Obsah kapitoly

---

3.6 Právní literatura

Právní literatura představuje pramen práva, jehož závaznost či rozšíření je soustavně podrobováno revizi. Přestože jej řadíme spíše ke klasickým pramenům práva, jeho význam byl vyšší v minulosti, a to zejména z toho důvodu, že literatura představovala jeden z mála způsobů, jak se seznámit s alespoň nosnými důvody rozhodnutí, či s principy, které jsou v právu obecně sdíleny. V těchto případech se literatura věnovala profesní zkušenosti autora nebo soudním rozhodnutím včetně rozvedení principů, na nichž byla založena. (Miller 1975: 238) Právní literatura tak sdílí znaky s dalšími prameny: musí obsahovat pravidlo a je psaná (když je to ta literatura). Její autorita je pak dána osobou, která ji sepsala. Čím uznávanější autor, tím autoritativnější pramen. Právní literaturu řadíme spíše k historickým pramenům práva, byť zcela bez významu není ani dnes. Striktní a absolutní závaznost jí samozřejmě dnes přiznat nemůžeme, ale neznamená to, že by vliv neměla žádný.

Podle některých autorů je řazení literatury mezi formální prameny práva zbytečné: jediným autoritativním zdrojem poznání nepsaných pravidel (v tomto případě common law) jsou soudní rozhodnutí a další prameny, jako například právní literatura, mají povahu svědectví z doslechu nebo z druhé ruky. (Lile 1914: 535-536)

• Příklady právní literatury

  Právní literaturu jako pramen práva nacházíme zejména v Anglii. Zde jsou příklady knih, které byly mezi takové prameny řazeny:

  • Bracton, Henry de. De legibus et consuetudinibus Angliæ libri quinq[ue]; in varios tractatus distincti, ad diuersorum et vetustissimorum codicum collationem, ingenti cura, nunc primu[m] typis vulgati: quorum quid cuiq[ue]; insit, proxima pagina demonstrabit. Sestaveno nejpozději v r. 1235 a publikováno v r. 1268.
  • Littleton, Thomas de. Littleton on Tenures. (1481 nebo 1482)
  • Coke, Edward. Institutes of the Lawes of England. 1628-1644.
  • Blackstone, William. Commentaries on the Laws of England. 1765–1770.

V případě právní literatury lze rozlišit dva druhy pojetí. V prvním případě se jedná o tradičně chápaný pramen práva, tj. pramen práva, který obsahuje stanovení závazných způsobů jednání, a je tedy tím, co určuje, jak se lidé mají chovat. V druhém případě je právní literatura chápána jako podpůrný zdroj, který napomáhá porozumění jiným – závazným – formálním pramenům práva.

V prvním (klasickém) případě, tedy v případě, ve kterém právní literatura obsahuje závazná pravidla chování, dospívá Fábio Shecaira k závěru, že musí splňovat tři podmínky (Shecaira 2013: 36): musí být preskriptivní (tedy musí nabízet způsoby řešení problémů), je určena praktikujícím právníkům a její argumentační styl odpovídá stylu, který používá jeho publikum. Jak jsme viděli výše, autorita právní literatury se odvozuje od autority jejího autora. To však znamená, že závisí na celkové kvalitě práce autora a mění se v čase. (Shecaira 2013: 46) Lze připustit, že autorita některých z nich byla dána přijetím jejich rozboru, tedy tím, „jak“ kvalitně konkrétní téma autor zpracoval, aniž by mělo význam „kdo“ je zpracoval. To však byla spíše méně obvyklá situace. Častěji autorita klasických autorů nepramenila z nějaké jejich výsady, či zvláštního postavení, ale z toho, že zaznamenávali právo tak, jak je viděli používat v praxi. Vzhledem k tomu, že přístup k ostatním pramenům byl velmi omezený, stala se autoritativní. Její význam však spočíval v její povaze sekundárního zdroje, spíše než v autoritě dané brilantností rozboru. (Miller 1975: 238-239)

