Obsah kapitoly

---

3.4 Soudní precedent

Soudní precedent (můžeme říkat i precedens, významově mezi těmito slovy není rozdíl; pouze slovo „precedens“ by se nemělo skloňovat) řadíme mezi standardní (klasické) formální prameny práva. Jeho rozšíření je patrné zejména v anglo-americkém právním systému, byť prvky či koncepce všeobecně závazného soudního rozhodnutí jsou patrné i v jiných právních systémech. MacCormick a Summers dokonce uvádí, že i systémy tzv. civilního práva (což je označení pro kontinentální právní systém) z velké části spoléhají na precedenty. (MacCormick a Summers 2016a: 2) Tomuto tvrzení odpovídá i rostoucí tlak na využívání judikatury v České republice (judikatura by oproti precedentu neměla být právně závazná; její význam vzrůstá s kvalitou odůvodnění a s tlakem na jednotnost soudního rozhodování, tedy na právní jistotu a předvídatelnost soudního rozhodování). Na druhou stranu však platí, že i v systému anglo-amerického práva jsou zákony důležitým pramenem práva a jsou precedentu nadřazeny. (Hart 2004: 108)

Soudní precedent je výrazem vlivu soudů na právo, a zejména na vytváření obecných právních pravidel. Dříve se uplatňoval i správní precedent, ale vzhledem k tomu, že správní rozhodnutí s významným dopadem do právní sféry subjektů podléhají soudnímu přezkumu, převzal jejich roli soudní precedent (viz judicial review – možnost soudů přezkoumávat právní akty, včetně normativních právních aktů, na základě pramenů vyšší právní síly, včetně ústavního práva či spravedlnosti). Nejčastěji se precedent porovnává s právními předpisy (typicky zákony), a to nejen v otázkách závaznosti, významu, ale také tvorby. Legislativa (v tomto smyslu tvorba právních přepisů – opět, typicky zákonů) je rozumu podléhající činnost, která vyžaduje důkladné plánování možných budoucích situací. Precedent se soustředí na vymýšlení nového racionálního rozhodnutí v kontextu předchozích rozhodnutí, specifik konkrétního (aktuálně řešeného) případu a potřeby zachovat koherentní právní systém. (MacCormick a Summers 2016a: 5)

Soudní precedent vychází z předpokladu, že spory (případy) by měly být posuzovány srovnatelně, či podobně: případ se stejnou podstatou by měl být rozhodnut stejně. Jedno z možných ospravedlnění precedentu vychází tedy z principu formální spravedlnosti: za srovnatelných podmínek mají nastat srovnatelné právní následky. Včetně toho, že pokud je případ odlišný, mají nastat odlišné následky. Proto je podstatou precedentu dodržování dřívějšího rozhodnutí, dokud se v posuzovaném případě nezjistí významné odlišnosti. To znamená, že precedent provází jak minulostí založená autoritativnost, tak nutnost zjišťovat, zda se posuzovaná kauza od těch předchozích neliší (tzv. hledání odlišností). Precedent proto můžeme chápat i jako model budoucích rozhodnutí. (MacCormick a Summers 2016a: 2)

• Co je to „případ“?

  Co je to vlastně případ (kauza)? Můžeme jej chápat jako psané připomenutí sporu nebo kontroverze mezi osobami, které s proměnlivým stupněm úplnosti a přesnosti, sděluje, co se stalo, jaký postup každá ze stran zvolila, co udělal nezávislý soud, aby spor ukončil a veřejně oznámený důvod pro rozhodnutí, kterým se spor končí. (Twining a Miers 1982: 266)

Důsledkem setrvávání na předchozích precedentech (tj. dokud neexistuje důvod precedent změnit) má být předvídatelnost a konzistentnost práva. Můžeme to chápat i tak, že tímto formálním pramenem práva se vytváří stabilita rozhodovací praxe. Tuto stabilitu a konzistentnost v kontinentálním systému (ve kterém není tak velký důraz kladen na procesní stránku práva, ale spíše na předem deklarovaný katalog práv, tedy více na hmotné právo, což je například náš právní systém) přebírá právní předpis.

