6. Interpretace práva

Terezie Smejkalová

Obsah kapitoly

6.2 Jak tedy v právu interpretujeme? Metoda interpretace práva

Právní text má svá jazyková a stylistická specifika a zvláštní normativní následky. Pořád je to ale text, který je třeba interpretovat. Musíme tedy vyjít od slov a gramatických struktur přes logické vazby ve větách po širší celky normativních textů a jejich vzájemných – právem nastavených – vztahů. Protože se jedná o svého druhu komunikaci, může být pro nás v interpretaci právních textů relevantní úmysl mluvčího (v našem případě zákonodárce, pokud jsme vůbec schopni jej zjistit) i určitý objektivizovaný smysl jeho promluvy (v našem případě tedy spíše textu právního předpisu, na jehož „nalézání“ či „konstrukci“ se podílíme i my jako interpretující subjekty). A v důsledku toho je skrze právní texty, jejich obsah a formu konstruováno celé právo (White, Law as Language, s. 442).

Vzhledem k tomu, že interpretace je lidská aktivita (přisuzování významu znakům neboli zjišťování právních norem z formálních pramenů práva), odehrává se v posloupných krocích. V uspořádaném operačním postupu (Knapp 2003: 65), neboli pomocí metody. Metody interpretace v právu jsou objektivizované postupy složené z jednotlivých kroků, technik, způsobů atp., jejichž cílem je zvýšit objektivitu subjektivních interpretačních postupů a získat objektivní význam obsažený v určité formě, zejména získat právní normy z formálního pramene práva. Vzhledem k tomu, význam lze s textem spojit jen v kontextu, ve kterém se nachází, a ve kterém se interpretace provádí, musíme se při čtení textu dívat také na jeho kontext (souvislosti) a jeho účel. (Fish 1982) V interpretaci právních textů se interpret snaží pomocí řádně použitých metod odhalit „smysl a účel“. Smyslem můžeme rozumět normativní obsah textu, zatímco účelem zamýšlené důsledky regulovaného jednání. Oba tyto prvky interpretace je nutné obsáhnout a oba uvést do souladu.

Přestože jsou metody výkladu důležité, protože představují záruku objektivního přístupu k získávání právní normy (významu; smyslu) z objektivně existující reality (formálního pramene práva), neexistuje žádná závazná sada interpretačních metod nebo pravidel. Podle amerického právního realisty a jednoho z nejcitovanějších právních vědců, Karla N. Llewellyna (1893-1962), proti každé metodě existuje proti-metoda, každý postup se dá zpochybnit a jen těžko se můžeme dobrat k závaznému kánonu interpretačních pravidel a postupů, protože i ty by bylo nutné interpretovat. (Llewellyn 1950). To však nic nemění na tom, že představení toho, jak interpret dospěl k výsledku napomáhá transparentnosti aplikace práva a zachovává právní jistotu a objektivitu právních aktérů.

Interpretace práva je v současnosti (stále ještě) spojena s paradigmatem vytvořeným německým zástupcem historické právní školy Friedrichem Carlem von Savigny (1779–1861). Ten definoval čtyři základní výkladové metody: gramatickou, logickou, historickou a systematickou. Jejich obsah však definoval trochu jinak, než jsme zvyklí a také v průběhu času tento obsah měnil. Položil však základy naší moderní interpretace práva. Savigny obsah jednotlivých metod chápal takto: „Objektem gramatického výkladu je slovo, které je médiem, kterým mysl normotvůrce přechází do naší. Proto je jejím základem vysvětlení frazeologie, kterou normotvůrce použil. Logickou metodou rozumíme rozdělení myšlení na jednotlivé prvky, tedy logický vztah, ve kterém samostatné části tohoto myšlení stojí při sobě navzájem. […] Konečně, systematický výklad se zaměřuje na přirozené vazby, ve kterých jsou všechny právní instituty a pravidla spojena do velké jednoty. Toto spojení, stejně jako historické, je podobně sledováno zákonodárcem, a proto můžeme plně porozumět jeho myšlení, když si vyjasníme, v jakém vztahu je tento psaný zákon vůči celému systému práva, a jak se prakticky dostává do tohoto systému.“ (Savigny 1867: 172-173)

