9. Právní odpovědnost

Martin Škop

Obsah kapitoly

9.6 Prvky (předpoklady) právní odpovědnosti

Pro zajištění funkčnosti právního systému, je nutné pečlivě zkoumat porušení právní povinnosti ve všech souvislostech. Projevuje se zde sankční povaha práva a sankce předpokládané právním řádem jsou v některých případech velmi citelné. Proto je potřeba zajistit, aby byla sankce uložena pouze v případech, kdy skutečně došlo k protiprávnímu jednání, v té spojitosti vznikly určené následky a vznik odpovědnostního vztahu lze přičítat konkrétní osobě.

Jak jsme výše uvedli, subjektivní právní odpovědnost můžeme definovat jako odpovědnost za zavinění. Za škodu je odpovědný ten, kdo ji způsobil svým protiprávním jednáním (jednání závislé na vůli subjektu), které zavinil. Z toho plynou jednotlivé prvky odpovědnosti, respektive předpoklady, které musí být splněny, aby mohl vzniknout odpovědnostní vztah. (Gerloch 2021: 201 a n.) Lze se také setkat s tím, že tyto prvky jsou spojeny se skutkovou podstatou deliktu, tj. určují podmínky, které musí být splněny, aby mohlo dojít k uplatnění právního následku: uložení trestu nebo stanovení povinnosti nahradit vzniklou újmu. Pokud není kterýkoli z nich naplněn, nedochází ke vzniku právní odpovědnosti. Například v trestním právu se setkáme s činem jinak trestným, kterým se rozumí jednání, které by za jiných okolností trestné bylo, třeba proto, že se jej dopustil někdo nepříčetný (chybí subjekt) nebo v nutné obraně (chybějící protiprávnost) apod.

Prvky (předpoklady) právní odpovědnosti jsou (Harvánek 2013: 364):

  • subjekt,
  • objekt,
  • objektivní stránka,
  • subjektivní stránka.

Subjekt právní odpovědnosti je v případě subjektivní právní odpovědnosti, ten, kdo svým jednáním či opominutím porušil právní povinnost. V případě subjektu je nutné, aby tento měl deliktní právní subjektivitu, tedy schopnost jednat protiprávně s právně relevantními následky. V případě, že subjekt nedisponuje deliktní způsobilostí, nemůže odpovědnostní vztah vůči tomuto subjektu vzniknout.

Deliktní způsobilost právnické osoby

Vzhledem k tomu, že se pro chápání právnických osob v našem civilním právu prosadila teorie fikce, předpokládáme, že právnická osoba nemůže být způsobilá k vlastnímu jednání (nemá svéprávnost) a její vůle a rozum jsou rozumem a vůlí fyzické osoby. Proto právnická osoba nemůže být způsobilá k protiprávnímu jednání. Přesto má deliktní odpovědnost a odpovídá za plnění svých povinností. (Beran 2018: 32). Také v případě trestní odpovědnosti se protiprávní jednání orgánu právnické osoby nebo jejího zaměstnance může právnické osobě přičíst. Stejně jako v případě jakékoli části právní subjektivity (nyní bez ohledu na přirozené právo) může, v technickém slova smyslu, zákonodárce stanovit, kdo bude mít deliktní způsobilost (bude schopen být odpovědným subjektem), a to jak u osob fyzických, tak právnických.

Objektem právní odpovědnosti je právem chráněná hodnota případně právem chráněný zájem. To znamená ty hodnoty, případně zájmy, které právní řád považuje za natolik společensky významné, že je chrání prostřednictvím právní odpovědnosti. Objekt není předmět. Předmětem je právě věc nebo osoba, proti kterému protiprávní jednání směřuje, a který nese právem chráněný zájem.

  • Objekt právní odpovědnosti (deliktu) v soudních rozhodnutích

    „Součástí objektivní stránky skutkové podstaty správního deliktu podle tohoto ustanovení je nejen jednání (konání či opomenutí), ale také následek, spočívající v porušení nebo ohrožení zájmů, tvořících objekt deliktu. I následek, jakož i účinek na konkrétním předmětu útoku je proto předmětem dokazování v řízení před správním orgánem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2008, čj. 1 As 15/2007–149)

    „Je-li ve výroku napadeného rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kterým bylo shledáno spáchání jiného správního deliktu podle § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, označen pouze odvysílaný pořad, neobsahuje popis skutku veškeré zákonné znaky uvedené skutkové podstaty jiného správního deliktu. Popis skutku totiž v takovém případě postrádá jakákoli skutková zjištění týkající se potenciálního ohrožení zákonem chráněných objektů (tj. veřejného zájmu na fyzickém, psychickém či mravním vývoji dětí a mladistvých), které je zákonným znakem skutkové podstaty jiného správního deliktu podle § 60 odst. 3 písm. d) citovaného zákona.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.9.2009, čj. 4 As 7/2009–66, č. 1975/2010 Sb. NSS)

