2. Moderní trestní právo

Úsvit moderního trestního práva

V dávných dobách, kdy se v Českém království a na Moravě vládlo jinak než dnes, došlo k významným změnám v trestním právu. To se stalo díky dokumentu nazvanému Obnovené zřízení zemské, který byl vytvořen v roce 1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu.

Obnovené zřízení zemské přineslo nový způsob vlády, který dával všechnu moc do rukou panovníka Ferdinanda II., jenž vyhrál bitvu na Bílé hoře. Tímto dokumentem byla moc českých stavů silně omezena a panovník si mohl diktovat svá pravidla. V tomto období se objevila teorie o „propadlých právech“. Ti, kteří byli v povstání poraženi, ztratili všechna svá práva a mohli už jen užívat práva, která jim vladař milostivě udělil. To mělo za následek oslabení politické moci stavů. Obnoveným zřízením zemským došlo k velkým změnám v celém právu, zejména pak v tom trestním. Například urážka panovníka byla trestána smrtí, ztrátou majetku a cti. Mnohá různá jednání, která byla považována za jednání proti králi, se stala trestnými činy. I takové věci, jako je svolávání shromáždění bez souhlasu panovníka nebo navrhování nových zákonů, byly v té době považovány za trestné.

 České stavovské povstání a bitva na Bílé hoře

Cílem Obnoveného zřízení zemského bylo sjednocení trestních předpisů do jediného celku. Staré zákony pro šlechtu a měšťany byly nahrazeny novými trestními normami. Přijaté změny v tomto období položily základy moderního trestního práva, jak ho známe dnes.

Nejstarší trestní kodexy

Josef I. byl českým panovníkem v letech 1705–1711 a zasáhl do oblasti trestního práva svým trestním zákoníkem z let 1707–1708 nazvaným Constitutio Criminalis Josefina. Tento zákoník byl prvním samostatným trestním zákoníkem na území českého státu.

Josef I. se věnoval politickým a ekonomickým reformám, zlepšoval obchod, podporoval manufaktury a měl ambice na reformu pražské univerzity a umělecké akademie. Josef I. se také zasazoval o snížení krutosti trestů, přestože v té době měly tresty stále charakter pomsty a odplaty. Zákoník přinesl některé změny v trestním řízení, včetně vyšetřování a dokazování trestných činů.

Tereziánsko-josefínské reformy

V roce 1768 byl trestní zákoník Josefa I. nahrazen jednotným rakousko-českým zákoníkem Marie Terezie (Tereziána), který sjednotil trestní právo pro celé Rakousko, pod které v té době spadaly i naše země. Zákoník Marie Terezie byl lépe zpracovaný a podstatně zjednodušil trestní právo. Tortura byla jako důkazní prostředek prakticky zrušena.

Od roku 1764 vládl jako spoluvladař s Marií Terezií její syn Josef II. Ke skutečným reformám nicméně došlo až v roce 1780, kdy Marie Terezie zemřela. Josef II. chtěl dohnat zpoždění, a proto své reformy prováděl rychlým tempem. Mezi jeho nejvýznamnější reformy patří vydání tolerančního patentu, zrušení nevolnictví, soudní reforma a Všeobecný zákoník o zločinech a způsobech jejich trestání (1787).

Jak vládl Josef II. po smrti Marie Terezie?

Trestní právo podle Josefa II. se odlišovalo od středověkých praktik. Bylo modernější, preciznější a přehlednější. Tresty měly být spravedlivé a účelné, sloužící jako prostředek nápravy. V této době byl také poprvé navržen zákaz trestu smrti, i když nakonec nebyl zcela prosazen. Josef II. byl ovlivněn myšlenkami Cesare Beccarii, který kritizoval dosavadní trestní právo a prosazoval humanitárnější přístup. Beccaria navrhoval, aby tresty měly výchovný a preventivní charakter. Jeho myšlenky se prolínaly s reformními snahami Josefa II.

