1. Trest a trestání v nejstarších dobách

Od kterého období se budeme bavit o nejstarších trestech a trestání a proč?

Jak sis jistě všiml/a, předmětem první kapitoly tebou zvoleného tématu o vývoji trestního práva a procesu v průběhu věků bude vývoj trestu a trestání v nejstarších dobách. Zatímco trestem myslíme nějaký následek v podobě sankce za protiprávní čin, trestáním pak proces, který vede k určení viny a uložení trestu, anebo zproštění viny. Ve vztahu k tomuto tématu je však nejprve nutné si vyjasnit, od kterého konkrétního období se budeme o takových trestech vlastně bavit. Tím si dané téma trochu zjednodušíme, abychom jej mohli lépe pochopit.

Z uvedených důvodů bude tato kapitola pojednávat zejména o trestech a trestání v období středověku od jehož počátku se postupně prosazuje stát a právo založené na osobních výsadách, nerovnosti jednotlivců dle sociálního postavení a roztříštěnosti práva. S určitým zjednodušením lze také říci, že z hlediska trestu a trestání neexistuje přílišný rozdíl mezi obdobím starověku (ze kterého jistě znáš např. Chammurapiho zákoník a jeho pověstné pravidlo odplaty „oko za oko, zub za zub“) a vybraným obdobím středověku, které je pro nás z pohledu naší historie lépe uchopitelné.

Před čtením následujícího textu si prosím uvědom, že v těchto obdobích nelze chápat stát, jak jej známe dnes, se všemi jeho prvky jako stálé obyvatelstvo v podobě občanů, státními hranicemi definované teritorium či vláda, jenž by svým obyvatelům garantoval nějaká práva či jistoty. To se právě projevuje zejména při fungování středověkých trestů a trestání. Moderní trestní právo, které položilo základy dnešního fungování trestního práva, se rozvíjí až v období 18. století.

Z čeho lze pro nejstarší období trestů a trestání vycházet?

Pro nejstarší právní systémy (včetně toho středověkého) je charakteristické, že je jejich právo nepsané. Jednotlivá pravidla se šířila typicky ústní tradicí (jako tzv. právní obyčej) a až v pozdějších obdobích lze pro uplatňování právních pravidel vycházet např. z panovnických zákonů, sněmovních usnesení, soudních nálezů či právních knih. Pro taková pravidla je rovněž typické, že jsou územně nejednotná a roztříštěná, přičemž nejsou mezi obyvateli těchto území uplatňována stejně. V rámci takových systémů nefungují ani žádné kontrolní mechanismy, které by garantovaly jednotnou autoritu. Pro nejstarší období lze vycházet z dochovaných právních památek, kterými jsou na našem území například Dekreta Břetislavova z roku 1039, Zlatá bula Karla IV. z roku 1356, Kniha Rožmberská z 1. poloviny 14. stol. a další.

Chráněné zájmy středověkého státu

Obecně je jedním z účelů trestního práva, kromě dopadení pachatele a uložení trestu, také definování zájmu, který má chránit. V tomto smyslu chránil tehdejší středověký stát velmi omezený počet zájmů v porovnání s tím, jak je tomu dnes. Jednalo se především o ochranu představitelů státu v čele s panovníkem a jeho zájmy. Typickými delikty proti těmto zájmům mohly být urážka majestátu (panovníka), služba proti vlastní zemi, loupež, delikty úředníků apod. Dalším okruhem chráněných zájmů byly zásady křesťanství, které mohly být narušeny činy jako kacířství, rouhání, čarodějnictví, bigamie (dvojí manželství) či kuplířství. Stíhány byly protiprávní činy ve stádiu pokusu, přičemž postupně se jako podmínka stíhatelnosti určité osoby požadovalo zavinění dané osoby. Přihlíželo se k nutné obraně, dále také k polehčujícím, případně přitěžujícím okolnostem.

