3. Jak se trestalo v první Československé republice

Dědictví monarchie

Když po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 vznikla nová Československá republika, stát převzal většinu rakouských a uherských předpisů. To znamenalo, že všechny staré zákony zůstaly do svého nahrazení. Problém byl v tom, že část z nich nebyla vhodná pro novou republiku. Některé byly specifické pro éru monarchie a do nových podmínek se zkrátka nehodily. Tehdejší vrcholné soudy měly za úkol řešit, které zákony se mohou používat úřady a běžnými lidmi i po zániku mocnářství. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi se navíc používaly jiné zákony, které pocházely z Uher, kam obě oblasti před rokem 1918 patřily.

Pokud má stát fungovat, potřebuje jednotný právní řád. V Československu ale v části země platil rakouský trestní zákon z roku 1852 (Čechy, Morava a Slezsko), ve zbytku pak uherský trestní zákon z roku 1878 (Slovensko, Podkarpatská Rus). Uherský trestní kodex byl modernější a obecně ohleduplnější k pachatelům, ale v některých trestech byl naopak přísnější. Některé části obou trestních zákonů byly zrušeny, neboť se vylučovaly s existencí republiky (například část o urážce panovníka). Sama společnost se vyvíjela, a proto některé nově vznikající poměry musely být řešeny novými zákony.

Nové zákony

Problém existence dvou trestních zákonů v jedné zemi a mezery v nich měla řešit řada nových předpisů, které byly v meziválečném období přijaty. Hlavním cílem všech snah mělo být sjednocení (unifikace) trestního práva v celém Československu.

Ještě v roce 1919 byl vydán zákon o trestání válečné lichvy, upravený později ještě v roce 1924. Peněžnictví bylo zachváceno padělatelstvím (zejména papírových platidel), což si vynutilo zvýšený trestní postih. Podstatný pokrok v dosavadním trestním právu znamenalo i zavedení podmíněného odsouzení a podmíněného propuštění podle zákona č. 562/1919 Sb.

Z dalších významnějších trestních zákonů vydaných po vzniku republiky je třeba upozornit na zákon č. 309/1921 Sb., proti útisku a na ochranu svobody ve shromážděních. Podle tohoto zákona se měly trestat osoby, které zlým nakládáním způsobily druhému újmu na těle, svobodě, cti, majetku nebo výdělku. Podle zákona se měli trestat také rušitelé zákonně svolaných shromáždění, zejména pokud neuposlechli nařízení osob povolaných k vedení shromáždění anebo k zachování pořádku. V roce 1922 byl vydán zákon č. 86/1922 Sb., na omezení podávání alkoholických nápojů mládeži, a následně zákon č. 241/1922 Sb., o potlačování pohlavních nemocí, jehož součástí byla i snaha o odstranění prostituce.

V první republice byl důležitý zákon na ochranu republiky, který se vydal po atentátu na ministra financí Aloise Rašína v roce 1923 (č. 50/1923 Sb.). Tento zákon měl za úkol chránit stát před různými nebezpečími – zejména před lidmi, kteří chtěli poškodit nebo ohrozit republiku. Velkým problémem té doby byly sociální problémy a národnostní napětí. Vláda vytvořila tento zákon, aby nahradila staré zákony, které už neodpovídaly novým potřebám a demokratické podobě státu. Osnova zákona měla zajistit účinnou ochranu státního zřízení, aniž by omezila spravedlivý politický boj. V praxi ale někdy docházelo k přehnanému výkladu některých jeho ustanovení.

Zákon na ochranu republiky řešil tři druhy trestných činů: úklady proti republice, poškozování republiky a útoky na ústavní činitele. Cílem bylo chránit samostatnost, jednotnost a demokraticko-republikánskou formu státu. Zákon stanovil tvrdé tresty, jako byl těžký žalář nebo doživotní vězení, pro ty, kdo by mohli ohrozit prezidenta, vládu nebo další důležité instituce. Tresty mohly být i peněžité nebo bylo možné zabavit majetek. Další části zákona se týkaly poškozování republiky a útoků na veřejné činitele. Trestné bylo i vyzrazení státních tajemství, vojenská zrada, útoky na úředníky a urážky prezidenta. Zákon také zakazoval činy, které by mohly ohrozit mír v republice a její vojenskou bezpečnost, jakož i nedovolené ozbrojování, schvalování trestných činů a šíření lživých zpráv. Tresty byly vysoké a zákon upravil způsob ukládání trestů. V mnoha případech neumožňoval podmínečné odsouzení, a mohl dokonce zastavit tisk.