Objektivní stránka právní odpovědnosti se skládá z protiprávního jednání, škodlivého následku a příčinné souvislosti (kauzální nexus) mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem. Protiprávní jednání (actus reus) je volním jednáním (právní skutečností) jejímž následkem dochází ke vzniku odpovědnostního právního vztahu vzhledem k porušení právní povinnosti. Škodlivý následek je obvykle vzniklá újma, respektive porušení právem chráněné hodnoty, které se přímo dotýká poškozeného subjektu. Rozlišujeme zde pojmy újma, který je obecnější a představuje obecně jakýkoli škodlivý následek a škoda, což znamená újmu, která je vyjádřitelná v penězích (viz výše). Kauzální nexus (příčinná souvislost) mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem (újmou) je dána v tom případě, že pokud škoda vznikla jako následek protiprávního jednání, což znamená, že kdyby nedošlo k jednání, nedošlo by ani ke škodě. Protiprávní jednání je proto hlavní příčinou (jednou z hlavních příčin) vzniku újmy.

Kauzalita

Kauzalita (kauzální nexus, příčinná souvislost) představuje vztah mezi relevantní příčinou na následkem (účinkem, důsledkem atp.). Pro určení je nutné zjistit, co způsobilo újmu (ohrozilo nebo poškodilo chráněný zájem), či zda způsobila skutečnost, že škůdce (pachatel) jednal určitým konkrétním protiprávním způsobem (subjektivní odpovědnost) nebo podstoupil určitý typ rizika (objektivní odpovědnost), následnou újmu. (Doležal, Doležal 2016: 61). Jako právně relevantní příčinu můžeme určit podmínku, bez níž by následek nenastal (conditio sine qua non), přičemž v hledání celého komplexu podmínek a nekonečného regresu nám brání to, co porušená právní norma chrání, přiměřenost a bezprostřednost příčiny či předvídatelnost vzniklé újmy. (Doležal, Doležal 2016: 62). Příčinná souvislost znamená, že relevantní není časová posloupnost, ale zda příčina vyvolala následek (post hoc non est propter hoc).

Takové pojetí kauzality je pouze základní a v mnoha případech si s ním nevystačíme. Lišit se může i soukromoprávní od trestněprávního přístupu k příčinné souvislosti, stejně jako způsoby, jak zjistit a určit příčinu a nesklouznout k absolutně deterministickému pojetí světa, v němž vše souvisí se vším. Jako příklad si můžeme vzít problémy při zjišťování, zda komplikace, k nimž došlo při léčení oběti násilného útoku v nemocnici, řetěz příčinné souvislosti změní nebo ne. Například v trestním právu je útok na poškozeného v příčinné souvislosti s poškozením jeho zdraví, i když došlo ke komplikacím, čímž se prodloužila délka léčení (Šámal 2012: 163).

Od kauzality je nutné odlišit přičitatelnost. Přičitatelnost je vztah daný právní normou, zatímco kauzalita je faktická (skutečná). Vzhledem k tomu je také přičitatelnost omezená a nelze zjišťovat další a další příčiny. (Kelsen 2000: 39)

  • Prvky deliktu (objektivní stránka)

    „K uplatnění odpovědnosti za správní delikt je třeba, aby jednání naplnilo znaky skutkové podstaty [znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu). Vedle toho je nezbytným naplnit materiální znak (společenská nebezpečnost). O subjektu deliktu a subjektivní stránce není v posuzované věci nejasností]. Předmětem útoku jsou děti a mladiství, tedy osoby ve věku do 18 let. Pokud jde o objekt deliktu, Nejvyšší správní soud jej spatřuje v zájmu na ochraně řádného fyzického, psychického a morálního vývoje dětí a mladistvých, tedy na zdárném vývoji dítěte ve všech jeho komponentech. Objektivní stránka deliktu je charakterizována jednáním, následkem a příčinným vztahem mezi nimi. V posuzované věci objektivní stránka záleží v tom, že provozovatel vysílání zařadí ve vymezené denní době do vysílání pořad, který svým obsahem, vyzněním, a to ať už dílčích sekvencí či pořadu jako celku zakládá možnost ohrožení chráněného zájmu. Následkem je možnost ohrožení fyzického, psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.5.2008, čj. 6 As 43/2007-90)

Subjektivní stránku můžeme charakterizovat jako volní vztah subjektu k protiprávnímu jednání a ke škodlivému následku tohoto jednání. Jeho nejdůležitější součástí je zavinění (někdy také mens rea). Zavinění představuje právě onen vztah subjektu ke svému protiprávnímu jednání a jeho škodlivým následkům. Rozlišujeme zde vědomosti subjektu o protiprávním jednání a jeho následcích a vůli takto jednat. Dle zastoupení těchto složek rozlišujeme úmysl a nedbalost, což jsou základní formy zavinění. Úmysl dále můžeme rozlišit přímý a nepřímý; nedbalost vědomou a nevědomou.