Soudní precedent můžeme charakterizovat jako dřívější rozhodnutí vyššího soudu, které je uznáváno jako autoritativní (závazné) pro rozhodování dalších sporů srovnatelné povahy. Není proto nutné, aby se jednalo o první rozhodnutí (historicky první rozhodnutí, které žádné rozhodnutí nepředchází), ale o rozhodnutí dřívější: aktuálně rozhodující soud má pro své rozhodnutí autoritativní oporu v minulosti. Ne každé soudní rozhodnutí je precedent. Důležité je, aby obsahoval pravidla, která můžeme použít jako právní pravidla. Pokud je neobsahuje, nemůže být precedentem – například pokud pouze aplikuje právní předpis, není nutné jej za precedent považovat. Roli autoritativního zdroje přebírá právní předpis.

Mezi jeho znaky proto řadíme:

• prvotnost (nemusí se jednat o první rozhodnutí, ale o rozhodnutí předcházející);
• vytvoření soudem.

K dalším obecným znakům, které má precedent společné s ostatními formálními prameny práva, můžeme řadit formální závaznost (precedent je závazný pro soudy stejné, obvykle, nebo nižší úrovně), obecnost (musí obsahovat obecná pravidla) a veřejnost (rozhodnutí, které nejsou veřejnosti přístupná se nemohou stát precedentem).

V anglickém právu se má předchozí rozhodnutí brát jako autoritativní, pokud:

• je analogické (srovnatelné v podstatných rysech) současnému řešenému případu;
• bylo rozhodnuto soudem, který je považován za soud, který může vydávat autoritativní rozhodnutí precedenční povahy;
• nebylo zrušeno zákonem nebo soudem, který může rušit předchozí rozhodnutí precedenční povahy. (Twining a Miers 2010: 279-280)

Precedenční právo je spojeno se zásadou stare decisis et quieta non movere. Vyjádřit ji můžeme jako nutnost (povinnost) setrvat na rozhodnutí a to, co je stálé, nerušit, což někdy bývá také vyjádřeno jako „rule of precedent“. (McKean 1928: 481) Zásada stare decisis tedy vyjadřuje přesvědčení, že soud, pokud čelí precedentu, který vyplynul z rozhodování srovnatelného sporu dříve, má rozhodnout tak, jak mu tento precedent ukládá. (Shiner 2005: 32)

Problém může nastat ve chvíli, kdy nižší soudy považují rozhodnutí za špatné (např. z etického hlediska, ale také hlediska právního). I v takovém případě by měly precedent použít (aplikovat). Tato povinnost však není absolutní. Soud je vázán předchozími rozhodnutími, dokud není přesvědčen, že existují skutečně vážné důvody postupovat jinak. (Perry 1987: 222).

V prvé řadě je nutné si uvědomit, že pro použití precedentu je nezbytné, že předchozí rozhodnutí je po skutkové stránce a po stránce základního použitelného právního principu, srovnatelné s případem řešeným aktuálně. Pokud se případy (dřívější – precedentní, a současný) odlišují v podstatných prvcích, nelze precedent použít (tzv. distinguishing).

Další možností „změny“ precedentu je tzv. overruling. To je skutečné překonání precedentu (obvykle jej provádí vyšší soudy ve vztahu k precedentům nižších soudů) a dochází k němu např. v případě, kdy pravidlo vyjádřené v precedentu již neodpovídá aktuálním společenským a právním podmínkám. Samozřejmě k němu může dojít i v případě, kdy nižší soudy nepostupovaly právně správně. Overruling je nutné odlišit od reversing. Při něm se pohybujeme v soudní hierarchii v konkrétním případě a nadřízený soud (např. odvolací) může zrušit/nahradit rozhodnutí nižšího soudu svým vlastním. Uplatní se ale jen v případě opravného prostředku – v řízení, které před reversing ještě není ukončené.

Poslední možností je tzv. per incuriam. V tomto případě je předchozí rozhodnutí (i to precedenční povahy) označeno jako vydané lehkomyslně nebo mylně {Morelle v Wakeling [1955] 2 QB 379: „jedinými případy, ve kterých se lze domnívat, že rozhodnutí bylo vydáno per incuriam, jsou ta rozhodnutí, vydaná z neznalosti nebo se zapomnětlivostí na některé podstatné ustanovení právního předpisu nebo jiné autority, kterou soud měl respektovat.“} Takový postup, tj. nerespektování předchozího precedentu, přichází v úvahu i v případě, že precedent nerespektuje základní právní zásady, nebo doslova uráží cit pro spravedlnost.

