1. Úsměv – to je základ!
Znáš Monu Lisu? A víš, jak to malíř udělal, že vnímáme její úsměv jako záhadný? A jsou i jiné obrazy se záhadnými úsměvy? Úsměv je projevem emoce. Co jsou vlastně emoce, k nimž patří i smích a radost? Jak a proč je umělci zobrazovali? Kde se to naučili?
Emoce jsou naše pocity – radost, kterou vyjadřuje náš úsměv či smích, nebo bolest a smutek, které projevujeme pláčem. Již od středověku se umělci snažili emoce zachytit. Vytvářeli obrazy nebo sochy, které vyprávěly příběhy z Bible a antických bájí a představovaly radost, bolest nebo vášeň lidí i bohů. Zároveň umělci usilovali o vzbuzení emocí v nás – divácích. K tomu využívali výraz v obličeji, pohyby rukou (= gesta), rozevláté šaty nebo látky (= draperie), ale také barvy a světlo.
Mona Lisa
Pověstný úsměv Mony Lisy ti určitě nemusíme představovat. Toto dílo namaloval italský renesanční malíř Leonardo da Vinci (1452–1519) na začátku 16. století. Tehdy ještě nebylo možné zachytit podobu člověka tak přesně a rychle, jako to umí fotografie, a tak si lidé nechávali od malířů zhotovovat podobizny = portréty. I ty uměly vyprávět příběhy – o lidech, kteří na nich byli zobrazeni.
Víš, kdo ve skutečnosti byla Mona Lisa? Podle nejstarších zachovaných zpráv Leonardo na svém obrazu zachytil Lisu Gherardini, manželku bohatého florentského obchodníka s hedvábím, Francesca del Giocondo. Proto se jí říká také La Gioconda, což zároveň znamená „Veselá, šťastná, plná radosti“. A důvod k radosti manželé del Giocondo měli – Lisa v té době přivedla na svět svého druhého syna a oba přežili porod i následující čtyři měsíce ve zdraví, což tehdy nebylo vůbec běžné. Sám Francesco předtím ztratil již dvě manželky, které zemřely po porodu, nebo krátce po něm. Obraz byl objednán v roce 1503, v době, kdy si s Lisou zařizovali svůj nový dům, a portrét Lisy se měl pravděpodobně stát součástí jeho výzdoby.
Tip: Oživlá Mona Lisa
Podívej se, jak by to vypadalo, kdyby Mona Lisa ožila a třeba na tebe mrkla... Na tomto odkazu najdi výřez obrazu Mony Lisy s nápisem „Expressions” a klikni na šipku v kolečku.
Proč je úsměv Mony Lisy tak slavný? Působivost jejího portrétu spočívá ve způsobu, jakým ji Leonardo namaloval. Nedržel se přesně skutečnosti a nezachytil její tvář do nejmenších detailů. Naopak – obrysy tváře jsou nevýrazné, zastřené, jako by se ztrácely ve stínu. Tvary splývají, a vzniká tak prostor pro divákovu fantazii. Tato barevná mlha je vynálezem Leonarda a říká se mu sfumato. Leonardo s ním zacházel velmi důmyslně. Najdeš místa ve tváři Mony Lisy, která jsou nejvíce mlhavá?
Jsou to právě ta místa, která tvoří výraz – koutky očí a koutky úst. Proto se nám zdá, že pokaždé, když se na Monu Lisu podíváme, vypadá trochu jinak. Nebo když se na ni dlouze zadíváme, jako by se nám měnila před očima.
Krajina jako ve snu
Všiml/a sis, co je namalováno za Monou Lisou? Klikni na tento odkaz a prohlédni si obraz ve velkém přiblížení.
Vidíš? Obzor na levé straně leží mnohem níže než na pravé straně, jako by to byly dva úseky krajiny, které spolu nesouvisí. Na levé straně rozeznáme cestu – kam asi vede? Na pravé straně je říční koryto s mostem, které vypadá jako téměř vyschlé, ale nad ním vysoko mezi skalami objevíme jezero plné vody. Tajemnost obrazu Mony Lisy spočívá také ve snové, fantastické krajině za ní.
Jan Křtitel
Víš, že Mona Lisa není jedinou Leonardovou postavou se záhadným úsměvem? Našli bychom jich více, například hned další Leonardovo dílo, obraz sv. Jana Křtitele. Vidíš, jak se usmívá? Záhadného, mnohoznačného úsměvu Leonardo docílil použitím sfumata – důmyslným zastíněním koutků očí a rtů. Chtěl tak vyjádřit veliké tajemství tohoto světce – Jan pokřtil Ježíše, Božího syna, o němž věděl, že je světlem, které přichází z nebes, a že lidem přináší naději na věčnou spásu.
