Obsah kapitoly

---

7.4 Právní skutečnosti prokazatelné, předpokládané, fiktivní a známé

Existují právní skutečnosti, u nichž není smysluplné určovat, zda jsou nebo nejsou závislé na vůli. Jsou to totiž skutečnosti, které mohou být založeny na pouhém předpokladu, nebo mohou být dokonce zcela nezaloženy na jakékoli realitě. Právo v některých situacích konstruuje fiktivní existenci skutečnosti, o které víme, že nikdy nenastala, v jiných naopak pracuje s předpoklady, které nám umožňuje vyvracet.

Právní skutečnosti tedy můžeme dělit i podle toho, zda je lze vůbec dokázat, jak je lze dokázat nebo dokonce zda je vůbec nutné je dokazovat. Dle dokazatelnosti dělíme právní skutečnosti na skutečnosti prokazatelné, předpokládané, fiktivní a známé.

Prokazatelné právní skutečnosti jsou takové (B), jejichž existenci lze prokázat pomocí jiné skutečnosti (A), jejíž existenci lze empiricky ověřit, a která je s tou prokazovanou v kauzálním (nutném) vztahu (existuje-li skutečnost A, vždy existuje i skutečnost B). Proto lze podat důkaz o tom, že právní skutečnost, kterou právní norma vyžaduje, nastala či trvá, případně zanikla. Tyto skutečnosti jsou nejobvyklejší. Například pokud zákon požaduje pro uzavření smlouvy o převodu nemovitostí písemnou smlouvu (B), prokážeme existenci takové právní skutečnosti (písemné smlouvy) předložením listiny (A), na které je smlouva sepsána. Vztah může být i mnohem složitější: pokud je například nutné prokázat, že „někdo někoho úmyslně usmrtil“, neobejde se to bez mnoha skutečností, které dokazují, že k tomu skutečně došlo.

Předpokládané právní skutečnosti mají ke skutečnostem, které empiricky zjišťujeme, vztah pravděpodobný. Pokud existuje empiricky ověřitelná skutečnost, znamená to, že právní skutečnost může existovat. My se tedy na základě prokázání skutečnosti (B) domníváme, že nastala i skutečnost (A). Této předpokládané – domnívané – skutečnosti říkáme právní domněnka.

Právo zde tedy staví na možném kauzálním vztahu: pokud je jedna, vždy existuje i druhá. To slouží k tomu, aby došlo k posílení právní jistoty. V případě právní domněnky je obvyklé, že empiricky ověřitelná skutečnost prokazuje existenci právní skutečnosti. Právní norma však stanoví, že vždy, když nastane empiricky ověřitelná skutečnost, nastane i právní skutečnost. Příkladem takové domněnky jsou domněnky otcovství. Víme, že manžel matky je obvykle otcem jejího dítěte. Také však víme, že manžel matky otcem dítěte být nemusí (no ano, může se to stát). Občanský zákoník však stanoví, že manžel matky je otcem dítěte: pokud se neprokáže opak. Právní norma tedy považuje manžela matky za otce dítěte, bez ohledu na to, zda je to pravda. Prostě proto, že je to obvyklé a je žádoucí konstruovat právní jistotu v rodinných vztazích. V tomto případě se jedná o domněnku vyvratitelnou, neboť právní normy připouštějí důkaz opaku. V případě domněnky nevyvratitelné, právní normy žádný důkaz opaku nepřipouští. Takovou domněnku tedy nelze právně vyvrátit. Nezapomínejme, že fakticky lze vyvrátit každá domněnka. Právo to však připouští pouze u těch vyvratitelných.

• Popis domněnek v rozhodnutí Nejvyššího soudu

  „Domněnky vyvratitelné a nevyvratitelné jsou konstruovány v těch případech, kdy pro založení, změnu nebo zánik právního vztahu nestačí reálně existující skutečnost a je nutno právní následky spojit se skutečnostmi, které reálně neexistují, jsou vytvořeny uměle, popř. je zde jen pravděpodobnost, nikoli však jistota, že reálně nastaly…U právních domněnek se existence určitých skutečností předpokládá na základě zkušeností a právní úprava buď připustí, aby subjekty právního vztahu prokázaly opak (domněnka vyvratitelná), nebo tento důkaz nepřipouští (domněnka nevyvratitelná)“

  rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007

• Vyvratitelná a nevyvratitelná právní domněnka

  Vyvratitelná právní domněnka: „Uznáním dluhu se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010)

