Obsah kapitoly

---

9.3 Účely (funkce) právní odpovědnosti

Právní odpovědnost plní ve společnosti a v právním systému mnoho účelů (funkcí). Musíme si uvědomit, že je to část práva, která je spojená s trestáním, případně s nepříznivými následky. Rovněž je důležité, že funkce právní odpovědnosti nejsou ve všech právních odvětvích stejné, případně se projevují s jinou intenzitou. Pro soukromé právo je například méně významná funkce represivní a převažuje funkce kompenzační. Vzhledem ke komplexnímu charakteru odpovědnosti se také jednotlivé funkce projevují v sobě navzájem a oddělovat je od sebe má smysl jen pro jejich bližší určení. Proto se zde zaměříme především na hlavní účely (funkce) právní odpovědnosti (Knapp 1995: 201), kterými jsou:

1. kompenzační (reparační). Tato funkce se projevuje v povinnosti nahradit vzniklou újmu. Pokud vznikne škoda, je v mnoha ohledech žádoucí, aby tato škoda byla nahrazena
2. satisfakční. Tuto funkci řadíme pod funkci kompenzační. Funkcí právní odpovědnosti se v tomto ohledu rozumí zajištění odpovídajícího vyvážení a zmírnění vzniklé újmy, která má zejména nemajetkovou povahu.

   Vývoj použití peněz pro kompenzaci nemajetkové újmy

   Dnes již poněkud archaický, přestože podnětný, přístup k využití peněz k náhradě nemajetkové újmy popisují Rouček a Sedláček: „Podle francouzské doktríny i praxe nemá peníz býti reparací a kompenzací, tj. nemá se jím nahraditi citové pokoření, ale penízem se má umožniti citové obveselení.“ (Rouček, Sedláček 1937: 672) To je pěkně popsaná satisfakční funkce právní odpovědnosti, kterou je získání „citového obveselení“.

3. represivní. Právní odpovědnost je trestajícím institutem a skutečná povaha trestu se projevuje především v této represivní funkci. Pro právní odpovědnost – zejména s ohledem na represivní účel – je nutné rozlišovat mezi trestem a mstou. Ukládání trestu bývá spojováno se spravedlností, což msta nebývá. Patrné je to i ve vývoji trestání: tím, jak se mění společenské chápání protiprávního jednání od soukromého vztahu ke vztahu mezi pachatelem a státem, ustupuje reparační účel odpovědnosti účelu represivnímu, který směřuje k obnovení narušeného spravedlivého řádu. (Starý 2013: 167). To s sebou přináší také morální odsouzení, které u ostatních účelů není tak patrné.

   Trest

   Již výše jsme uvedli, že trest je jedním z druhů sankce. S trestem můžeme spojit další dílčí účely: směřuje k opětovnému nastolení spravedlnosti, výchově a samozřejmě odstrašení (prevenci). (Starý, Vítek 2010: 45) Francouzský filosof Michel Foucault (1926-1984) s trestem spojoval ukáznění jedince: jeho vymanění ze stávajícího způsobu života, „zločinných dispozic“ a zejména jeho přizpůsobení životu, který je pro společnost a její produkci výhodný. (Foucault 2000: 51). Humanita, která je od osvícenství patrná i v trestání, se tak paradoxně může stát příčinou rozsáhlejší kontroly.

   Herbert L. A. Hart spojil s trestem pět prvků: zahrnuje bolest, nebo jiné obvykle nepříjemné následky; je následkem jednání proti právním pravidlům; musí být uložen skutečnému nebo předpokládanému pachateli za jeho protiprávní jednání; musí být záměrně spravován jinými subjekty než pachatelem; musí být uložen a spravován autoritou ustavenou právním systémem, proti kterému protiprávní jednání směřovalo. (Hart 2008 4-5)

   Tomáš Sobek spojuje s trestem morální odsouzení (v žádném případě ne ponížení), bez kterého trest (nikoli jakákoli sankce) není efektivní. (Sobek 2016: 157-158) Jako příklad uvádí situaci v izraelských mateřských školách: když školky začaly trestat pozdní příchod rodičů, začal výskyt tohoto jednání paradoxně narůstat. Pro rodiče totiž pokuta představovala poplatek za to, že mohli nechat dítě déle ve školce a zůstat v práci. Sankce (trest) byla v tomto případě bez morálního odsouzení. (Sobek 2016: 157; Gneezi, Rustichini 2000)

4. preventivní. Tato funkce má zajistit předcházení porušování práva. Působí tak, že adresáty upozorňuje na možnost vzniku nepříznivých následků v případě porušení práva. Preventivní působení lze chápat také jako motivační, neboť odpovědnost má odradit od porušení povinnosti. (Šilhán 2011: 2) Sankce motivuje svým negativním působením a motivuje tak k plnění právní povinnosti. Nelze však dodržování práva redukovat na hrozbu sankcí: právní normy jsou dodržovány často z toho důvodu, že mají být dodržovány a ne proto, že za jejich porušení hrozí sankce. (Hajn 1986: 284). To je až krajní řešení (proto je trestní právo označováno jako krajní možnost, tzv. ultima ratio a k jeho uplatnění dochází až když nejsou k dispozici jiné nástroje, tzv. subsidiarita trestněprávní represe).