Části precendens

Obvykle se identifikují dvě zvláštní části soudního precendetu: ratio decidenti a obiter dictum. Nezapomínejme, že precedent je stále i rozhodnutím v individuálním případu: obecně má proto mít všechny části, které individuální právní akt obvykle nese (záhlaví, výrok, odůvodnění, poučení).

Ratio decidendi můžeme charakterizovat jako jádro precedentu (princip rozhodnutí). Je vyjádřením pravidla, na kterém je precedent založen. Soud tedy musí – má-li se skutečně jednat o precedent – vytvořit nebo zjistit (např. z obyčejového práva; a tím obyčej „zkonzumovat“, protože nadále bude existovat jako precedent) pravidlo, které aplikuje na řešený případ. Toto pravidlo je závazné a v budoucnu by se jím soudy měly při svém rozhodování řídit.

Při formulaci ratia decidendi však soudy nebývají konzistentní. Lze se setkat s výtkami, že při jejich formulaci nepoužívají jednotnou metodologii, či je nedostatečně formulují. (Siltala 2000: 12)

Obiter dictum pak slouží k vyjádření názoru soudu. Mohou se v něm objevit vnější faktory ovlivňující rozhodnutí soudu, tj. vysvětlení, jak k použitému pravidlu soud dospěl a co jej ovlivnilo. Je to část, která je dána k dispozici soudu a může v něm vyjadřovat své názory a myšlenky. Čím více bude vysvětlení propracované, tím spíše může být rozhodnutí přesvědčivé a akceptované. Samozřejmě tím také soud dokládá, že se nejedná o „lehkomyslné“ rozhodnutí.

• Identifikace ratio decidendi

  Žádná z těchto částí nebývá označena nadpisem, ale jsou obsaženy v samotném textu rozhodnutí. Proto někdy bývá obtížné určit, co je ratio (protože to je ta podstatná část, která je závazná pro další rozhodnutí), a co je dictum (tedy ta nezávazná část). Eugene Wambaugh k tomu vytvořil jednoduchý test (Wambaugh Inversion Test). Ratio decidendi je podle něj obecné pravidlo, bez něhož by soud rozhodl jinak. (Wambaugh 1894: 18) Je to tedy právní důvod rozhodnutí.

Závaznost precedentu

Precedenty, na rozdíl od právních předpisů vyšší právní síly (primárních) nezavazují soudce stylem „všechno nebo nic,“ ale spíše svou (obsahovou) váhou. (Duxbury 2008: 23) Závaznost těchto dvou formálních pramenů práva je odlišná: zatímco u zákonů (primárních právních předpisů) uvažujeme o platnosti a absolutní závaznosti, precedenty zavazují díky hierarchicky uspořádanému justičnímu systému a autoritě (vyjádřené nejen formálními pravidly) samotných soudů, nebo argumentační propracovanosti.

U precedentu můžeme rozlišovat dva typy závaznosti: zavazující (binding) a přesvědčivou (persuasive). Existují proto závazné precedenty a přesvědčivé precedenty. Ty závazné se uplatňují v rámci jednotného systému soudů, tj. vydávají je nadřízené soudy těm podřízeným. Soud je povinen dodržovat předchozí rozhodnutí nadřízeného soudu. (Caminker 1994: 818) Přesvědčivé argumenty jsou mimo tuto strukturu, takže nelze očekávat, že by rozhodnutí nižšího soudu mohlo dospět k soudu, jehož precedent je považován za (přesvědčivě) závazný. Přesvědčivost si také můžeme představit jako závaznost zdroje, který je hoden následování. (Sehnálek 2019: 299)

• Jak se nechat vázat precedentem

  „V případě, že se soud setká s rozhodnutím precedenční povahy:

  1. je-li precedentem rozhodnutí soudu, který je mu v soudní soustavě nadřízen, musí se v tomto případě tímto precedentem řídit (obvykle říkáme, že „je vázán“ precedentem); nebo
  2. je-li precedent jedním z jeho vlastních předchozích rozhodnutí, musí se soud, krom určitých výjimek, za nichž se od něj může odchýlit, precedentem řídit; nebo
  3. je-li precedentem rozhodnutí soudu, který je v soudní soustavě na nižší pozici, není povinen se jím řídit, ale může tak učinit, pokud se rozhodne; a
  4. precedenty vyšších soudů jiných jurisdikcí, lze považovat za přesvědčivé, ale nikdy za závazné.“ (Twinings a Miers 2010: 281)

Diskutovanou otázkou je závaznost precedentů nejvyšších soudních institucí pro ně samotné. Nejvyšší soud Spojených států Amerických svá předchozí rozhodnutí precedenční povahy v několika případech nerespektoval. Sněmovna lordů (House of Lords) se od roku 1966 mohla odchýlit od precedentu, pokud to bylo v zájmu spravedlnosti. Podobnou situaci lze předpokládat u Nejvyššího soudu (Supreme Court) ve Velké Británii.