Na obrázku: Leonardo da Vinci, Sv. Jan Křtitel, asi 1513–1516.
Ve víru bitevní vřavy
Leonardo však studoval i jiné emoce, nejen úsměv. Z mnoha kreseb a obsáhlých poznámek víme, že prováděl různé experimenty a studoval anatomii – stavbu lidského těla a rozložení svalů, které nám umožňují nejen pohyb, ale také vyjádření emocí ve tváři. Všechna tato namáhavá vědecká práce byla podřízena jedinému – umělecké tvorbě, hlavně malbě, kterou Leonardo oceňoval nejvíce a která umožňovala dokonale napodobit skutečnost.
Bitvu u Anghiari objednala u Leonarda vláda florentské republiky pro výzdobu Velké radní síně ve florentské radnici. Svou malbu Leonardo opustil nedokončenou na jaře v roce 1506, a tak její podobu známe jen díky kopiím. Rozměrná malba měla připomenout jeden z největších vojenských úspěchů Florencie – vítězství Florenťanů nad milánskými vojsky v roce 1440. Bitevní scéna se stala pro Leonarda příležitostí představit lidské tělo v urputném zápasu a zobrazit tváře zkroucené hněvem a vztekem. Všimni si zvláště dvou bojovníků na pravé straně obrazu – to jsou vojevůdci milánského vojska, kteří až s nelidskou zuřivostí zápolí s Florenťany o korouhev.
Leonardovy kresby ukazují, že se malíř na malbu důkladně připravoval – studoval výraz tváře zkřivené divokým vztekem, snažil se představit si, jak zběsilý válečník křičí a nelítostně útočí na svého protivníka.
Michelangelo Buonarroti
Spolu s Leonardem pracoval ve florentské radnici ještě druhý velikán italské renesance, Michelangelo Buonarroti (1475–1564). Jeho obraz měl představovat další událost z dějin Florencie, bitvu u Casciny. Tehdy byli florentští bojovníci v létě 1364 náhle vyrušeni při koupeli v řece Arno, protože se znenadání objevily nepřátelské oddíly z Pisy. Námětem obrazu se tedy stalo překvapení a zároveň bdělost a připravenost k boji, jež se zrcadlí ve tvářích bojovníků. Ani Michelangelo svůj obraz nedokončil. Tak jsme přišli o výjimečnou událost v dějinách evropského umění – v jednom prostoru by se bývaly setkaly obrazy dvou nejslavnějších malířů všech dob.
Emoce a škola
Renesanční umělci jako Leonardo nebo Michelangelo studovali především okolní svět a zejména lidské tělo zkoumali pečlivě a do detailu. Výborně ovládali anatomii, kreslili podle živých modelů a také antických soch. Tento způsob práce převzaly v období baroka umělecké akademie. Tam se studenti učili, jak navrhovat chrámy a paláce, jak modelovat sochy nebo jak namalovat příběh, který zapůsobí na diváka. A jak už víme, k tomu bylo zapotřebí naučit se zachytit emoce v lidské tváři a v pohybu těla. Tuto dovednost budoucí umělci cvičili především kreslením, tak, jak to znali od renesance. Podívej se, jak to vypadalo při hodině kreslení na akademii. Najdeš na obraze nějakou ženu?
Správně, žádná na obraze není. Tehdy ještě ženy neměly přístup k uměleckému vzdělání tak, jak je tomu dnes.
Aby toto namáhavé cvičení bylo pro studenty trochu lehčí, vznikaly kresby a grafické listy, které zachycovaly ve tváři člověka různé emoce jako radost, úsměv, strach, hněv, zuřivost či smutek. Tyto vzorové kresby nebo grafiky se daly snadno kopírovat a poté používat při tvorbě vlastních obrazů.
Který z umělců došel ve studiu emocí nejdále? Byl to nejspíš Franz Xaver Messerschmidt (1736–1783). Tento rakouský umělec vytvořil na konci 18. století rozsáhlý soubor soch (bylo jich kolem 60), který dostal pojmenování „charakterové hlavy“. Dodnes není úplně jasné, jaký měly účel. Umělec na nich však zcela jistě testoval, jak a do jaké míry je možné vyjádřit nejrůznější emoce.
Tip: Měnící se tvář
Jak by to asi vypadlo, kdyby Messerschmidtovy hlavy ožily? Podívej se na video:
Emoce a fotografie
S objevem fotografie v 19. století se zkoumání výrazů ve tváři stalo mnohem jednodušší. Významný vědec, anatom a biolog Jan Evangelista Purkyně (1787–1869) se nechal vyfotografovat, jak předvádí různé výrazy ve tváři. Dokážeš přiřadit k fotografiím emoce, které chtěl vyjádřit?