Pokud bychom to chtěli trochu více schematizovat, pak předmětem gramatického typu výkladu je slovo, které vyjadřuje přechod od myšlení zákonodárce k našemu myšlení. Zahrnuje proto vysvětlení jazykových pravidel používaných zákonodárcem. Logický typ výkladu je založen na struktuře myšlení, tj. na logickém vztahu, ve kterém se jednotlivé části vztahují k sobě navzájem. Historický má za cíl zachovat význam určený právními předpisy v době daného zákona pro současný právní vztah. Pokud zákon do tohoto stavu zasahuje, pak povaha této změny, která byla nově přidána, má přinést nový význam. A systematický výklad nakonec odkazuje na vnitřní kontext, který spojuje všechny právní instituty a právní předpisy do jedné velké jednotky. Tato souvislost, tak dobrá jako historická, byla také v myšlení zákonodárce, a proto jeho myšlenku plně pochopíme, pouze pokud si ujasníme, jaký je vztah tohoto zákona k celému právnímu systému a jak se v systému projeví. (Savigny 1840: 213-214)

Jazyková metoda interpretace

Médiem, kterým jsou právní normy sdělovány, je obecný (přirozený; kultivovaný) jazyk. Proto obecně pro jazykový výklad platí, že se jedná o běžný postup, jakým kdokoli dekóduje slovní projevy. Jazykový výklad se proto soustředí na syntaxi (složení věty, větné vazby), gramatiku (spojování slov) a sémantiku (význam slov). Proto se tato metoda výkladu někdy poněkud šroubovaně označuje jako lingvistická metoda sémantická a gramatická.

Právní jazyk je jazykem specifickým, a proto pro něj platí některé zvláštnosti, které je potřeba odlišit od zvyklostí v jazyce obecném. V právním jazyce se setkáme s mnoha ustálenými termíny, které mohou mít trošku jiný význam než v obecném jazyce. Například slovní spojení „leda, že škodu nezavinil“ se v právním prostředí chápe jako konstrukce právní domněnky vyvratitelné. Oproti tomu slovní spojení „hledí se na něj jakoby“ představuje domněnku nevyvratitelnou. Stejně tak se můžeme setkat s rozdílem mezi slovy „obdobně“ a „přiměřeně“, které v obecném jazyce mohou vystupovat se stejným obsahem, ale v textu právního předpisu se od sebe značně liší.

Se zvláštním chápáním slov se můžeme setkat i dále. Oproti obecnému jazyku existuje například rozdíl v chápání slov obdobně a přiměřeně, která v obecném jazyce mají obvykle velmi blízký význam. V právním jazyce se jejich význam liší: „Jestliže se mají určité vztahy řídit v plném rozsahu určitou právní úpravou, užívá se při odkazu na tuto úpravu slova „obdobně“; nemají-li se určité vztahy řídit určitou právní úpravou v plném rozsahu nebo mají-li se řídit jen některými částmi určité právní úpravy, užívá se při odkazu na tuto úpravu slova „přiměřeně“.“ Kněžínek, Mlsna, Vedral 2010: 40)

Právní jazyk je však jazykem obecným, a proto i v rámci něj – kromě několika odlišností – platí pravidla českého jazyka, která se používají i při jazykové metodě interpretace práva. Možné terminologické nejasnosti jsou dopředu odstraňovány definičními normami, tzv. legálními definicemi, nebo alespoň legálními vysvětlivkami.

Pokud však není stanoveno něco jiného (prostřednictvím legální definice), má se za to, že slovo má stejný význam jako v obecném spisovném jazyce. Pokud jsou použity odborné termíny, rozumí se jim dle smyslu, který mají v dané odborné specifikaci.

Logická metoda interpretace

Při logické metodě interpretace práva se nejčastěji postupuje dle poznatků klasické formální logiky, avšak s určitými zvláštnostmi, které vyplývají ze specifického postavení práva ve společnosti. Stejně tak jako jazyková metoda výkladu práva, ani metoda logická nebývá používána samostatně, ale ve spojitosti s ostatními výkladovými metodami.

Můžeme se setkat s názorem, že logický výklad je jen výkladem rozumným, což je základní požadavek, který musíme klást na jakoukoli interpretaci: rozumnost. Proto se tzv. právní logika velice často mísí s empirií. Mnoho argumentů používaných v této metodě vychází ze zkušenosti a nikoli ze striktních pravidel výrokové logiky.

V logické metodě výkladu práva se uplatňují tzv. argumenty logické interpretace:

  • Argumentum a contrario (argument opaku), případně Argumentum per eliminationem (argument vyloučením). Tyto argumenty jsou založeny na „principu vyloučení třetího“. Každá právní norma je omezena jinou právní normou: kde platí jedna, neplatí druhá. (Rouček, Sedláček 1935: 136) Pokud existuje regulace X, která se vztahuje na situace A, pak to znamená, že se nevztahuje na situace, které jsou jiné než „A“. Pokud právní předpis stanoví pravidla pro vyjmenované prvky určité skupiny, pak platí, že se tato pravidla nevztahují na nevyjmenované prvky.
  • Argumentum a fortiori (argument síly, resp. síly významu). Tento argument je založena na tom, že pokud platí určitá regulace pro nadřazený pojem, platí i pro pojem podřazený. (Rouček, Sedláček 1935: 135). Případně, pokud určitá regulace neplatí pro podřazený pojem, neplatí ani pro pojem nadřazený. Tento argument existuje ve dvou základních typech:
    • a minori ad maius (od menšího k většímu): platí-li zákaz pro méně závažné chování, platí i pro chování závažnější. Proto tento argument spojujeme se zákazem. Např. existuje-li na určitém místě zákaz zastavení, nemůže se tam ani stát.
    • a maiori ad minus (od většího k menšímu): tento argument vychází z předpokladu, že pokud dovolíme chování závažnější, dovolíme chování i méně závažné. Můžeme proto například předpokládat, že má-li určité chování dovolené držitel, má je dovolené i vlastník věci.
  • Argumentum per analogiam (argumentum a pari). Tento argument vychází z předpokladu, že podobné vztahy by měly být regulovány podobným způsobem. Pokud dva případy mají stejnou podstatu, měly by mít i stejnou regulaci. Tento výklad však přesahuje meze, které stanovil normotvůrce, a proto by jeho použití mělo být co nejopatrnější; stejně jako v případě argumentů a fortiori.
  • Argumentum reductione ad absurdum. V tomto případě interpretující subjekt dotahuje situace do absurdních závěrů. Pokud výklad vede k takovým závěrům, je na místě jej odmítnout.
  • Argumentum reductione ad impossibile: Tento argument spočívá v dotažení situace do nemožných důsledků. I v takovém případě je nutné takový výklad odmítnout. Právo nemůže vést k absurdním nebo nemožným závěrům.

Analogie (argumentum per analogiam)

Analogie (česky se označuje jako obdoba) představuje uplatnění logického postulátu, že podobné chování má být regulováno podobným způsobem: podobné případy se posuzují podobně. Analogie se obvykle uplatní v případě tzv. mezer v právu. To jsou situace, kdy určité chování není právně nijak regulováno, ačkoli by zřejmě regulováno být mělo. Pak se může postupovat tak, že se chybějící právní úprava nahradí právní normou, která reguluje nejbližší podobný typ lidského chování (nejbližší typ společenských vztahů).

Uplatnění analogie však může být nesprávné, neboť se jím dají zacelit i mezery, které normotvůrce v právním řádu vytvořil záměrně – podle jeho rozhodnutí určité vztahy právní regulaci podléhat nemají. Analogií je pak tato vůle popřena a vztah je pomocí analogie regulován. V případě, pokud je však mezera nezáměrná a vznikla například nedopatřením, lze její pomocí právní řad přibližovat společenským požadavkům a potřebám. Přesto je nutné na použití analogie klást velmi vysoké nároky. Analogii lze v některých případech použít:

  1. je-li mezi chováním regulovaným a neregulovaným (na které se má analogie použít) více podobností než rozdílů;
  2. věcná a právní podstata regulovaného a neregulovaného chování je stejná a použitím analogie má být dosaženo stejných účelů.

Obvykle se analogií označuje situace, kdy právní normu použijeme regulaci chování, na které právní norma neměla dopadat. Od této situace je potřeba odlišit stavy, kdy normotvůrce sám určuje, že dané chování má být použito obdobným způsobem. Například v § 853 občanského zákoníku se uvádí: „Občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.“, což představuje zakotvení možnosti použití analogie v občanském právu. Analogii je velmi blízká situace, kdy normotvůrce přímo přikáže určitou situaci řešit analogicky: například § 20 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu stanoví: „Pro předepisování a výdej potravin pro zvláštní lékařské účely platí obdobně právní předpisy upravující předepisování a výdej léčivých přípravků“; nebo § 105 odst. 6 trestního zákoníku stanoví: „Ustanovení odstavce 5 se užije přiměřeně též na případ, kdy pachateli bylo uloženo vedle sebe více trestů, u kterých může podle tohoto zákona nastat účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.“ V těchto případech normotvůrce nařídil obdobné či přiměřené použití právní normy na další druhy chování. O analogii ve striktním slova smyslu se proto nejedná.

Nejčastěji se můžeme setkat se dvěma druhy analogie: analogie zákona a analogie práva. Analogie zákona (analogia legis) znamená, že existující skutečnost, kterou právní norma nereguluje, se posoudí podle právních norem obsažených v právním předpise, jehož věcná působnost zahrnuje podobnou skutečnost. V případech, není-li to možné, použije se analogie práva (analogia iuris), kdy se používají obecných právních zásad příslušného právního odvětví či práva jako celku. Tady je již vztah „podobnosti“ velmi rozvolněný.

  • Použití analogie v soudním rozhodování

    Podívejme se, jak se na použití analogie dívá Nejvyšší soud: „Při rozhodování o návrhu na zrušení práva společného nájmu rozvedených manželů k družstevní garáži je při nedostatku zvláštní úpravy nutno analogicky aplikovat ustanovení občanského zákoníku o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2659/2000, uveřejněný pod číslem 66/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní)

    Nebo také: „Rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě, který je ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Jeho právní postavení – při zániku jeho právního důvodu bydlení – je nutno posoudit analogicky podle ustanovení § 713 odst. 1 ObčZ. Druh (kvalitu) bytové náhrady, je třeba posoudit analogicky podle § 712 odst. 3 věty druhé ObčZ. I v těchto případech je třeba na základě konkrétních skutkových zjištění v dané věci zabývat se tím, zda zde není důvod pro odepření bytové náhrady pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99)

    Rozdíl mezi analogií legis a analogií iuris zmiňuje také Nejvyšší správní soud: „Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogia iuris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogia legis, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2005, čj. 3 Ads 33/2004 – 84, č. 723/2005 Sb. NSS)

Systematická metoda interpretace

Systematická metoda výkladu práva se opírá o systematické uspořádání právního řádu, či práva jako celku. Všechny jeho jednotlivé části musí vytvářet funkční a bezrozporný celek, a v tomto smyslu musí být veškeré právní normy interpretovány. Proto se na každou interpretovanou část práva (ustanovení) díváme s ohledem na jeho normativní okolí, ale také na místo, které tato část v právním systému zastává. Kontextem, dle kterého interpretujeme je tak nejen bezprostřední okolí – například právní předpis, či jeho jednotlivé rubriky – ale také celý právní řád.

Systematický výklad práva se opírá o tyto základní zásady, které pomáhají vytvořit onen bezrozporný a smysluplný celek:

  • lex superior derogat legi inferiori (právní norma vyšší právní síly ruší normu nižší právní síly; v právním řádu nemůže být norma, která odporuje normě s vyšší právní silou),
  • lex posterior derogat legi priori (pozdější právní norma ruší právní normu dřívější; tato zásada reaguje na vývoj právního řádu a má se za to, že pokud jsou dvě právní normy v rozporu, účinky vyvolává mladší z nich, která je výrazem aktuální vůle zákonodárce),
  • lex specialis derogat legi generali (zvláštní právní norma ruší právní normu obecnou; zde se aplikuje zásada, že speciální úprava má pro danou úžeji vymezenou oblast přednost před úpravou obecnou, ale pouze v této specifické oblasti, ve všech ostatních případech platí stále právní norma obecná, stejně jako v těch ustanoveních nedotčených úpravou speciální).

Tyto zásady se mohou vzájemně kombinovat, avšak krom zásady právní síly (vyšší právní norma ruší nižší právní normu) není obecně sdíleno pravidlo přesnosti. Záleží proto na argumentaci a konkrétním případě, které ze dvou zbývajících pravidel se upřednostní.

  • Metody výkladu práva v praxi

    Příkladem použití jazykové, logické a systematické metody výkladu práva je postup, který použil Nejvyšší správní soud:

    „[27.] Předmětné ustanovení článku 3 bod 4 obecně závazné vyhlášky města Šluknov č. 2/2005 znělo (cit. dle znění vyhlášky založeného na č. l. 38 správního spisu): „Vlastník psa nebo další osoba, které byl pes svěřen, je povinen vést psa na vodíku a případně ho opatřit náhubkem na veřejných prostranstvích, při větším soustředění osob.“

    […]

    [30.] V rámci takového systematického výkladu článku 3 bod 4 obecně závazné vyhlášky města Šluknov č. 2/2005 je totiž třeba vycházet z toho, že celý článek 3 upravuje „pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství“. V prvním bodě vymezuje, kde je umožněn volný pohyb psa v zastavěné části, v druhém, jaká opatření je třeba učinit, aby pes neunikl na veřejná prostranství, ve třetím, kde všude je třeba zamezit jeho volnému pohybu. Na ně pak logicky navazuje odstavec čtvrtý, určující podmínky, za nichž je vždy třeba vést psa na vodítku, a případně ho opatřit náhubkem, a poté odstavec pátý, jasně určující, kdy má mít pes náhubek v každém případě. Spojení „na veřejných prostranstvích, při větším soustředění osob“ v bodě čtvrtém tak sice opravdu lze gramaticky izolovaně číst buď jako vymezení dvou podmínek, které mají být splněny kumulativně, nebo jako vymezení dvou podmínek, které mají být splněny alternativně; další výkladové metody však vedou k druhé z těchto možností.

    […]

    [32.] K uvedenému závěru vede navíc i výklad logický, neboť opačný výklad prosazovaný krajským soudem by vedl k tomu, že by psi mohli volně pobíhat, a to i bez náhubku, neboť o něm toto ustanovení mluví až jako o doplňující nepovinné alternativě, jak na veřejných prostranstvích (s výjimkou míst vymezených v odstavci 3), tak v místech, kde by se soustředilo větší množství osob (pokud by nešlo o veřejná prostranství, která sám žalobce chápal dosti restriktivně), dokud by nebyly splněny obě podmínky. Výsledkem stylistické neobratnosti autora obecně závazné vyhlášky ovšem nemá být vytvoření prostoru pro striktně jazykové výklady vedoucí k absurdním důsledkům, nýbrž takový výklad, který obstojí v běžném životě. Takovým je výklad poskytovaný stěžovatelem, tedy že pes má být na veřejném prostranství na vodítku, a případně má být opatřen náhubkem. To je zjevně namístě zejména při velkém soustředění osob, kde, jak stěžovatel správně připomíná, již samotné vodítko nezaručuje bezpečnost osob.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.7.2010, čj. 2 As 54/2010-51)

„Rozumění má podle Schleiermachera dva základní aspekty: gramatický a psychologický či – jeho slovy – technický. Jakákoli promluva, mluvená či psaná, musí být součástí jazykového systému a nelze jí porozumět, neznáme-li strukturu onoho systému.“ (Newton, 2008, s. 61)

Výklad zužující a rozšiřující

Součástí systematické metody výklad je, vzhledem k zapojení kontextu a nezbytnosti využít normativní okolí interpretovaného pojmu, i výklad rozšiřující (extenzivní) nebo zužující (restriktivní). Tyto způsoby výkladu se používají zejména, pokud jsou v textu právního textu použity neostré nebo neurčité pojmy. Například § 279 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku hovoří o výbušnině „v množství větším než malém“. Při užití extenzivního výkladu (rozšiřujícího) se tomuto neurčitému pojmu snažíme přiřadit co největší rozsah, naopak při použití restriktivního výkladu tento rozsah snižujeme. Zúžit, případně rozšířit význam pojmu nad (pod) meze jeho obvyklého použití je však možné pouze existuje-li k tomu důvod: například obecné právní principy (pravomoci orgánů veřejné moci je nezbytné vykládat restriktivně) nebo ustanovení jiné části použitelného právního předpisu příslušného odvětví nebo předpisů, které jsou považovány za základní v dalších odvětvích (takové postavení má například občanský zákoník). K tomuto účelu slouží i definiční normy – přiznávají právním pojmům jiný (užší nebo širší) význam, než plyne z obvyklého pojetí. Proto například Příloha III, A. 1. Směrnice Rady č. 2001/113/ES, o ovocných džemech, rosolech a marmeládách a kaštanovém krému určených k lidské spotřebě může stanovit, že „Pro účely této směrnice se rajčata, jedlé části lodyh rebarbory, mrkev a sladké brambory, okurky, dýně, melouny a melouny vodní pokládají za ovoce.“

  • Restriktivní a extenzivní výklad, jak jej vidí soudy

    Jako příklad použití restriktivního a extenzivního výkladu lze použít rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.3.2010, čj. 1 As 97/2009 – 119, č. 2166/2011 Sb. NSS, kde se k tomu uvádí: „Rovněž Nejvyšší správní soud k jakémukoli omezení ústavně zaručeného práva na informace uvedl, že „při realizaci ústavně zaručeného práva na informace, garantovaného čl. 17 Listiny základních práv a svobod, ve spojení se zákonem č. 106/1999 Sb., je třeba jakákoli možná omezení poskytování informací vykládat restriktivním způsobem, což lze dovodit z judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06). (…) Opačný postup, tedy extenzivní výklad podmínek, za kterých zákon č. 106/1999 Sb. umožňuje právo na poskytnutí informací omezit a informace neposkytnout, by směřoval proti vlastnímu smyslu a účelu jak samotného zákona č. 106/1999 Sb., tak i ústavně zaručeného veřejného subjektivního práva garantovaném čl. 17 Listiny základních práv a svobod. V moderním demokratickém právním státě představuje právo na informace jednu ze záruk zákonnosti. Bez informací nelze účinně vykonávat kontrolu.“

    U rozšiřujícího a zužujícího výkladu se zastavil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 440/01 ze dne 27. 1. 2004 (N 8/32 SbNU 47), ve kterém stanovil meze tohoto výkladu: „Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ratio legis zákona o půdě je, alespoň v určité míře, napravit následky porušení základních práv vlastníků v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy výklad extenzivní. Zákon o půdě a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval (náprava křivd).“

Výklad doslovný (adekvátní)

Doslovný výklad je nejobvyklejší a použije se nejčastěji. Při něm totiž nedochází k rozsahovým posunům textu jako u předcházejících dvou výkladů. Při adekvátním výkladu je rozsah normy vykládán tak, že plně odpovídá textovému vyjádření normy. Při tomto výkladu nenastávají žádné pochybnosti, neboť není sporu o tom, zda by měl být rozšiřující nebo zužující výklad. Na druhou stranu obecnost právního textu někdy zapříčiní nutnost použití jednoho z výše uvedených druhů výkladu.

Historická metoda interpretace

Historický výklad patří mezi nestandardní metody výkladu, neboť se jeho prostřednictvím pokoušíme zjistit okolnosti, ve kterém interpretovaný objekt vznikal. Zkoumáme zde tedy dobu vzniku právního předpisu, což vzhledem k tomu, že tato může být několik let vzdálená aktuální společenské potřebě, není vždy žádoucí. Pramen práva by měl být zkoumán s ohledem na současnou situaci a okolnosti jeho vzniku by měly zůstat právní historii. Přesto se může stát, že i zde nalezneme cenné informace podporující jiné standardní interpretační metody.

  • Historický výklad u Ústavního soudu

    Historický výklad (jakož i jiné metody) použil Ústavní soud: „Ústava ČR sice výslovně o nezávislosti České národní banky nehovoří, nicméně historickým výkladem okolností přijetí Ústavy ČR (viz výše), teleologickým výkladem pojmu "péče o stabilitu měny" a systematickým výkladem hlavy VI. Ústavy ČR, kde je úprava České národní banky oddělena od úpravy mocí zákonodárné a výkonné, lze dojít k závěru, že smyslem zakotvení ústřední banky státu v Ústavě ČR vůbec a ve zvláštní hlavě Ústavy ČR zvláště bylo právě vytvoření ústavního rámce pro její fungování nezávisle na moci zákonodárné a výkonné. Je však možno poukázat na tu okolnost, že již při projednávání návrhu zákona o Státní bance československé (zákon č. 22/1992 Sb.), jehož obsah byl převzat do nyní platného zákona o ČNB, se vycházelo při jednání z prokázání závislosti výše inflace na míře nezávislosti centrální banky.“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 59/2000 ze dne 20. 6. 2001 (N 90/22 SbNU 249; 278/2001 Sb.)

Teleologická metoda interpretace

V této metodě výkladu zkoumáme účel právní normy, tedy důvod, pro který byla vytvořena. Tento účel by měl být v prvé řadě obsažen v samotné právní normě, avšak druhotně lze použít i například důvodové zprávy, či stenografické záznamy z legislativního procesu, s vědomím, že nemusí být přesné a objektivní vzhledem k dosaženému výsledku. Ústavní soud roli teleologického výkladu naznačil nálezu sp. zn. III. ÚS 288/04 ze dne 16. 9. 2004 (N 132/34 SbNU 331), když použil metaforické vysvětlení Lona Fullera: „Ústavní soud připomíná, že v rámci výkladových metod směřujících k nalezení významu a smyslu zákona lze mimo jiné jako relevantní konstatovat i jeden z v dané věci použitých a rozhodujících interpretačních přístupů, totiž to, že "k porozumění zákonu je třeba porozumět, chorobě společnosti', kterou má zákon léčit" (Fuller, Lon L.: Morálka práva, OIKOYMENH, Praha, 1998, str. 81)“

Teleologický výklad má tedy dva rozměry:

Teleologický výklad bývá použit jako doplňující výklad, ale jeho význam postupně narůstá. Jako doplňující jej však například zmiňuje Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3.6.2010, čj. 2 As 38/2010-70, č. 2105/2010 Sb. NSS): „Nejvyšší správní soud konstatuje, že dikce citovaného zákonného ustanovení umožňuje vícero možných výkladů: v souladu s touto dikcí se určitě jeví výklad provedený stěžovatelem, nicméně nelze apriori vyloučit ani výklad, který učinil krajský soud. Za těchto okolností je namístě použít zejména teleologický způsob výkladu, jelikož právě tento nejvíce odpovídá smyslu a podstatě působení práva ve společnosti.“

  • Stinná stránka teleologie

    Teleologický výklad však není bezproblémový. Nad některými problematickými body tohoto výkladu se pozastavil i Nejvyšší správní soud: „Dovozování účelu zákona, resp. jednotlivých právních norem, je otázkou výkladu práva, nikoliv otázkou skutkových zjištění. Je tedy otázkou správné a přesvědčivé soudcovské argumentace, nikoliv otázkou dokazování. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS‑st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471) uvedl: „Každá právní norma má svůj smysl a účel, jejich rekonstrukce je však spjata s řadou nejistot. Smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů, vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomujíc si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze prezumovat i jeho souhlas s jejími důvody), a dále z argumentace, přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Jelikož právní norma s klasickou strukturou (na rozdíl od teleologické právní normy) neobsahuje explicitně vyjádření svého smyslu a účelu, nelze tyto stanovit "bez rekurzu na předvědění interpreta" (O. Weinberger, Norma a instituce. Úvod do teorie práva. Brno 1995, s. 165). Při rekonstrukci smyslu a účelu zákona sehrávají tudíž vlastní představy interpreta o teleologické racionalitě právního ustanovení klíčovou roli. To je vážný důvod pro uplatňování výkladu e ratione legis pouze za splnění určitých podmínek. V případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.“ (zdůraznění doplněno). Poznávání účelu při aplikaci práva souvisí s metodologií teleologického výkladu norem. Účel právních norem hraje pro soud klíčovou roli při objasňování obsahu a smyslu práva (srov. k tomu též Holländer, P. Filosofie práva. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň, 2006, s. 84 a 87).“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.6.2010, čj. 1 As 28/2010-86, č. 2128/2010 Sb. NSS)

Komparativní metoda interpretace

Komparativní výklad také nazýváme výkladem srovnávacím. V jeho procesu srovnáváme jednotlivé postupy, normy nebo instituty nejen napříč právním řádem (zde se blíží metodě systematické), ale také napříč různými právními řády či historickými obdobími. Velice obvyklé je srovnávat úpravu v České republice s úpravou jiných evropských zemích. Zde je důvodem ta skutečnost, že právní řád je zejména v aktuálních úpravách velice často zahraničím inspirován, či rovnou došlo k převzetí zahraniční právní úpravy a její drobné úpravě požadavkům českého právního řádu.

Vzhledem k tomu, že zde využíváme ke srovnání (komparaci) i právo jiných států, nemůže se jednat o standardní metodu výkladu. Na druhou stranu ovšem vzhledem k zapojení České republiky do mezinárodních struktur lze očekávat nárůst aplikace této metody a nárůstu významu komparativní metody interpretace práva.

Předcházející podkapitola
Následující podkapitola