• Vázanost nejvyšších soudů svými vlastními rozhodnutími

  „Při posuzování otázky, zda je tento soud vázán svými předchozími rozhodnutími […], je třeba rozlišovat čtyři třídy případů. První je ten, který nyní posuzujeme, konkrétně případ, kdy je tento soud konfrontován s jedním nebo více vlastními rozhodnutími […], které se týkají otázky, která mu byla předložena, a neexistuje žádné rozporné rozhodnutí tohoto soudu […]. Druhý případ nastává v situacích, kdy existuje takové protichůdné rozhodnutí. Třetí je, pokud tento soud dospěje k závěru, že předchozí rozhodnutí, i když není výslovně zrušeno, nemůže obstát s následným rozhodnutím Sněmovny lordů. Čtvrtý (zvláštní případ) nastává, když tento soud dospěje k závěru, že předchozí rozhodnutí bylo vydáno per incuriam. Ve druhém a třetím případě je nesporné, že je možné přezkoumat předchozí rozhodnutí. V druhém případě má soud nepochybně právo vybrat si mezi dvěma protichůdnými rozhodnutími. Ve třetím případě soud pouze uskutečňuje to, co považuje za rozhodnutí Sněmovny lordů, kterým je vázán. Čtvrtá třída vyžaduje podrobnější zkoumání […]“ Young v. Bristol Aeroplane Company Limited [1944] 1 KB.

Problém také nastává ve chvíli, kdy je rozhodnutí považováno za nespravedlivé. (Peters 1996: 2033) Tento problém by ale měl být odstranitelný možností soudů se od precedentu odchýlit. Třeba i prohlášením takového rozhodnutí za vydané per incuriam.

Precedent v ČR

Výše jsme viděli, že v kontinentální právním systému nelze precedent ignorovat. Má pro právní systém velký význam, byť nepatří mezi obvyklé formální prameny práva. Důvodem je význam soudů pro posuzování konkrétních případů a požadavek na předvídatelnost rozhodnutí (aby strany věděly, jak soud pravděpodobně rozhodne).

• Něco jako precedent a jeho potírání ABGB

  Podívejme se na negativní vztah k precedentu v Obecném zákoníku občanském (946/1811 ř.z.)

  Čl. 12

  „Nařízení vydaná v jednotlivých případech a rozsudky vynesené soudními stolicemi ve zvláštních právních rozepřích nemají nikdy moci zákona, nemohou býti vztahovány na jiné případy nebo na jiné osoby.“

V souvislosti s precedenčním působením můžeme zmínit Soudní Dvůr Evropské Unie a jeho rozhodnutí. Formálně povahu precedentu nemají, protože příslušné smlouvy stanoví jejich závaznost pouze pro označené účastníky. (Sehnálek et al 2016: 25) Vzhledem k tomu, že tato rozhodnutí jsou praxí uznávána a často se na ně odkazuje (jsou obsahově relevantní), a jsou respektována, splňují materiálně povahu precedentu.

Sám SD EU se opatrně přiklání k tomu, že jeho rozhodnutí mají význam pro vnitrostátní soudy, i mimo konkrétní kauzu. Tím jim přiznávají určitý precedenční význam: „V této souvislosti je namístě připomenout, že Soudní dvůr prohlásil ve svém rozsudku ze dne 27. března 1963 (28 až 30/62, Da Costa, Recueil, s. 75), že ačkoliv čl. 177 poslední pododstavec bez jakéhokoliv omezení zavazuje vnitrostátní soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, položit Soudnímu dvoru jakoukoliv otázku výkladu, která před nimi vyvstala, výklad, který již Soudní dvůr na základě článku 177 poskytl, může tuto povinnost zbavit svého účelu a obsahu, zejména je‑li vznesená otázka po hmotné stránce shodná s otázkou, která již byla předmětem rozhodnutí o předběžné otázce v obdobném případě.“ (Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982. Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Corte suprema di Cassazione – Itálie. Povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Věc 283/81.)

• Jak je to s precedenty nejvyšších soudních instancí v ČR?

