4. Nacistické trestní právo a trestní soudnictví

Co to byl Protektorát Čechy a Morava?

Protektorát Čechy a Morava byl státní útvar existující na území Čech a Moravy v období od března 1939 do května 1945. Vznikl po německé okupaci českých zemí a rozpadu Československa. Protektorát byl formálně autonomní, ale ve skutečnosti stál pod přímou kontrolou nacistického Německa, představoval tedy jakousi kolonii Třetí říše.

V protektorátu byly omezeny politické a občanské svobody, panovala přísná cenzura a byla nastolena nacistická správa. Protektorát byl využíván pro hospodářské účely Třetí říše a jeho obyvatelé byli vystaveni nacistickému teroru, včetně perzekuce židů a odbojářů.

Co se změnilo v právu po vyhlášení Protektorátu?

V období Protektorátu platilo na jeho území dvojí právo (české a německé). Jeho aplikace obvykle závisela na státní příslušnosti dané osoby. Zpravidla to tedy fungovalo tak, že se Češi řídili právem českým a Němci právem německým (říšským). Existovaly ale i případy, kdy se na Čechy vztahovaly právní předpisy říšského práva, což bylo časté právě v trestněprávní oblasti. Pokud se aplikovalo říšské právo, projednání daného případu příslušelo nově zřízeným německým soudům.

Jelikož parlament za Protektorátu neexistoval, vydávala právní předpisy protektorátní vláda (případně protektorátní ministerstva), dále měl normotvornou pravomoc říšský protektor. Právní předpisy s působností na celém území Říše (vč. okupovaných území) vydával Vůdce, říšská vláda a říšská ministerstva.

Jaká byla specifika protektorátního trestního práva?

Trestní právo platné na území Protektorátu bylo značně komplikované a nepřehledné. Důvodů pro to bylo několik. První spočíval v tom, že normy trestního práva nebyly kodifikované v jednom právním předpisu (trestním zákoníku), nýbrž existovaly desítky zákonů, které ukládaly trestněprávní sankce za nejrůznější provinění a jejichž počet neustále narůstal. Druhým důvodem byla existence systémů českého a německého práva stojící vedle sebe. Postupem doby docházelo také ke zpřísňování trestněprávních předpisů.

Kdy se použilo německé trestní právo i na Čechy?

Ve dvou nařízeních z dubna 1939 bylo stanoveno, které trestné činy se budou stíhat podle německého trestního práva a které podle práva českého. Na české obyvatelstvo se německé trestní právo aplikovalo např. v případě těchto trestných činů:

• Velezrada,
• útoky proti Vůdci,
• nepřátelská jednání proti spřáteleným státům,
• vyzývání k neuposlechnutí zákonů,
• vyzývání vojáků k neposlušnosti,
• urážka Říše nebo nacistické strany,
• neúcta k výsostným znakům Říše,
• poškození vojenských zařízení,
• porušení tajemství, pokud by byly ohroženy důležité veřejné zájmy Říše.

Německé soudy v Protektorátu rozhodovaly rovněž o činech českého obyvatelstva narušujících válečné hospodářství. Jednalo se např. o zadržování či shromažďování surovin nebo výrobků důležitých pro potřeby obyvatelstva (prodej obilí na černém trhu), nedovolené zabíjačky dobytka, výměnný a podloudný obchod, padělání potravinových lístků či přijímání úplatků. Vedle toho byli Češi často stíháni i za poslech zahraničního rozhlasu (Londýn) či nedovolené držení zbraní. Německé zvláštní soudy ukládaly za tato provinění mnohdy i tresty smrti.

Na čem bylo založeno nacistické trestní právo?

Nacisté popřeli velké množství trestněprávních zásad, které se vytvářely několik předchozích staletí. Jako příklad může sloužit negace snad nejdůležitější zásady trestního práva „žádný zločin bez zákona“ a „žádný trest bez zákona“ a obecné zásady o zákazu zpětné účinnosti zákona (retroaktivity). Uložený trest byl často v příkrém rozporu s vinou či způsobenou škodou.

Jak vypadalo nacistické soudnictví v Protektorátu?

Po 15. březnu 1939 byla v Čechách a na Moravě vytvořena následující soustava německých soudů:

• Německé úřední soudy (Amtsgerichte), které tvořily nejnižší článek německé soudní soustavy.
• Německé zemské soudy (Landgerichte) v Praze a v Brně tvořily druhou instanci. U zemských soudů fungovaly soudy zvláštní, nazývané někdy také jako mimořádné (Sondergerichte).
• Německý vrchní zemský soud v Praze (Oberlandesgericht).
• Trestní pravomoc v protektorátu vykonával i Lidový soudní dvůr v Berlíně (Volksgerichtshof).
• V období prvního a druhého stanného práva (1941–1942) zasedaly i stanné soudy (Standgerichte).

