5. Potrestání nacistických zločinců, zrádců a kolaborantů

Co to byly retribuce?

Po skončení nacistické okupace musel znovuobnovený československý stát potrestat jak válečné zločince, tak i domácí kolaboranty, kteří se v období trvání Protektorátu Čechy a Morava provinili proti českému národu. Pro tzv. národní očistu se vžilo označení „retribuce“, pocházející z latinského re- + tribuere, což znamená „oplatit“, „náprava“ či „odčinění“. Potrestání nacistických zločinců, zrádců a domácích českých pomahačů se uskutečnilo na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše z června 1945.

Podle čeho retribuce probíhaly?

• Dekret prezidenta republiky z 19. června 1945 č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční dekret),
• dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., o Národním soudu,
• dekret prezidenta republiky č. 137/1945 Sb., o zajišťovací vazbě státně nespolehlivých osob,
• dekret č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret).

Co bylo účelem retribucí?

Účel retribučního zákonodárství obsahovala preambule velkého retribučního dekretu:

„O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Poro­bení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl česko­slovenský lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomá­hali anebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili přitom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojiti zaslou­ženého trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene.“

Co stíhal velký retribuční dekret?

• Zločiny proti státu,
• zločiny proti osobám,
• zločiny proti majetku,
• udavačství.

Vedle trestu smrti a trestu odnětí svobody bylo možno uložit odnětí občanské cti, propadnutí majetku či zařazení odsouzeného do zvláštního nuceného pracovního tábora. Zločiny trestné podle tohoto dekretu a výkon trestu nepodléhaly promlčení.

Pro stíhání trestných činů dle velkého retribučního dekretu byly zřízeny mimořádné lidové soudy, které vykonávaly svou pravomoc v pětičlenných senátech, složených z předsedy (soudce z povolání) a ze čtyř soudců z lidu (bez právnického vzdělání).

V řízení před mimořádnými lidovými soudy se prosadil požadavek rychlosti řízení. Celé řízení proti obžalovanému se mělo konat bez přerušení a nesmělo překročit délku třech dní.

Řízení před mimořádným lidovým soudem bylo ústní a veřejné. Obžalovaný si mohl zvolit obhájce sám nebo požádat soud, aby mu ho ustanovil. Hlavní přelíčení před mimořádným lidovým soudem začínalo po svém zahájení projevem veřejného žalobce, který před soudem uvedl skutky, které byly obžalovanému kladeny za vinu. Výslech obžalovaného a provádění důkazů se řídily podle obecných předpisů trestního řízení. Řízení se mělo omezit pouze na projednání těch činů, pro které byl obviněný obžalován před mimořádným soudem.

Proti rozsudku mimořádných lidových soudů nebylo možno podat opravný prostředek (odvolání) a případné žádosti o milost nebyl přiznán odkladný účinek. Trest smrti se vykonával zpravidla do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou prosbu odsouzeného mohla být tato lhůta prodloužena o další hodinu. Mimořádný lidový soud mohl také rozhodnout, že trest smrti se vykoná veřejně, avšak po odmítavých reakcích veřejnosti se od tohoto způsobu výkonu trestu ustoupilo.

Koho soudil Národní soud?

Dopustili-li se činů trestných podle velkého retribučního dekretu státní prezident, členové protektorátních vlád či významní novináři, byli souzeni před Národním soudem. Národní soud rozhodoval v sedmičlenných senátech a předsedové senátů museli být soudci z povolání, které jmenoval prezident republiky na návrh vlády. Přísedící senátů jmenovala vláda. Mělo se jednat o osvědčené vlastence a o osoby činné v zahraničním nebo domácím odboji nebo osoby, které byly obětí nacistické persekuce.

Co stíhal malý retribuční dekret?

Malý retribuční dekret stí­hal nepřístojné chování urážející národní cítění českého nebo slovenského lidu, jež vzbudilo veřejné pohoršení v době druhé světové války. Jednalo se tak o např. o ucházení se o německou nebo maďarskou státní příslušnost, podporu nacismu, fašismu nebo antisemitismu, politickou či odbornou spolupráci s Němci. Malý retribuční dekret se tak např. dotýkal některých herců či umělců, kteří byli činní v období Protektorátu.

O trestu uloženém dle malého retribučního dekretu nerozhodovaly soudy, nýbrž trestní nalézací komise zřízené u okresních národních výborů. Ty mohly uložit vězení do jednoho roku nebo pokutu do 1 milionu korun, případně také veřejné pokárání.

