvy vyplývající z čl. 10 Ústavy za kumulativně splněné. Ústavní soud přitom neshledal nic, co by svědčilo o opaku, a to ani pokud jde o stěžovatelkou namítanou otázku ratifikace Bernské úmluvy, ani o otázku jejího vyhlášení. Ostatně ani sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvedla ve vztahu k právě nastíněným otázkám ratifikace a vyhlášení Bernské úmluvy žádné konkrétní námitky, z nichž by bylo možno učinit závěr, že k ratifikaci a vyhlášení předmětné úmluvy nedošlo v souladu s tehdy platnými právními předpisy (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 191/11 ze dne 15. 3. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

  13. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, dle níž soudy pochybily, pokud aplikovaly příslušné ustanovení Bernské úmluvy, přestože se jedná o mezinárodní smlouvu, která dle názoru stěžovatelky nemůže být považována za přímo použitelnou (tzv. self-executing treaty). Ve vztahu k této námitce považuje Ústavní soud za potřebné nejprve v obecné rovině odkázat na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, dle nichž "[z] povahy mezinárodních smluv vyplývá, že ne všechny mezinárodní smlouvy, resp. ne všechna jejich ustanovení, budou v praxi přednostně aplikovatelná před ustanovením vnitrostátních zákonů. Teorie mezinárodního práva veřejného se shoduje na závěru, že přímá použitelnost (aplikovatelnost) normy mezinárodní smlouvy je dána nejen existencí okolností předpokládaných její hypotézou, ale i její povahou. Konkrétní norma obsažená v mezinárodní smlouvě totiž musí být schopná a způsobilá k přímé vnitrostátní aplikaci, tj. musí být tzv. self executing (srov. např. Malenovský J. Mezinárodní právo veřejné, jeho část obecná, a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. vydání. Brno: Masarykova univerzita a Nakladatelství Doplněk, 2004, str. 384-385, nebo Kysela J., Kühn Z. Aplikace mezinárodního práva po přijetí tzv. euronovely Ústavy ČR. Právní rozhledy, 2002, č. 7, str. 308-309). Takovou povahu mají podle právní teorie zpravidla ty právní normy, jejichž přímou aplikovatelnost výslovně nevyloučily smluvní strany dané mezinárodní smlouvy a které zároveň obsahují bezpodmínečné, dostatečně jasné a určité pravidlo, přičemž z těchto právních norem vyplývají práva nebo povinnosti subjektům vnitrostátního práva." Posouzení, zda je mezinárodní smlouva (resp. její jednotlivá ustanovení), která je součástí právního řádu České republiky, způsobilá k přímému použití, pak vždy závisí na posouzení orgánu aplikujícího právo v konkrétní věci. Ze skutečnosti, že soudy v nyní souzené věci dovodily nutnost přednostní aplikace předmětného ustanovení Bernské úmluvy, plyne, že tyto dospěly též k závěru, že předmětné ustanovení úmluvy bezprostředně použitelné je, neboť v opačném případě by musely uzavřít, že Bernská úmluva je sice součástí právního řádu České republiky, avšak její ustanovení čl. 11 bis odst. 1 písm. ii) nelze ve věci aplikovat. To se však nestalo. […]“

Ne zcela bez problémů je i přijetí mezinárodního práva vnitrostátními orgány. Ústavní soud v některých svých rozhodnutích [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.)] konstatoval, že komunitární právo (což není totéž jako právo mezinárodní; komunitární právo je jiný název pro právo Evropské unie, které má některé rysy mezinárodního práva. V tomto ohledu na něj můžeme nahlížet jako na právo mezinárodní) není hodnotícím kritériem při posuzování ústavnosti vnitrostátního právního předpisu. (Bobek 2007: 173) Určitou nejednoznačnost při aplikaci unijního práva vyjadřuje i Filip Křepelka (Křepelka 2011: 135) nebo David Sehnálek a Václav Stehlík. (Sehnálek, Stehlík 2019: 197)

• Vztahy práva ČR a EU pohledem Ústavního soudu

  nález sp. zn. Pl. ÚS 5/12 ze dne 31. 1. 2012 (N 24/64 SbNU 237): „Pro posouzení vztahů práva České republiky a evropského práva stanovil [Ústavní soud] následující principy:

  Princip eurovstřícnosti vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 66/04 k ústavnosti právního institutu eurozatykače: "Z čl. 1 odst. 2 Ústavy, ve spojení s principem spolupráce stanoveným čl. 10 Smlouvy o ES, vyplývá ústavní princip, podle něhož mají být domácí právní předpisy včetně Ústavy interpretovány souladně s principy evropské integrace a spolupráce komunitárních orgánů a orgánů členského státu. Pokud tedy existuje několik interpretací Ústavy, jejíž součástí je Listina základních práv a svobod, přičemž jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím v EU, je nutno volit výklad, který podporuje realizaci tohoto závazku, a nikoli výklad, který tuto realizaci znemožňuje.".

  V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 formuloval Ústavní soud princip dvojí vázanosti transformovaného evropského práva, tj. jeho nutného souladu jak s evropským právem, tak i s ústavním pořádkem. Ač tedy referenčním rámcem přezkumu Ústavním soudem zůstávají normy ústavního pořádku, nemůže Ústavní soud zcela přehlížet dopad komunitárního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel jsou bezprostředně navázány na komunitární právo.

