Obsah kapitoly

---

6.3 Kdo a za jakých okolností v právu interpretuje? Druhy výkladu práva

Z toho, co jsme si výše ukázali, je jasné, že interpretuje kdokoli, kdo chce aplikovat jakoukoli právní normu, ať už na sebe a své jednání nebo na někoho jiného, z pozice autority svěřené mu právem. Tyto druhy interpretace však budou mít různou hodnotu a dopad na právo.

V prvé řadě tedy interpretujeme my, jednotlivci. Ať už je to v situacích, kdy rozpoznáme význam červeného světla na semaforech nebo podáváme daňové přiznání. Tato interpretace (výklad) – říkáme mu laický – však není pro nikoho závazný a na fungování práva má minimální až žádný dopad.

Samozřejmě bychom však mohli diskutovat o tom, že jakýkoli, byť na první pohled nedůležitý interpretační vstup do práva, který uděláme my, laici, tím, že na sebe aplikujeme nějaké právní pravidlo, nějakým způsobem právo proměňuje, vzhledem k tomu, že právní text má svého druhu otevřený charakter a získává podobu právě i těmito drobnými vstupy:

„Názor, že právní text by měl mít jasný smysl, který lze převyprávět, a následný pád do nihilismu nebo „právního realismu“ po zjištění, že tomu tak není, vychází z chybného postoje k právu, který se podobá chybnému postoji, jenž je základem podobné reakce u čtenářů literatury. Omyl v právu spočívá v tom, že se právní systém chápe jednoduše jako systém pravidel, hmotněprávních a procesních. Tato pozitivistická tradice trvá na pojetí zákonů jako příkazů, které vydává nadřízený podřízenému; nebo jako pravidel určujících, kdo a za jakých okolností je oprávněn takové příkazy vydávat. Ve své nejextrémnější podobě předpokládá, že tyto příkazy a pravidla mají neměnný a jasný význam. Správněji však lze na právo pohlížet nikoli jako na soubor příkazů nebo pravidel, dokonce ani ne se souborem opakovatelných zásad nebo hodnot, které za nimi stojí, ale jako na kulturu argumentace a výkladu, jejichž prostřednictvím získávají pravidla svůj život a konečný význam. Pravidlo se koneckonců neinterpretuje samo od sebe a vždy bude ponechávat otevřené určité aspekty svého významu, zejména když se uplatní za okolností, které nikoho nenapadly. S výjimkou jasného a z definice neproblematického případu lze o pravidle uvažovat tak, že nestanoví jediný nutný výsledek, ale škálu kulturně možných výsledků, mezi nimiž budou muset právníci a soudci provést výběr. Právě procesy myšlení a konverzace, v nichž se tyto volby provádějí, kultura právní argumentace, jsou samotným právem.“ (White 1982: 146)

Právní texty jsou interpretovány i odborníky – hovoříme pak o výkladu odborném, a to v nejrůznějších situacích. Takové výklady nacházíme v odborných textech, ale také i například v žalobách a dalších podáních praktikujících právníků. Zde typicky rozlišujeme výklad doktrinální a výklad právní praxe. Opět ani jeden z nich nemůžeme považovat za formálně závazný pro žádné orgány nebo osoby.

V právní praxi však může docházet k situacím, kdy učiněný výklad může být pro někoho závazný. Například tzv. oficiální výklad, tedy výklad někoho, kdo je v nadřízeném postavení, může být závazný pro toho, kdo je vůči němu v podřízeném postavení. To může být například případ tzv. metodického pokynu, který mohou ministerstva vydat vůči státním orgánům, které jsou mu podřízeny. Pokud tedy řekněme Ministerstvo dopravy vydá pokyn ohledně interpretace nějakého zákonného ustanovení, musí se jím Úřad pro civilní letectví řídit, a tento oficiální výklad Ministerstva dopravy je pro něj závazný.

• Soudně o oficiálním výkladu

  Pohled na oficiální výklad z Nejvyššího správního soudu: „Krajský soud dále konstatoval, že v posuzované věci je stěžejní posouzení otázky, zda podání žalobkyně ze dne 1. 2. 2006 učiněné na adresu podatelna@mfcr.cz obsahovalo zaručený elektronický podpis. Pokud by zaručený elektronický podpis obsahovalo, nemuselo být do tří dnů po odeslání opakováno písemně nebo ústně do protokolu (§ 21 odst. 5 daňového řádu). Krajský soud rovněž zdůraznil, že pokyny Ministerstva financí řady „D“ nejsou právním předpisem. Z pohledu teorie práva jsou pouze oficiálním výkladem práva, který je služebně závazný, přičemž takový výklad práva nikdy nemůže nahrazovat mezery v právní úpravě nebo suplovat potřebnou novelizaci určitého právního předpisu. Krajský soud dodal, že vnitřní předpis ministerstva (pokyn D-252) nemůže upravovat práva a povinnosti pracovně nepodřízených subjektů, nýbrž může toliko ukládat povinnosti osobám podléhajícím řídící pravomoci toho, kdo vnitřní předpis vydal. Podání se zaručeným elektronickým podpisem ze své technické podstaty nemůže trpět nedostatkem podpisu a je tedy zcela nadbytečné, aby muselo být opakováno do tří dnů, jak je tomu u podání učiněných za použití jiných přenosových technik.“ (Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 Afs 85/2010-118)

Právo však neinterpretují jen nadřízené orgány svým podřízeným. Jak jsme si uvedli výše, interpretace je nezbytným krokem v aplikaci práva. Jakýkoli orgán aplikující právo (ať už soud nebo správní orgán) tedy musí aplikované právo nejprve interpretovat. V tomto ohledu pak vystupují interpretace soudů, nejčastěji vrcholných soudů (Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Ústavní soud), které v podobě tzv. judikatury mohou mít určitý normativní vliv na další soudní rozhodování.