Ilustrační obrázek

S pomocí trestního zákoníku (ustanovení § 15-16 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) můžeme rozlišit formy zavinění takto:

  • přímý úmysl: pachatel chtěl způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem;

    Přímý úmysl:

    V těchto případech jde o klasické případy, kdy pachatel chce například někoho zavraždit, a proto do něj strčí tak, aby přepadl přes zábradlí.

  • nepřímý (eventuální) úmysl: pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn;

    Nepřímý úmysl:

    Ten si můžeme představit na příkladu, že pachatel strčil do poškozeného stojícího zády k zábradlí, přičemž s ohledem na tělesnou stavbu poškozeného, kvalitu zábradlí a intenzitu útoku hrozilo, že poškozený přes zábradlí přepadne a zraní se – zranit jej sice nechtěl, ale byl smířen s následkem.

  • vědomá nedbalost: pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, nechtěl jej způsobit ani s ním nebyl srozuměn, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Od úmyslu nepřímého se odlišuje důvody, pro které pachatel spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. V případě nepřímého úmyslu jsou to důvody, které nebyly schopné zabránit následku, zatímco v případě vědomé nedbalosti jsou to důvody, které sice v konkrétním případě škodě nemohly zabránit, ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu zabránit mohly (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní);

    Vědomá nedbalost:

    Využijeme opět shora uvedený příklad se zábradlím. V případě vědomé nedbalosti pachatel nechtěl poškozeného zranit, ale strčil do něj a spoléhal, že jej buď zadrží nízké zábradlí, jehož stav si nijak nezkontroloval, nebo reakce poškozeného, aniž by věnoval pozornost tomu, že má v obou rukou občerstvení). Spoléhal proto na důvody, které rozhodně nebyly přiměřené situaci.

  • nevědomá nedbalost: pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Takže měl povinnost to vědět a mohl to vědět. Od vědomé nedbalosti se liší tím, že pachatel ani nevěděl, že může zasáhnout chráněný zájem (opět připomeňme: ačkoli to vědět mohl a měl).

    Nevědomá nedbalost:

    A opět zábradlí. Jen v tomto případě se pachatel prodírá k zábradlí, u kterého postává dav lidí, tak neurvale, že do někoho stračí tak nešťastně, že ten přepadne přes ně. Nebyl předběžně opatrný, ale nikomu ublížit nechtěl.

  • Zavinění v soudních rozhodnutích

    „Pokud pachatel ví pouze o možnosti, že určitý následek může nastat, přicházejí v úvahu vlastně tři různé formy zavinění s ohledem na vůli pachatele – chce-li současně takový následek, jde o úmysl přímý, nechce-li jej, ale je s ním srozuměn, jde o úmysl nepřímý, není-li s ním ani srozuměn, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nenastane, jde o vědomou nedbalost. Srozuměním se rozumí (aktivní) volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantnímu pro trestní právo. Na takové srozumění se zpravidla usuzuje z toho, že pachatel nepočítá se žádnou konkrétní skutečností, jež by mohla zabránit následku, který pachatel považuje v době jednání za možný.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017, uveřejněné pod číslem 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní)

    „O úmysl přímý jde tehdy, jestliže ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým jednáním získá bezdůvodné obohacení a současně je také získat chtěl. O úmysl nepřímý se jedná v případě, kdy ten, kdo se na úkor jiného obohatil, věděl, že svým jednáním obohacení, které mu nenáleží, může získat, a s tímto následkem byl pro případ, že nastane, srozuměn.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 709/2009)

    „Způsobí-li obviněný smrt poškozenému tím způsobem, že jej uchopí ohnutou horní končetinou kolem krku do tzv. kravaty, zmáčkne mu krk, a takto jej násilím střední až velké intenzity rdousí po dobu nejméně 2 minut, přičemž ve rdoušení pokračuje i po upadnutí poškozeného do bezvědomí a po činu poškozenému nezajistí lékařskou pomoc ani neposkytne první pomoc, nýbrž jej pohodí u řeky, lze z těchto skutečností usuzovat na srozumění obviněného se smrtelným následkem svého činu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003) – tím Nejvyšší soud vyjadřuje nepřímý úmysl.