Základní znaky středověkého trestání

Prvně je třeba si uvědomit, že systém nejstarších trestů a fungování trestání byl zcela odlišný od současného moderního systému. Úplně prvotním nástrojem trestání, který byl typický i pro období raného středověku, byla tzv. svémoc. To znamená, že ten, komu byla způsobena druhým nějaká újma na majetku či na zdraví, se typicky bránil sám, případně za pomoci někoho z jeho blízkého okolí (ať už šlo o příbuzného či někoho z občiny). Šlo tedy o formu jakési soukromé msty vrcholící mstou krevní či určitým zadostiučiněním, např. vyhnáním viníka z obce či kompenzací poškozenému. Stát prostřednictvím svých orgánů zpočátku nestíhal nežádoucí činy z úřední povinnosti, neboť k tomu neměl dostatečný aparát, i proto tehdejší trestní právo mělo soukromoprávní povahu. Tento způsob trestání byl později nahrazen trestáním, které prováděl stát na popud svých úředníků a prostřednictvím soudů. Nakonec i zmiňovaná svémoc byla potírána jako nežádoucí čin výboje a moci, který poškozuje veřejný pořádek.

Co se týká soudů a soudního řízení, zpočátku nejsou rozlišovány spory soukromoprávní a spory, které bychom z dnešního pohledu označili za trestní. Postupně se však z takového soudního řízení vyčleňuje ryze trestní proces označovaný jako inkviziční proces, zahajovaný na základě veřejné žaloby. Proces byl neveřejný a písemný. Pro takový proces jsou v tomto období typické tzv. iracionální důkazy. Jednalo se zejména o přísahu účastníka soudního sporu, boží soudy (tzv. ordály) a mučení coby prostředek útrpného práva, kterým se vynucovala přiznání obviněného nebo obvinění dalších osob, ačkoliv daná osoba skutek, ze kterého byla obviněna, vůbec nespáchala.

Co to byly tzv. ordály?

Ordál nebo také boží soud byl prostředek pro zjištění viny (či neviny) pachatele za pomocí boží vůle. Soud, který probíhal buďto za přítomnosti jedné strany, případně dvou proti sobě stojících stran, nechával rozhodnutí na Bohu, přičemž po provedené zkoušce pouze konstatoval výsledek celého procesu. Jak to fungovalo? Prostřednictvím nejrůznějších zkoušek. Na našem území šlo nejčastěji o zkoušku vodou – potopením obviněného do vody, ohněm – chůzí obviněného po žhavém uhlí či dotknutím se žhavého železa ve smyslu přísloví „poctivého nepálí“, případně soubojem – kdy nevinným byl vítěz takového souboje. Pokud obviněný při zkoušce obstál a nezemřel, byl nevinen. V opačném případě byl vinen a čekal jej trest. S ordály o nejrůznějších zkouškách, kdy se nechává rozhodnutí na nějaké přírodní či božské moci, se lze setkat napříč nejstaršími dějinami nejen u nás a v Evropě, ale také v Asii či v Africe.

Kdo to byli psanci?

Za psance byly ve středověku označovány osoby, o kterých se vědělo nebo předpokládalo, že se dopustily hrdelního zločinu, tedy činu, za který danému pachateli ve středověku náležel trest smrti (k tomu více v 1. podkapitole). Takové osoby se zapisovaly do rejstříků, které vedli úředníci zvaní poprávci, kteří psance museli aktivně vyhledávat a trestat. Známým rejstříkem, který se dochoval do dnešních dní je Popravčí kniha pánů z Rožmberka. Psanci se stali zápisem do knihy osobami bezectnými a bezprávnými. V takovém případě se brali tak, jako by byli mrtví.

Tresty ve středověku

Středověké tresty měly povahu odplaty. Jejich účelem nebyla náprava pachatele, ale přímo jeho likvidace či veřejné potupení vedoucí ke ztrátě cti. Oblíbeným trestem v tomto smyslu byl trest smrti. Obecně však tresty bývaly velmi kruté s prvkem symboličnosti. Ačkoliv účelem takových trestů bylo zastrašit případné další pachatele, můžeme říci, že efekt působení trestů na veřejnost byl ve skutečnosti mizivý. Více se o krutých středověkých trestech můžeš dočíst v následující podkapitole.

Pavel Kristián z Koldína, český právník žijící v 16. století, tehdejší tresty kategorizoval následovně:

• trest smrti,
• majetkové tresty (zabavení věci),
• ztráta cti,
• vypovězení z obce,
• dočasné či doživotní vězení.