Jednotící stanoviska nejvyšších soudů

Specifickou roli mají tzv. jednotící stanoviska, která mohou vydávat nejvyšší soudy. Tato stanoviska jsou vlastně abstraktními interpretacemi práva, ke kterým dochází bez bezprostřední návaznosti na konkrétní případ. Tyto interpretace vychází z minulých rozhodnutí soudu a jsou založeny na předpokladu, že nejvyšší soudy mají za úkol sledovat a analyzovat judikaturu nižší soudů a prostřednictvím těchto stanovisek vybírat preferované právní názory. Tato stanoviska vydává soud, buď jeho plénum nebo kolegium. Nejedná se tedy o soudní rozhodnutí jako takové, ale formulaci nějaké preferované interpretace práva in abstracto. Z tohoto důvodu jsou některými autory kritizovány a považovány za reziduum právního režimu před rokem 1989. Tato stanoviska nejsou závazná, ale podobně jako jakékoli jiné ustálené právní názory nejvyšších soudů představují určité indikace toho, jak asi bude daný nejvyšší soud v obdobných věcech rozhodovat.

(Blíže viz Kühn 2005)

Není také vyloučeno, aby si daný právní řád určil subjekt, jehož hlavním úkolem bude závazně interpretovat právo pro všechny další subjekty práva. Tento tzv. legální výklad pak tedy podává orgán, který k tomu byl speciálně zmocněn a který je odlišný od normotvůrce. Takový závazný legální výklad podává například Soudní dvůr Evropské unie ve vztahu k evropskému právu.

Smlouva o fungování EU

Článek 267

(bývalý článek 234 Smlouvy o ES)

Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se:

a) výkladu Smluv,

b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie.

Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce.

Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napad­ nout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie.

Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě, rozhodne Soudní dvůr Evropské unie v co nejkratší lhůtě.

V současném českém právním řádu takový subjekt neexistuje. V minulosti však tuto roli plnil Ústavní soud ČSFR:

Ústavní zákon č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu ČSFR

Čl. 5 odst. 1

„Ústavní soud podává výklad ústavních zákonů Federálního shromáždění, je-li věc sporná. Podmínky stanoví zákon Federálního shromáždění.“

Nedávalo by ale větší smysl se dotazovat na smysl jím tvořených předpisů samotného zákonodárce? Dopátrat se nějakého skutečně autentického výkladu, který by pak pro nás mohl být závazný? Může ale samotný zákonodárce vůbec interpretovat právo? Odpověď na tuto otázku má dvě protikladné odpovědi. Na jednu stranu víme, že v kontextu dělby moci zákonodárce právo pouze tvoří. Interpretace práva je nezbytně spjata s jeho aplikací, což znamená, že interpretovat právo může jen subjekt odlišný od zákonodárce. Navíc zákonodárce nemá v ruce jinou možnost, jak potenciálně poskytovat jakákoli vysvětlení svým obecných pravidel než formou normativního právního aktu, kterým by vydal právní předpis, kterým by tuto svou interpretaci sdělil. Ale tímto však opět pouze vytváří právní předpis, který by posléze byl námi nebo státními orgány opět před jeho použitím interpretován.

Autentický výklad (dříve byl označován také jako legální – čistě proto, že je závazný a žádný jiný subjekt, který by interpretoval závazně, prostě neexistoval) je založený na tom, že suverén může nejen vytvářet, rušit nebo měnit právo, ale také je interpretovat: kdokoli má legislativní pravomoc, má pravomoc interpretovat, a to autenticky a legitimně. (Stolleis 2011: 4) Autentický výklad je však skutečně změnou právní regulace, byť se tváří jen jako výklad. Normotvůrce tím determinuje způsob výkladu zákonných pravidel a zužuje či rozšiřuje výklad dalších interpretů.

Pojďme si to tedy shrnout:

Kdo interpretuje?	Je jeho interpretace závazná?
Ten, kdo právní text vydal (autentický výklad)	ANO i NE (je-li autentický, pak je závazná)
Ten, kdo k tomu byl zmocněn a je odlišný od normotvůrce (legální výklad)	ANO
Nadřízený subjekt podřízenému (oficiální výklad)	ANO (pro podřízené)
Orgán, který aplikuje právo …jako součást každého individuálního právního aktu. Judikatura Stanoviska nejvyšších soudů.	NE, ale mají určitou nezanedbatelnou normativní hodnotu („argumentační závaznost“)
Odborníci ve vědeckých publikacích (doktrinální výklad)	NE
Výklad právní praxe
Laický výklad