Obsah kapitoly

---

9.5 Druhy právní odpovědnosti

Podle vztahu odpovědnosti a zavinění můžeme rozlišit objektivní odpovědnost a subjektivní odpovědnost. S oběma jsme se již výše setkali. Předpokladem subjektivní odpovědnosti je zaviněné protiprávní jednání, zatímco v případě objektivní odpovědnosti není tento předpoklad relevantní. (Tichý, Hrádek 2017: 52) Subjektivní odpovědnost je běžnější a uplatňuje se obecně. Proto někdy bývá chápána jako obecná odpovědnost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1981/2011). Objektivní odpovědnost představuje výjimku z obecného použití subjektivní odpovědnosti, a obvykle se používá v těch případech, kdy je prevence nebo odstranění škodlivých následků natolik společensky žádoucí, že není vyžadována přítomnost zavinění. V tomto případě proto nehraje zavinění roli (Lovětínský 2021: 6), případně lze říci, že nastupuje jak v případě zaviněného protiprávního jednání, tak v případě nezaviněného. (Macur 1980: 177) I z toho plyne, že zavinění není pro určení existence objektivní odpovědnosti významné a ani se nezjišťuje.

Subjektivní právní odpovědnost spojujeme se zaviněným porušením právní povinnosti. Proto je ústředním pojmem subjektivní odpovědnosti zavinění: subjektivní vztah člověka k výsledku jeho chování (Macur 1980: 91). Se subjektivní odpovědností spojujeme pojem exkulpace (česky někdy vyvinění). Tím rozumíme možnost prokázat, že subjekt nezavinil vznik újmy, a proto nenese právní odpovědnost.

• Subjektivní odpovědnost

  „Jako subjektivní odpovědnost (za zavinění) je koncipována např. soukromoprávní odpovědnost za škodu dle § 420 občanského zákoníku, kde se ten, kdo způsobil škodu porušením povinnosti, může vyvinit neboli exkulpovat, prokáže-li, že nešlo o zaviněné jednání (důkazní břemeno je na straně škůdce). I v občanském právu se však uplatňuje v některých případech odpovědnost objektivní, a to odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností (§ 420a občanského zákoníku – jedná se ještě o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který byl účinný do 1. 1. 2014), jak již bylo shora řečeno. V případě škody vzniklé provozní činností dle občanského zákoníku je možná tzv. liberace, tj. zproštění odpovědnosti, byla-li škoda způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo ve vlastním jednání poškozeného (§ 420a odst. 3 občanského zákoníku). Liberace se tedy vztahuje pouze na případy objektivní odpovědnosti, kdy se zavinění nevyžaduje (o zavinění a případném vyvinění, tj. exkulpaci, lze hovořit jen u odpovědnosti subjektivního charakteru).“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.1.3008, čj. 9 As 36/2007-59, č. 1533/2008 Sb. NSS)

Objektivní odpovědnost chápeme jako odpovědnost za protiprávní stav (nebo událost), tedy nikoli za zaviněné protiprávní jednání, ale za „protiprávní“ výsledek. (Knapp 1956: 77) Vzhledem k tomu, že v případě objektivní odpovědnosti neuplatníme institut protiprávního jednání, nemůžeme spojit tento typ odpovědnosti se zaviněním. Svou povahou se jedná spíše o výjimku, ale uplatní se nejen v soukromém právu, ale i v právu trestním: například podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, přechází trestní odpovědnost právnické osoby na všechny její právní nástupce, u nichž (stejně jako u jiných právnických osob) nelze uvažovat o zavinění. Odpovědnost právního nástupce je tedy odpovědnost daná právním předpisem (ex lege). V některých případech právo dává možnost liberace, tedy možnost zprostit se objektivní odpovědnosti, přestože jsou splněny jiné (právní normou dané) předpoklady. Pokud právo nedává tuto možnost liberace, hovoříme o absolutní objektivní odpovědnosti. Viktor Knapp předpokládal, že mezi liberační důvody lze řadit případy, kdy si poškozený způsobil škodu sám, škoda nastala v důsledku vyšší moci, a škoda byla způsobena neodvratitelným jednáním třetí osoby. (Knapp 1956: 77)

