Obsah kapitoly

---

5.7 Druhy právních norem

Lze rozlišit celou řadu různých druhů, skupin či tříd právních norem, stejně jako celou řadu druhů ustanovení, která je nesou. Smyslem tohoto členění je nejen určit a pořádat právní normy, ale především se pomocí standardů daných těmito druhy lépe orientovat v právním řádu a snáze zjistit, co normativní věta nese, a jaké operace jsou s tou kterou právní normou přípustné. Každá právní norma spadá do více druhů (počínaje banálními, ale důležitými druhy danými právní silou či povahou nosiče a konče vysoce specifickými druhy, kterých je jako šafránu). Některé druhy se vzájemně vylučují (kogentní vylučují dispozitivní), mezi některými druhy je plynulý přechod (relativně abstraktní a relativně konkrétní), některé druhy by neměly být spojeny (dispozitivní a kumulativní), některé se naopak často (byť ne nezbytně) spojují (zmocňovací a blanketové) atd. Významné může být určení klasifikačního kritéria. Určování druhů právních norem je však spíše praktické povahy, proto není nutné na těchto obecných kritériích bazírovat a je vhodnější zaměřit se na odlišnosti jednotlivých druhů a možnosti, které každý druh nese.

Právní normy můžeme, stejně jako například právní předpisy, které je nesou, dělit na primární a sekundární, původní a odvozené, smluvní, obyčejové atd. Další dělení plyne například z povahy jejich struktury. Zde můžeme zmínit dělení na normy s klasickou strukturou a normy s ne-klasickou strukturou. Ty s klasickou strukturou můžeme dělit podle přítomnosti/absence hypotézy na podmíněné – nepodmíněné, či podle přítomnosti/absence sankce na perfektní – imperfektní.

Podle povahy právní regulace můžeme rozlišit právní normy kogentní a dispozitivní. Dispozitivní právní normy stanoví pravidlo, ale současně dávají adresátům možnost vytvořit si pravidlo vlastní, které se pro ně stává právně závazným a bude státem vynucováno. Tato právní norma tak má alternativní povahu (k alternativnosti níže): pokud si adresáti nevytvoří vlastní pravidlo, je nutné jednat podle toho, co stanovil normotvůrce. Ten tím dává adresátům možnost vytvořit si pravidlo pro ně nejpřijatelnější, ale současně stanoví, že pokud si toto pravidlo nevytvoří, bude vynucovat pravidlo výslovně uvedené. Takovou povahu má většina pravidel soukromého práva (což je dáno § 1 odst. 2 občanského zákoníku), ale ve veřejném právu pro ně naopak není prostor.

Dispozitivní norma neznamená, že se od ní lze odchýlit. To by znamenalo porušit buď pravidlo dané zákonodárcem nebo autonomní pravidlo. Dispozitivní právní norma dává adresátům možnost si pravidlo vytvořit, takže pokud si jej vytvoří, od normy se neodchylují, ale jednají tak, jak jim normotvůrce dovolil. Může se také stát, že pokud si strany pravidlo nevytvoří, neexistuje, což je dáno právním pravidlem, že co není zakázáno, je dovoleno. Právní norma dispozitivní bývá často zaměňována s právní normou dovolující. Není to však totéž. Pokud norma stanoví pravidlo tak, že není adresátovi umožněno upravit si své vztahy autonomně, jedná se o normu kogentní. Bez ohledu na to, že dovolující normu nelze porušit. (Weinberger 1997: 137)

Podle povahy regulace (či podle povahy dispozice) můžeme rozlišit právní normy dovolující, zakazující a přikazující. Ty se odlišují podle normativní modality a důležité uvědomit si, že byť je ustanovení často důležitým kritériem pro takové určení, někdy samo nestačí a je nutné použít další informace. Tak je tomu například v případě, kdy ustanovení je konstruováno oznamovacím způsobem a nikoli jako rozkaz.

Podle povahy hypotézy je možné určit právní normy obecné (generální) a zvláštní (speciální). Pro jejich správné určení je nutné je porovnat. Není možné mít obecnou normu bez normy zvláštní, protože jsou ve vzájemném poměru. Zvláštní právní normy stanoví jiné právní následky pro některé prvky (podmínky), které spadají do množiny regulované obecnou právní normou. Pak platí pravidlo lex specialis derogat legi generali.

Podle povahy jednotlivých strukturních částí můžeme určit právní normy abstraktní a kazuistické. Kazuistické vymezují (typicky) podmínky, za nichž má dojít k realizaci pravidla, vyjmenováním jednotlivých případů, zatímco abstraktní právní normy tak činí pomocí abstraktní (obecné) kategorie zahrnující všechny jednotlivé případy.