    „Zavinění bývá definováno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý, nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá, nebo nevědomá nedbalost. Presumpce zavinění se týká pouze nedbalosti, při níž vůle nesměřuje ke škodlivému výsledku; při vědomé nedbalosti škůdce neprojevil dostatečné úsilí k zamezení vzniku škody, při nevědomé nedbalosti nepředvídal možnost způsobení škody, i když měl. U vědomé nedbalosti jde tedy o to, že škůdce věděl o možnosti způsobení škody, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že škodu nezpůsobí. Nevědomá nedbalost předpokládá, že škůdce nevěděl, že může způsobit škodu, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001)

    „Krajský soud spatřuje velkou míru spoluviny za zranění, které utrpěla, na straně samotné poškozené, které bylo téměř 19 let, a mohla předpokládat, že při jejím způsobu chování ji pes může zranit. Ze strany žalobce se nicméně jednalo o nedbalost vědomou, neboť měl vědět, že pes může zaútočit a může poškodit zdraví poškozené, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.22.2007, čj. 4 As 40/2007 – 53, č. 1529/2008 Sb. NSS)

Subjektivní odpovědnost, na rozdíl od objektivní odpovědnosti, může být spojena s trestáním, tj. jedním z následků protiprávního jednání. V případě objektivní odpovědnosti, kdy se protiprávnost subjektu přičítá, není vhodné o trestu uvažovat a používají se jiné typy nepříznivých následků, s převažující reparační funkcí. Přestože není vyloučen (záleží na způsobu regulace), represivní (trestající) účel následku by neměl být s objektivní odpovědností spojován: tedy, žádný trest bez zavinění. Důvodem je nižší společenská akceptace tohoto přístupu a těsné spojení viny a trestu, přičemž víme, že u objektivní odpovědnosti vinu nenajdeme. Uvědomme si, že skutečně záleží na způsobu regulace, a to, že náš právní systém a společnost s tím nejsou smířeny neznamená, že jiné společnosti musí postupovat stejně. Není tak neobvyklé, aby za protiprávní jednání jednoho člověka odpovídala celá rodina a byl jí uložen trest (nucené práce, vyhnanství), ačkoli vina rodiny je přinejmenším – z právního pohledu – sporná.

Vina a trest

„Nelze popřít, že trestní odpovědnost, stejně jako občanskoprávní, je založena na zavinění. Takové popření by otřáslo morálním smyslem každého civilizovaného společenství; nebo, řečeno jinak, zákon, který by trestal jednání, které by u průměrného člena společenství nebylo zaviněné, by byl pro toto společenství příliš přísný. Chtěli jsme tím pouze poukázat na to, že pokud se zabýváme tou částí práva, která se příměji než kterákoli jiná, zaměřuje na stanovení norem chování, měli bychom zde více než jinde očekávat, že kritéria odpovědnosti jsou vnější a nezávislá na míře zla v motivech nebo úmyslech konkrétní osoby. Tento závěr vyplývá přímo z povahy norem, jejichž dodržování je vyžadováno. Ty jsou nejen vnější, jak bylo ukázáno výše, ale mají i obecnou platnost. Nevyžadují pouze, aby se každý člověk co nejvíce přiblížil chování, které je pro něj co nejvíce možné. Vyžadují, aby se na vlastní nebezpečí přiblížil jeho dané úrovni. Neberou v úvahu neschopnost, pokud není slabost tak výrazná, že spadá do známých výjimek, jako je dětství nebo šílenství. Předpokládají, že každý člověk je stejně schopný jako každý jiný, aby se choval tak, jak mu přikážou. Pokud na některou třídu dopadají tvrději než na jinou, pak na tu nejslabší. Neboť právě pro ty, kteří mohou nejčastěji chybovat kvůli své povaze, neznalosti nebo hlouposti, jsou hrozby zákona nejnebezpečnější.“ (Holmes 2009: 47-48)

V případě objektivní právní odpovědnosti se vzhledem k absenci volní stránky setkáme pouze s některými prvky. Uplatňuje se zde pouze subjekt (právně schopný nést sankci), objekt a z objektivní stránky se setkáme pouze s následkem (újmou), která je právem určena jako podmínka vzniku odpovědnosti (je tedy v širším slova smyslu protiprávní). U objektivní právní odpovědnosti proto nenacházíme jak subjektivní stránku (není zde zavinění), tak protiprávní jednání (jakožto volní právní skutečnost, tedy skutečnost závislá na vůli) zde není možné určit.

Předcházející podkapitola