4. Co a jaká je právní norma – základní buňka práva?
Jak poznat právní normu? Co musí splňovat? Na koho dopadá? Odkdy platí? A může platit zpětně? To všechno zjistíš právě teď.
Jaká právní norma musí být?
Právní norma je základní jednotkou práva. V obecném slova smyslu ji můžeme chápat jako pravidlo, které dává právu jeho ráz a význam. Je to pravidlo, které adresáti práva mají dodržet, jsou zavázáni dodržet a přizpůsobit tak své chování požadavkům, které právní norma klade. Právní norma je také způsob komunikace, protože jí (prostřednictvím pramene, ve kterém je obsažena) sděluje normotvůrce adresátovi, jaký druh chování či přímo jednání od něj očekává. Jaký typ chování bude považovat za správný, a který naopak bude sankcionovat (trestat). Autorita (normotvůrce) tedy adresátovi sděluje, které chování je přípustné (právní/aprobované) a které je nepřípustné (protiprávní/reprobované).
Právní normu řadíme do skupiny společenských norem. Sdílí proto s ostatními normami normativnost (regulativnost) a obecnost. Má ale také specifické znaky, které ji od ostatních norem odlišují. Jednou z dominantních odlišností právní normy je její spojení se státem: stát figuruje jako autor právních norem (zdroj jejich platnosti), případně garant či ten, kdo uznává některé normy, které nevytvořil a vynucuje je. V pojetí moderního právního státu je stát tím, kdo věří, že by se porušení konkrétní normy mělo sankcionovat a aktivně tak postupuje. Právními normami, respektive jejich následnou aplikací, realizuje stát své působení na společnost. Pro řádné poznání právní normy je také nezbytná identifikace: k tomu slouží forma, kterou na sebe musí brát její vyjádření. Přestože je právní norma nehmotná, musí existovat prostředek, kterým bude sdělitelná. K tomu slouží formální prameny práva.
Setkáme se s mnoha definicemi právní normy. Pro potřeby této učebnice se spokojíme s touto definicí právní normy: Právní norma představuje určité pravidlo chování, které je srozumitelné svým adresátům a které je stanoveno státní mocí. Právní norma stanoví to, co má být, tedy to, jak se má obecně určený adresát chovat. Obecně charakterizuje situaci, která má aplikací této právní normy nastat.
Kde, kdy a pro koho platí?
Působností právní normy rozumíme vztah právní normy ke svému okolí. Je to vztah právní normy k času, území, typu chování, případně jednání, a adresátům. Proto rozlišujeme působnost:
- osobní (personální),
- územní (teritoriální),
- věcnou,
- časovou (temporální).
Z působnosti právní normy zjistíme okolnosti, za nichž by právní norma měla vyvolávat následky, tedy okolnosti, které jsou obecnou podmínkou pro to, aby po splnění dalších specifických podmínek byl adresát povinen chovat se v souladu s pravidlem určeným dispozicí právní normy.
Osobní působnost
Osobní působnost znamená vymezení okruhu adresátů, vůči kterým je právní norma ve vztahu. Stanoví adresáty právní normy, kterým z ní plynou stanovená práva a povinnosti. Tedy stanoví vztah právní normy a určených subjektů (adresátů). Vrátíme-li se ke znakům právní normy, jedním z nich je všeobecná závaznost. Právní norma tedy ze své podstaty zavazuje naprosto všechny subjekty. Osobní působnost pak označuje ty z nich, vůči kterým právní norma vyvolává následky. Ty, kteří jsou povinni (případně po splnění dalších podmínek) se jí řídit.
V souvislosti s osobní působností je nejčastěji zmiňován její výjimečný rozsah. Tedy takové stanovení okruhu adresátů, kteří jsou vyjmuti z jejího uplatňování. Setkáváme se zde s pojmem imunita. Imunitou označujeme vlastnost subjektu být vyňat z působnosti právní normy, která upravuje odpovědnostní vztah. Osoby s imunitou proto například nemohou z právního důvodu nést odpovědnost za své chování. Právní norma zavazuje i subjekty nadané imunitou, avšak účinky právní normy se vůči nim neprojeví. Imunitu můžeme charakterizovat jako ústavně právní charakteristiku, přestože se projeví například v oblasti trestního práva.
Územní působnost
Prostorová (místní) působnost (někdy také nazývaná jako teritoriální) právní normy představuje vztah právní normy k určitému území. Vymezuje, na kterém území, ale také nad ním (a pod ním), právní normy platí. Stejně jako u následujících typů působnosti, i zde můžeme rozlišit jednak působnost celostátní (normy, které působí na celém území republiky) a působnost lokální (vydávané územními samosprávnými celky). Oba typy jsou závislé na působnosti orgánu, který tyto normy vydal.
Obvyklé je – vzhledem k charakteru práva a znění jako takového – tuto působnost neomezovat. Proto se obvykle právní normy vztahují k celému území České republiky, resp. všude tam, kde je stát schopen vykonávat svou moc.
