Obsah kapitoly

---

9.2 Porušení právní povinnosti a jeho následky

V případě pasivní koncepce právní odpovědnosti vzniká odpovědnost jako následek protiprávního jednání nebo vzniku stavu, který právo pojímá jako nežádoucí (vznik újmy). Samotný pojem protiprávnost vyjadřuje rozpor chování nebo stavu s objektivním právem. Není to však jediná kategorie protiprávnosti: jako protiprávní jednání bude v soukromém právu kvalifikováno i jednání, které bude porušením smlouvy nebo v rozporu s dobrými mravy. Protiprávnost, zahrnujíce všechny uvedené kategorie, je objektivní kategorií, ve které nepřichází do úvahy subjektivní posouzení. Rovněž tak je kategorií absolutní, neboť nelze přistoupit na existenci jakési částečné protiprávnosti: posuzované jednání nebo právní skutečnost mohou být v konkrétním případě buď právní, nebo protiprávní. (Elischer 2016: 516-517) V případě, že je tímto objektem jednání, označujeme toto jednání jako protiprávní: jeho protiprávnost spočívá v porušení povinnosti uložené právní normou za stanovených podmínek. V případě, že nehodnotíme jednání, je situace komplikovanější, neboť nelze bez dalšího říci, že skutečnost je protiprávní. Určujícím kritériem pak je zásah do práva poškozeného subjektu (Lovětínský 2021: 9), včetně vzniku újmy. Případně je možné vzít v úvahu rozhodnutí normotvůrce a konstatovat, že protiprávní událostí je taková událost, se kterou je spojen vznik povinnosti kompenzovat vzniklou újmu. (Elischer 2016: 518) Hans Kelsen, prizmatem své Ryzí nauky právní, vnímal protiprávnost jako striktně právní kategorii. Podle něj „protiprávnost“ znamená, že je právní normou stanovena podmínka, po které následují specifické následky, tj. že právní norma s určeným jednáním spojuje vynucování. (Kelsen 1992: 26). To znamená, že protiprávnost můžeme definovat i prostřednictvím následku, tj. prostřednictvím vynucování (v širším slova smyslu, včetně uložení sankce).

• Újma a škoda

  V souvislosti se vznikem odpovědnosti (v soukromém právu) se často spojuje vznik újmy. Újma se obvykle chápe jako ztráta, kterou někdo utrpí na statku, který je chráněn právem, a to takového charakteru, že ji právo považuje za hodnou nápravy. (Bezouška 2014: 1497) Újma je pojem obecný, škoda je jedním z druhů újmy. Škoda je chápána jako újma na jmění (§ 2894 občanského zákoníku). Ke stejnému závěru dospěli (na základě systematického výkladu, protože příslušné ustanovení obecného zákoníku občanského spadalo do oddílu, který pojednával o majetkových právech) i brněnský profesor obchodního a směnečného práva František Rouček (1891-1952) a profesor občanského práva Jaromír Sedláček (1885-1945), oba děkani brněnské fakulty, pro které byla škoda majetkovou újmou. (Rouček, Sedláček 1937: 670)

  Nejvyšší soud ČSSR k újmě a škodě uvedl: „V právní teorii i soudní praxi se „škoda“ (jako kategorie občanského práva) chápe jako újma, která nastala (se projevuje) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi (a je tedy – nedochází-li k naturální restituci – napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz). Takto vymezená škoda je právě relevantní škodou, tj. jedním z předpokladů, na jejichž základě vzniká odpovědnostní právní vztah; takto vymezená škoda je také předmětem náhrady podle ustanovení § 442 a násl. o. z.“ Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970 sp. zn. Cpj 87/80.

Protiprávnost však není dostatečnou podmínkou pro vznik právní odpovědnosti. Pro její vznik je vyžadováno splnění i dalších podmínek, například deliktní způsobilost: právní odpovědnost nemůže vzniknout, pokud neexistuje subjekt, který by snášel nepříznivé následky. V případě aktivní koncepce právní odpovědnosti vzniká právní odpovědnost již se vznikem právního vztahu (právního poměru), a ne až s protiprávní příčinou (jednání, skutečnost, následek). Ale i v těchto případech je nezbytné, aby existoval subjekt, který má deliktní způsobilost, tj. je schopen uvědomit si následky svého jednání a snášet sankci (či alespoň zhojit vzniklou újmu).

Protiprávnost jako komplex podmínek

Již výše zmíněný Ronald Dworkin dobře popisuje některé z možností, za kterých dochází ke vzniku odpovědnosti, případně k němu nedochází (Dworkin 2011: 103): „Za zranění slepého žebráka bych byl kauzálně odpovědný, kdybych do něj strčil, abych mu ukradl peníze, nebo se s ním srazil roztržitě, opilý, pomatený či dokonce jen náhodou. Ne však tehdy, když mě na něj někdo jiný srazil, protože pak žádný můj čin ke zranění nepřispěl. (Moje tělo je součástí příčinného řetězce, ale já ne.)“ Přestože ve všech případech dojde k zranění člověka, ne vždy se jedná o protiprávní jednání toho, kdo do něj fakticky vrazil. To v případě subjektivní odpovědnosti. V případě objektivní odpovědnosti by bylo dostatečné, že došlo ke zranění a právní norma mi uložila povinnost odčinit újmu. I když jsem do něj nevrazil, či jsem u toho vůbec nebyl.