  V českém právním řádu vyvolává drobné nejasnosti čl. 89 odst. 2 Ústavy, který někdy může působit jako zavedení precedentu.

  čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky:

  „Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.“

  Samotný Ústavní soud k závaznosti svých rozhodnutí (typicky nálezů, obecná závaznost usnesení je více než sporná) přistupuje poněkud kreativně:

  „Ačkoliv mají nálezy Ústavního soudu precedenční účinky, není porušením čl. 89 odst. 2 Ústavy takový výjimečný postup obecného soudu, jenž právní názor v nálezu vyjádřený odmítne respektovat, pakliže je z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů přesvědčen o tom, že je nutno právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat.“ nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)

  „16. Nálezy Ústavního soudu – vedle specifického řízení o kontrole norem – tedy z tohoto pohledu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech [srov. k tomu v širších souvislostech např. Kühn, Z. Proč si kontinentální právníci myslí, že jejich judikatura není závazná aneb patero důvodů pro odlišnou kontinentální koncepci precedentu. In.: Pezl, T. (ed.). Závaznost rozhodování ústavních soudů: sborník příspěvků: mezinárodní teoretický seminář pořádaný dne 23. 4. 2004 Právnickou fakultou Západočeské univerzity v Plzni. Plzeň: Západočeská univerzita, 2004, s. 39–46, nebo nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163)]. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty; samozřejmě s výjimkou případu uvedeného v ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu (nikoli tedy v usnesení), předloží otázku k posouzení plénu a stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.“ nález sp. zn. II. ÚS 3303/18 ze dne 28. 5. 2019

  „Pokud jde o odvolacím soudem citované usnesení ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), uvádí Ústavní soud, že usnesení obecně nevytvářejí precedent, resp. nejsou obecně závazná ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány a osoby, jak Ústavní soud již v minulosti opakovaně uvedl. Přesto závěry obsažené v usnesení sp. zn. III. ÚS 712/06 (vydaném v řízení s odlišným skutkovým i právním stavem) kritériím vyplývajícím mj. z judikatury ESLP vyhovují.“ nález sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403)

  Nejvyšší správní soud je jasně přesvědčen o tom, že jeho rozhodnutí precedenční povahu nemají:

  „Byť tedy mohou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího soudu mezi laickou veřejností navozovat dojem všeobecné závaznosti, mají toliko informativní charakter a působí jako orientační pomůcka pro účastníky řízení k nastínění směru, jímž se v příslušné projednávané věci ubírá výklad dotčených právních norem, popřípadě mohou sloužit k podpoře přesvědčivosti vyslovených právních závěrů jak účastníků řízení, tak i případně samotných soudů.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.10.2010, čj. 7 Afs 18/2010–131)

Časové působení precedentu

Jak je to s časovým působením precedentu nebo jiného soudního rozhodnutí, které stanovuje obvyklou rozhodovací praxi? Je precedenční rozhodnutí závazné i do minulosti, nebo jen do budoucnosti? Pro vyslovení závěru bychom se měli vrátit k právní jistotě. Zůstaňme také v našem prostředí, ve kterém soudy právo netvoří: spíše dotvářejí, nebo interpretují. Pravomocí soudů není vytvářet nová pravidla, ale vykládat příslušná ustanovení formálních pramenů práva a zjišťovat právní normy, které jsou v nich obsažené.

Chybějící pravomoc soudů vytvářet obecná pravidla chování (právní normy) vystihuje francouzský občanský zákoník, který v čl. 5 stanoví: „Soudcům je zakázáno stanovit obecná a regulační pravidla o případech, které jim byly předloženy.“ Tím se soudům odnímá pravomoc vytvářet obecná právní pravidla, což znamená, že takové jednání mají zakázané (vzpomeňme si na charakter veřejného práva). Jejich úkolem je na základě obecných pravidel posuzovat individuální případy. Při tom si nesmí počínat svévolně, ale naopak v zájmu právní jistoty (a v souladu s formální spravedlností) posuzovat podobné věci podobně. Lidé mají právo spoléhat, že soudy budou rozhodovat konstantně. Byť tato očekávání nejsou striktní, soudy s nimi musí pracovat.