V trestním právu je obvyklé rozlišovat generální a speciální prevenci. Speciální prevence míří na pachatele (odpovědný subjekt) a právní odpovědnost (v tomto pojetí uplatnění nepříznivých následků) jej má odradit a znemožnit mu protiprávně jednat (například izolací), případně působit na jeho nápravu. Generální prevence má odradit potenciální subjekty od protiprávního chování, případně potvrdit platnost právní normy jejím vymáháním, a tím přispět k právní jistotě. (Vanduchová 2012: 488-489) Vždy je však nutné pamatovat na to, že generální prevence musí respektovat individuálnost trestání a trest (nebo uložená sankce) musí odpovídat protiprávnímu jednání. Vzhledem ale k tomu, že protiprávní jednání se nemá nikomu vyplácet, je možné i v soukromém právu stanovit takovou náhradu újmy, aby se nevyplácela a svým způsobem trestala, byť náhrada má „nahrazovat“ a ani poškozený by neměl profitovat z cizího protiprávního jednání. (Bejček 2021: 343)

• Vztah prevence k účelu trestu

  Vztah prevence (či dalších funkcí trestů) shrnul Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313): „Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Žádné jiné cíle trestem sledovat nelze, což znamená, že trest nesmí být prostředkem řešení jiných společenských problémů. Účel trestu, vymezený v ustanovení § 23 trestního zákona (jedná se ještě o zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 1.2.3010 – pozn. MŠ), je koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba chápat v každém individuálním případě vyváženě, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální. Jde totiž o to, že generální prevence, která vychází z prevence individuální, má zajistit ochranný efekt ve vztahu k ostatním potenciálním pachatelům – platná právní úprava tak výslovně zdůrazňuje závislost generální prevence na prevenci individuální –, a dále že individuální prevence je chápána jako nástroj generální prevence. Uvedený poměr individuální a generální prevence nelze obracet. Pokud by se tak stalo, byla by narušena jednota, resp. vyváženost prevence a represe a generální prevence, opřená především o odstrašení přísnou represí, by se stala prostředkem prevence individuální. Povýšení momentu trestní represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární trestání, které je v rozporu s ustanovením § 23 trestního zákona.“

• Funkce právní odpovědnosti v soudním rozhodování

  Znalost funkcí právní odpovědnosti je nezbytná pro určení, jaký druh sankce, případně v jakém rozsahu, má následovat po porušení právní povinnosti. Orgány autoritativně aplikující právo totiž musí vzít tyto skutečnosti v úvahu ve svém rozhodnutí. Vyplývá to například z těchto soudních rozhodnutí:

  „Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní, nelze vylučovat.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní)

  „Zvýšení náhrady škody z důvodu rozdílu v majetkových poměrech poškozeného a škůdce, aby vedle funkce reparační plnila rovněž funkci sankční (např. jako „punitive damages“ v anglosaském právním systému), není podle současné občanskoprávní úpravy odpovědnosti za škodu možné.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1746/2008); připomínám, že výše jsme si ukázali, že to jde.

  „Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze uzavřít, že skutečnosti, na které poukazuje soud druhého stupně, nejsou takového rázu, že by se jednalo o takové okolnosti, které by byly v neobvyklé a výjimečné do té míry, že by trest uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby nebyl schopen vyjádřit jejich význam. Nelze ani souhlasit s tím, že trest uložený soudem prvního stupně plní toliko represivní funkci, když nepochybně plní i preventivní funkci, neboť skutečnost, že pachatel na závažné trestné činnosti je odsouzen k nepodmíněnému trestu i po delší době od jejího spáchání působí preventivně na ostatní osoby. Proto shledal Nejvyšší soud podané dovolání nejvyššího státního zástupce za důvodné.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 463/2017)

Funkce právní odpovědnosti se u každé konkrétní uložené sankce projeví s rozdílnou intenzitou. V případě trestního práva, nebo obecně veřejného práva, může hrát dominantní roli represivní funkce, což je patrné ve formě trestů. V případě soukromého práva pak převažuje reparační účel, který směřuje k odčinění vzniklé újmy, přičemž represe (trestání) se projeví méně nebo vůbec. Neznamená to však, že by se v soukromém právu represe nebo prevence neuplatnily vůbec. (viz např. Bejček 2021) Přestože jsou u každé sekundární povinnosti přítomny všechny účely, pouze míra, s jakou se projevují, se liší. Není žádoucí, aby sankce byla sama o sobě účelem, ale aby byla nástrojem ochrany před protiprávním jednáním (v případě objektivní odpovědnosti může sloužit ke snižování míry rizika, tedy také k ochraně společnosti).