Věcná působnost
Věcná působnost specifikuje skutkové podstaty, pro něž norma platí. Určí, které vztahy, respektive typy chování, budou regulovány příslušnou právní normou, ke kterým se právní norma vztahuje. Můžeme proto říci, že věcná působnost vymezuje okruh vztahů či druh chování, které právní norma reguluje. Tyto vztahy mohou být vymezeny různým způsobem dle situace, v níž probíhají, dle skutečností s nimi souvisejících atp.
Vzhledem k předmětu, na který norma působí, můžeme rozlišit její působnost obecnou (lex generalis), kdy tato norma reguluje relativně obecněji určený okruh vztahů, a speciální (lex specialis), která charakterizuje právní normu, která na rozdíl od obecné reguluje určitý specifický objekt.
Časová působnost
Časovou působností právní normy můžeme rozumět časový rozsah platnosti právní normy, neboť jako norma nemůže vyvolávat následky mimo místo, nemůže se tak dít ani mimo čas. A stejně jako může právní norma vyvolávat následky jen pro určitá území, může vyvolávat následky jen po určitou – stanovenou – dobu. Jedná se o časové ohraničení skutkové podstaty právní normy (kterou předpokládáme v hypotéze právní normy) obsahem právní normy – jejím časovým určením. Časová působnost stanoví, v jakém čase právní norma vyvolává jí předvídané následky. Vzhledem k tomu, že společenské vztahy jsou z pohledu času kontinuální a vznikají, jakož i zanikají, i před vznikem právní normy a existují i po jejím vzniku či naopak zániku, je časová působnost právní normy velmi důležitým prvkem, neboť nám stanoví, pod regulaci jaké konkrétní právní normy vztahy vzniklé či existující v určitém časovém okamžiku či období, spadaly či spadají.
Pro určení správné normy je proto nezbytné rozlišovat tři klíčové oblasti, ve kterých se časová působnost právní normy projevuje. Je to především okamžik vzniku právní normy, okamžik jejího zániku a vymezení, v jakém časovém rozmezí právní norma vyvolává následky.
Vedle těchto typů působnosti můžeme také rozlišit rozsah působnosti, a to působnost:
- obecnou,
- zvláštní,
- výjimečnou.
Obecná působnost
Obecná působnost znamená, že právní norma se vztahuje k území, času, lidem (subjektům) či jednáním charakterizovaným v největším rozsahu. Není limitována než v tom rozsahu, jak je omezen příslušný právní systém, tj. stejně jako výkon moci národního státu nebo mezinárodního (nadstátního) společenství. Po všechny časy, na veškerá území, která jsou v moci normotvůrce, vůči všem osobám a pro všechny typy vztahů. Problematické je to v případě časové působnosti, kterou i v rámci obecné působnosti limitujeme nejčastěji působením směrem do budoucna. O časově zpětném působení právní normy budeme pojednávat níže.
Typické je to u obecné územní působnosti. Je-li normotvůrcem Parlament České republiky, pak je tato působnost na celém území České republiky, což je nejčastější případ. U obcí a krajů se tímto územím rozumí jimi spravované území. Lze také říci, že není-li stanoveno jinak, jedná se vždy o obecnou působnost. Její omezení musí být provedeno výslovně.
Zvláštní působnost
Zvláštní (speciální) působnost je působností omezenou. Z obecné množiny situací, na něž může působit, vyjímá pouze některé, vůči kterým se vztahují následky právních norem. Například vůči určitým subjektům (vojáci, osoby starší 18 let, určité společenské vztahy atp.). Je obvyklé, že zatímco časová a územní působnost bývá obecná, tedy neomezená, u osobní a věcné působnosti se nejčastěji setkáme se zvláštní působností, která je výslovně stanovená.
Výjimečná působnost
Výjimečná působnost je vůči dvěma předchozím negativní. Stanovuje okruhy subjektů, území, typů vztahů, případně ve velmi výjimečných případech času, na které se nevztahuje. Jsou to tedy výslovně stanovené okruhy, ve kterých právní norma nevyvolává jí samou předvídané následky.
Například zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, stanoví v § 2, na která shromáždění se nevztahuje, a stanoví tím výjimečnou věcnou působnost: „Za shromáždění ve smyslu tohoto zákona se nepovažují: a) shromáždění osob související s činností státních orgánů upravená jinými právními předpisy; b) shromáždění související s poskytováním služeb; c) jiná shromáždění nesloužící účelu uvedenému v § 1 odst. 2.“
V tomto smyslu se tak jedná o jiný způsob vymezení zvláštní působnosti – výše uvedený příklad znamená, že zákon o právu shromažďovacím se použije na všechny shromáždění mimo těch výslovně uvedených. Ta jsou z věcné působnosti zákona vyjmuta, avšak to také znamená, že jeho působnost není obecná, ale zvláštní, protože se nevztahuje na všechna shromáždění.