Trestní nález musel být vydán písemně, být řádně odůvodněn a opatřen poučením o opravném prostředku. O odvolání proti němu rozhodoval zemský národní výbor. Trest mohl být vykonán až poté, co trestní nález nabyl právní moci. Trest veřejného pokárání se prováděl tím způsobem, že se výrok veřejně vyvěsil nebo veřejně vyhlásil v obci, v níž potrestaný bydlel, nebo i v obci, v níž byl čin spáchán.

Do kdy retribuční procesy probíhaly a jaký byl jejich výsledek?

Mimořádné lidové soudy ukončily svoji činnost v květnu 1947. Neuzavřené případy byly předány k rozhodnutí řádným trestním soudům. Retribuční soudnictví však nenaplnilo cíle, které se od něj očekávaly. Na jedné straně byla celá řada obžalovaných osvobozena a na straně druhé byly některým osobám uloženy nepřiměřeně vysoké tresty. Jelikož komunisté nebyli spokojeni s potrestáním jejich třídních nepřátel, byly retribuční soudy jako nástroje politické moci obnoveny v březnu 1948 a fungovaly až do konce roku 1948.

V rámci retribučních procesů bylo k trestu smrti odsouzeno přes 700 osob, více než 800 osobám bylo uloženo doživotí a přes 20 tisíc jich bylo uvězněno.

Retribuční soudy nerozhodovaly jednotně, v jejich postupu by se dala nalézt celá řada nesrovnalostí a je zde možno spatřovat mnohdy také výrazný politický vliv na jejich rozhodování. Činnost retribučních soudů je dnes rozporuplně hodnocena a stále častěji se objevují názory označující retribuce za politickou justici a prostředek k odstraňování či skandalizaci politických protivníků.

---

Z poválečných soudních síní

Na dvou příkladech si ukážeme, jak fungovalo retribuční soudnictví v praxi.

1. Kat českého národa před soudem

Karl Hermann Frank se narodil 24. ledna 1898 v Karlových Varech. Po úspěšném složení maturitní zkoušky studoval od roku 1917 na německé pražské právnické fakultě, kterou však nedokončil. Jako většina českých Němců nesouhlasil se vznikem Československa a právě v této době začíná jeho politický boj o připojení pohraničních území českých zemí obydlených Němci k Německu či k Rakousku.

Ve dvacátých letech pracoval v Lipsku, kde se vyučil knihkupcem. Po návratu do Československa si otevřel vlastní knihkupectví v Lokti u Karlových Varů, ve kterém se specializoval na prodej a vydávání nacistické literatury.

Postupem doby se stal vedle Konrada Henleina druhým mužem Sudetoněmecké strany a jednou z jejích klíčových opor. Za tuto stranu byl také zvolen poslancem Národního shromáždění a předsedal jejímu poslaneckému klubu.

V období tzv. sudetské krize v roce 1938 se otevřeně postavil proti československému státu a vydal všem formacím Sudetoněmecké strany příkaz, aby se postavily na odpor proti Československu a aby bojeschopní muži odešli na německé území. Vláda Sudetoněmeckou stranu následně rozpustila a na Franka vydala zatykač – ten však již v mezidobí stačil uprchnout do Německa.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava měl Frank ambice stát se říšským protektorem, byla mu však svěřena jen funkce státního tajemníka. Po atentátu na R. Heydricha se účastnil odvetných akcí proti českému obyvatelstvu. Frankův čas však nastal v roce 1943, kdy se stal německým státním ministrem v Čechách a na Moravě a byla mu udělena hodnost SS-Obergruppenführera. Stal se tak fakticky nejmocnějším mužem v Protektorátu a až do konce války byl za jeho vývoj výhradně odpovědný.

Frank opustil Prahu společně s manželkou v noci z 8. na 9. května 1945, avšak u Rokycan byl rozpoznán a zatčen. Američané jej internovali v Plzni a po výslechu mu sdělili, že není válečným zajatcem, nýbrž politickým vězněm. Jelikož Frank nebyl pro Norimberský tribunál zajímavý ani jako obžalovaný, ani jako svědek, nestálo nic v cestě, aby byl vydán k potrestání Československu.

Po uvalení vyšetřovací vazby byl Frank během léta vyslýchán. Byl proti němu připravován proces, který se uskutečnil před Mimořádným lidovým soudem, jenž zasedal přímo v budově pankrácké věznice ve dnech 15. března až 21. května 1946. Soudní senát se skládal ze čtyř soudců z lidu a jeho předsedou byl jmenován JUDr. Vladimír Kozák. Jako Frankův obhájce ex offo byl ustanoven JUDr. Kamill Resler, jehož postavení bylo nezáviděníhodné, avšak obhajoby se zhostil na profesionální úrovni. K procesu byli přizváni rovněž znalci z oblasti mezinárodního práva, politického zpravodajství a hospodářství, kteří vypracovali příslušné posudky o Frankově činnosti v období okupace.