Jednou z velkých změn bylo odstranění porotních soudů, které rozhodovaly podle starších pravidel. Celkově byl tento zákon reakcí na složitou dobu a snažil se zajistit ochranu státu před vnitřními a vnějšími hrozbami.

Zákon na ochranu republiky byl pak v roce 1933 novelizován za účelem zvýšení ochrany Národního shromáždění a jeho orgánů. Současně byl přijat i zákon č. 125/1933 Sb., kterým se měnil zákon o mimořádných opatřeních (č. 300/1920 Sb.). Dosavadní úprava byla zpřísněna zejména tím, že mimořádná opatření bylo možné zavádět nejen za války, ale také již v době událostí, které by ohrožovaly stát a jeho zřízení.

Téměř současně se zákonem na ochranu republiky byl vydán zákon č. 124/1924 Sb., jenž odňal rozhodování o urážkách na cti spáchaných obsahem tiskopisu porotním soudům. Tento zákon podstatně omezil možnost svobodné kritiky a vysloužil si přezdívku „náhubkový zákon“. Ve stejném roce byl přijat zákon č. 178/1924 Sb., o úplatkářství a proti porušování úředního tajemství, reagující na rozbujelou korupci.

V dalším období je možné upozornit na zákon č. 154/1923 Sb., jehož cílem bylo postavit vojenské kázeňské právo na zákonný podklad. Na konci dvacátých let to byly zákony č. 117/1927 Sb., o toulavých cikánech, č. 111/1928 Sb., o zahlazení odsouzení, č. 102/1929 Sb., o zřízení nucených pracovních kolonií na ochranu před sociálními živly, č. 4/1931 Sb., který poskytoval zvláštní ochranu osobám oprávněným požadovat výživu, výchovu nebo zaopatření, č. 123/1931 Sb., o státním vězení, č. 108/1933 Sb., o ochraně cti, jakož i zákon č. 91/1934 Sb., o způsobu ukládání trestu smrti a doživotních trestů. Tyto zákony se snažily reagovat na konkrétní společenské výzvy a problémy tehdejší doby.

Ve třicátých letech přibyl zákon č. 108/1933 Sb., o ochraně cti, který byl, i navzdory svému názvu, zákonem trestněprávním. Chránil čest fyzických a právnických osob, politických organizací a branné moci, periodik a zemřelých osob. Zákon kvalifikoval čtyři druhy deliktů (urážka, pomluva, nactiutrhání a výčitka z trestního stíhání či trestu). V případě, že došlo k urážce soukromé osoby, byl takový skutek deliktem, jehož trestní stíhání bylo možné zahájit pouze na základě tzv. soukromé žaloby, přičemž trestnímu řízení muselo předcházet zvláštní dohodovací řízení. Urážka byla kvalifikována jako přestupek, pokud však byla spáchána tiskem, byla považována za přečin.

Zákon č. 91/1934 Sb., o způsobu ukládání trestu smrti, umožňoval za polehčujících okolností nahradit trest smrti patnáctiletým až třicetiletým žalářem, podle zákona na ochranu republiky doživotím. K propuštění z výkonu doživotního trestu však podle tohoto zákona mohlo dojít pouze v případě, že si odsouzený skutečně odpykal alespoň 20 let.

Trestní proces

Zatímco trestní zákon rozebírá trestné činy a tresty za ně (hmotné právo), postup při jejich řešení a trestání upravuje trestní řád (procesní právo). Československo mělo dva trestní řády: rakouský z roku 1873 pro západní část a uherský z roku 1896 pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Rozdílné trestní řády způsobovaly celou řadu problémů, avšak ani v této oblasti se nepodařilo v meziválečném období docílit unifikace.

