Obsah kapitoly

---

2.3 Struktura právního systému

Struktura práva (pokud se omezíme čistě na právní normy) je dána především uspořádáním právních předpisů. Jednotlivé právní normy se spojují do právních institutů. Právní institut je určitý soubor právních norem, který je odlišitelný od všech ostatních institutů, upravujících určitý druh typově shodných společenských vztahů. František Weyr chápal právní institut teleologicky, tj. dle účelu, kterému právní norma nebo více právních norem, slouží. (Weyr 1926: 27) Právní institut se nejčastěji utváří v rámci právního odvětví, může však vznikat i napříč právními odvětvími. Tak například vlastnictví – jako jeden z typických právních institutů – je regulován několika právními normami v několika právních předpisech napříč právními odvětvími. S jeho vymezením se setkáme v občanském právu. Pokud však dojde k neoprávněným zásahům do vlastnictví, lze v mnoha případech použít například normy práva trestního. Právní instituty jsou tak funkčními komplexy systematicky uspořádaných právních norem.

• Právní institut v soudním rozhodování

  Podívejme se, jak se na právní institut dívají soudy.

  „Použití institutu sledování osob a věcí podle § 158d TrŘ není vyloučeno za splnění všech zákonných podmínek ani vůči advokátovi, jenž je podezřelý z trestné činnosti spáchané vůči osobě, které poskytoval právní služby jako její obhájce v trestním řízení vedeném proti ní. V takovém případě se neuplatní omezení podle § 158d odst. 1 věty druhé TrŘ týkající se komunikace obviněného se svým obhájcem, i když při sledování osob a věcí dojde ke komunikaci mezi advokátem podezřelým z trestné činnosti a osobou, které dříve poskytoval právní služby jako její obhájce.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009)

  „Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikatorní závěry při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákoně započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sen. zn. 29 ICdo 100/2018)

  Jako příklad toho, že právní řád je nutno chápat jako systém, v němž právní instituty mohou jít napříč právními odvětvími, uveďme názor vyslovený Ústavním soudem: „Argumenty, na nichž je závěr o nutnosti namítnout prekluzi práva na doměření daně postaven, se opírají výlučně o text soudního řádu správního, a přehlížejí širší souvislosti, plynoucí ze systémové povahy práva, jakož i východiska, na nichž je postavena dispoziční zásada. Ohledně prvé otázky sám Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. 792/2006 Sb. NSS konstatoval, že „právní řád tvoří jednotný celek; má povahu systému, který je dále diferencován v subsystémy různých úrovní (právo soukromé a veřejné; právní odvětví; právní instituty), jež v sobě slučují prvky podle různých kritérií. Ze systémové povahy právního řádu vyplývá, že jeho jednotlivé součásti (subsystémy i prvky) vstupují do určitých funkčních vazeb. Z toho se podává přirozený požadavek, aby interpret určitého ustanovení právního předpisu neomezoval svůj rozhled toliko na jedno či několik ustanovení, ale aby jej chápal jako část celku (systému), která s ohledem na principy jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu vytváří s jeho ostatními částmi logický, resp. logicky souladný významový celek. Součástí systémového chápání právního řádu je i respektování toho, že různé právní předpisy upravují instituty, které jsou společné celému právnímu řádu, či alespoň několika jeho odvětvím, a jež byly doktrínou důkladně teoreticky propracovány; v takovém případě je nezbytné vycházet při jejich používání z doktrinálních závěrů a z rysů, které jsou jim společné.“ Stejné právní instituty tak dle shodného mínění Ústavního soudu mohou náležet do několika různých právních odvětví; jenom namátkou lze poukázat např. na ručení, právní moc, zastoupení či důkazní břemeno, nebo na tak klíčový institut, jakým je smlouva: ta se uplatňuje nejen v právu soukromém, ale i veřejném, a to jak hmotném, tak i procesním. Pro každý systém je charakteristické, že na straně jedné se elementy, z nichž je tvořen, přizpůsobují struktuře, jejíž jsou součástí, na straně druhé na tuto strukturu samy působí. V důsledku přizpůsobování se elementů struktuře tak může dojít a zákonitě dochází k tomu, že původně identický element se může v důsledku působení struktury lišit od téhož elementu, jež se stal součástí jiné struktury, resp. jiné její úrovně. To platí i pro právo: každý právní institut ovlivňuje právní odvětví, jehož je součástí, avšak na druhou stranu toto právní odvětví přizpůsobuje právní institut svým funkcím a své povaze. Proto se může institut, uplatňující se v různých odvětvích, obsahově odlišovat; nemůže však jít o odlišnosti natolik velké, aby tím byly popřeny základní pojmové znaky konkrétního právního institutu, neboť pak by samozřejmě nešlo o ten samý, ale o jiný právní institut.“ [nález sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387)]

