2. Pláč, smutek

Emoce jsou součástí každého uměleckého díla, jen jsou někdy zřetelné více, někdy méně. V této části se budeme věnovat neveselým emocím a pláči, ale věř, že to nebude jen smutné. Napříč staletími umělci vytvářeli obrazy, nástěnné malby nebo třeba sochy. My se zaměříme na renesanci a hlavně baroko. A víš proč? V něm jsou totiž emoce hodně výrazné, umělci mezi sebou dokonce často soutěžili, kdo dokáže vytvořit působivější sochu nebo obraz. Najdeme na nich slzy, pláč, lomení rukama, zoufalství, zkroušenost nebo zadumanost – to vše a mnohem víc mohou být projevy smutku. Samozřejmě baroko bylo i veselé, lidé v 16. až 18. století přece jenom nebrečeli 😀! Chceš se dozvědět, jaké ještě baroko mohlo být? Pojď si rychle vyluštit osmisměrku a hned to zjistíš!

Jaké je barokní umění?

Najdi všechna slova, která popisují barokní umění.

Smutný začátek

My začneme, jak se říká, „od Adama”. Určitě jsi slyšel/a o Adamovi a Evě, prvních lidech, které Bůh stvořil v ráji. A když utrhli jablko ze stromu poznání, byli za trest z ráje vyhnáni. Jak se to odehrálo, si snažil představit italský malíř Masaccio (1401–1428). Na svém obraze zachytil anděla s mečem v ruce, jak nešťastníky vyhání z brány ráje. Adam a Eva pláčou a bědují, Adam si v hanbě zakrývá obličej.

To ale ještě zdaleka není barokní malba, jedná se o malbu renesanční. To je období mezi 15. a 16. stoletím, tudíž období, které baroku předcházelo. Vznikla v něm třeba právě Mona Lisa, se kterou jsme se společně setkali hned na začátku našeho kurzu, vzpomínáš? Ale zpátky k Masaccovi. Byl velice dobrým malířem jak obrazů, tak nástěnných maleb (= fresek). K nim patří i Vyhnání z ráje, které jsme si právě společně prohlédli. Masaccio byl také průkopníkem perspektivy. Níže se o ní dozvíš víc!

Freska s perspektivou, kterou Masaccio vymaloval v kostele Santa Maria Novella ve Florencii, má jméno Svatá Trojice. Tak se totiž označuje v křesťanství Bůh otec, Ježíš Kristus a Duch svatý, který má podobu holubice. Své diváky tehdy freska ohromila průhledem do architektury, která vypadá, jako by se loď kostela otevírala do skutečné kaple, v níž stojí kříž s ukřižovaným Kristem.

Smrt Krista – slzy smutku, nebo ne?

Už u Masaccia jsme viděli ukřižovaného Krista na kříži a u něj stojící další postavy. Je to jedno ze základních křesťanských zobrazení smrti Ježíše Krista. Příběh o něm najdeme v Bibli v Novém zákoně. Kristus byl odsouzen za svou víru, ukřižován a pochován. Po třech dnech ale vstal z mrtvých – toto období dodnes slavíme jako Velikonoce.

V baroku se umělci snažili zobrazit ukřižování co nejvíce dramaticky. Často malovali krev stékající z Kristových ran, jeho utrpení, ale také se pokoušeli ztvárnit smutek nad smrtí Krista. Ten vyjadřovaly i další postavy – nejčastěji jeho matka, Panna Marie, a také svatý Jan Evangelista, jeden ze čtyř evangelistů, kteří popsali Ježíšův život, zázraky a smrt.

Francouzský barokní malíř Simon Vouet (1590–1649) pracoval především v Paříži na dvoře Ludvíka XIV. Do Francie jej však povolal už jeho otec Ludvík XIII., aby pro něj pracoval a předvedl vše, co se naučil během svého studijního pobytu v Itálii, hlavně v Římě. Tam se jezdilo vzdělávat mnoho evropských umělců a nacházela se zde nejlepší díla své doby. A to, co se naučili od umělců, jako byl sochař Gian Lorenzo Bernini (1598–1680), malíř Michelangelo Merisi, známější jako Caravaggio (1571–1610), nebo třeba architekt Francesco Borromini (1599–1667), mohli použít, když se vrátili domů. Vouet maloval obrazy klidné, ale plné barev a děje. Na obraze Ukřižování si můžeme prohlédnout i plačící andílky, těm říkáme také putti (čteme puty a v jednotném čísle je to putto). Ti si utírají slzy do látky, kterou mají jako jediný oděv na sobě.

