4. Pomoc u ptáků
V této kapitole se podíváme na to, jak se mění strategie přežití na základě podmínek v prostředí. Podíváme se také na podstatu těchto strategii a na to, jak pomoc mezi členy skupiny zajišťuje jejich přežití a zachování druhu.
V následující kapitole se budeme věnovat inkluzi v říši zvířat a tomu, jak uvnitř jednotlivých druhů fungují vztahy. Řekneme si, jaký dopad mají vztahy a podmínky v našem okolí na chování některých živočišných druhů a také nás, lidí. Budeme se zaobírat jejich biologickou podstatou a ukážeme si, jak moc se podobají nám, lidem. Konkrétně se budeme zaobírat ptactvem a principem jejich vzájemné pomoci a taktéž, jak do toho celého inkluze vlastně zapadá.
Výzkum
Dr. Sjouke Kingma z Univerzity Wageningen v Nizozemí studoval chování dvou druhů ptáků. Studoval myšáky (Coliiformes) a ťuhýka obecného (Lanius collurio). Výzkum probíhal v rezervaci v rezervaci Mbuluzi Game Reserve ve Svazijsku.
Dr. Sjouke Kingma zjistil při pozorování, že mladí ptáci pomáhají svým rodičům při výchově mláďat, obraně území a ochraně před predátory. Ornitologové zjistili, že toto sociální chování, které pozorovali u čeledi myšáků (Coliiformes) a ťuhýka obecného, jakoby odporuje převládající interpretaci evoluční teorie, kdy mluvíme o přežití nejschopnějšího jedince („survival of the fittest“). U těchto druhů ptáků mladí ptáci dokonce odevzdávají svou potravu mladším sourozencům, aby zajistili jejich přežití. Můžeme zde tedy vidět velice markantní projevy soudržnosti za účelem ochrany zachování celého druhu.
Sociální chování ptáků
Sociální chování ptáků lze z velké části přičíst omezené dostupnosti území vhodného pro hnízdění. To způsobuje, že mladí ptáci některých druhů nadále „žijí se svými rodiči“ a oddalují vlastní reprodukci. „Pokud mladý pták aktivně přispívá do domácnosti a brání hnízdo proti ostatním, je pravděpodobnější, že zdědí toto území." A jelikož mladí ptáci to vědí, tak se snaží pomáhat svým rodičům vychovávat své další bratry a sestry. Takhle vzniklé společenství je tedy z důvodu daných podmínek odkázáno na pomoc jednoho druhému, aby byla zajištěna ochrana členů skupiny a také zachování genetické informace a mimo jiné i informace předávané z generace na generaci – u lidí je to tzv. kultura či zkušenosti a tradice.
Ptáci, kteří byli studováni, vykazují velmi vyspělé a složité sociální chování. Nejen, že pomáhají při obraně území a hnízda před predátory, ale v případě potřeby krmí další mláďata vlastní potravou. Toto společenské chování nabízí mnoho výhod. Pokud pták zdědí toto teritorium, mladší sourozenci, které pomáhal vychovat, přispějí k jeho „domácnosti“.
Výsledky těchto pozorování se zdají být v rozporu s převládající evoluční teorií a tím, že zvířata jsou od přírody sobecká. Jak čeleď myšáků (Coliiformes), tak ťuhýk obecný projevují znaky sociálního chování. Možným vysvětlením tohoto nesobeckého chování je teorie tzv. kin-selection. Tato teorie tvrdí, že pokud zvíře pomáhá členům rodiny, nepřímo přispívá k šíření sdílených genů prostřednictvím budoucích generací. Rovněž pokud pomůže slabším sourozencům, tak ti mu v budoucnu mohou pomoci s výchovou jeho vlastních mláďat – i když se sami nerozmnoží, přispějí k šíření genů, které mají společné se svými sourozenci. Ti na oplátku chrání jeho. Můžeme tedy říct, že jde pro silnějšího, staršího jedince o investici energie a surovin na „horší časy“, kdy se o něj jeho soukmenovci budou starat. Taktéž motivace zachování co největšího množství genetické informace je důležitý aspekt pro toto chování.
Tip: Podívej se na rezervaci, kde Dr. Sjouke Kingma prováděl svůj výzkum.
Drsné prostředí
Jak už bylo výše zmíněno, předpokládá se, že právě drsné klimatické podmínky jsou důvodem pro specifické chování zmíněných ptáků. V Africe ve Svazijském království se nabízí malé množství potenciálních území pro hnízdění, přičemž dostupnost potravy je také velmi omezená. Klima v této oblasti je navíc velmi nepředvídatelné, což znamená, že jídlo není v období jara předvídatelně dostupné. V současnosti například tato země čelí delšímu období sucha. V takovém případě je pochopitelné, že jsou některé druhy odkázané na vzájemnou pomoc a sociální chování, neboť se jim to z hlediska přežití nadevše vyplatí.
U těch druhů ptáků, kde pomáhají starší sourozenci krmit a vychovávat ptáky, přežije až o 30–44 % více potomků než u druhů, které toto nepraktikují.
Strategie přežití
U těch druhů, které nemají vyvinuté toto sociální chování, převažuje takzvaná R-strategie. To znamená, že v jedné generaci je zplozeno vícero potomků, z nichž aspoň jeden přežije. R-strategie se také vyznačuje malou velikostí novorozeného a následným rychlým růstem (najdeme ji například u ryb nebo psovitých). Tato strategie je vhodná pro prostředí, kde je dostatek potravy a klima není úplně proměnlivé a zdroje potravy jsou víceméně předvídatelné. Jedinci tedy nejsou odkázáni na pomoc jednoho druhému a každý jde „sám za sebe“.
V takovém prostředí je ještě rozvinutá další strategie – hnízdní parazitizmus. U nás známe jediný druh, kukačku obecnou (Cuculus canorus), kdy mládě, které se vylíhlo jako první, vyhazuje ostatní vajíčka nevlastních sourozenců ven z hnízda.
V prostředích, kde jsou potravní nabídka a klima nejisté (sucho, teplo, nebo naopak velká sněhová pokrývka a mrazy), se vyvinula K-strategie, kdy mají rodiče málo či jen jednoho potomka, o kterého se starají dlouhou dobu. Zde se rozvinuly strategie pomoci od sourozenců a dalších pomocníků z příbuzenstva. Péče o takového potomka je značně náročnější z hlediska energie a živin, a je tedy zapotřebí všechna pomoc, která je k dispozici.
Paralely s lidmi
U člověka v minulosti (a stejně tak u primátů) proto bylo běžné, že rodiče měli jen jedno mládě. Ještě v polovině 20. století dvojčata a vícerčata nebyla u člověka běžná.
S rozvojem medicíny a zvyšováním životního standardu se počet dvoj-, troj- a vícerčat zněkolikanásobil. Došlo i k rozpadu velkých rodin na malé nukleární, protože již nebyla nutná pomoc širokého příbuzenstva. Péči o potomka už dokázali zajistit rodiče.
Tyto rozmnožovací strategie závisí na dostupnosti zdrojů, životním prostředí a sociálním chováním toho daného druhu. Toto chování je velmi variabilní a je schopno se měnit v čase, jak u ptáků, tak u savců, včetně člověka.