Uvedený seznam trestů soudcům umožňoval v řadě případů využít proti pachatelům i velmi komplikované kombinace trestu a jejich zostření. Nicméně, i když byl již pachatel odsouzen k určitému trestu, neznamenalo to, že byl trest nutně vykonán. Již v tomto období se široce uplatňovalo udělování milostí ze strany panovníka či vrchnosti, ať už byl původně tvrdý trest nahrazen trestem mírnějším anebo bylo upuštěno od výkonu trestu jako takového. Jak již bylo uvedeno výše, pro středověké období bylo typické rozlišování jednotlivců dle jejich společenského postavení. To se projevovalo i u trestů, kdy vůči osobám s vyšším postavením bylo postupováno mírněji než proti ostatním.

Co to bylo hrdelní právo?

Ačkoliv je v užším slova smyslu hrdelním právem myšlena výsada soudu či jiného orgánu ukládat pachatelům trest smrti, kterou mohl udělovat jen panovník, v širším slova smyslu bylo hrdelním právem zhruba do 18. století označováno trestní právo jako takové. Následující řádky budou v této souvislosti věnovány středověkému trestu smrti, tedy trestu, který někdy bývá označován jako trest nejvyšší, kapitální či trest absolutní.

Již bylo zmíněno, že středověké tresty byly velmi kruté, až drastické a často symbolické. Nešlo o to jen potrestat samotného pachatele, ale také o to, aby takový trest působil odstrašujícím dojmem pro ostatní. I proto bývaly popravy (exekuce) veřejné. Často tyto veřejné exekuce sloužily k pobavení společnosti, i proto si mistři popravčí dávali na způsobu provedení exekuce velmi záležet. Ve vztahu ke způsobům provedení trestu smrti lze doplnit, že nebyl trest smrti jako trest smrti. Opět záleželo na postavení odsouzeného a povaze činu, který spáchal. Pokud jde o postavení pachatele, bylo za ctnější způsob popravy považováno stětí mečem nebo sekerou. Takto byli často popravování rytíři či jiné urozené osoby. Naopak za méně čestnou popravu bylo považováno například oběšení. Co se týče způsobů popravy dle povahy spáchaného činu pachatele, typickým způsobem popravy bylo upálení na hranici za čarodějnictví či kacířství, kdy oheň měl působit na odsouzeného jako očistný prostředek. Za zvláště závažné zločiny (mnohonásobné vraždy či loupeže) byl pachatel potrestán trestem smrti lámáním v kole.

Ačkoliv se to může zdát, výše uvedené tresty stále nebyly těmi nejkrutějšími způsoby vykonání trestu. Ve středověku bylo velmi oblíbené a vskutku trýznivé naražení na kůl. Pachatelé byli necháni, aby do nich tíhou jejich vlastního těla zajížděl kůl. Osoby byly takto napichovány na slunci, přičemž jejich umírání trvalo i několik dní. Pro urychlení trestu byli někteří odsouzení zatíženi závažím. Podobně krutým trestem snad bylo už jen rozpárání břicha.

Obecně lze říci, že fantazii se při provádění nejvyššího trestu ve středověku meze nekladly. Často záleželo na představivosti katů, kteří byli společně se svými pacholky provedením trestu pověřeni. O výše uvedených způsobech se do dnešních dob dochovaly záznamy z tzv. smolných knih, někdy označovaných jako černé knihy. Do těchto knih byly zaznamenávány úkony, kterým byla podrobena osoba obviněná ze zvlášť závažného zločinu. Kromě toho byly do knih zaznamenávány výpovědi obviněných, které byly často pořízeny po provedené tortuře v mučírnách. Jednou z nejstarších knih tohoto typu je Kniha černá královského města Rakovníka z mezidobí let 1431 až 1551.

Trestům smrti často předcházelo mučení (tortura), které opět bylo v gesci městských katů. Užívání tortury při výslechu pachatelů či svědků však nebylo rozšířeno jen ve středověku, s těmito praktikami se lze setkat i v novověku. Často se jednalo o proces několika fází, kdy byl vyslýchaný pod náporem ukrutných bolestí donucen k přiznání viny, která často vůbec neexistovala, či k obvinění někoho dalšího. Fantazii se opět meze nekladly, avšak postupně docházelo k regulaci takových postupů až nakonec došlo k jejich úplnému zrušení. Důležitou regulací byl v tomto smyslu například zákoník Consitutio criminalis Carolina vydaný císařem Karlem V. v roce 1532, kterým byl proces mučení regulován. Známými metodami mučení byly v této posloupnosti palečnice k drcení palců na rukou, tzv. španělská bota s hroty zarývajícími se do lýtek u nohou a natahování na žebřík, při němž byly mučenému vykloubeny ramena.