  Nevyvratitelná právní domněnka: „Marné uplynutí třicetidenní lhůty podle § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. zakládá nevyvratitelnou domněnku neodstranitelnosti vytýkané vady koupené věci, nikoli domněnku existence vady; nároky z odpovědnosti za takovou vadu má kupující vždy pouze tehdy, jestliže vada objektivně existuje.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1711/2009)

Právní fikce mají jinou povahu. Ty totiž nemají ke skutečnostem, které empiricky zjišťujeme, vztah žádný. I v tomto případě existuje kauzální vztah: pokud se nastaly nějaké skutečnosti, o kterých hovoří právní norma, pak existuje i skutečnost druhá, fiktivní, typicky taková, o které víme, že s ohledem na onu empiricky zjišťovanou skutečnost určitě nenastala. Právo zde tedy konstruuje reálně neexistující právní skutečnost tak, že prokážeme skutečnost, která s ní existenčně nesouvisí. Právní fikce slouží k vytvoření žádoucích právních následků i v případech, ve kterých reálně nemohly nastat.

Právní fikce

Příkladem právní fikce je například ustanovení § 24 odst. 1 správního řádu:

Jestliže si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.

Tak tomu nastává v případě fikce doručení. Pokud si adresát zásilku na poště nevyzvedne, nebyla doručena. Avšak právní norma stanoví, že pokud si ji nevyzvedne v určité lhůtě, zásilka doručena byla. Právní norma vytváří fiktivní vztah mezi nevyzvednutím v určité lhůtě a doručením.

• Právní fikce v judikatuře soudů

  V judikatuře soudů se s fikcí setkáme například takto:

  Právní fikce: „V případě náhradního doručování je ustanoveními o. s. ř. konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat [viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ [nález sp. zn. II. ÚS 1056/09 ze dne 18. 11. 2009 (N 238/55 SbNU 305)].

Známé právní skutečnosti jsou takové, které není třeba prokazovat. Ty mohou mít například povahu notoriet, které jsou všeobecně známé nebo oficialit, které jsou známé z úřední povinnosti. Za notoriety jsou považovány ty skutečnosti, které jsou dle obecné lidské zkušenosti považovány za pravdivé. Notorietou může například být, že týden má sedm dní, či že Země má tvar koule (no dobře, dokonalá koule ve smyslu prostorového tělesa to není, ale kouli blízký elipsoid to je). Lze se setkat i s jinou povahou notoriet. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12.4.2011, čj. 1 As 33/2011-58, č. 2312/2011 Sb. NSS, uvádí toto: „Skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) obdobně jako skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti (§ 50 odst. 1 správního řádu) jsou objektivizované, do značné míry nesporné skutečnosti, které se v soudním či správním řízení zásadně nedokazují. Účastníci řízení nicméně mohou svými tvrzeními popírat obsah notoriet (stejně jako skutečností známých správnímu orgánu z úřední činnosti), mohou také navrhovat provedení důkazů za účelem prokázání svých odlišných tvrzení.“ Podstatné tedy je, že jsou to skutečnosti, jejichž znalost spojujeme s určitou skupinou osob (spojenou s místem a časem), a to natolik rozšířenou, že její prokazování je v rozporu s efektivností a ekonomií řízení. Důležité však je uvědomit si, že i notoriety mohou podléhat změnám, a to, že lidé něco vědí, ještě neznamená, že je to pravda, která lze vědecky ověřit či která je v souladu s racionalitou poznání. Proto nelze i při používání notoriet rezignovat na racionalitu poznání a přistupovat k němu kriticky. I z toho důvodu, že nesprávné použití notoricky známé skutečnosti (notoriety) může účastníky řízení poškodit. (Vomáčka 2021)

• Použití notoriet

  Někdy použití notoriety působí poněkud výstředně, což však neznamená, že by její použití bylo nesprávné: „Je notorietou, že snowboarding je zimní sport, jehož příznivci bývají obecně považováni za součást jakési neformální komunity definovatelné určitými charakteristickými znaky, zejména určitým stylem sportovního snowboardingového oblečení a tím, že tato komunita je vnímána jako seskupení lidí dynamických, nezávislých a spíše nekonformních. Image vrcholového snowboardisty tedy bude nezřídka odpovídat obecným představám o charakteru snowboardistické komunity, lze-li o ní hovořit. Zároveň je notorietou, že vrcholové závodníky ve snowboardu i jednotlivé závody finančně podporují producenti nejrůznějšího zboží či poskytovatelé služeb, mimo jiné takoví, kteří se zabývají výrobou sportovního vybavení (Quiksilver) či kteří prodávají zboží s určitým specifickým image rezonujícím s image snowboardové komunity.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.6.2010, čj. 7 As 24/2010-51, č. 2319/2011 Sb. NSS)