  Za určitou paralelu rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN "Solange I", "Solange II" a "Maastricht-Urteil" lze pak považovat nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 vymezující základní hlediska posuzování vztahu Ústavy České republiky a evropského práva […]. Uvedený princip akcentoval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/08 a následně i nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/09: "Ústavní soud zůstává vrcholným ochráncem české ústavnosti, a to i proti eventuálním excesům unijních orgánů a evropského práva, což také jasně odpovídá na zpochybňovanou otázku suverenity České republiky; je-li Ústavní soud vrcholným interpretem ústavních předpisů České republiky, které mají na českém území nejvyšší právní sílu, je zřejmé, že čl. 1 odst. 1 Ústavy nemůže být porušen. Pokud by totiž evropské orgány vykládaly nebo rozvíjely právo EU takovým způsobem, který by ohrožoval základy materiálně chápané ústavnosti a podstatné náležitosti demokratického právního státu, které jsou v souladu s Ústavou České republiky chápány jako nedotknutelné (čl. 9 odst. 2 Ústavy), potom by takové právní akty nemohly být v České republice závazné. V souladu s tím hodlá český Ústavní soud přezkoumávat jako ultima ratio i to, zda se právní akty evropských orgánů drží v mezích pravomocí, které jim byly poskytnuty. V tomto směru se tedy Ústavní soud v zásadě ztotožnil s některými závěry Spolkového ústavního soudu vyjádřenými v jeho tzv. Maastrichtském rozhodnutí (srov. výše), podle něhož má princip většiny dle příkazu vzájemného ohledu, vyplývajícího z věrnosti Společenství, svoji mez v ústavních principech a elementárních zájmech členských zemí; výkon svrchované moci svazkem států, jímž je Evropská unie, je přitom založen na zmocnění států, které zůstávají suverénními a které prostřednictvím svých vlád pravidelně jednají v mezistátní oblasti, a tím řídí integrační proces.".“

Vnitrostátní smlouvy

Přestože jsou některé vnitrostátní smlouvy (typicky kolektivní smlouvy vyššího stupně, případně veřejnoprávní smlouvy) považovány za formální pramen práva, je důležité připomenout, že jejich závaznost neplyne pouze z nich samotných, ale proto, že jim právní autoritu propůjčuje zákon. Jedná se tedy o delegovanou tvorbu autonomního práva. Nejedná se tak o ryzí aplikaci práva, ale vytváření obecných pravidel lidského chování, která svou závaznost čerpají ze zákona. Subjekty je mohou uzavírat, protože jsou k tomu zákony zmocněny (nikoli přímo Ústavou, jako je tomu v případě vnitrostátních účinků mezinárodních smluv).

Kolektivní smlouvy (zejm. tzv. kolektivní smlouvy vyššího stupně) bývají řazeny mezi formální prameny práva. Kolektivní smlouvy nejsou normativní jako celek, ale pouze jejich normativní části (stejně jako v případě mezinárodních smluv: není nutné se domnívat, že musí být normativní všechny jejich části), tedy ty části, které jsou obecné a upravují proto skupinu právních vztahů vymezenou jejich generickými (druhovými) znaky.

• Kolektivní smlouvy pohledem soudů

  „Kolektivní smlouva tedy může obsahovat závazky různé povahy, které mají na práva a povinnosti zaměstnanců, zaměstnavatelů, odborových organizací nebo organizací zaměstnavatelů rozdílný vliv. V ustanoveních, která upravují individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, má kolektivní smlouva normativní povahu. Normativní závazky z kolektivní smlouvy je třeba považovat v širším smyslu za pramen práva (kolektivní smlouva tu plní funkci právního předpisu), neboť nároky, které vznikly z kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům, se uplatňují a uspokojují jako ostatní nároky zaměstnanců z pracovního poměru (§ 20 odst. 3 zák. práce). Ostatní závazky, z nichž nevznikají nároky jednotlivým zaměstnancům nebo které upravují další práva a povinnosti smluvních stran, pak mají pouze povahu smluvněprávní. V této části je třeba kolektivní smlouvu posuzovat stejně jako ostatní dvoustranné právní úkony, tedy – přes výhrady dovolatelky – „jako ryze soukromoprávní smlouvu“, která je výsledkem souhlasného projevu vůle zúčastněných stran.“ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 223/2004

  „Normativní ustanovení kolektivní smlouvy (normativní závazky) je třeba považovat v širším smyslu za pramen práva (kolektivní smlouva tu plní funkci právního předpisu). Rozdílná povaha závazků z kolektivní smlouvy má za následek též rozdílný postup při jejich výkladu. Zatímco smluvněprávní závazky je třeba vykládat stejně jako ostatní právní úkony (nyní právní jednání), při výkladu normativních závazků se postupuje obdobně jako při výkladu právní normy […].“ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 259/2020

Veřejnoprávní smlouvy můžeme charakterizovat jako dvoustranný nebo vícestranný úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva (§ 159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). I tyto smlouvy (o normativních bychom měli uvažovat pouze v souvislosti s tzv. smlouvami koordinačními) mohou obsahovat normativní ustanovení, tedy ustanovení, která vytvářejí pravidla pro druhově určené právní vztahy a druhově určené subjekty (bez ohledu na počet). Vzhledem k tomu, že se koordinační veřejnoprávní smlouvy dotýkají fungování orgánů veřejné správy, je jejich pojetí jakožto normativních smluv omezené. Mají normativní význam, ale omezený: dotýkají se sféry účastníků vztahů, stejně jako jiných adresátů, ale nejedná se v nich o přímou tvorbu obecných právních pravidel. Nesmíme však zapomínat, že přestože nestanoví zvláštní práva a povinnosti, jsou právně závazné (protože tak to stanoví zákon).