Vznik právní normy
Při vzniku normy sehrávají svou úlohu tři základní momenty, které mají svůj vliv na rozsah existence právní normy. Těmito momenty jsou schválení, publikace (zveřejnění) a účinnost. Přestože samotný vznik právní normy musí být spojen s jedním určitým momentem, všechny mají vliv na existenci právní normy.
Okamžikem schválení (stejně jako okamžikem podpisu návrhu normativního právního aktu) právní norma nevzniká.
O právní normě můžeme hovořit až od okamžiku publikace neboli od okamžiku zveřejnění. Každá právní norma potřebuje pro svou existenci zveřejnění, tedy musí být přístupná všem adresátům. Pokud se adresáti nemohou s právní normou seznámit v podobě, která je přesně definovaná (ve formálním prameni práva), pak se nemůže jednat o právní normu. Publikace představuje jeden z podstatných znaků právní normy, bez kterého nemůže existovat.
Publikaci, zveřejnění, také spojujeme s okamžikem platnosti právní normy. Platnost představuje pro právní normu totéž, co existence – místo toho, abychom říkali, že právní norma existuje (že právní norma je), říkáme, že je platná. Publikace se děje předepsaným způsobem. Publikace je také nutná pro uplatnění zásady ignorantia legis non excusat (neznalost zákona se neomlouvá), kterou vnímáme jako presumpci znalosti zákona. Zjednodušeně lze konstatovat, že dnem vyhlášení některých právních předpisů je den, kdy je příslušná částka Sbírky zákonů rozeslána. Tento den je uveden v jejím záhlaví. Tímto dnem se tyto právní předpisy a právní normy v nich uvedené stávají platnými.
Pokud je však právní norma pouze platná, znamená to, že je náležitým způsobem publikovaná a stala se součástí právního řádu. Taková právní norma však ještě nevyvolává obvyklé právní následky (nemůže vyvolat), které předvídal normotvůrce. Vzhledem k tomu, že je součástí právního řádu, však může být rušena nebo měněna pouze zákonem předvídaným způsobem. Současně je však tato norma schopna informovat adresáta o tom, jaké pravidlo bude povinen od určitého okamžiku respektovat. Nelze však říci, že by taková norma nevyvolávala vůbec žádné následky. Je nepochybné, že například orgány státu (orgány veřejné moci) nebo i jiní adresáti se musí připravit na to, aby od okamžiku účinnosti byli schopni jednat, jak jim právní norma ukládá. A i tato příprava – byť to není hlavní účel normy – je jednáním, které se podřizuje tomu, co právní norma stanoví.
Právní norma může vyvolávat právní následky (nejčastěji následky, které jsou normotvůrcem předvídány) pouze pokud nabude účinnosti. Účinnost tak charakterizuje právní normu, která již skutečně působí ve společnosti a reguluje lidská chování. Nabytím účinnosti tak právní norma začíná existovat v pravém slova smyslu – pouze právní norma, která vyvolává následky, je skutečnou právní normou. Tím, že se platná právní norma stává součástí právního řádu, sice říkáme, že právní norma vzniká okamžikem náležité publikace, avšak skutečnou právní normou se stává až nabytím účinnosti. Účinná může být pouze právní norma, která je platná – která byla náležitě publikovaná. Od okamžiku nabytí účinnosti působí právní norma do budoucna (pro futuro) a ve výjimečných způsobech také do minulosti (retroaktivita). Nezapomínejme, že se může stát, že právní norma nebude nikdy účinná, protože ji normotvůrce před nabytím účinnosti zruší.
Účinnost většinou právní norma získává po uplynutí určité doby po platnosti (uplynutí doby od publikace právní normy). V zákoně o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv se pro některé právní předpisy stanoví, že nabývají účinnosti k 1.1., nebo 1.6. příslušného kalendářního roku. Tedy, není-li výslovně stanoveno jinak, jsou právní normy účinné k těmto datům, a nikoli patnáctým dnem po jejich publikaci, jako tomu bylo dříve. Vyžaduje-li to naléhavý společenský zájem, může být doba mezi platností a účinností kratší; nejdříve však může předpis nabýt účinnosti dnem následujícím pod dni vyhlášení. Ale i zde platí výjimky a v taxativně vyjmenovaných případech může předpis nabýt účinnosti dnem vyhlášení. Setkáme se také s delší dobou mezi platností a účinností – okamžik nabytí účinnosti může být stanoven různým způsobem.
Dobu mezi platností a účinností právní normy nazýváme legisvakanční lhůta (vacatio legis). Je primárně určená k tomu, aby se adresát mohl s nastupující právní normou seznámit a připravit se na její působení. Čím je proto právní předpis nesoucí právní normy složitější, tím delší by legisvakanční lhůta měla být. Přestože se vžil pojem lhůty, jedná se o dobu: nic se v ní neděje, jen se čeká, až uplyne.
ALE!
Pusť si video a zjistíš, co znamená pojem retroaktivita.
Zjisti více: Právní norma
Na tomto odkazu můžeš zjistit více informací o právních normách.