V případech, ve kterých rozhoduje soud, je obvyklé, že proti sobě stojí dvě strany (není to vždy, ale četné výjimky teď necháme stranou). Tyto strany mají svá očekávání a může se stát, že obě, nebo alespoň jedna spoléhá, že soud rozhodne stejně, jako rozhodl v podobných případech. Otázka proto je, jak se zachovat v případě, že soud svou interpretaci změní? Má tím být ovlivněn každý právní vztah, který vznikl v minulosti? Nebo jen ten, který byl do rozhodnutí předložen soudu? Nebo se to vůbec nemá minulosti týkat a má takové rozhodnutí působit jen do budoucna? Nezapomínejme, že strany vstupovaly do vztahu s nějakým očekáváním a v nějakém normativním prostředí. Nevěděly, že se soud v dřívějších případech spletl (zde se hodí Ulpiánovo Krutý zákon, ale stále zákon).

Soudce Nejvyššího správního soudu a profesor pražské právnické fakulty Zdeněk Kühn rozlišuje několik možností (Kühn 2011):

• Incidentní retrospektivita: pravidlo vytvořené soudně (precedenčně) se použije na všechny případy řešené nižšími soudy, případně na všechny případy, které napadnou soudům (návrh dojde soudu) po vynesení tohoto precedenčního rozhodnutí. (Kühn 2011: 192) Není proto rozhodující, kdy byla naplněna skutková podstata příslušné normy. Incidentní retrospektiva také znamená, že se nový pohled na právní pravidlo (tj. nová interpretace či nové chápání příslušného ustanovení právního předpisu) použije i do minulosti. Ovšem s tím, že vyloučeno je podat mimořádné opravné prostředky jen s odůvodněním, že došlo ke změně judikatury.
• Čistá prospektivita: obecné právní účinky rozhodnutí nebudou použity ani na posuzovaný případ, ale použijí se jen na případy, které se soudu předloží v budoucnosti. (Kühn 2011: 194). S tím souvisí i omezená čistá prospektivita, která podle Kühna nastává v situacích, kdy se nová interpretace použije na projednávaný případ. A pak už jen pro budoucí případy.
• Omezená retrospektivita: Názor (interpretace) podaná v rozhodnutí se vztahuje na posuzovaný případ, na vztahy vzniklé po vyhlášení rozhodnutí a na starší případy, pokud byly soudu předloženy nejpozději v den rozhodnutí.

Judikatura

V souvislosti s precedentem (a v souvislosti s českým prostředím) se objevuje pojem judikatura. Je to pojem často používaný, ale současně pojem, který nemá přesnou a všeobecně sdílenou definici. Všichni ví, co to judikatura je, ale přesto je pro každého obtížné tento pojem exaktně vysvětlit. Pro skutečné porozumění právu, včetně jeho používání v praxi, je vhodné poznat, jakou interpretaci zastávají soudy. A k poznání takového setrvalého postoje slouží judikatura. Jako judikaturu obvykle označujeme ustálený způsob, kterým soudy, zejména ty vyšší, interpretují právo a aplikují právní normy.

Přestože je judikatura pojem, který se velmi často používá, jeho obsah není stabilně určen: byť souvisí se stabilitou práva a legitimním očekáváním. Adresáti mají právo očekávat, že v jejich případě soud rozhodne podobně, jako rozhodoval ve srovnatelném případě.

• Význam judikatury v soudních rozhodnutích

  „Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další a například nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05 a Pl. ÚS 20/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34 a nález č. 47; vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.).“ nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)

Judikatura souvisí s rozhodovací praxí soudů a vyjadřuje to, jak soudy interpretují konkrétní pramen práva a jak právní normu obvykle aplikují. Je to vyjádření obvyklého způsobu, kterým soudy rozhodují o určitém typu případů či v určitých souvislostech. (Smejkalová 2019: 852) Vyjádření, které je skutečně zveřejněné, tj. každý má možnost se s ním bez větších obtíží seznámit. (Bobek et al. 2006: 7) Judikatura proto obsahuje obecný výklad normativního textu, přičemž se můžeme setkat i s názorem, že judikatura může obsahovat pravidla vytvořená soudem. (Králík 2018: 321) V tomto případě „vytváření“ pravidel se nejedná o vytváření právních norem (ne každé pravidlo je právní norma), ale spíše pravidel ve smyslu zvyklostí, která dopadají na způsoby nakládání s normativním textem (interpretace) nebo právními normami (aplikace). Tato pravidla sice nemají právní závaznost a nejsou vynutitelná, což však ze soudu nesnímá povinnost se s argumentací pomocí judikatury, či se stabilní rozhodovací praxí, vypořádat. Soud proto není judikaturou formálně vázán, je však povinen se jí buď držet, nebo argumentovat proti ní. (Hanuš 2009: 26) Podobně smýšlí německý profesor ústavního práva a právní filosof Robert Alexy (1945). Předpokládá, že soud má použít předchozí rozhodnutí (judikaturu), pokud je v souladu nebo i v rozporu s postupem soudu. Pokud se však soud hodlá od předchozí judikatury odchýlit, musí unést břemeno argumentace – zkrátka musí řádně odůvodnit, proč tak činí. (Alexy 1991: 339)

