Obsah kapitoly

---

5.2 Znaky právní normy

Jak jsme si uvedli výše, znaky právní normy dělíme do dvou skupin: formální a materiální. Znovu si připomeňme, že formální znaky jsou spojeny s tím, že právní norma musí být sdělována, musí být poznatelná a musí být jednoznačně identifikovatelná jako právní. Materiální znaky směřují k povaze (právní) normy. Jsou proto spojeny s tím, jakou má povahu obecně jako norma a jako norma právní.

Formální znaky: procedurální předpoklady vzniku, publikace.

Materiální znaky: normativnost (regulativnost), všeobecná závaznost, obecnost, vynutitelnost státem.

Formální znaky odrážejí zejména proces tvorby právní normy a její vnější podobu. Výrazná a silná pozice právní normy vyžaduje, aby bylo možné zjistit, že dané pravidlo skutečně vydala a/nebo garantuje státní moc. Jde tedy o formu: vzhledem k tomu, že forma může být rozmanitá (ať už se týče vnější podoby nebo procesu vzniku), je obtížné stanovit jednu její podobu. Norma sama o sobě formu nemá, ale vyžaduje ji. Bez ní ji nelze poznat ani sdělovat. Formální znaky nám pomohou určit, že se jedná o pravidlo státní moci, o právní normu. Proto mezi ně řadíme tzv. procedurální předpoklady vzniku, které jsou charakterizovány pravomocí a působností pravotvůrce (normotvůrce) a publikací (vyhlášením) této právní normy. Vidíme, že tyto znaky formu reprezentují. Ale současně umožňují vysokou variabilitu: subjektů způsobilých vytvořit právní normu je mnoho, různá je také procedura vzniku. Ale vždy tam „někdo“ tvořící normu být musí, a vždy ji musí vyjádřit, aby ji mohl sdělit dalším lidem.

Pravomoc a působnost určují, že právní normu může vydávat pouze ten, kdo je k tomu oprávněn a v situacích, pro které byl vytvořen (určen). Obecně má tuto pravomoc stát, který ji však vykonává prostřednictvím svých orgánů. Tento znak není zřejmý z textu právního předpisu (z ustanovení), který reprezentuje posuzovanou právní normu. Proto je nutno zkoumat historii vzniku právního textu i ze sekundárních právních pramenů (nikoli z textu právního předpisu samotného) a posoudit, zda v procesu vedoucímu k ustavení právní normy byly dodrženy všechny požadavky.

• Požadavky na řádný proces vzniku

  Požadavky na řádný proces tvorby jsou reflektovány rovněž rozhodovací praxí Ústavního soudu, který se domnívá, že pouze v procesně bezchybném právotvorném procesu, který je v souladu s právním řádem, lze dospět k zákonnému a ústavně souladnému výsledku, v tomto případě k bezvadným právním aktům. Pouze při dodržení respektu k pravidlům legislativní činnosti lze dosáhnout potřebné autority zákonodárce (viz nález Ústavního soudu ČR publikovaný ve Sbírce zákonů pod číslem 476/2002 Sb.). Význam působnosti je rovněž patrný z rozhodnutí Ústavního soudu, který např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 49/03 ze dne 28. 4. 2005 (N 95/37 SbNU 285; 227/2005 Sb.) zrušil obecně závaznou vyhlášku obce, obsahující právní normy, která nebyla vydána v mezích samostatné působnosti obce.

Dalším procedurálním předpokladem vzniku je publikace (vyhlášení). Právní předpis, který je nositelem právní normy musí být znám svým adresátům. Bude-li publikován právní předpis (nebo jakýkoli jiný formální pramen práva), vejde tím ve veřejnou známost i právní norma. Připomeňme si, že nemělo smysl uvažovat o soudním precedentu v systému, ve kterém nedochází ke zveřejňování soudních rozhodnutí. Nebo protežovat právní předpis v zemích s velmi nízkou gramotností. Podle slovenského právního teoretika Jozefa Prusáka (1942-2018) se formální publikace právních předpisů objevila až v roce 1773 (nebo 1795) ve Francii, když se zřídil Bulletin des lois de la République. (Prusák 2023: 478) K tomu, aby právní norma vešla ve známost je určeno právě vyhlášení (publikace). Je to nejen druhý z formálních znaků (vlastností) právní normy, ale také splnění požadavku právní jistoty. Jedině ta právní norma, se kterou má každý možnost se seznámit, může vyvolat předvídané následky. Právní normy, které nejsou předepsaným způsobem publikovány, nemohou zavazovat své adresáty. Tak by tomu bylo pouze v situaci, která je zcela v rozporu s demokratickým státním zřízením. Publikací také norma na sebe bere podobu normativní věty (ustanovení), a nese všechny důležité znaky, pomocí kterých může být rozpoznána.