K porušení právní povinnosti, stejně jako k jakémukoli právnímu jednání (úkonu), může dojít komisivně nebo omisivně. Komisivní jednání spočívá v tom, že se někdo choval tak, jak neměl (porušil právem stanovený zákaz). Naproti tomu omisivní jednání znamená, že se nechoval tak, jak měl, resp. způsobem, který je rozporu s povinností stanovenou mu právem. Není to tedy nečinnost, ale nečinnost spojená se zaviněným neplněním právní povinnosti. Komisivní způsob je aktivní, zatímco omisivní pasivní. Opomenutí nelze zaměňovat s pouhou nečinností. Od nečinnosti se opomenutí odlišuje tím, že odpovědný subjekt měl příležitost a schopnost jednat, čehož si byl vědom a současně bylo možno jednání rozumně očekávat. (Kučera 2011: 129)

Nejvyšší soud to shrnuje takto: „Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt).“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 3 Tdo 93/2021, uveřejněné pod číslem 34/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní)

• Komisivní / omisivní

  V rozhodnutích soudů se můžeme setkat s následujícími příklady omisivního a komisivního porušení právní povinnosti:

  „Nejvyšší soud poukázal na závěr odvolacího soudu, který jednání stěžovatelky rozdělil do dvou fází. V první fázi – komisivní, došlo k podání dvou tablet kodeinu nezletilému poškozenému a následně druhou – omisivní, jejímž obsahem bylo neposkytnutí jakékoliv pomoci, a to i přes zjevné zdravotní komplikace, které poškozený v průběhu 13 hodin před svou smrtí vykazoval. Nejvyšší soud se shodl s nižšími soudy v tom smyslu, že samotné podání léků novorozenci ještě nemuselo být pokryto ve vztahu k jeho usmrcení úmyslným zaviněním. Odvolací a následně i dovolací soud spojil s úmyslným zaviněním až následnou nečinnost stěžovatelky, trvající dlouhé hodiny, během nichž měla dostatek času a prostoru promyslet možné důsledky svého prvotního konání a podniknout nějaké kroky k eventuální záchraně svého syna. Nic takového však stěžovatelka neudělala.“ (usnesení sp. zn. I. ÚS 1246/21 ze dne 27. 5. 2021)

  „Otázka, zda žalobce zaplatil či nezaplatil časový poplatek za konkrétní období, nijak bezprostředně nesouvisí s tím, zda ze svého vozidla odlepil starší, již neplatný kupon. Souběh těchto přestupků není jednočinný, ale vícečinný. Jedná se o dva skutky, z nichž je navíc jeden komisivní a druhý omisivní.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.12.2019, čj. 7 As 517/2018–30)

Dojde-li k porušení právní povinnosti, případně ke vzniku újmy, nastávají právní normou předvídané následky. Tyto následky se mohou lišit dle právního odvětví, ve kterém se konkrétní typ právní odpovědnosti uplatňuje. Pokud vyjdeme z toho druhu odpovědnosti, která je spojena s porušením právní povinnosti (pasivní koncepce), pak lze následky porušení právní povinnosti rozdělit takto (Harvánek 2013: 359):

• trvá primární povinnost, pouze se změnila její právní povaha. Můžeme tak například přistoupit k vymáhání pohledávky.
• vzniká jiná sekundární povinnost, někdy označovaná jako sankční povinnost. Jedná se často o situace, kdy nelze již splnit povinnost a sekundární povinnost má tak zřetelnou sankční povahu: například peněžitý trest, trest odnětí svobody nebo také smluvní pokuta nebo úroky z prodlení. Rovněž se může jednat o povinnost nahradit škodu vzniklou nesplněním povinnosti. Velmi častý je případ, kdy nová sekundární povinnost přistupuje k existující primární povinnosti: povinnost uhradit dluh (primární povinnost) a povinnost zaplatit úroky z prodlení (sekundární povinnost).
• jiné právní následky. V tomto případě k předchozím typům následků porušení právní povinnosti přistupuje například neplatnost právního jednání. V těchto případech je velmi obtížné spojit tento následek s aktivní koncepcí právní odpovědnosti (i čistě pro to, že uvažujeme o následku).

Sankce

Jako sankci můžeme chápat újmu projevující se v majetkové nebo osobní sféře toho, kdo jednal protiprávně, případně toho, komu je přičtena povinnost k náhradě újmy vzniklé jinému. Sankce není totéž, co trest: trest je pouze jedním druhem sankce. V případě trestu je přítomno také společenské odsouzení, které u jiných sankcí nenastává.