Jak probíhalo řízení před nacistickými zvláštními soudy?

České obyvatelstvo bylo souzeno zvláštními soudy především za činy ohrožující válečné hospodářství či poslech zahraničního rozhlasu. Řízení však bylo velmi specifické a nemělo nic společného se spravedlivým „fair“ procesem.

Celková délka soudního řízení trvala pouhé desítky minut či maximálně několik hodin. Předkládání důkazů ze strany obžalovaného bylo omezené, stejně jako v některých případech možnost obhajoby. Proti rozsudku zvláštního soudu nebylo možno podat řádný opravný prostředek (odvolání).

Ačkoli nacistické trestní soudy značně přispěly k potlačení jakýchkoli náznaků odporu proti okupační moci, nebyly soudy hlavní složkou teroristického nacistického aparátu – tím bylo gestapo, tedy tajná státní policie.

Soudní rozsudek jako prostředek k odstrašení

Aby byli Češi zastrašeni a odrazeni od možných odbojových snah, byly často veřejně vyvěšovány plakáty se jmény osob popravených německými soudy, případně byla tato jména vyhlášena v rozhlase. Vyhlášky se tiskly v obvyklém nákladu 400–500 kusů. Když bylo v červnu 1943 ve Vídni popraveno 21 osob z obcí u Uherského Hradiště, které pomáhaly parašutistům, bylo výjimečně vytištěno dvacet tisíc vyhlášek, které byly rozeslány do všech obcí na Moravě.

Co se dělo po vynesení rozsudku smrti?

Jediná možnost, jak zvrátit rozsudek zvláštního soudu, bylo požádat o milost Adolfa Hitlera. Ten však milosti českému obyvatelstvu prakticky neuděloval. V prvních letech byly popravy vykonávány ve Vídni a Drážďanech, což bylo neekonomické a organizačně náročné, proto bylo v roce 1943 zřízeno popraviště ve věznici Praze-Pankráci.

Před popravou byli odsouzení k trestu smrti odvedeni do tzv. přípravných cel, které se nacházely v bezprostřední blízkosti místnosti s gilotinou. V té mohl odsouzenec napsat svým příbuzným dopis na rozloučenou, ženám zde byly odstřiženy vlasy, aby neztupily gilotinu. Popravě byl přítomen státní zástupce, zapisovatel, velitel věznice a lékař.

Těla popravených se spalovala v krematoriích a jejich popel byl zahrabán. Náklady spojené s popravou i s pobytem ve vazbě byly přesně vyčísleny a následně vymáhány na pozůstalých.
​

Z nacistických soudních síní

Na dvou příkladech si ukážeme, jak fungovalo nacistické soudnictví v Protektorátu.

1. Popravený premiér

Příkladem porušení základních principů moderního trestního řízení je případ soudního procesu generála Aloise Eliáše, předsedy vlády, který byl v roce 1941 souzen nacisty u Lidového soudního dvora. Než se však pustíme do podrobností samotného soudního procesu, je třeba se seznámit s osobou generála Eliáše.

Alois Eliáš se narodil 28. září 1890 v Praze a vyrostl ve skromných poměrech. Po úspěšném složení maturitní zkoušky na reálném gymnáziu vystudoval zeměměřictví a následně odešel do východní části rakousko-uherské monarchie, kde se podílel na výstavbě železnic. Krátce před první světovou válkou byl povolán k vojenské službě a v armádě působil následujících 25 let.

Po vzniku republiky se stal významným představitelem československé armády a v roce 1936 byl povýšen do hodnosti divizního generála. Svou politickou kariéru zahájil v období druhé republiky (1938), kdy působil nejprve jako náměstek ministra obrany a poté jako ministr dopravy. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se stal předsedou nové protektorátní vlády, kterou vedl téměř 2,5 roku.

Eliáš byl osobou s dvojí tváří. Na jedné straně se choval loajálně, na druhé straně však podporoval domácí odboj a udržoval kontakt s Edvardem Benešem v Londýně.

Generál Eliáš spolupracoval také s pražským primátorem Otakarem Klapkou, který byl v červenci 1940 zatčen gestapem. Klapka vypovídal o Eliášově ilegální činnosti. Na jaře 1941 začaly nacistické špičky diskutovat o Eliášově osudu. Nacisté se obávali důsledků možné likvidace Eliáše, protože klid v Protektorátu byl důležitý pro úspěšné vedení války. Gestapo sledovalo Eliáše a shromažďovalo důkazy o jeho činnosti proti nacistickému Německu.

