Obsah kapitoly

---

1.2 Co je to vlastně teorie práva?

Teorii práva můžeme chápat ve dvojím smyslu – praktickém a poznávacím. Navzdory názvu (teorie), se v praktickém smyslu jedná o systém pravidel, která určují základní vazby v rámci právního řádu. Právní teorie představuje, případně na základě odvození ze systému práva vytváří, systém základních pravidel, na kterých je právní řád vybudován, která slouží k jeho uspořádání (a uspořádávání) a řešení konfliktů, které v něm mohou vznikat. Tato základní pravidla určují vzájemné vztahy a postupy v právu na nejobecnější rovině.

Jednou z charakteristik, které s právním řádem (v tomto smyslu právním systémem) spojujeme, je bezrozpornost – a právě teorie práva napomáhá této bezrozpornosti dosáhnout. Tato základní pravidla (nebo také meta-pravidla) mohou teoreticky fungovat samovolně, aniž by potřebovala vnější zásah. To je dáno i tím, že se pohybujeme v systému, který je vytvořen člověkem a který vytváří komplexní mechanismus. Jsou to myšlenky (v našem případě myšlenky, které mají ambici regulovat společnost a skutečně se jim to daří), které jsou vyjádřeny a mohou tedy působit ve společnosti a na společnost. Je to něco jako algoritmus, program, schéma atp., pomocí kterého se právní systém sám neustále uspořádává. Tato pravidla mají význam i pro princip právní jistoty a z něj plynoucí presumpci správnosti právních aktů. Ten mimo jiné vyžaduje, aby právní pravidla byla aplikována jednotně a pouze v případech, ve kterých aplikována být mají. Proto je nezbytné vždy ověřit (často autoritativně), zda jsou splněny podmínky, za kterých se pravidlo má (nebo smí/může) použít. To vše je součástí teorie práva v praktickém smyslu.

• Princip právní jistoty

  Ústavní soud k principu právní jistoty uvádí, že „vede k závěru, že jednotlivec, veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným.“ (Nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05) Dále k tomu uvádí, že „Z charakteru právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit. Požadavek právní jistoty se pak dotýká jak tvorby práva (otázka stability práva a zákonnosti jeho tvorby), tak aplikace práva. S procesem aplikace práva princip právní jistoty souvisí z toho důvodu, že „prvním předpokladem jistoty v oblasti aplikace práva je seznatelnost právní normy, resp. seznatelnost právního stavu a předvídatelnost právního rozhodnutí“ (Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, s. 206). Důležitost hodnoty předvídatelnosti práva jako základní hodnoty právního řádu zdůrazňuje ve své judikatuře také Evropský soud pro lidská práva, v jehož judikatuře je jako jedno ze základních kritérií kvality práva opakovaně používána jeho předvídatelnost (srov. Rekvényi proti Maďarsku, 1999, Feldek proti Slovensku, 2001).“ (Nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09) Z toho je patrné, že princip právní jistoty je vlastní všem procesům, které se v právu odehrávají – od začátku do konce. To je mimo jiné potvrzeno dalším nálezem, ve kterém se uvádí: „Součástí principu právní jistoty je také předvídatelnost postupu zákonodárce při tvorbě práva a zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu (srov. nález z 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94).“ (Nález Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 22/13)

  Princip právní jistoty proto nahlížíme spíše z perspektivy jeho jednotlivých znaků a případů, ve kterých se vyskytuje, než bychom podali jeho přesnou a vyčerpávající definici. Lze tedy říci, že jeho definice plyne z výčtu denotátů. Současně můžeme říci, že principem právní jistoty se vyjadřuje jedna ze základních charakteristik práva, tj. sklon k dlouhodobosti či stabilitě. Vyjádřit to můžeme i tím způsobem, že pokud něco existuje, má to existovat nadále, a co nejméně by se to mělo měnit, neboť tím se zasahuje do očekávání lidí.