O proces se veřejnost velmi zajímala a jelikož místa v porotním sále pankrácké věznice nedostačovala, přenášel jej rovněž rozhlas. V sále byly instalovány budky pro tlumočníky, neboť kromě Franka byli vyslýcháni i další představitelé bývalého okupačního režimu. Frank byl obžalován z 10 různých trestných činů, které směřovaly např. proti samostatnosti Československé republiky, její jednotnosti, demokraticko-republikánské formě státu, dále mu byly kladeny za vinu úklady o republiku či služba v zájmu nacistického Německa.

Frank neuznal jurisdikci Mimořádného lidového soudu a požadoval, aby byl jeho případ předán Norimberskému tribunálu. České soudce považoval z povahy věci za podjaté. Dále tvrdil, že se na něj jako na bývalého poslance Národního shromáždění vztahuje poslanecká imunita, takže k soudnímu stíhání by mělo nejprve vydat souhlas Národní shromáždění. Předseda senátu však všechny námitky obhajoby zamítl a nechal proces pokračovat.

Jako svědci v procesu vystoupili např. bývalý předseda protektorátní vlády Jaroslav Krejčí, bývalý zastupující říšský protektor Kurt Daluege či šéf terezínské pevnosti Heinrich Jöckel. Všichni vypověděli o Frankově vině, kterou však Frank popíral a cítil se spoluzodpovědný jen za plnění daných rozkazů. Svou úlohu v nacistické válečné mašinerii bagatelizoval a považoval se jen za „malé kolečko velmocenského stroje“. Jeho obhájce ho v závěrečné řeči vykreslil nikoli jako válečného zločince, nýbrž jako úředníka, který jen vykonával své povinnosti.

Rozsudek byl vyhlášen 21. května 1946 a Frank v něm byl odsouzen k trestu smrti, k pozbytí občanské cti, k propadnutí majetku ve prospěch státu a k náhradě nákladů trestního řízení. Trest smrti oběšením měl být vykonán veřejně. Ve 13:00 hod. následujícího dne byl vyveden z cely na nádvoří pankrácké věznice, kde mu bylo po opakovaném přečtení rozsudku oznámeno, že odpověď na jeho žádost o milost nedorazila. Na vlastní žádost nebyl Frank při popravě spoután.

Tak skončil osud člověka, který měl ať přímo, či nepřímo na svědomí tisíce lidských životů.

Obhajobu K. H. Franka nechtěl nikdo z českých advokátů přijmout. Nakonec byl advokátem ex offo (z moci úřední) ustanoven JUDr. Kamill Resler. Na základě jeho deníků vznikla v roce 1998 inscenace s názvem „Ex offo“ (s Viktorem Preissem v hlavní roli), která poodkrývá pozadí retribučního procesu s K. H. Frankem.

2. Retribuční procesy nebyly vždy jen spravedlivé

Poválečné retribuční procesy potrestaly nacistické zločince, zrádce a kolaboranty, kteří se v období nesvobody různými způsoby provinili proti československému státu a jeho občanům. Bohužel je nutné konstatovat, že mnozí občané byli obviněni z kolaborace neprávem a na základě velkého či malého retribučního dekretu odsouzeni, což pro ně znamenalo další profesní likvidaci. Křivda byla pod tlakem veřejného mínění zmanipulovaného komunistickou propagandou i přímými zásahy Ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti spáchána i na významných hercích a umělcích z předválečného období.

Příkladem může být osud „krále komiků“ Vlasty Buriana, který byl po válce vystaven protiprávnímu stíhání a odsouzení.

Vlasta Burian se narodil 9. dubna 1891 v Liberci v rodině krejčího. Po přestěhování do Prahy se věnoval sportu, především fotbalu jako fotbalový brankář. Jeho divadelní začátky se datují již do doby před první světovou válkou a poté, co se stal známějším, si v roce 1925 založil vlastní divadlo, které vedl až do jeho zestátnění v roce 1945. V období první republiky se stal hvězdou stříbrného plátna a populárním a oblíbeným filmovým hercem. Vše se však změnilo po osvobození, když byl 24. května 1945 zatčen a několik měsíců držen v pankrácké věznici. Propuštěn byl až na osobní intervenci ministra zahraničí Jana Masaryka. Pobyt ve vězení snášel Burian těžce.