K nějakým změnám ale přece jen došlo. Rakouský trestní řád prošel několika změnami, včetně změn v části týkající se odvolání a honorářů pro tlumočníky. V roce 1923 byl zřízen Státní soud, který se zabýval trestními činy proti republice. Na konci roku 1923 byl přijat zákon o nákladech právního zástupce a také několik dalších zákonů, které měnily a doplňovaly platné trestní řády. Jedním z těchto zákonů byl i zákon o trestním soudnictví nad mládeží a zákon o ochraně cti, které již byly zmíněny (obsahovaly úpravu hmotného i procesního trestního práva).

Neúspěšná unifikace

Meziváleční odborníci československého trestního práva usilovali o reformu trestního práva a především o jeho sjednocení v celé zemi. Chtěli nahradit staré zákony z Rakouska-Uherska. V roce 1924 se konala schůze Československé společnosti pro právo trestní, která se zabývala touto reformou. Předsedou této společnosti byl dr. August Miřička. Bylo zřejmé, že reforma je potřebná, navíc k přijetí nových trestních předpisů přistoupila řada zemí. Také Československo usilovalo o zpřesnění definic některých činů a zajištění spravedlivého trestání.

První pokus o vytvoření nového trestního zákona byl učiněn již v květnu 1921. Na jeho sepsání se podílela celá tehdejší špička znalců trestního práva v čele s profesory Augustem Miřičkou, Jaroslavem Kallabem, Josefem Prušákem a Albertem Milotou (proto profesorská osnova). Základem návrhu se stalo rozdělení deliktů na zločiny a přečiny podle kritéria tzv. nízké pohnutky činu. Za zločiny byl navrhován především trest žaláře a za přečiny trest vězení. Žalář měl v sobě obsahovat „dehonestující“ důsledek spojený většinou i se ztrátou občanských práv. Po projednání obecné části bylo ihned přikročeno k přípravě zvláštní části trestního zákona, která byla ukončena v červnu 1924. V roce 1926 zveřejnilo ministerstvo návrh trestního zákoníku.

V roce 1929 byla představena osnova trestního řádu, která se zaměřovala na trestní řízení. Tvůrci se inspirovali rakouským trestním řádem z roku 1873 a snažili se trestní řízení zjednodušit.

Další etapa snah o rekodifikaci trestního práva proběhla až ve 2. polovině 30. let. Na předchozí návrhy však nebylo navázáno. Nové snahy vyústily v publikování tzv. ministerské osnovy, která odrážela celkové úsilí o reformu trestního práva v Československu, avšak kvůli rozporům mezi politickými stranami nebyla v parlamentu přijata. Osnova nekopírovala ani jeden z trestních zákonů platných v Československu, ale zakotvovala nový přístup k problematice přepracováváním trestního práva. Osnova zachovávala zásadu, že není zločin bez zákona, jakož i triádu trestních deliktů (přestupek, přečin, zločin), přičemž část přestupků byla zahrnuta do Osnovy a část byla ponechána na úpravu administrativním (správním) právem. Osnova měla být předložena parlamentu až po unifikaci občanského práva, což se však kvůli neúspěchu unifikace občanského práva neuskutečnilo. Přestože práce na přípravě nového (unifikovaného) trestního zákona začaly již v roce 1920, nikdy nebyly dokončeny. Ke změnám trestního práva nakonec došlo až v roce 1950, kdy bylo dosaženo i unifikace.

---

Z prvorepublikových soudních síní

V následující části se dočteš, jaké trestní případy otřásly prvorepublikovou společností.

1. Střílet na ministry je trestné​

Ministr financí Alois Rašín si svou politikou vytvořil velkou řadu nepřátel. Na začátku ledna 1923 byl Rašín postřelen. Navzdory těžkým zraněním, která zahrnovala průstřel důležitých orgánů a poškození míchy, přežíval v nemocnici ještě několik týdnů a zemřel nakonec až 18. února 1923 na otravu krve. Atentátník Josef Šoupal patřil ke komunistům a trestu smrti unikl jen pro svůj nízký věk. Atentát byl důvodem k přijetí zákona na ochranu republiky.