Jak je uvedeno výše, základní princip právní jistoty znamená důvěru v právní pravidla a možnost upravovat svá jednání i do budoucna a předvídat, co se stane (samozřejmě, opět pouze v obecné rovině, v konkrétním případě je k tomu vhodnější křišťálová koule: prý funguje lépe než kávová sedlina, ale nepodařilo se mi zjistit jak). Tím je vytvářena i ochrana jednotlivce, protože mu právo garantuje oblast, do které stát nebo někdo jiný nezasáhne, leda z předem daných důvodů. Princip právní jistoty také může působit trochu negativně: důležité je, že existuje pravidlo, bez ohledu na to, jestli je toto pravidlo obsahově správné nebo dokonce spravedlivé. Prvotní je regulace, pak její vhodnost. Naštěstí, i tato přednost má své limity a nelze spoléhat na pravidla, která by byla zjevně nespravedlivá, škodlivá nebo třeba zlá.

A právě tato přednost, která má za cíl zajistit předvídatelnost lidského jednání a autoritu práva, vede k tzv. presumpci (předpokladu) správnosti právních aktů. Cokoli je vydáno formální právní autoritou, je správně. Dokud se neprokáže ve formálním řízení opak. V tom se odráží vědomí, že právo i jakékoli právní akty (pokud mluvíme o právních aktech, mohou to být jak zákony, či jiné právní předpisy, ale také soudní nebo správní rozhodnutí – právní akty mohou být normativní nebo individuální; k tomu se dostaneme dále), jsou vytvářeny lidmi, kteří nemusí být dokonalí. Důležité ale je, abychom právo respektovali i přes jeho nedostatky a pak hledali případné chyby.

• Presumpce správnosti právních aktů

  Pro každý právní akt, tj. rozhodnutí, právní předpis atp. vydané veřejnou mocí (státem či samosprávou) platí presumpce správnosti. Tento princip znamená, že pokud není autoritativně, orgánem, který je k tomu zmocněn, prokázán opak, je akt platný bez ohledu na své (případné) vady. Pouze ve zcela výjimečných případech může být takový akt nicotný (v právním smyslu vůbec neexistuje; někdy se takový akt označuje jako paakt), pokud jsou jeho vady extrémní. Není však vyloučeno, aby i existence těchto vad byla autoritativně ověřena. V těchto případech je však důsledkem konstatování, že takový akt nikdy neexistoval. To se týká jak individuálních právních aktů, tak normativních právních aktů – tj. skutečně všech autoritativních právních rozhodnutí. V případě prvním naopak následuje jeho zrušení.

  Praktickou aplikaci tohoto principu můžeme nalézt například v rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterém se uvádí: „Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Úst) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. […]

  Teorie správního práva se k otázce nicotnosti a nulity aktu veřejné moci staví tak, že „… i vadný správní akt […] je způsobilý založit příslušné právní účinky, a nabude-li správní akt právní moci, dokud jej správní (příp. soudní) orgán pro jeho vady nezmění, příp. nezruší, je třeba se jím řídit. V této souvislosti se hovoří o tzv. presumpci správnosti či presumpci platnosti správních aktů […] Jiným případem […] jsou potom takové vady, které vzhledem ke své povaze a závažnosti představují překážku nastoupení uvažovaných právních účinků předmětného aktu, a proto také v jejich důsledku nelze ani hovořit o tom, že se jedná o správní akt, resp. že „došlo ke vzniku“ správního aktu. V takových případech jde o právně nerelevantní výsledek jednání určitého správního orgánu, který bývá teorií správního práva nejčastěji označován jako akt nicotný, někdy se také hovoří o aktech nulitních, případně aktech neplatných.“ (Průcha, P. Správní právo. Obecná část. Brno: MU v Brně, 2001, s. 226 an.).

  „Zvláštním případem jsou v této souvislosti paakty, tj. akty, které „vydal“ subjekt, jenž nemá postavení opravňující vydávat správní akty. Takový akt nemůže mít a také nemá žádné právní účinky. Úkon subjektu, jímž by vydával akt, k jehož vydání by neměl pravomoc, je tedy pro tuto svoji nezákonnost právně nerelevantní, nejde tedy vůbec o právní akt. V těchto případech je potom tedy bezpředmětné mluvit o zrušení či změně takového aktu. […] Tak lze v zásadě vadné správní akty tedy členit na dvě základní skupiny, a to na akty napadnutelné a akty nicotné, přičemž odpověď na to, v důsledku jakých vad půjde „jenom“ o akty napadnutelné, a v důsledku kterých (jiných) vad půjde o akty nicotné, skutečně v našich podmínkách nelze jednoznačně dát.“ (Ibidem).