Slzy jsou oblíbeným vyjádřením smutku. Takzvané oplakávání někoho zemřelého je právě projevem lítosti a spolu se slzami také smutek pomalu odchází ven z našeho těla. Pro věřící bylo v období renesance a baroka těžké se vcítit do bolesti, kterou prožil Kristus. A právě proto s ním byla často zobrazována Panna Marie, které tekly po tvářích velké slzy. Ty se objevovaly i na sochách – na nich mohly být i skleněné, aby vypadaly více jako skutečné.

Právě soucit s Kristovým utrpením byl cílem mnoha náboženských obřadů, poutí nebo bohoslužeb. Přimět věřící, aby pociťovali stejné emoce jako Kristus, bylo velmi náročné. Doporučovalo se tedy představovat si, že stojí u kříže spolu s Pannou Marií (Kristovou matkou) a prožívají s ní zármutek, jako by byl jejich vlastní. Takže její slzy nebyly jen vyjádřením jejího vlastního smutku, ale také pomocí ostatním najít soucit.

Jak se jinak mohlo říkat soucitu s Kristem?

Je to jedno latinské slovo, které historikové a historičky umění používají, a zjistíš ho v tajence křížovky. A taky si v ní můžeš zopakovat, co už znáš.

Proměny pocitů, ale i těla

Není ale jen jedna kniha, která ovlivnila umění, je jich samozřejmě mnoho. Kromě Bible je další důležitou knihou plnou příběhů kniha Proměny/Metamorfózy od antického básníka Ovidia. Je to také kniha (původně tedy spíš 15 svazků) o stvoření světa. Příběhy z ní byly velmi oblíbené v antice, potom v renesanci, ale můžeme se s nimi často setkat i v baroku. Většinou je najdeme ve více uvolněném prostředí – ve výzdobě jídelen, ložnic nebo třeba zahrad. Hlavními hrdiny těchto mýtů (bájných poučných příběhů) jsou zde řečtí a římští bohové a bohyně, kteří stvořili svět a společně s lidmi zažívali mnoho různých příběhů. A v každém z nich se odehraje nějaká proměna. Není to vždy veselé čtení, často jsou to příběhy velmi smutné. A protože jsme v kapitole o smutku, dva takové si ukážeme.

Na této mědirytině je zachycen příběh Pýrama a Thisbé o nešťastné lásce mezi milenci, jejichž rodiny jim nedovolují se spolu vídat. Tato láska tak skončí jejich smrtí. Stejným příběhem se inspiroval později i anglický dramatik William Shakespeare ve slavném díle Romeo a Julie.

Tři sestry Lampezia, Faetusa a Egle oplakávají smrt bratra. Ten neposlechl svého otce Hélia, pokusil se řídit sluneční vůz tažený koňmi po obloze, ale nedokázal koně zkrotit a příliš se přiblížil k Zemi. Tím vyvolal sucho a hlavní bůh Zeus ho za to potrestal smrtí. Sestry byly velice dlouho smutné a trápily se žalem. Zeus je proměnil v topoly a jejich slzy se začaly objevovat v podobě jantaru.

A slzy vystřídala radost

Už jsme viděli příklady barokních maleb z Francie a Itálie, ale co takhle Španělsko? Znáš nějakého španělského umělce nebo umělkyni? V baroku je tím nejznámějším malířem Diego Velázquez (1599–1660). Byl oblíbený už ve své době, pracoval na královských zakázkách a pro významné evropské osobnosti, ale později ho obdivovali také impresionisté nebo autoři ve 20. století.

Velázquez se také pustil do ztvárnění plačící postavy. Tentokrát není tématem obrazu náboženství nebo mýtické příběhy, ale celé lidstvo. Zachytil domnělý portrét řeckého filozofa Hérakleita, který byl ze světa a z lidí velice smutný a plakal nad nimi.

K tomuto obrazu patří i druhý, protějškový obraz. Ten tvoří s prvním obrazem dvojici a tyto obrazy se vzájemně doplňují nebo zachycují něco opačného. Tím opakem je právě Velázquezův Smějící se Démokritos. Tento řecký filozof je zobrazený, jak se směje, protože věřil, že svět je dobrý. Oba obrazy měly vybízet k přemýšlení nad dvěma protikladnými postoji ke světu. Ve Španělsku a Itálii byl na počátku 17. století tento námět filozofa obzvláště v módě, často zdobil pracovny a knihovny šlechticů.