V době, kdy se právní literatura používala jako pramen práva v autoritativním smyslu, platil striktní úzus, že je možné citovat pouze mrtvé autory. (Miller 1975: 239) Důvodem, pro který bylo takové opatření zavedeno, spočívá v tom, že se předpokládalo, že autor musí získat respekt v právním prostředí, ale například také, že živý autor může změnit názor. (Duxbury 2001: 73) Proto se můžeme setkat s pojetím, že kniha, aby se stala pramenem práva, musí být dost stará na to, aby si její obsah a autor získali respekt, ale ne moc stará, protože musí odpovídat poměrům, ve kterých se má použít. (Miller 1975: 238) Podmínka „smrti autora“ však postupně mizela a v současnosti se neuplatňuje, ovšem neuplatňuje se ani toto pojetí literatury jako obvyklého formálního pramene práva. Důvodem pro její ústup bylo rozšíření jiných pramenů, zejména těch, o nichž literatura pojednávala. Rostoucí přístupnost principů a pravidel používaných v právu od konce 18. století způsobily, že nebylo déle nutné spoléhat se na knihy, jako na zdroj informací o právu. (Duxbury 2001: 66)

Právní literatura se také používá v případě, kdy pravidla nejsou dostatečně uspokojivě, srozumitelně nebo jasně sdělována. Přiznává se jí vliv na soudní rozhodnutí v tom smyslu, že jednak formuje vzdělání právníků, případně obsahuje způsoby pohlížení na právo: a vzhledem k tomu, že soudci by neměli žít v ideovém vakuu, působí na jejich nazírání na řešení právních problémů. Tento trend je dlouhodobý a je to jeden z možných způsobů pronikání odborných myšlenek do právní praxe. (Duxbury 2001: 58-59) V tomto případě se lze setkat i s tím, že se soudci odvolávají na „doktrinální konsenzus“, aby zesílili, či podpořili své argumenty (Shecaira 2013: 50) V těchto případech se nejedná o standardní formální pramen práva: literatura například podporuje argumentaci, napomáhá vysvětlení, nebo slouží jako nástroj pro přesvědčování. Její využití je tak stejné jako jakéhokoli jiného podpůrného prostředku, avšak s tím rozdílem, že zde lze využít autority spočívající v odbornosti autora. V tomto případě také nelze spoléhat na jednoznačnost pramene (dílo, které nese normy, nebo je jejich spolehlivým popisem). Může však zařadit rozhodnutí do konkrétního myšlenkového rámce, aby mu šlo lépe porozumět. Podle Fábia Shecairy využívají soudci právní literaturu tam, kde považují hodnoty a společenský konsenzus za součást práva a nesoustředí se pouze na „pozitivistické“ formální prameny. (Shecaira 2013: 61)

S tímto druhým pojetím právní literatury jako podpory právní argumentace v praktických souvislostech však souvisí i její problematická stránka. Ta jednak spočívá v tom, že například soudci si nejen vybírají, co použijí, ale někdy také přímo vytváří literární pramen, aby jej mohli použít při svém rozhodování. Podle Duxburyho se tak lze setkat s tím, že američtí soudci ovlivňují obsah odborných článků, aby se tím podpořil jejich pohled na právo, a aby tím získali podporu pro změnu dříve vytvořeného právního pravidla. (Duxbury 2001: 26-27) Pak se také jako s problémem setkáme s tím, že soudci, případně jiní praktici, nepoužívají literaturu jinak, než jako „berličku“. Použijí ji, pokud souhlasí s jejich názorem (Schlag 1992: 422), ne proto, že je přesvědčila. (Alexy 1991: 333)

Povaha právní literatury jakožto podpůrného zdroje plyne také ze Statutu Mezinárodního soudního dvora, který v čl. 38 odst. 1 písm. d) stanoví, že nauku nejvíce kvalifikovaných spisovatelů lze použít jako pomůcku určování právních pravidel. Z literatury tak podle Statutu pravidla přímo neplynou a literatura slouží pouze jako nástroj, s jehož pomocí je lze v jiných, uznávaných, formálních pramenech nelézt. To však nevylučuje, aby i literatura, případně poznatky právní vědy byly používány v tom smyslu, že formují právní poznání, pomáhají hledat řešení obtížných právních situací a stanovují pojmovou výbavu.

• Statut Mezinárodního soudního dvora (část)

  Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 30/1947 Sb., o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku