6. Komunistické trestní právo

Komunistický převrat

Po druhé světové válce byly zakázány některé pravicové politické strany pro (údajnou) kolaboraci s nacisty. V roce 1946 se konaly volby, ve kterých největšího úspěchu dosáhla Komunistická strana Československa (KSČ) pod vedením Klementa Gottwalda, který se následně stal předsedou vlády. Absolutní moc ve státě komunisté získali v únoru 1948, kdy někteří ministři nekomunistických stran podali demisi a prezident Edvard Beneš do vlády jmenoval ministry, které si vybral Klement Gottwald. Období mezi lety 1948 a 1989 můžeme nazývat obdobím budování socialismu či období vlády jedné politické strany – komunistické.

Přeměna právního řádu

Když se komunisté dostali k absolutní moci ve státě, samozřejmě potřebovali přeměnit také právní systém a právní řád k obrazu svému. V prvních letech komunistické vlády (asi 1948–1950) proto nastává období tzv. právnické dvouletky, kdy došlo k zásadním zásahům do jednotlivých právních odvětví a k jejich kodifikaci (vznikají nové zákoníky). Toto platí také o trestním právu.

---

Trestní právo v 50. letech 20. století

První a velmi důležitý zákon věnující se trestnímu právu byl zákon na ochranu lidově demokratické republiky (č. 231/1948 Sb.). Pomocí tohoto zákona byly prováděny velké trestní represe (potlačení) skutečných i domnělých odpůrců komunistického režimu. Podle tohoto zákona probíhaly tzv. monstrprocesy (široce medializované, vykonstruované procesy), které měly za cíl tvrdě potrestat ty jedince, kteří představovali nebezpečí pro komunisty, a které měly také odradit a odstrašit všechny ty, jež by snad mohli o nějakém protestu proti režimu uvažovat. Tímto si režim upevnil svou moc.

Zákony z počátku padesátých let byly silně ovlivněny komunistickou ideologií a určitou nekvalitou, protože byly připravovány narychlo. Komunistická ideologie se v nich projevovala například tím, že účelem trestu bylo „zneškodnit nepřítele pracujícího lidu“ (dnes je deklarovaným účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti).

Politické procesy padesátých let

Cílem politických procesů nebylo „dosažení spravedlnosti“ (tak, jak je to běžné), nýbrž eliminace (zničení) jakéhokoliv odporu nebo projevů nesouhlasu s komunistickou vládou. Osoby obviněné z tzv. „kontrarevolučních“ či „protistátních“ aktivit byly často obviňovány na základě falešných důkazů, vykonstruovaných (vymyšlených) obvinění nebo donucovacích metod včetně fyzického a psychického mučení.

Některé (nejvýznamnější) procesy např. s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským přenášel široké veřejnosti Československý rozhlas. V těchto procesech byly udělovány velmi přísné tresty. Odsouzení byli zbavováni některých svých základních lidských práv, odsuzováni k dlouholetým trestům odnětí svobody do vězení a ke kruté práci v (uranových) dolech a také k trestům smrti. Trest smrti byl v těchto procesech udělen zhruba 260 lidem (toto číslo se v různých zdrojích liší). Celkem bylo v Československu v rámci těchto politických procesů odsouzeno na 250 000 lidí. Procesy se konaly před (k tomuto účelu) zřízeným Státním soudem, (který byl pak zrušen v roce 1953). Z procesů je známý také prokurátor (žalobce) Josef Urválek a jeho teatrální vystupování namířené proti domnělým spiklencům.

Podívej se ve videích na to, jakým způsobem prokurátor Urválek vedl veřejnou obžalobu:​

Mezi nejznámější politické procesy řadíme:

• Proces s generálem Heliodorem Píkou, který byl křivě obviněn ze špionáže ve prospěch Velké Británie a popraven oběšením.
• Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové, která byla jedinou ženou popravenou v politických procesech 50. let v celém východním bloku. Odsouzena byla pro údajné spiknutí proti republice.
• Proces s Rudolfem Slánským. Tento proces byl odrazem známého hesla, podle kterého „revoluce požírá své vlastní děti“. Slánský byl jeden z nejvyšších komunistických představitelů, blízký přítel Klementa Gottwalda a jedním z těch, kdo politické procesy (a nucené přiznání prostřednictvím mučení) u nás zaváděl. Sám byl zinscenovaně obviněn a odsouzen k trestu smrti pro špionáž, spiknutí proti republice a také záškodnictví.
• Podívej se na stránky Paměti národa, kde najdeš příběhy dalších lidí, kteří byli odsouzeni v politických procesech padesátých let.

Blíže k jednotlivým procesům se ještě dostaneme.

Tábory nucených prací

Důležité je také zmínit existenci tzv. táborů nucených prací (TNP), které existovaly v letech 1948 až 1954, kam byli za trest posíláni „nepřátelé režimu“, aby byli izolováni od zbytku společnosti. Měli zde být převychováni tak, aby se stali „řádnými členy komunistické společnosti“. TNP se budovaly v místech s nedostatkem pracovní síly (doly, hutě, železárny, stavební závody, státní statky apod.). Také několik táborů nucených prácí bylo zřízeno při československých uranových dolech. O počtech lidí zařazených do TNP existují velmi rozdílné údaje. Podle odhadů lze konstatovat, že TNP prošlo na 20 tisíc občanů.

Trestní právo v šedesátých letech dvacátého století

Začátkem šedesátých let u nás došlo k velkým změnám v právním systému. Tehdejší vládní garnitura prohlásila, že bylo dosaženo socialismu, který měl být předzvěstí komunismu. Komunismu však v reálném světě dosáhnout nelze, takže můžeme mluvit spíše o utopii. Komunistická ideologie počítala například s tím, že právo již nebude potřeba, stejně jako právníci. Zároveň komunismus předpokládal zrušení peněz a to, že si všichni budou ze „společného majetku“ brát jen tolik, kolik potřebují, a všichni budou radostně pracovat a bojovat proti všem, kdo by se těmto ideálům chtěl vzepřít.

Nový trestní zákoník

Od roku 1962 (až do roku 2009) platil trestní zákoník (č. 140/1961 Sb.). Tento zákoník zmírňoval vysoké trestní sazby a odstraňoval další nedostatky předchozího, narychlo připraveného trestního zákoníku z roku 1950. Trest smrti stále existoval, ale předpokládalo se, že se bude jednat o trest udělovaný pouze výjimečně.

Příživnictví jakožto typicky socialistický trestný čin

Ukázkou toho, jak utopické ideály komunistického režimu o fungování beztřídní společnosti, ve které neexistuje stát, právo, peníze a všichni poctivě pracují, bylo zavedení trestného činu příživnictví v roce 1956. Zavedením tohoto trestného činu a ponecháním jeho platnosti až do roku 1990 režim vlastně potvrdil, že společnost nefunguje tak, jak se předpokládalo. Trestně stíhán pro příživnictví mohl být člověk, který nepracoval (tudíž můžeme bez nadsázky mluvit o tom, že zde byla obecná povinnost práce). Příživník byl typicky muž – alkoholik – který nedocházel do práce a nechával se někým živit  (třeba přáteli, rodiči nebo partnerkou). Zajímavé je, že trestný čin příživnictví páchaly také prostitutky, na něž tento trestný čin mířil proto, že „zdroj jejich obživy“ byl z hlediska socialistického smýšlení tzv. „nekalý“.

Jak jsme již zmínili v kapitole výše, v Československu za minulého režimu bylo zakázané nepracovat a živit se „nekalým způsobem“. Lidé, kteří pracovní povinnost nedodržovali, byli zatýkáni policisty – tehdy pod hlavičkou Sboru národní bezpečnosti (Veřejná bezpečnost) – a soudy je odsuzovaly k výkonu trestu odnětí svobody do věznic.

Asi jednodušeji, než si myslíš! Každý u sebe musel nosit občanský průkaz, který nebyl malou kartičkou jako dnes, ale knížečkou o zhruba 30 stránkách. Na těchto stránkách jste mimo jiné museli mít razítko ze zaměstnání spolu s datem nástupu, případně s datem ukončení pracovního poměru.

Na následujícím obrázku se můžeš podívat, jak taková razítka vypadala, a zároveň si všimni žluté šipky, která ukazuje na číslo 8 (značící měsíc srpen). Původně tam totiž bylo číslo 3 značící březen. Pachatel trestného činu příživnictví se chtěl vyhnout trestnímu stíhání, a tak zfalšoval propiskou tento údaj, aby to vypadalo, že pracoval o 5 měsíců déle než doopravdy pracoval. Nevyšlo mu to a k trestnému činu příživnictví byl obviněn také z trestného činu falšování úřední listiny.

Jiný pachatel se trestnímu stíhání za příživnictví chtěl vyhnout tak, že na oko nastoupil do práce, dostal od zaměstnavatele razítko do občanského průkazu a pak už se v práci nikdy neukázal. V takovém případě podnik toto nahlásil na policii a po člověku se začalo pátrat. Fotografii takového oznámení přikládáme:

Nyní si uvedeme něco o jednotlivých pachatelích tohoto trestného činu.

Takovou nejčastější skupinou pachatelů příživnictví byli zloději – krást se nesmělo ani v minulém režimu a krádeže byly právě jednou z forem „nekalé obživy“. Dobový tisk takovéto lidi označoval také jako „parazity společnosti, kteří jedí koláč, který pro ně společnost upekla, ale oni se na přípravě tohoto koláče nijak nepodíleli a ještě na práci ostatních soudruhů parazitovali“.

Druhou skupinu příživníků bylo možné spatřovat v různých žebrácích a bezdomovcích. Je pravděpodobné, že někdy uslyšíte někoho staršího vzpomínajícího na „staré dobré komunistické časy“ s připomínkou toho, že tehdy neexistovali bezdomovci a různí pobudové, které můžeme dnes potkávat zejména okolo dopravních uzlů ve větších městech (vlaková či autobusová nádraží). Na jednu stranu můžeme říct, že opravdu těchto pobudů bylo na ulici méně, protože je členové Sboru národní bezpečnosti zatýkali. Ovšem chtěli bychom podobný policejní stát, kdy mají policisté takovou moc? Zároveň si musíme připomenout, že v dnešní svobodné době si můžeme vybrat, zda chceme, či nechceme pracovat. Pokud někdo pracovat nechce a chce žít na ulici, tak může.

Zajímavou skupinou lidí stíhaných za minulého režimu pro příživnictví byli provozovatelé prostituce. Nejstarší povolání v historii lidstva opravdu existovalo i za komunismu a bylo právě pro trestný čin příživnictví trestné, protože zisk z této činnosti také spadal pod „nekalou formu obživy“.

Trestný čin příživnictví byl však také zneužíván proti režimu nepohodlným lidem – tzv. disidentům, kteří se snažili upozorňovat na všudypřítomné bezpráví komunistického režimu. Jakým způsobem mohl stát tento trestný čin zneužít? V minulém režimu totiž téměř všichni zaměstnavatelé (poskytovatelé práce) byly státní podniky, které byly řízeny prostřednictvím ověřených komunistických úředníků. Takže stačilo, aby přišel příkaz třeba od tajné policie StB a ze zaměstnání takového člověka propustili. Následně tento člověk žádal o práci a nikde jej nechtěli zaměstnat. Velmi často se jednalo o vzdělané lidi s vystudovanou vysokou školou, kteří pak takto velmi složitě sháněli práci a vystavovali se možnému trestnímu stíhání pro příživnictví. Někteří kvůli této šikaně uprchli do zahraničí, jiní museli dát zavděk výkonu prací, jako byly stavby silnic, zametání chodníků nebo úklid veřejných toalet.

Na následujících obrázcích si můžeš prohlédnout, jak vypadal rozsudek s typickým „příživníkem“, který byl několikrát pro příživnictví ve vězení, ale pracovat nechtěl a nechal se živit svojí matkou.

Zákon o přečinech

V roce 1969 vznikl také tzv. zákon o přečinech, kvůli kterému bylo možné některá jednání, která do té doby spadala do přestupků (za něž nehrozilo vězení), brát jako tzv. „přečin“ – což byl takový menší trestný čin, za který se trest odnětí svobody mohl udělit. Tím komunistický režim mohl snáze „zavírat“ do vězení všechny, kdo se nějakým způsobem protivili představě správného člověka budujícího socialismus (např. opilce, žebráky, bezdomovce, výtržníky, prostitutky…).