  „Pro individuální právní akt platí presumpce správnosti – pokud není dokázán opak, je akt platný, i když je vadný (…). Eventuální vady (právní či skutkové) jsou přezkoumatelné na základě opravných prostředků. Pouze výjimečně může být akt orgánu veřejné moci nicotný, zejména pokud byl učiněn někým, kdo vůbec není orgánem veřejné moci nebo pokud byla překročena pravomoc orgánu (nikoliv však jen kompetence orgánu). Nicotné akty považujeme za paakty.“ (Gerloch, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 14).“ (Nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01)

  Podobně chápe presumpci správnosti (v tomto případě popsaná jako presumpce legality, tj. zákonnosti) i Soudní dvůr Evropské unie: „…aktům orgánů v zásadě svědčí presumpce legality, a zakládají tedy právní účinky tak dlouho, dokud nejsou vzaty zpět, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeny neplatnými v návaznosti na předběžnou otázku nebo námitku protiprávnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další, C‑137/92 P, Recueil, EU:C:1994:247, bod 48, a ze dne 8. července 1999, Chemie Linz v. Komise, C‑245/93 P, Recueil, EU:C:1999:363, bod 93, a ze dne 5. října 2004, Komise v. Řecko, C‑475/01, Sb. rozh., EU:C:2004:585, bod 18).“ [Rozsudek Tribunálu (prvního rozšířeného senátu) ze dne 22. dubna 2016. – Italská republika v. Evropská komise. Věc T-60/06 RENV II., 62006TJ0060(01)].

Druhý význam teorie práva je poznávací. Jejím úkolem, jako vědní disciplíny, je poznávat právní systém, kategorizovat jej, vytvářet taxonomie atd., tedy, poznat a srozumitelně vysvětlit právní systém a nalézt v něm pravidla, na kterých je vybudován (pravidla, která vznikají a uplatňují se bez ohledu na právní teorii). Vzhledem k tomu, že právo je složitý abstraktní systém (právo nelze vidět, cítit ani nahmatat, ale je zde a ovlivňuje chování lidí, a tedy i jejich životy – má tedy praktický význam), je i zjednodušení a pojmenování (konceptualizace), kterou podává právní teorie, nutné vnímat relativně: z určitého pohledu jsou tyto koncepty a teorie jednoduché (to je pohled celého právního systému), z jiného pohledu až tak ne (to je většinou pohled těch, kteří mají do právní teorie proniknout). Označení „relativně“ však můžeme vnímat i tak, že jedná o konkrétní vztahy. S přípustnou mírou obecnosti proto teorii práva můžeme chápat jako popis systému pravidel, na kterých je právní řád (právo) vystavěn, a která jej uspořádávají a udržují v bezrozporném a racionálně uspořádaném celku.

Nezapomínejme však, že se jedná o systém obecných pravidel – tj. pravidel, která platí pro celý právní systém. To znamená, že v jednotlivých právních odvětvích mohou být tato pravidla jiná (speciální). Co platí pro celek, nutně nemusí platit pro všechny jeho části, protože v právním systému se vyskytuje celá řada výjimek a zvláštností. K tomu slouží základní právní pravidlo (pro někoho se jedná o interpretační pravidlo) vyjádřené latinsky lex specialis derogat legi generali, které vyjadřuje, že pokud existují dvě pravidla, jedno obecné a druhé pro zvláštní případy, použije se pro zvláštní případy toto zvláštní pravidlo bez ohledu na pravidlo obecné. Také to však ilustruje jeden ze způsobů, kterým lidé obvykle uvažují (vztah výjimky a pravidla), a to dostatečně jasný a rozšířený na to, aby se stal právním pravidlem.