2. Židenický puč

 

V neděli 22. ledna 1933 ráno na Špilberku odstartoval poplach čtyřmi dělovými výstřely, které znamenaly poplach pro brněnskou posádku. To bylo reakcí na židenický puč, jenž se odehrál krátce předtím ve Svatoplukových kasárnách. Skupina mužů, převážně dělníků, se vydala z Vícemilic s falešným úkolem chránit fašistickou schůzi v Brně. Nakonec je nadporučík Ladislav Kobsinek informoval, že mají přepadnout kasárnu 43. pěšího pluku v Židenicích a vyvolat fašistický převrat. Přepadení začalo půl hodiny po půlnoci, vyzbrojení útočníci pronikli do kasáren, obsadili strážnici a skladiště zbraní. Přestřelka s vojáky skončila smrtí jednoho útočníka a zraněním několika dalších na obou stranách. Přestože byl puč potlačen, následovala mimořádná bezpečnostní opatření, domovní prohlídky a zatýkání. V červnu 1933 byl vynesen rozsudek, jehož čtení trvalo hodinu a v němž byla část strůjců puče osvobozena. Nejvyšší soud poté tresty zpřísnil.

3. Za mord trest smrti

Ve své době mediálně řešenou kauzou byl případ Svatoslava Štěpánka. Případ tohoto psychicky narušeného sériového vraha se téměř ztratil v pohnutých letech před druhou světovou válkou, ač šlo o novinářskou senzaci. Štěpánek, syn z dobré rodiny, vykazoval sadistické sklony a týral zvířata a děti, avšak jeho rodiče doporučení k ústavní léčbě nevyslechli. V srpnu 1928 Štěpánek zavraždil pětiletého chlapce, který docházel do jeho dílny a přihlížel práci, v dubnu 1936 zastřelil mlékařku a v květnu téhož roku zastřelil a bodl do srdce svou vlastní sestřenici. V lednu 1936 ještě zranil dvě ženy. Za tři prokázané vraždy a dva pokusy o vraždu byl v roce 1937 odsouzen k trestu smrti. Oběšen byl v listopadu 1938.

Veřejné pozdvižení vyvolal i následující případ. V září 1923 byl zavražděn kapitán Karel Hanika. Jeho vrahem byl Jan Veselý. V rámci vyšetřování bylo zjištěno, že jej k vraždě přesvědčila jeho sestřenice (a manželka zavražděného) Hilda Haniková a její matka Františka Charvátová. Obě ženy žily nečestným životem a Karel Hanika se bránil rozvodu. Proto využily zájmu a přízně prostoduchého Jana Veselého, který původně oznámil, že po vraždě spáchá sebevraždu. To neudělal a uprchl na Slovensko, kde byl nalezen. Před soudem nejprve vzal všechnu vinu na sebe a hovořil o týrání své sestřenice kapitánem Hanikou. Jakmile z dokazování pochopil, že se sestřenice těšila přízni řady mužů, změnil výpověď a svou sestřenici a tetu usvědčil. Hilda Haniková byla v březnu 1924 odsouzena k trestu smrti, ale trest jí byl nakonec snížen na patnáct let. Haniková ve věznici nejprve porodila dceru a po dvou letech věznění podlehla tuberkulóze. Veselý byl odsouzen na šest let a Charvátová na dvacet let. Případ Hanikové se těšil velkému zájmu médií a veřejnosti, na rozsudek soudu čekal před budovou soudu tisícihlavý dav.

Jak to bylo s trestním právem v meziválečném Československu?

Pod písmena nahoře napiš číslo políčka, které by mu mohlo odpovídat. Pokud si nevíš rady, zaměř se na písmena, která se mohou ve slovech nejčastěji opakovat (např. samohlásky). Není nutné do zakódované zprávy doplnit všechna písmena abecedy.