---

Trestní procesy z dob dávno minulých

Na následujících dvou příkladech si ukážeme, jaká byla specifika trestního procesu v dobách dávno minulých.

1. Proces s Daliborem z Kozojed

Až díky procesu se známým Daliborem z Kozojed, došlo na našem území k úplné úpravě trestání selských vzpour, neboť soudní rozhodnutí nad vladykou Daliborem z Kozojed (Daliborův nález) se stalo součástí Vladislavského zřízení zemského z roku 1500. Selské vzpoury nebyly v období feudalismu (evropský systém lenních vztahů založený na závislosti rolnického obyvatelstva na svých pánech) ničím neobvyklým. Čas od času se lze na území Evropy setkat s násilnými snahami sedláků proti vrchnosti s cílem osvobodit se z ubíjející robotní a nevolnické povinnosti. Odtud název selské vzpoury.

Jednou z nejznámějších selských vzpour na našem území byla právě vzpoura poddaných ze dne 13. července 1496, kdy poddaní povstali proti svému pánovi Adamovi z Ploskovic a Drahonic. Nejprve oblehli jeho tvrz a poté si na něm vynutili beztrestné vysvobození z poddanského vztahu. Následně se tito „osvobození“ sedláci svěřili do rukou vladyky Dalibora z Kozojed, který je přijal i s jejich statky. Adam z Ploskovic si to přirozeně nenechal líbit, a proto Dalibora pohnal k zemskému soudu. Před samotným procesem byl Dalibor uvězněn v jedné z věží Pražského hradu, odtud se této věži přezdívá Daliborka. Údajně se zde Dalibor po dobu věznění naučil hrát na housle.

Adam z Ploskovic však Dalibora nepohnal k soudu z moci, ani z důvodu toho, že přijal člověčenství vzbouřených sedláků, ale proto, že Dalibor vzbouřence přijal a využil tísně pana Adama způsobenou selskou vzpourou a obohatil se na jeho úkor. Tyto argumenty uznal i zemský soud, který Dalibora za postavení se na stranu sedláků odsoudil k smrti se zbavením všech šlechtických titulů. Popravu provedl kat stětím dne 13. března 1498.

Již bylo řečeno, že rozhodnutí nad Daliborem z Kozojed je označováno jako Daliborův nález, který byl převzat do právního řádu Vladislavským zřízením zemským a později také Obnoveným zřízením zemským z roku 1627. V tomto smyslu byl Daliborův nález určitým precedentem (rozhodnutí sloužící jako model pro něco podobného v budoucnosti), ke kterému se naposledy odvolávaly i robotní patenty z 18. století. Jednalo se o počáteční úpravu postihu selských vzpour. Vzbouřeným sedlákům za takové jednání měl náležet zejména trest vězení. Dále měl být potrestán trestem smrti i ten, kdo využil vzpouru ke svému obohacení, jako to učinil Dalibor. Později byl tento trest rozšířen ještě o ztrátu cti.

2. Čarodějnický proces s Kryštofem Lautnerem

Samostatnou kapitolu procesů na našem území představují tzv. čarodějnické procesy stíhané svatou inkvizicí, což byl orgán k postihování kacířství (hereze). Ačkoliv výše uvedený text pojednával ve skrze o době středověké, lze se s praktikami středověkého procesu trestání stále setkat ještě v období novověku. Názorným příkladem je v tomto smyslu proces se šumperským děkanem (představený základní územní jednotky katolické církve) Kryštofem Aloisem Lautnerem, který byl nejvýznamnější postavou popravenou v rámci nechvalně proslulých čarodějnických procesů na severní Moravě (Šumpersko a Jesenicko). Tyto procesy tehdy vedl pro svou krutost nechvalně proslulý inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu.

Kryštof Lautner se narodil 18. září 1622 v Šumperku. O jeho dětství a mládí toho mnoho nevíme, jen to, že se rozhodl stát knězem, jímž byl v roce 1656 také vysvěcen. Jako kněz nejprve působil v oblasti Dolní Moravy (Sovinec), posléze v oblasti Dolního Slezska (Osoblaha), načež od roku 1668 působil v hodnosti děkana ve svém rodném městě, tedy v Šumperku. Kromě toho, že byl Lautner zbožný člověk, byl na svou dobu velmi liberální, přičemž ve společnosti měl velmi vážené postavení.