Dalším prvkem struktury práva je právní odvětví. V tomto případě se již pohybujeme jak s ohledem na právní normy, tak s ohledem na jejich formální vyjádření (v našem právním systému typicky právní předpisy, ale nikoli výlučně). Jednotlivá právní odvětví jsou dána charakteristickými právními vztahy, které jsou v jejich rámci regulovány, ale případně také odlišným způsobem, jimiž jsou tyto vztahy regulovány (na základě odlišné metody právní regulace). To je rovina právních norem. Právní odvětví se také obvykle utváří kolem dominantního kodexu (právního předpisu). To je rovina formálních pramenů práva.

Každé právní odvětví by mělo být charakterizováno typickými vztahy a způsoby jejich regulace. Tento ideální stav bývá mnohdy narušen, protože krom odvětvotvorných kritérií (funkční a věcná jednota regulovaných vztahů a přítomnost dominantního pramene práva), se na vydělení právního odvětví podílí také tradice, působení zástupců právního odvětví, případně „popularita“ řešených vztahů. Proto se můžeme setkat i s odvětvími, která z jednoho pohledu odvětvími jsou, z jiného ne. Jako příklad můžeme použít např. mediální právo nebo medicínské právo. Mediální právo může existovat jako samotné právní odvětví (regulace masových médií – tisku, televize, rozhlasu apod.), ale jeho jednotlivé části spadají do práva správního, občanského nebo obchodního. Totéž platí pro medicínské právo. Přestože existují samostatné předpisy řešící tuto problematiku, a regulované vztahy mají společné věcné charakteristiky, pohybuje se na průsečíku všech klasických právních odvětví. Nárůst významu těchto vztahů a potřeba jejich regulace (obecné i zvláštní) mohou vést (případně vedly), ke vzniku toto právního odvětví.

Právní odvětví spojují do celku také tzv. odvětvové zásady – principy, které určují, jak pracovat s jednotlivými právními normami v rámci daného odvětví. Tato pravidla představují zvláštní pravidla k pravidlům obecným, která jsou společná celému právnímu systému, a která jsou součástí obsahu teorie práva. Odlišně se může interpretovat právní norma spadající do práva soukromého, trestního nebo ústavního. Přes tyto případné odvětvové odlišnosti je žádoucí, aby výsledky interpretace byly prostupné napříč právními odvětvími. To uvádí například Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.): „Pokládáme za krajně nežádoucí a rozporné s principem právní jistoty a s principem určitosti práva, aby pro oblast ústavního práva byla zaváděna autonomní či paralelní definice či interpretace pojmů, odchylná od jiných právních odvětví téhož systému práva. Pokud by se takovýmto postupem nechaly inspirovat orgány činné v trestním řízení a pod pojem "obydlí" ve skutkové podstatě trestného činu "porušování domovní svobody" začaly zahrnovat i objekty zmiňované v nálezu, došlo by k zákonodárcem nezamýšlené kriminalizaci jiného druhu jednání a k porušení základního ústavního principu nullum crimen sine lege certa (čl. 39 Listiny).“ Jakákoli odlišnost v metodologii používané v různých právních odvětvích by měla být odůvodněná a neměla by být svévolná, založená čistě na přání interpretující osoby.

Jako základní právní odvětví bývají v rámci právního řádu České republiky vydělována obvykle tato: ústavní právo, soukromé právo (občanské právo a obchodní právo), trestní právo a správní právo. Nejsou to však odvětví jediná, vedle nich se setkáme například s pracovním právem, právem životního prostředí, finančním právem nebo rodinným právem.