Josef II. zavedl také nové uspořádání soudnictví. Rozdělil civilní a trestní soudy a oddělil soudnictví od státní správy. Reformy Josefa II. přinesly zásadní změny do trestního práva a soudnictví, čímž ovlivnily jeho další vývoj.

V roce 1790 zemřel císař Josef II. a na jeho místo nastoupil císař Leopold II. Za jeho vlády bylo rozhodnuto o přípravě nového trestního zákoníku, který byl v roce 1796 nejprve vyzkoušen v Západní Haliči, která byla nově připojena k monarchii. V roce 1803 byl tento zákoník rozšířen na celou monarchii s výjimkou Uher pod názvem Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích.

Stopadesátiletý kodex

Trestní zákon z roku 1803 byl rozdělen na dvě části – na jednu o zločinech a druhou o přestupcích. Byl to poměrně podrobný a přehledný zákon, který stanovoval tresty za různé delikty. Tento zákon se opíral o principy z josefínského kodexu, ale také přinesl novinky a zdokonalení. Pro trestní čin bylo nutné, aby pachatel jednal s úmyslem spáchat zločin, a vylučovala se trestní odpovědnost, pokud byl pachatel nepříčetný v důsledku nemoci, měl nedostatečný věk nebo k činu došlo z donucení.

Kodex stanovil různé druhy trestů pro různé trestné činy. Tresty zahrnovaly smrt, žalář a pokuty. Žalář měl různé stupně (od mírného po nejtěžší) a byl provázen tvrdými podmínkami a ukováním vězně.

Trestní zákon z roku 1803 byl důležitým mezníkem ve vývoji trestního práva. V roce 1852 byl vydán nový trestní zákon, který ovšem ve skutečnosti představoval pouze novelu zákona z roku 1803 (jiní autoři jej považují za zcela nový zákoník). Kodex z roku 1852 rozlišoval mezi zločiny, přestupky a přečiny a obsahoval jen hmotné trestní právo.

Zákoník z roku 1852 byl přesnější a stručnější než předchozí verze. Stanovil přesná pravidla pro tresty, které byly odstupňovány podle závažnosti činu. Platil pro všechny země monarchie (v Uhersku ovšem jen do roku 1861) a zahrnoval tresty od žalářů až po smrt. Trestní zákoník upravoval i ochranu panovníka, státu a církve. Stanovoval tresty za velezradu, urážky na adresu císařské rodiny a další zločiny, které ohrožovaly stabilitu společnosti.

V průběhu let byl původní trestní zákoník doplňován dalšími zákony, které upravovaly konkrétní trestné činy a postupy. Na trestní kodex navázal patent o zbraních (1852), tiskový zákon (1862), zákon o tuláctví (1873) a zákon o donucovacích pracovnách (1873), kam byli umisťováni především nezaměstnaní, a později vznikly tzv. robotárny pro propuštěné trestance (1885). Ochranu proti zahalečům a tulákům přinesla úprava z roku 1873. V pozdějším období byla zřejmá snaha zabránit individuálnímu teroru (1885) a potírat anarchisty (1886).

Samostatnou úpravu mělo vojenské trestní právo, jež bylo vtěleno do vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech z 15. ledna 1855. Charakteristické pro něj byly velmi přísné tresty.

Vývoj trestního práva pokračoval a diskutovalo se o možných změnách a reformách. Různé sociologické teorie ovlivnily nové pojetí trestu a trestního práva, avšak tyto tendence nevedly k přijetí nového zákona. Úprava z devatenáctého století proto nakonec platila až do roku 1950, kdy ji nahradil nový trestní zákon.

---

Z rakouských soudních síní

Níže máš možnost se seznámit se známými trestními případy z období monarchie.

1. Proces s Karlem Sabinou

Rakousko jako mnohonárodnostní stát muselo řešit sváry různých politických a národních skupin. V průběhu devatenáctého století došlo k perzekuci české politické reprezentace a představitelů probouzejícího se politického života. Souzeni v té době byli Karel Havlíček Borovský, Julius Grégr, členové Omladiny či představitelé dělnické sociální demokracie. Zvláštností byl poslední proces s Karlem Sabinou.

