1. Pojem práva
Martin Škop
Obsah kapitoly
1.3 Vztah právní teorie k jiným disciplínám, zejména právní filosofii a sociologii práva.
Empiricky, to znamená, že zkušenosti (znalosti), které jsou jejím prostřednictvím získávány, jsou cíleně a kontrolovaně založeny na pozorování (nebo na experimentu). Samotná právní věda nebývá mezi empirické disciplíny řazena, protože nemá vytvořený metodologický aparát na pozorování objektivních jevů.
Vedle teorie práva se můžeme setkat i s jinými disciplínami, které právo popisují: státovědou, sociologií práva případně s právní filosofií. Všechno jsou to vědecké disciplíny, které poznávají a popisují právo a pokouší se určit jeho skladbu a povahu a jeho kontext. Každá disciplína však ke svému objektu poznání – právu – přistupuje odlišně. Pro účely této publikace můžeme říci, že právní sociologie poznává právo jako kulturní produkt – výtvor společnosti, který je společností formován a společnost formuje. Právo je pro sociologii práva prvek kultury a jeho projevy jsou patrné ve společenských vztazích, které lze empiricky i teoreticky poznávat.
Patrný je rozdíl mezi teorií práva a sociologií práva. Miloš Večeřa definuje sociologii práva jako „vědní disciplínu, která studuje život práva v jeho sociální fakticitě projevující se jak v reálném působení práva na sociální realitu prostřednictvím právní regulace sociálního jednání a společenských vztahů a kontrolou a sankcionováním jeho porušení, tak i v působení neprávních činitelů na právní oblast.“ (Večeřa, Urbanová 2011: 18) Sociologie práva tak empiricky zkoumá vztah práva a společnosti.
Blízko k teorii práva (právní teorii) má i státověda. Podle rakousko-německého právního teoretika Georga Jellineka (1851–1911) je teorie práva součástí státovědeckých nauk (věd o státě). Státověda samotná je podle něj teoretická věda (tedy věda, která popisuje), jejímž úkolem je poznat a popsat stát po všech stránkách jeho existence, včetně jeho znaků a forem. (Jellinek 1906: 9) Podle českého právního filosofa a ústavního právníka Pavla Holländera se státověda soustředí na formální a normativní aspekty existence mocenských institucí, zejména státu. (Holländer 2009: 14.) Státověda se proto od právní teorie liší svým zaměřením na stát – zejména jeho znaky, formy a organizaci.
Co se týče charakteristiky, je nejvíc problematické odlišení teorie práva a filosofie práva. Podle některých autorů – např. česko-rakouského právního logika a filosofa Oty Weinbergera (1919–2009) dokonce není nezbytné mezi nimi rozlišovat. (Weinberger 2017: 42) Přesto však jejich charakteristika obou disciplín, kterou Weinberger podal, má blíže k tomu, jak můžeme chápat spíše filosofii práva – což je disciplína, která se věnuje struktuře a teoretickým problémům práva, a to i ve vztahu k jiným (neprávním) disciplínám, základním obecným právním pojmům a obecné právní metodologii. (Weinberger 2017: 42-43) Od našeho pojetí teorie práva se liší stupněm obecnosti, neboť filosofie práva (právní filosofie) je obecnější.