Trestněprávní perzekuce disidentů – Charta 77

V roce 1976 Československo v Helsinkách přistoupilo k Mezinárodnímu paktu o dodržování lidských a občanských práv, která však u nás reálně dodržována nebyla. Kvůli tomu vzniklo neformální občanské hnutí Charta 77, které kritizovalo politickou a státní moc právě pro nedodržování lidských práv. To si samozřejmě komunistická garnitura nechtěla nechat líbit, a tak občany, kteří se pod tuto výzvu podepsali, začal stát šikanovat a trestně stíhat pod různými záminkami.

Jedním z autorů výzvy, aby byla dodržována lidská a občanská práva, byl také Václav Havel. O jeho procesu se dozvíš víc v dalších podkapitolách.

Z dnešního pohledu může až úsměvně působit fakt, že pokud někdo chtěl za minulého režimu tvořit hudbu, zpívat v kapele či pořádat koncerty, musel nejprve dostat k takové činnosti oprávnění. To se získávalo relativně složitou cestou, kdy kapela musela vystoupit před zvláštní komisí, ve které zasedali prověření komunisté, kterým se hudba musela líbit. Zároveň bylo zakázáno zpívat v angličtině nebo svou hudební skupinu pojmenovat anglickým názvem, a naopak bylo přikázáno zpívat pouze veselé – pozitivní – písničky.

Tyto podmínky nesplňovala kapela The plastic people of the universe. Tato pražská undergroundová rocková kapela se dostala do křížku s režimem, protože její členové nosili dlouhé vlasy (což se také netolerovalo, aby někdo s takovým vzezřením mohl vystupovat na pódiu) a také proto, že hrála „závadnou“ hudbu.

Blíže k jejich procesu se dozvíš dále.

Z komunistických soudních síní

Na dvou příkladech si ukážeme, jak fungovalo soudnictví za minulého režimu.

1. Proces s Miladou Horákovou

Milada Horáková se narodila 25. prosince 1901. V době první republiky vystudovala Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Po studiích vstoupila do Československé strany národně sociální (ČSNS) a angažovala se v ženském hnutí, v rámci kterého bojovala za zrovnoprávnění žen s muži. Během druhé světové války se Milada Horáková zapojila do protinacistického odboje, za což ji zatklo v roce 1940 gestapo, které ji při výsleších bilo, ale ona odolala. V roce 1944 s ní proběhl první soudní proces, kdy prokurátor žádal, aby byla potrestána smrtí, ale senát soudu jí udělil „pouze“ trest osmi let vězení. Po skončení války byla propuštěna a aktivně se zapojila do politiky. Stala se poslankyní tehdejšího parlamentu, členem vedení ČSNS a předsedkyní zahraničně‑politické komise své strany, což bylo postavení velice silné. K tomu se stala vůdčí osobností v prosazování práv žen a vydávala ženský časopis Vlasta. Protože kritizovala kroky, které prováděla Komunistická strana Československa, tak byla po komunistickém převratu ze všech funkcí brzy odvolána. Její přátelé ji varovali, že tu pro ni není bezpečno, ale ona útěk za hranice odmítla. Komunistická tajná policie ji zatkla v září roku 1949.

Koncem dubna 1950 byli vybráni „vhodní“ soudci a prokurátoři do chystaného procesu. Protože s Horákovou byly souzeny další dvě ženy, bylo rozhodnuto, že proti nim bude postavena také žena – tou se stala mladá a nezkušená Ludmila Brožová-Polednová, která pouze několik měsíců před procesem vystudovala dvouletou Právnickou školu pro pracující. Celé soudní jednání bylo předem naplánované po vzoru sovětských politických procesů. Horáková byla odsouzena k trestu smrti oběšením pro údajné spolčení proti republice a špionáž, což byly trestné činy velezrady a vyzvědačství. Prosbu o udělení milosti pro ni poslal například Albert Einstein nebo Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová. Prezident Gottwald jí však milost neudělil. Popravena byla 20 dní po rozsudku – 27. června 1950 v brzkých ranních hodinách. Tělo Horákové bylo následně zpopelněno a dodnes se neví, kde tento popel skončil. Dopisy, které psala pro svoji dceru z vězení před popravou, byly nalezeny a dceři předány až 40 let po její smrti v roce 1990.

O průběhu procesu a dobových reáliích pojednává i krátký pořad, který si můžeš pustit na tomto odkazu.

2. Procesy s Václavem Havlem

Jak asi víš, v listopadu 1989 proběhla v Československu tzv. sametová revoluce, v jejímž důsledku se stal 29. prosince 1989 novým prezidentem dramatik (autor divadelních her) Václav Havel. Ten byl od 70. let považován za jednu z hlavních tváří československého disentu (lidé odmítající vládnoucí ideologii, aktivně bojující nenásilnou formou za dodržování základních lidských práv). Totalitní režimy proti takovým lidem zpravidla bojují – nejinak to bylo v Československu, a tak Václava Havla neustále sledovala tajná policie a také několikrát stál před soudem ve vykonstruovaných procesech.

Václav Havel kritizoval již před rokem 1968 všudypřítomnou cenzuru, načež se stal v Československu „zakázaným autorem.“ V roce 1976 se zastával výše zmíněné rockové kapely The Plastic People of the Universe a na začátku roku spolu s přáteli zveřejnil dokument Charta 77, okolo nějž se následně českoslovenští disidenti sdružovali. V tomto dokumentu kritizovali nedodržování lidských a občanských práv ze strany státní moci. Při pokusu o rozeslání Charty 77 byl Havel zatčen, 5 měsíců držen ve vazbě a následně odsouzen k 14 měsícům podmíněně.

Opětovně byl zatčen v lednu 1978, kdy se neúspěšně snažil dostat na ples železničářů, kde chtěl prezentovat Chartu 77. Zatčen byl také v květnu 1979 za svou činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), v rámci které se se svými přáteli snažil podporovat trestně stíhané disidenty. Soud jej v říjnu 1979 v rámci většího procesu se skupinou disidentů za údajné podvracení republiky odsoudil na čtyři a půl roku nepodmíněně, což odůvodnil tímto způsobem:

„…z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky, se záměrem podporovat nepřátelskou zahraniční propagandu a v úmyslu vyvolat mezi obyvateli republiky nepřátelské nálady proti socialistickému státnímu zřízení ČSSR, založili nelegální organizaci ,Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných‘ a po stanovení programu výboru a rozdělení úkolů, v dorozumění s dalšími osobami a některými zahraničními činiteli, vyhotovili postupně velké množství písemností, v nichž hrubým způsobem pomocí vymyšlených nebo záměrně zkreslených údajů byly hrubě napadány bezpečnostní orgány, prokuratura, soudy a sbor nápravné výchovy, tyto písemnosti rozšiřovali v ČSSR a dávali je k dispozici i do zahraničí, kde byly využívány k útokům proti ČSSR v západním a emigrantském tisku a v relacích různých vysílačů typu Svobodná Evropa, tedy v nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky prováděli podvratnou činnost proti jejímu společenskému a státnímu zřízení a proti jejím mezinárodním zájmům, přičemž tento čin spáchali ve spojení s cizím činitelem a ve větším rozsahu a činu se dopustili společným jednáním, čímž spáchali všichni obžalovaní trestný čin rozvracení republiky.“

Podle biskupa Václava Malého tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v New Yorku, kterou se ale rozhodl přijmout pouze tehdy, kdyby byli osvobozeni i všichni ostatní členové skupiny. Od podzimu 1982 trpěl opakovanými zápaly plic. V únoru 1983 mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen, poté byl ještě v domácím vězení. Celkem asi pět let pobytu v komunistickém vězení trvale zhoršilo jeho zdraví. Havel byl zatčen také na počátku série demonstrací během Palachova týdne v lednu 1989 a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení. Po odvolání mu byl trest snížen na osm měsíců, podmíněně propuštěn byl Havel již v květnu. Naposledy byl zatčen v říjnu 1989, brzy nato byl však propuštěn na svobodu. O dva měsíce později jej parlament skládající se stále pouze z komunistických poslanců jednohlasně zvolil prezidentem Československa.