Obsah kapitoly

---

1.6 Právo a jiné normativní systémy

Člověk žije ve společnosti, v níž vznikají nejrůznější mezilidské vztahy. Tyto vztahy od samotného počátku pospolitého života vyžadují ur­čitá (poznatelná) pravidla chování. Od nejstarších forem regulace prostřednictvím zvyklostí či obyčejů, až po přísně formalizovaná pravidla současnosti. Právní systém nepůsobí ve společnosti sám. Vedle něj se setkáme také s jinými normativními systémy, jako je například morálka, náboženské normativní systémy, ale také například móda. I tyto systémy obsahují normy – pravidla, jak se chovat v určitých situacích – která jsou více nebo méně obecná, ale která, na rozdíl od právních pravidel, nejsou spojená s veřejnou (státní) mocí a autoritou.

Právo nepůsobí ve společnosti izolovaně (osamoceně): samotné právo by nic moc neovlivnilo a počítáme proto s tím, že jej většina lidí dobrovolně dodrží. Proto musí nalézt vhodný poměr k ostatním normativním systémům. Typické je to ve vztahu k morálce, protože morálnost právních pravidel může zvýšit jejich efektivnost. Gustav Radbruch dokonce považoval právo za realitu, jejímž smyslem je sloužit spravedlnosti. (Wilk, Patterson 1950: 75) Obvyklé je spojování právních pravidel a pravidel morálních. Povšimnout si však můžeme stále těsnějšího provázání právních norem a norem sportovních (sportovních pravidel).

• Možné použití sportovních pravidel v právu

  Nejvyšší soud přikládá sportovním pravidlům význam, a dokonce jim přiznává funkci i v systému práva: „Pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, obsahují normy, jejichž dodržováním má být zajištěna bezpečnost uživatelů sjezdovky a slouží tak k předcházením vzniku škod, s nimiž zákon spojuje odpovědnost. I když nejsou obecně závazným právním předpisem, jsou tato pravidla pro lyžaře na sjezdové trati závazná, a to bez ohledu na to, zda jsou pramenem práva či nikoliv, jak je namítáno v dovolání.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004)

  Nejvyšší soud tím konstatuje, že při svém rozhodování přihlíží i ke sportovním normám – tím je vynucuje a přiznává jim závaznost. Tyto normy se tím sice nemění na normy právní, ale doplňují mezery, které v právu mohou být. Tím je jim přiznán význam pro právo a právní hodnocení.

S ostatními normativními systémy (sportovními normami, morálními normami, společenskými normami, náboženskými normami atd.) se právo prolíná i v předmětu, který reguluje, a kterým je lidské jednání či chování. Proto se jednotlivé systémy vzájemně překrývají. Například vražda, nebo zabití člověka, jsou v mnoha případech považovány jak za porušení právní normy, tak současně za porušení například normy morální. Někdy i zabití člověka může být v souladu s právní normou či normou morální. Nebo může být v souladu s právem, ale v rozporu s morálkou. S nedovoleným odebráním věci (někdy nazývané jako krádež) je to podobné, ačkoli zde již dochází k většímu rozvolnění morálních a společenských standardů oproti normě právní, která je podobně striktní jako v předchozím případě.

• Možný rozpor mezi právem a morálkou

  Vražda znamená, že zabití je v rozporu s normami trestního práva. Ne každé zabití člověka je současně vraždou. Viz ustanovení § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů: „Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.“ Může také dojít k tomu, že zabití, které bude vraždou (tj. úmyslné a v rozporu s normami trestního práva) bude morálně akceptovatelné.

  Zvláštnost vztahu morálních a právních pravidel dobře vystihuje to, že legální normotvůrce (například parlament) může kdykoli zrušit objektivní právo. Tím zaniká i právní kontrakt, subjektivní právo nebo právní povinnost, bez ohledu na to, že morální závazek může nadále přetrvávat.

Ideální situace nastává, když právní normy a normy jiných normativních systémů spolu souzní (zakazují, případně dovolují, stejné jednání). Z pohledu efektivity (efektivitou práva rozumíme stav, ve kterém norma reguluje to, co regulovat skutečně měla) práva je nežádoucí, pokud jsou ve vzájemném rozporu, přestože někdy je to nutné. Takový rozpor však obecně nemá žádný vliv na platnost právních norem – pouze ve velmi výjimečných případech lze uvažovat o tom, že právní normy, které jsou v extrémním rozporu s morálkou, nejsou platnými právními. Nejčastější případy jsou však takové, kdy se právní normy a ostatní normy zcela míjejí – vůbec spolu nijak nesouvisí. Pokud právní normy a morální normy spolu vůbec nesouvisí (nepotkávají se, takže neupravují stejný objekt – lidské jednání), říkáme, že je právo amorální. Například určení hlavní a vedlejší komunikace je z pohledu morálky (stejně tak sportu, módy nebo náboženství – v těchto případech ale žádný zvláštní pojem nepoužíváme, a pojem amorální se sem jaksi nehodí) úplně nepodstatné. Pro normy právní to však významné je.

• Poměr mezi právem a morálkou – tzv. Radbruchova formule

  Jeden z případů, ve kterém právní platnost ustupuje, protože „právní norma“ je tak vzdálená morálce, že to nejde překonat, řeší tzv. Radbruchova formule: „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou patrně lze řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako nespravedlivé právo ustoupit spravedlnosti.“ (Radbruch 2006: 7; překlad dle Holländer 2012: 21-22)

  A dodejme, že tento rozpor nelze zhojit ani dlouhodobým používáním (tzv. existencí sociální platnosti): neplatnost normy ex tunc je dána i přes její dlouhodobé používání. Pojen ex tunc v tomto smyslu znamená od začátku, to znamená nikoli až rozhodnutím soudu o tomto rozporu, ale hned od „vzniku“ úpravy.

  Aplikace Radbruchovy formule je patrná např. v rozhodnutí Německého spolkového Ústavního soudu. Ve sporu, ve kterém se řešilo pozbývání (ztrátě) německého občanství Židy, ústavní soud konstatoval: „1. Národně socialistickým „právním předpisům“ může být odňata platnost jakožto právu, pokud jsou v rozporu se základními principy spravedlnosti tak zjevně, že soudce, který by je chtěl použít nebo uznat jejich právní důsledky, by místo práva řekl nespravedlnost. […] 2. V [posuzovaném právním předpise] dosáhl rozpor se spravedlností natolik neúnosné míry, že musí být od počátku považován za neplatný. “ (usnesení ze 14. února 1968, 2 BvR 557/62, BVerfGE 23, 98 – Ausbürgerung I.)

  Radbruchovu formuli také použil Spolkový soudní dvůr (a také německý Ústavní soud) v případě tzv. střelby na hranici. Proto se objevila i v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 22. března 2001 ve věci Streletz, Kessler a Krenz proti Německu číslo stížností 34044/96, 35532/97 a 44801/98, byť pouze v části rekapitulující postup německých soudů.

Všechny normativní systémy se podobají v tom, že jsou normativní (skládají se z norem, tj. pravidel lidského jednání, která takové jednání zakazují, přikazují nebo dovolují) a obecné (vztahují se k jednáním a na subjektům, které jsou vymezeny typickými – obecnými, generickými – charakteristickými znaky).

Od všech ostatních normativních systémů se právo odlišuje některými charakteristickými znaky, které jsou vlastní pouze jemu:

• obecná závaznost. Právní normy zavazují všechny – bez rozdílu. Každý – bez výjimky – je povinen uposlechnout právní normy. Jakákoli výjimka, nebo odchylka musí být výslovně stanovena právní normou. To však ještě neznamená, že se jimi budou všichni řídit. To je stanoveno přímo v normě, komu je určena, a tito adresáti jsou pak povinni podle ní jednat. Také je důležité si uvědomit, že skutečné následky právní norma vyvolá jen tam, kde je stát ji schopen vynutit.
• vynutitelnost práva státem, schopnost státu vynutit dodržování právních norem v případě, jsou-li porušeny. Stát musí disponovat příslušnými mechanismy a nástroji k tomu, aby dokázal zajistit splnění povinností uložených právní normou i v případech, kdy tato povinnost není dobrovolně splněna.
• zvláštní forma, tedy vnější podoba, kterou právo musí mít. Tím se právo spojuje se zvláštními formami, aby nebylo zaměnitelné s jinými normativními systémy. Tato forma je stanovená státem, a to i v případech, kdy stát tvůrcem normy není, jako je tomu u právních obyčejů. Formu spojujeme nejen s vnější jevovou stránkou, ale také s procesem tvorby (vzniku) práva. Formou práva proto rozumíme spojení procesu a jeho výsledku.

K vzájemnému poměru práva a jiných normativních systémů přidejme také poměr mezi přirozeným právem a pozitivním právem – detailněji oba tyto systémy pojednáme dále. Poměr mezi přirozeným a pozitivním právem vychází z předpokladu, nebo – chcete-li – z úvahy, že existuje něco většího nebo vyššího, než jsou lidská společenství, a který staví na tom, že musí existovat něco pevného a neměnného, když pozitivní právo je tak nestálé a stejně nedokonalé, jak nedokonalý je člověk, který je vytvořil.

Již Sofokles ve své tragédii Antigona (a to nejen v té části, ve které Antigona vysvětluje Kréonovi, že nemohla než uposlechnout vyšších zákonů, než byl příkaz, který on, jakožto král, vydal) poukazuje na normativní nadřazenost toho, co je správné podle přírody (což můžeme chápat jako přirozené právo) a toho, co je správné na základě konvence, nebo také zákona (což je pozitivní právo). Sofokles tak vyslovuje prastarou touhu objevit to, co ovládá svět, něco vyššího, čemuž podléhá vše, co se na světě děje, a to také ovládá lidské osudy a lidská jednání.