Druhou skupinou znaků (vlastností) právní normy jsou materiální znaky. Jsou to znaky, které jsou vlastní přímo (právní) normě a nevyplývají z vnějších podmínek, jako je tomu u znaků formálních. Mezi materiálními znaky nalézáme normativnost (regulativnost), obecnost, státní donucení a všeobecnou (právní) závaznost.

Normativnost (regulativnost) je jednou z vlastností, která je vlastní normám, bez ohledu na to, zda se jedná o normy právní nebo jiné, a to nejen sociální normy. Je vlastní každému pravidlu, normě, kterým se má řídit určité chování. Tento rys je přítomen v právních normách i v případě, že nejsou formulovány přímo jako příkaz (zákaz). Právní norma totiž může být vyjádřena nejen jako rozkaz, ale také jako prostá oznamovací věta. Důležitý je nikoli způsob jejího vyjádření, ale smysl tohoto vyjádření. Součástí tohoto znaku je i to, že norma může regulovat pouze to, co je skutečně tímto způsobem regulovatelné. V opačném případě již dotčená norma není normou právní. Právní norma nemůže regulovat něco, co regulovat nelze. Vždy musíme připustit, aby normu šlo porušit. Pravidlo, které nelze porušit není přípustné. Pochopitelně, pokud dojde k porušení, má následovat sankce (vynucení).

Dalším avizovaným materiálním znakem právní normy je její obecnost, kterou lze vnímat jak vzhledem k subjektu, tak k předmětu právní normy. Vzhledem k subjektu je podstatné, aby právní norma neregulovala subjekty individuálně určené, ale vymezené určitými obecnými znaky. V tomto smyslu zde není podstatné kritérium množství (nebo počtu), ale spíše ono generické určení svého adresáta, kterým skutečně může být pouze jeden subjekt, ovšem určený svými obecnými a nikoli konkrétními znaky (např. prezident republiky, což je kategorie dost obecná, byť víme, prezident je vždycky jen jedna osoba). (Knapp 1995: 150-151) Základním požadavkem je, aby právní norma nebyla konkrétně adresována určitému jedinečně určenému subjektu přímo, ale až skrze proces aplikace této právní normy. Vzhledem k předmětu úpravy je situace obdobná. Právní norma neřeší konkrétní případ, ale obecně vymezenou skupinu případů, k jejichž konkretizaci dochází až procesem aplikace.

• Individuálnost normy?

  Obecnost a normativnost řadíme ke znakům, které jsou společné všem normám – tedy i normám právním. Každá norma musí být skutečně regulativní, a každá musí být obecná. Existuje i opačný přístup, který připouští individuálnost norem (Weyr, Weinberger). My se však k takovému hodnocení právní normy nepřipojíme.

Všeobecná (právní) závaznost právní normy vyplývá již ze samotného mechanismu právní regulace. Představuje kritérium, podle kterého je jasně odlišitelná právní norma od jiných společenských norem. Právní normy nedoporučují či pouze nenavrhují určitý způsob chování, avšak tento nařizují, a to závazným způsobem. Právní norma musí pravidlo v sobě obsažené stanovit tak, že může zavazovat. Právní norma zavazuje všechny adresáty bez rozdílu. Současně to není přání, prosba nebo oznámení. Každý je povinen respektovat právní normu. Neznamená to však, že každý musí jednat, jak mu právní norma ukládá. K tomu dojde až jsou-li splněny předvídané podmínky (ty výše uvedené podmiňující podmínky).

Státním donucením (vynutitelností) se obvykle rozumí ta vlastnost, která právní normě propůjčuje autoritu státu. Stát zde vystupuje jako garant, který je schopen zaručit dodržování právních norem a v případě potřeby i zakročit prostřednictvím sankcí. Vynutitelnost právní normy nespočívá však v ní samotné, ale vyplývá ze systematiky celého právního řádu. I normy, které na první pohled vyvolávají zdání absence vynutitelnosti (zejména absencí sankce), mohou mít svou vynutitelnost zaručenou jinou částí právního řádu. Podstatné tedy je, aby právní normu bylo možné vynutit (tj. působit i proti vůli subjektu, aby došlo k jejímu splnění), a to alespoň pomocí sankce (trestu v případě jejího porušení).