Podle úrovně abstrakce formulace jednotlivých strukturálních částí, přičemž je důležitá povaha daného ustanovení, můžeme právní normy klasifikovat jako relativně konkrétní, resp. relativně abstraktní. Relativně abstraktní právní normy dávají větší prostor aplikačnímu subjektu k uvážení (větší prostor pro diskreci). Takovou širokou možnost relativně konkrétní formulace strukturních částí právní normy nedává (ovšem i zde existuje uvážení, protože aplikující subjekt musí uvážit, zda jsou naplněny subsumpční podmínky, tj. zda jsou splněny ty podmínky, které podmiňují aplikaci normy). Příčinou této větší volnosti je přítomnost neurčitých právních pojmů, což jsou pojmy, které nemají přesně daný význam, ale je nutné, aby ho adresát naplnil konkrétním obsahem. Například pojmy jako „větší než malé“, „přiměřeně“, „skutečnosti hodné zvláštního zřetele“. Relativně abstraktní normy větší rozsah uvážení kompenzují tím, že pokud je aplikujícím subjektem orgán veřejné moci, musí konkrétní naplnění neurčitého pojmu řádně odůvodnit. Popsat, proč konkrétní obsah podřadil pod neurčitý pojem. V opačném případě bude jeho postup nepřezkoumatelný. Může se také dopustit excesu, což jsou případy, kdy konkrétní obsah bude zcela mimo meze neurčitého pojmu.

Je-li v některém z elementů právní normy výčet, hovoříme o kritériu, kterým je vzájemný vztah vypočítávaných skutečností. Nabývá-li tento vztah podoby, že každá podmínka musí být splněna, všechny povinnosti (všechny oprávnění) realizovány případně všechny sankce uloženy hovoříme o kumulativnosti formulace příslušné části normy. Pokud postačí, aby z vypočítaných jevů nastal pouze jeden (splněna jedna podmínka z více, realizováno pouze jedno z práv či jedna z povinností, uložena jedna z nabízených sankcí), hovoříme o formulaci alternativní.

Významným kritériem spojeným s formulací strukturálních elementů právní normy je jejich úplné (neúplné) vymezení. Nelze-li nakládat s jinými než výslovně uvedenými strukturálními částmi, hovoříme o taxativním výčtu. Tento výčet je tedy považován za úplný, resp. uzavřený. Na druhé straně můžeme podle téhož kritéria rozlišit výčet demonstrativní. Jeho formulace umožňuje uvážení aplikujícího subjektu, jde o formulaci otevřenou. Demonstrativní výčet bývá spojován se slovními obraty „například“, „zejména“, „a další“ atp. S demonstrativním výčtem se setkáme většinou v případě formulace hypotéz a v případě dispozic pouze, jsou-li jí stanovena oprávnění. Není to však pravidlo. Povinnosti a sankce obvykle není vhodné stanovit pomocí demonstrativního výčtu.

Právní norma kompetenční stanovuje rozsah pravomoci a působnosti orgánů veřejné moci. Dalším typem (druhem) mezi právními normami jsou právní normy definiční. Definiční právní norma určuje, jak vykládat (chápat) jednotlivé definované pojmy. Stanoví tak pravidlo, jak „jednat“ vzhledem k určitému pojmu, či slovu. Operativní jsou právní normy o normách.

Každá právní norma však nemusí nabývat klasickou strukturu. Jsou druhy právních norem, které nejsou normami s klasickou strukturou – a které souhrnně označujeme jako normy bez klasické struktury či s ne-klasickou strukturou. Mezi nimi nalezneme normy blanketové, tedy takové, které odkazují na nespecifikovanou jinou normu, která dokonce ještě nemusí existovat. Blanketová (blanketní) norma se často vyskytuje se zmocňovací právní normou, která zmocňuje orgán veřejné moci k vydání právního předpisu. Zmocňovací právní normy mohou být generální nebo konkrétní. Generální zmocňovací normy je ta, kterou Ústava poskytuje vládě tzv. generální zmocnění. Konkrétní zmocňovací normy dávají např. ministerstvu možnost (povinnost) vydat vyhlášku, jsou konkrétní. Podobná je právní norma odkazující, která odkazuje ke konkrétnímu právnímu předpisu či jeho části. Odkazující právní norma může být statická (odkaz je na právní přepis, aniž se berou v úvahu jeho pozdější změny) nebo dynamická (odkaz je aktuálně účinné znění předpisu).