Jak jsme již uvedli výše, objektivní odpovědnost se někdy označuje jako ručení (zavázanost) a jejím účelem je identifikovat osobu, která bude povinna odčinit vzniklou újmu, bez ohledu na to, zda újma vznikla v důsledku jejího zaviněného protiprávního jednání či nikoli. Jako příklad objektivní odpovědnosti můžeme zvolit například odpovědnost za provoz dopravních prostředků (§ 2927 občanského zákoníku), podle níž ten, kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Nebo lépe odpovědnost za závod nebo zařízení sloužící k výdělečné činnosti (§ 2924 občanského zákoníku). V tomto případě je ten, kdo např. provozuje závod (§ 502 občanského zákoníku; tedy – odpusťte nejapný humor – nikoli soutěž o vítězství) povinen hradit škodu ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí (samozřejmě, pokud neprokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, což je liberační důvod). Ani v tomto případě se zavinění vůbec nezkoumá. Objektivní odpovědnost tedy znamená, že právo vytváří vztah mezi újmou a právním subjektem, aniž by tento vztah byl nutně reálný. Je to vztah, který má právní povahu.

• Objektivní odpovědnost v soudním rozhodování

  „Odpovědnost za vady ve smyslu ustanovení § 645 odst. 1 obč. zák. (opět se jedná o předchozí občanský zákoník – pozn. MŠ) je objektivní odpovědností zhotovitele, která vzniká nezávisle na jeho zavinění. Vadou se rozumí nedostatek vlastnosti, kterou by věc měla mít vzhledem k obsahu smlouvy nebo účelu, pro který má sloužit, případně podle právních předpisů či technických norem. Obecně platí, že příčina vady musí spočívat v něčem jiném, než jsou okolnosti způsobené objednatelem. Pouze tehdy, způsobil-li poškození zhotovené věci výlučně objednatel (např. neodborným zacházením s věcí), nejde o vadu ve smyslu ustanovení § 645 odst. 1 obč. zák. a odpovědnost zhotovitele je vyloučena.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 420/2008)

  „Ustanovení § 683 obč. zák. (dřívější občanský zákoník – pozn. MŠ) upravuje tedy následky zneužití předmětu nájmu. Na jednu stranu stanoví zvláštní objektivní odpovědnost nájemce za škodu s tím, že jediným důvodem zproštění je náhoda, a poskytuje tak pronajímateli významnou ochranu jeho majetku, neužívá-li ho nájemce (a osoby, kterým umožnil nájemce přístup k pronajaté věci) řádně, na druhou stranu požaduje po pronajímateli, aby tyto své nároky na náhradu škody uplatnil v prekluzivní lhůtě.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3625/2014)

  „Jak lesní zákon, tak občanský zákoník upravuje povinnost předcházet hrozícím škodám, nezakládá však absolutní odpovědnost za všech okolností za pád stromu ze sousedního pozemku, jak dovozuje dovolatelka. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že vyvrácení dubu, který byl zdravý a s adekvátním kořenovým systémem, bylo nepředvídatelnou událostí způsobenou náhodným souběhem extrémních klimatických podmínek, přičemž samotná okolnost, že strom rostl v náklonu nad silnicí, nepředstavovala důvod jeho pádu. Nebylo-li v dané situaci objektivně možno nebezpečí pádu stromu předvídat, netížila žalovaného povinnost k provedení nezbytně nutných opatření k zabezpečení komunikace proti hrozící škodě pádem stromu ze sousedního pozemku.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2358/2013)

  „K nepřesvědčivosti důkazů o tom, že strom pokácela žalobkyně, se podává, že nashromážděné důkazy závěr o odpovědnosti žalobkyně potvrzují. Zejména žalovaný ve svém rozhodnutí přesně a jasně vymezil, které důkazy tuto skutečnost prokazují: výpověď technického náměstka žalobkyně, pana K., svědecká výpověď starosty obce K. u C., pana M., svědecká výpověď ekologa Městského úřadu Cvikov, slečny S., jakož i výpověď pana U., jednatele žalobkyně. Tyto důkazy hodnoceny jednotlivě a v souhrnu i s dalšími důkazy dokládají správnost závěru, že to byla žalobkyně, kdo předmětný strom pokácel. Z důkazů sice není možné vyčíst, která konkrétní osoba provedla samotný zásah; odpovědnost žalobkyně však je dána, neboť z důkazů vyplývá, že strom byl pokácen jejími zaměstnanci. Tato odpovědnost je pak tzv. odpovědností objektivní absolutní, neboť zákon České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny neuvádí žádné liberační důvody, které by žalobkyni umožňovaly se této odpovědnosti zbavit. Žalobkyně se proto nemůže vyvinit, jak v této souvislosti nesprávně uvedl krajský soud.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.6.2005, čj. 1 As 17/2005-43)