Po vypuknutí čarodějnických procesů na losinském panství, kdy řádění inkvizitora Bobliga nepřežilo 56 lidí, se Boblig se svými aktivitami postupně přemisťoval do bohatšího Šumperku. Boblig byl totiž velmi hamižný, neboť veškerý majetek odsouzených byl zabaven (konfiskován) ve prospěch inkvizitora a vrchnosti. A právě zde se Lautner dostal do střetu s Bobligem, který v té době začal za čarodějnictví stíhat Lautnerovy známé – Marii Sattlerovou a jejího manžela Kašpara Sattlera (na základě výpovědí vynucených na mučidlech u dalších stíhaných osob). Lautner se svých známých pokusil zastat, čímž na sebe upnul Bobligovu pozornost.

Zkušený inkvizitor Boblig věděl, že nemůže na váženého duchovního udeřit přímo, proto se začal nejprve orientovat na Lautnerovu schovanku a hospodyni Zuzanu Voglickou, jejíž jméno začalo figurovat ve výpovědích mučených a která byla později rovněž upálena na hranici. Dle jejích výpovědí Lautner spolu se Zuzanou létali na Petrovy kameny (jeden z vrcholů Hrubého Jeseníku, který byl tradičně označován za dějiště čarodějnických sletů), kde měli tančit a obcovat s ďáblem, přičemž přímo Lautner zde měl korunovat čarodějnickou královnou zmiňovanou Marii Sattlerovou.

Poté co Boblig na mučidlech získal celkem 30 výpovědí o Lautnerově „vině“ od dalších osob, vytvořil obžalovací spis, který později schválil s povolením mučení také olomoucký biskup, čímž byl osud Kryštofa Lautnera zpečetěn. Poté, co byl šumperský děkan vylákán na posvícenské hody do Mohelnice, byl nic nechápající tajně zatčen a eskortován do věznice Mírov. Po dlouhém věznění Boblig započal s výslechy. Zpočátku se snažil Lautnera zlomit skrze výpovědi svědků, dokonce i výpověďmi jeho přátel Kašpara a Marie Sattlerových. Lautner však všechna obvinění z čarodějnictví rázně popřel a uvědomil si, že zvrácená svědectví jsou dílem mučidel. Zároveň pochopil, že jej čeká podobný osud. Přesto Boblig s mučením Lautnera otálel. Ve vězení byl mezitím Lautner vystavován chladu a vlhku, což se nepříznivě projevilo na jeho zdraví. Nevalné podmínky vězení pak měly za důsledek, že Lautner byl pohublý, zarostlý a špinavý, takže vizuálně začal vypadat jako čaroděj. Tím se Bobligovi dařilo přesvědčovat o Lautnerově čarodějnictví další a další osoby, ačkoliv šlo o nesmyslné obvinění.

Záhy Boblig přistoupil k Lautnerovu mučení, které trvalo celé dny. A to i přesto, že byl již na našem území znám Trestní zákoník císaře Ferdinanda II. z roku 1656, dle kterého nesměly být mučeny osoby starší 60 let (Lautner měl v době svého mučení už 62 let). Lautner byl dále krutě mučen napříč jednotlivými stupni mučení (palečnicemi, španělskými botami, nakonec i natažením na žebřík), což bylo už tehdy v některých oblastech našich zemí nestandardní. Ačkoliv Lautner dlouho všem obviněním vzdoroval, po několikadenním velmi krutém mučení se nakonec ke všem skutkům doznal. Následně byl světským soudním tribunálem v Mohelnici odsouzen k smrti upálením. Před samotným upálením musel Lautner ještě přestát potupnou degradaci provedenou olomouckým biskupem v mohelnickém kostele, kterou byl zbaven veškerých duchovních hodností i úřadů symbolickým sedřením kůže cihlou na místech, kde byl pomazán knězem. Až poté byl Lautner za mohutného doprovodu stráží odvlečen na popraviště a před zraky tisíců lidí z širokého okolí a za dohledu krutého inkvizitora Bobliga upálen.