• Represivní funkce odpovědnosti v soukromém právu

  Ústavní soud se přiklonil k tomu, že i v soukromém právu je možné zohlednit represivní (preventivně-sankční) funkci přiznané satisfakce (relutární, tedy přiznané v penězích). Viz nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491)

  „36. V tomto pojetí, zohledňujícím význam intenzity a míry zavinění při stanovení výše relutární náhrady, je zásah do práva na ochranu osobnosti civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska. "V rozhodnutí soudu musí být preventivně optimalizováno mezi satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění, mezi nimiž existuje vztah komplementarity (navzájem se doplňují, posilují – viz tezi vyjádřenou ohledně narůstající potřeby finanční satisfakce v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu) i vztah konkurence (v tom směru, že výše náhrady nesmí být toliko exemplární civilní sankcí, tj. fakticky bezdůvodným obohacením osoby dotčené neoprávněným zásahem)" (srov. P. Hajn: cit. dílo, str. 7 a násl.). Obdobně i K. Eliáš a kol. dovodili, že "nelze opomenout, že forma a výše zadostiučinění sleduje účel nejen nápravný a vyrovnací, ale též individuálně odrazující a nepřímo i obecně předcházející podobným jiným zásahům. Odstrašující či odrazující funkce tohoto institutu ochrany soukromého práva se společně s funkcí preventivní projevuje nejen v obecné rovině nepřímo vychovávající k úctě k právům jiných lidí, ale zejména ve vztahu ke konkrétnímu původci zásahu, jehož má odradit od myšlenky pokračování v zásahu nebo od myšlenky dalšího zásahu. (…) Odstrašujícím působením zadostiučinění lze čelit sociálně patologickému nebezpečí ekonomizace výnosů a nákladů protiprávních jednání. Bylo-li by zadostiučinění pokaždé či převážně … jen nízké bez ohledu na okolnosti, mohlo by to vést k objektivně nežádoucí myšlence, že se zásahy mohou původci vyplatit, zejména docílil-li jimi svého přímého či nepřímého obchodního nebo jiného hospodářského prospěchu (např. vyšší prodejností nákladu bulvárního tisku nebo vyšší sledovaností televizního pořadu pokleslého obsahu, psychologicky zacíleného na pudové či horší stránky diváckých osobností." (srov. K. Eliáš a kol.: Velký akademický komentář, 1. sv., Praha: Linde, 2008, str. 157). Stejně tak M. Ryška předestřel, že "v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu i citovanými názory právní teorie proto nezbývá, než reálně konstatovat, že náhrada nemajetkové újmy neplní toliko pouze funkci satisfakční, neboť hodnotí-li se při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy i otázka zavinění a má-li rozhodnutí soudu co do výše peněžitého odškodnění účinně přispívat ke snížení, popř. k eliminaci nežádoucích újem na osobnosti fyzických osob, musí nutně náhrada nemajetkové újmy v penězích plnit právě i onu preventivně-sankční funkci." (srov. M. Ryška: cit. dílo).

  […]

  45. Nadto existenci pouhé hrozby či přímo uložení značné a citelné sankce lze v uvedených případech do jisté míry vnímat (prizmatem výše popsané preventivně-sankční funkce takových nástrojů) jako žádoucí. Stěžovatel (či obecně žalobci) tím totiž dává zřetelně najevo, že komerční úspěch, podložený stále narůstajícím tiskovým nákladem a vznikem nových, na obdobném jednání založených subjektů, není tou etickou normou, kterou společnost chce respektovat. Svými žalobami vyjadřují poškozené osoby názor, dle kterého takové jednání, které přispívá k "bulvarizaci" veřejného mínění, kdy jsou veřejně činné či známé osoby představovány cestou zveřejňování i nejintimnějších detailů ze zákoutí jejich soukromého a rodinného života (povětšinou proti jejich vůli), celkově relativizuje až neguje společenské normy a hodnoty, což již nepovažuje za akceptovatelné, a má za to, že je třeba je sankcionovat (za příznačný příklad lze v této souvislosti označit úpadek "bulvárního" deníku News of the World ve Velké Británii). Žaloby tohoto typu a rozhodnutí soudů o nich přispívají k evolutivní tvorbě "ordre public". Uvedené platí tím spíše v situaci, kdy jiné prostředky a právní nástroje sloužící k regulaci či dokonce postihu takového jednání buď selhávají, či jsou neefektivní (administrativně-právní nástroje předvídané tiskovým zákonem nebo zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání), anebo jejich uplatnění není vždy žádoucí z důvodu proporcionality postihu (užití trestněprávní regulace jako nástroje ultima ratio, byť v případech obdobných případu nyní posuzovanému by bylo ke zvážení i podání trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle § 184 trestního zákoníku).“