• Ústavní soud k významu judikatury

  „Jakkoliv není obecný soud formálně vázán judikaturou vyšších soudů, resp. právní vědou, měl by při řešení otázky quid juris vzít v úvahu i relevantní judikaturu a právní vědu, zejména v situaci, kdy takovou relevantní judikaturou nebo závěry právní vědy argumentuje účastník řízení. Ústavní soud připomíná svou dřívější judikaturu, že má „rysy jurisdikční libovůle“ a jako takové může být protiústavní rozhodnutí, v němž se obecný soud odchýlí od ustálené rozhodovací praxe, aniž by "dostatečným způsobem vyložil důvody, pro které ustálenou rozhodovací praxi odmítá" (nález sp. zn. III. ÚS 470/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 163, str. 203 a násl.).“ nález sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005 (N 160/38 SbNU 277)

Judikatura je vyjádřením, jak se soudní praxe staví k interpretaci konkrétního pramene práva, či s jakým obsahem spojuje neurčité právní pojmy. Toto vyjádření je stabilní a bez ohledu na svůj obsah je přijímáno. Judikatura přesahuje individualizované okolnosti případů, které soudní rozhodnutí, ze kterých se judikatura skládá, posuzují. Přestože nemůže odhlížet od jejich typového vymezení. To znamená, že přestože je důležité o čem soud rozhodoval a jaké byly podstatné skutečnosti, nejsou důležité ve své jedinečnosti, ale pouze jako typy: například není důležité o jaké konkrétní pracovní smlouvě jakého zaměstnance soud rozhodoval, jak konkrétně vypadala, ale důležité je, že to byl zaměstnanec, že to byla pracovní smlouva, a že soud zajímalo, jestli byla psaná. Pokud by došlo k úplnému opuštění kontextu, tj. pokud by nebylo důležité, jaký typ případů soud takto posuzoval, mohlo by se jednat o porušení dělby moci, protože by soudy vytvářely obecná pravidla stejně jako tak činí zákonodárce (parlament). (Smejkalová 2019: 862)

Pro judikaturu je důležité kritérium času. I zde můžeme vyjít z předpokladu, že pokud soudy setrvávají na určitém (tj. takovém, že jej můžeme určit) způsobu „čtení“ pramene práva, či pokud stabilně určitým způsobem právní normu aplikují, mají právní subjekty oprávněná očekávání, že tak budou činit i do budoucnosti, ledaže by byl důvod rozhodnout jinak. Setrvávání na určitém vysloveném způsobu interpretace a aplikace práva (tedy používání judikatury) podporuje jak princip právní jistoty, tak princip ochrany dobré víry. (Alexy 1991: 340) S tím souvisí i obecná představa přítomná v principu formální spravedlnosti, tj., že podobné případy by měly být posuzovány podobně. Přitom však nezapomínejme na to, že pokud dojde ke změně poměrů, přestanou být posuzované případy podobné.

Setkat se může i s ne zcela správným používáním judikatury neboli s vyzobáváním třešní. V českém prostředí se judikatura totiž obvykle používá jako nástroj, která má soudci poskytnout důvody pro jeho rozhodnutí. (Harašta et al. 2020: 230) Soudci proto volí citaci takových rozhodnutí (judikatury), která jim vyhovují. To není zcela objektivní přístup a není to ani „skutečná“ judikatura. Vzít si co se mi líbí postrádá autoritativní aspekt.

Nakonec se ještě zastavme u pojmu judikát. Občas se lze setkat s tím, že se na rozdíl od judikatury jedná o jedno rozhodnutí, ale s podobným významem. Judikát však znamená jen soudní rozhodnutí. Na to, aby se stalo judikaturou, jedno rozhodnutí (judikát) nestačí. Čistě proto, že z něj není patrné delší používání nebo ustálenost.