Karel Sabina byl kontroverzní osobností 2. poloviny 19. století. Původně ambiciózní spisovatel a politik se postupně stal utopickým radikálem spolupracujícím s anarchisty. Jeho život provázely lži a výmysly, včetně informací o původu a datu narození. Prošel několika soudními procesy. Z prvního procesu ho v roce 1848 zachránila amnestie. Další soudní proces v roce 1849 mu byl osudný díky zapojení do revolučních aktivit. Byl zatčen a obviněn ze spiknutí, kterého se neúčastnil. Následovaly rozsáhlé razie a celkem 89 osob bylo zatčeno. V roce 1850 byl odsouzen vojenskou komisí k těžkému žaláři. Během vyšetřování se stal spolupracovníkem pražské policie. Po několika letech věznění se dočkal amnestie a vrátil se do Prahy. Avšak spolupráce s policií byla prozrazena a Sabina v roce 1872 stanul před soudem tvořeným představiteli dobové české elity. Zde byl Sabina konfrontován s důkazy, doznal se a získal nabídku. Sabina se měl vystěhovat ze země, anebo měly noviny zveřejnit zprávu, že je policejním agentem. Sabina přesídlil do Drážďan, ale zpráva byla nakonec přecejen zveřejněna a ze Sabiny se stal zrádce národa. Žil jako vyvrženec, který se musel ukrývat, a zemřel v osamění a chudobě. Karel Sabina zanechal jen nevýrazný literární odkaz, ale jeho život ho činí zajímavou a kontroverzní postavou české historie.

2. Proces s Leopoldem Hilsnerem

V roce 1899 bylo ve vesnici Polná objeveno tělo devatenáctileté Anežky Hrůzové. Ta byla nalezena v lese s řeznou ranou na krku. Objevily se spekulace o rituální vraždě, spojované s pověrami o židech. Během vyšetřování se objevovalo více verzí, včetně podezření na Anežčinu rodinu, neznámého muže v šedém obleku nebo nádeníka Františka Pytlíka. Pozornost se nakonec upnula na dvaadvacetiletého Leopolda Hilsnera, židovského obuvníka, i když žádné přímé důkazy proti němu nebyly. Hilsner byl odsouzen k trestu smrti, ale díky úsilí jeho obhájce JUDr. Zdenka Auředníčka byl trest změněn na doživotní žalář. Po téměř dvaceti letech strávených ve vězení byl Hilsner propuštěn díky milosti císaře Karla I. Obvinění z rituální vraždy v té době postihlo několik židů v různých částech Evropy, ale většina z nich byla osvobozena. Případ Leopolda Hilsnera se stal význačným kvůli silnému antisemitismu a společenskému napětí té doby. Jedním z mála, kdo se za Hilsnera v rozhodné době tzv. hilsneriády postavil, byl pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

3. Proces s Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem​

Během první světové války docházelo v Rakousku k perzekuci českých politiků a aktivistů. Údajně hrubé závady chování českého národa za války vedly k přímému útoku proti části české politické reprezentace, která byla obviňována ze zrady. V důsledku této perzekuce byli zatčeni a souzeni významní představitelé české politiky Karel Kramář, Alois Rašín, Vincenc Červinka a Josef Zamazal. Obžalovaní před soudem tvrdili, že jejich názory a aktivity byly veřejně známé, a odmítali obvinění z velezrady a vyzvědačství. Monstrproces měl být demonstrativním soudem „nad národem“ a měl sloužit k oslabení odbojových aktivit. Výsledkem procesu bylo odsouzení Karla Kramáře a Aloise Rašína k trestu smrti. K popravě nedošlo, neboť od nového císaře získali milost, která tresty změnila na dlouholeté žaláře. Politickým vězňům, včetně Kramáře a Rašína, byla v roce 1917 udělena všeobecná amnestie, a tak byli z vězení propuštěni (a za první republiky se postavili do čela politického života).

Ověř si, co ses v této kapitole dozvěděl/a.