Zvláštní povahu má právní norma kolizní. Kolizní právní normy jsou určeny k řešení konkurencí (kolizí) mezinárodních, interlokálních, interpersonálních či intertemporálních. (Rozehnalová 2017: 40) Mají zvláštní legislativnětechnickou strukturu, protože nestanoví přímo práva a povinnosti subjektům, ale určí způsob řešení příslušného střetu či konkurence. V případě mezinárodního práva soukromého (ale dá se předpokládat, že nejen v tomto případě) se jejich struktura skládá z rozsahu a navázání. Rozsah stanoví okruh podmínek, na nichž má dojít k použití této normy, a navázání pak obsahuje určení jedné z konkurenčních právních úprav. Mezi kolizní normy řadíme i normy intertemporální, které řeší časový střet právních norem a vylučují nepravou retroaktivitu.

Velmi zvláštní jsou právní normy teleologické (finální), které neobsahují pravidlo chování, ale pouze stanovují cíle, kterých má být dosaženo. Prostředky ponechává zcela na adresátu právní normy a dotýká se jen výsledku jeho chování (jednání), ačkoli i v tomto případě je nutné, aby chování toho, jehož norma zavazuje, směřovalo k dosažení určeného cíle. Knapp (1995: 160) uvádí, že název teleologické je nepřesný a přesnější je používat termín „finální“. Ale my se přidržíme obvyklejšího termínu teleologické (přestože, připouštím, je to krkolomnější slovo).

Jako kvazinormy bývají někdy označovány doporučující právní normy, které nestanoví pravidlo chování závazně, ale pouze doporučujícím způsobem, což je v rozporu s povahou právní normy, zejména vzhledem k její závaznosti, jako jednoho ze znaků (vlastností) této normy. Proto doporučující normy nebudeme považovat za právní normy.

• Vybrané příklady druhů právních norem

  Přikazující právní normou je např. § 10 odst. 1 zákona o obecní policii „Strážník je povinen bez zbytečného odkladu oznámit policii důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin, a podle povahy věci též zajistit místo trestného činu proti vstupu nepovolaných osob."

  Zakazující právní normou je např. § 466 občanského zákoníku:

  „K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky, rovněž nemůže odmítnout dědictví jen zčásti. Taková prohlášení nema­jí účinky odmítnutí dědictví."

  Opravňující právní normou je např. § 11 občanského zákoníku:

  „Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jmé­na a projevů osobní povahy."

  Dispozitivní právní normou je například § 155 odst. 5 občanského zákoníku:

  „Zástavní právo se vztahuje i na nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle které vznikla zajištěná pohledávka, nebylo-li v zástavní smlouvě dohodnuto něco jiného.“

  Kogentní právní normou je například § 127 odst. 1 občanského zákoníku:

  „Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.“

  U této právní normy rovněž můžeme vidět tzv. demonstrativní výčet, kdy mezi jednotlivými prvky je vztah alternativnosti.

  Právní normu s taxativním výčtem představuje například § 11 odst. 1 zákona o Vojenském obranném zpravodajství:

  „V oboru své působnosti je Vojenské obranné zpravodajství oprávněno používat zpravodajské prostředky, jimiž se rozumějí:

  1. zpravodajská technika,
  2. krycí prostředky a krycí doklady,
  3. sledování.“

  Tato norma je rovněž normou relativně konkrétní.

  Relativně abstraktní právní normu představuje závěr § 13 odst. 1 občanského zákoníku:

  „Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.“

  Definiční právní normou je např. § 121 občanského zákoníku:

  „Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníkům věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. Příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Příslušenstvím pohledávky jsou úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním."

  Kolizní právní normu představuje například § 14 zákona o mezinárodním právu soukromém:

  „Právní poměry vzniklé z jednostranných právních úkonů se řídí právním řádem státu, v němž má dlužník bydliště (sídlo).“

  Blanketovou a zmocňující právní normu nalezneme v § 23 zákona o státním podniku:

  „Ministerstvo financí upraví vyhláškou tvorbu a způsob užívání fondu kulturních a sociálních potřeb.“

  Odkazující právní normu nalezneme například v § 23 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele:

  „Dozor nad dodržováním povinností stanovených v § 3 písm. b), § 4 až 5a, § 9, § 10 odst. 1 a 3, § 14a a 17, pokud jde o prodej výrobků a poskytování služeb, které jsou upraveny zákonem o ochraně veřejného zdraví, provádějí krajské hygienické stanice.“