Situace v protektorátu se vyhrotila v létě 1941 – docházelo k sabotážím a protiněmeckým akcím. Eliáš pozval na audienci aktivistické kolaborantské novináře, aby situaci uklidnil. Při té příležitosti jim podal otrávené chlebíčky, po kterých jeden z novinářů zemřel a další měli žaludeční potíže.

Příchod Reinharda Heydricha do Prahy byl pro Eliáše osudový. V září 1941 byl zatčen gestapem a obviněn z velezrady, která měla spočívat v přípravě odtržení českých zemí od Říše. Heydrich požadoval, aby byl Eliáš souzen před stanným soudem, ale nakonec bylo rozhodnuto o konání procesu před Lidovým soudním dvorem. Proces se nekonal v Berlíně, kde bylo jeho sídlo, ale předseda Lidového soudního dvora přicestoval za tímto účelem osobně do Prahy. Proces začal 1. října 1941 a trval pouhých několik hodin. Eliáš byl odsouzen k trestu smrti, ztrátě občanských práv a zabavení majetku.

Prezident Emil Hácha po procesu požádal Hitlera o milost pro Eliáše. Hitler nařídil odklad výkonu trestu smrti. Po atentátu na Heydricha rozhodl Heinrich Himmler o Eliášově popravě, která byla provedena 19. června 1942 v Praze-Kobylisích.

2. Ani profesor práva neměl šanci proti perverzi nacistické soudní mašinerie

Jednou z obětí nacistických stanných soudů se stal i profesor brněnské právnické fakulty Jan Vážný. Než se budeme věnovat samotnému procesu, pojďme si krátce představit život této osobnosti.

Jan Vážný se narodil 1. ledna 1891 v Praze. Po absolvování pražské právnické fakulty nastoupil na místo soudního čekatele a od roku 1919 se na krátkou dobu stal soudcem v Praze. Ve dvacátých letech se habilitoval a následně se stal mimořádným profesorem římského práva na nově založené Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V roce 1927 přešel na brněnskou právnickou fakultu, kde byl jmenován jejím řádným profesorem. Ve třicátých letech vykonával rovněž funkci děkana fakulty. Pedagogicky a vědecky se věnoval římskému právu.

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava a uzavření českých vysokých škol se stal členem odbojové skupiny ÚVOD.

Dne 23. prosince 1941, tedy v období tzv. první heydrichiády, byl zatčen s celou skupinou brněnských vysokoškolských profesorů. Na brněnském gestapu byl podroben řadě drastických výslechů. Již 10. ledna 1942 proběhlo řízení před stanným soudem, které se konalo v budově zrušené právnické fakulty na ulici Veveří, kde brněnské gestapo sídlilo již od prosince 1940. Řízení před stanným soudem se však vymykalo všem zásadám moderního trestního procesu, neboť bylo k tíži obžalovaného maximálně zjednodušeno a zrychleno. Obžalovaným nebylo umožněno předkládat důkazy na svou obhajobu, nebyl jim přidělen obhájce a proti rozsudku stanného soudu nebyl přípustný žádný opravný prostředek. Sám rozsudek měl formu nacyklostylovaného formuláře, do kterého se doplnilo jen jméno odsouzeného a druh trestu.

Členové senátu stanných soudů nebyli vůbec soudci z povolání a nemuseli mít ani právnické vzdělání. Jednalo se tak o vyšší úředníky gestapa. Senát brněnského stanného soudu zasedal v bývalé posluchárně č. 1, která se nacházela ve zvýšeném přízemí budovy. Stanné soudy mohly vynášet jen tři druhy rozsudků: trest smrti, předání gestapu či osvobození. Předání gestapu představovalo odeslání odsouzeného do koncentračního tábora v Mauthausenu u Lince.

Vážný byl odsouzen k předání gestapu a propadnutí majetku za zločiny rušící nebo ohrožující veřejný pořádek a bezpečnost, jakož i za přípravu velezrady.

Následně byl převezen do Mauthausenu, jednoho z nejhorších koncentračních táborů Třetí říše, kde již 18. dubna 1942 zemřel. Smrtí prof. Vážného však případ pro brněnské gestapo neskončil, neboť to se v následujícím roce pokusilo zabrat majetek, k jehož propadnutí byl Vážný v rozsudku stanného soudu odsouzen.