Nejprve chtěla o Burianově případu rozhodovat Disciplinární komise Odborové rady divadelníků, která však vyslovila svou nepříslušnost a spis 15. července 1945 předala Místnímu lidovému soudu v Praze – ten však konstatoval, že se Burian nedopustil žádného činu, který by byl trestný podle velkého retribučního dekretu, a Buriana osvobodil. Následně bylo proti němu zahájeno řízení podle malého retribučního dekretu. Obviněn byl z toho, že se měl za okupace dopustit nepřístojného chování, které uráželo cítění českého lidu. Konkrétně měl zažádat o přiznání říšskoněmeckého občanství, propagovat a podporovat nacismus a politicky i odborně spolupracovat s Němci a českými zrádci v míře přesahující míru nezbytné nutnosti, jakož i se společensky stýkat s Němci.

Jednání trestní nalézací komise bylo veřejné a konalo se 8. července 1946 v malém sále Ústřední městské knihovny v Praze I. Senát byl čtyřčlenný, kromě předsedy a zpravodaje se ho účastnili ještě dva přísedící. Nalézací komise trestní řízení proti Burianovi zastavila, neboť se zjistilo, že se nikdy o německé občanství neucházel.

Propagace nacismu se Burianovi vytýkala s poukazem na skutečnost, že účinkoval ve smutně proslulém rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, v němž karikoval ministra Jana Masaryka. Proti obvinění se však Burian hájil tím, že byl příkazem k účinkování v tomto pořadu zaskočen a pozván do rozhlasu, aniž by mu sdělili konkrétní program vysílání. Další spolupráci s rozhlasem se následně vyhýbal. Trestní nalézací komise mu neprokázala ani politickou spolupráci s Němci, která by se projevovala styky obviněného s gestapem. Burianovi nebyla prokázána ani odborná spolupráce s Němci, když doložil, že odmítl přijetí rolí v německých filmech, což pro něj jistě znamenalo potenciální finanční ztrátu. S některými Němci se v době okupace sice stýkal, avšak šlo o osoby, s nimiž se seznámil při výkonu funkce ředitele divadla. Tyto styky mu umožnily pomoci několika českým lidem. Komise zakončila nález následující formulací: „Celkem jest vzíti za prokázané, že obviněný jednal s úmyslem prospěti českému národu a jeho příslušníkům a zabrániti jejich národní persekuci, přičemž účel jím sledovaný převyšuje mnohonásobně pohoršení, které z jeho styků s Němci mohlo povstati. Že toto pohoršení bylo mnohdy uměle vyvoláno z konkurenční řevnivosti a podobných nekalých snah, je zřejmé z šířených pomluv o Burianově německém státním občanství o jeho přisluhování Němcům“.

Překvapivé osvobození Vlasty Buriana však přineslo kritiku levicového tisku. Státní bezpečnost se s tím nechtěla smířit a začala hledat (či vyrábět) nové důkazy. Ústřední národní výbor v Praze obdržel návrh na obnovu řízení, jemuž bylo 30. ledna 1947 vyhověno, a 3. května 1947 se konalo nové jednání trestní nalézací komise, ve kterém byl Burian odsouzen k trestu vězení v délce tří měsíců, peněžité pokutě ve výši 500 000 Kčs a k veřejnému pokárání. Do vězení však nastoupit nemusel, neboť se mu do výměry trestu započítala doba tří měsíců a 10 dnů, po které byl v roce 1945 policejně zajištěn. Byl uznán vinným, že za německé okupace podporoval nacismus účinkováním v rozhlasové skeči a že užíval nacistický pozdrav. Odsouzen byl dále za to, že se společensky stýkal s Němci v míře, která nebyla odůvodněna nezbytnou nutností, aby tak dosáhl osobního hospodářského prospěchu. Důvody pro uložení trestu spočívaly na svědectví devíti osob, které předložila Státní bezpečnost. Pod hrozbou trestu smrti bylo vynuceno i svědectví Lídy Baarové, která Buriana poškodila nejvíce.

Burianovi bylo až do začátku padesátých let zakázáno veřejně vystupovat a musel pracovat manuálně. Bezpečnostní složky pod komunistickým vedením, jimž sekundovala retribuční justice, tak dokázaly zničit život jednomu z našich nejlepších herců, který se se svým odsouzením a prohlášením za kolaboranta nikdy osobně nevyrovnal. Naproti tomu jiní herci, kteří dokonce hráli v německých filmech, se před retribuční soudy či trestní nalézací komise nedostali mnohdy jen proto, že hned po válce vstoupili do KSČ.

V roce 1994 byl Vlasta Burian plně rehabilitován, když Ministerstvo vnitra zrušilo poslední Státní bezpečností zmanipulovaný odsuzující nález z května 1947, čímž nabyl platnosti osvobozující nález z roku 1946.

Znáš budovu na obrázku?