4. Svoboda projevu na západních univerzitách

V kapitole o Millově obhajobě svobody projevu jsme narazili na zajímavou kritiku jeho principu svobody. Podle ní si Mill neuvědomil, že reálný život není univerzitní seminář, kde se bez emocí diskutují nejrůznější témata s cílem odhalit pravdu, a že mnohdy není cílem projevů nic odhalit, ale pouze zastrašit, ponížit či umlčet jednotlivce a skupiny. Taková kritika stojí na předpokladu, že témata, která by bylo přípustné diskutovat v rámci univerzitního prostředí, nemusí být přípustná v širší společnosti.

V posledních dekádách se však ukazuje, že dnes už přestává platit názor, že univerzita je místo svobodné výměny názorů a hledání pravdy, a mnohé univerzity přijímají opatření, která mají eliminovat kontroverzní myšlenky a postoje i ze svých vlastních prostor. Hlavní motivací pro tato opatření se zdá být snaha zajistit, aby měli všichni studenti rovný přístup ke vzdělání, což zahrnuje také skutečnost, že se musí každý student na univerzitě cítit vítán a že musí mít pocit bezpečí a komfortu při studiu.

Tento názor je zcela pochopitelný. Mnohé univerzity zejména ve Spojených státech, které v tomto ohledu udávají trend, měly a stále mají problém s rasismem. Z historického hlediska teprve nedávno, v roce 1954, byl ve Spojených státech zrušen zákon, který právně zakotvoval rasovou segregaci. I v dnešní době se na amerických kampusech studenti různých etnik setkávají s rasovými předsudky a nenávistnými projevy, často od příznivců alternativní pravice.

Jakkoli je snaha poskytnout všem studentům přívětivé podmínky ke studiu pochopitelná, v praxi vede k mnoha kontroverzním rozhodnutím a vyvolává dojem, že se univerzity na šikmé ploše svobody projevu posunují až příliš nebezpečně k hranicím nesvobody. Koneckonců o dvou příkladech, které tento dojem vyvolávají, ses už dočetl/a v předchozích kapitolách. Mnozí komentátoři poukazují na to, že jak manželé Christakisovi, tak Laura Kipnisová byli cílem útoků a vyšetřování jen proto, že vyjádřili myšlenku, se kterou někteří studenti nesouhlasili nebo je pobouřila. Faktem je, že studenti mohou téměř vždy použít argument, že ta či ona myšlenka vytváří „toxickou“ atmosféru či nevstřícné podmínky ke studiu. Otázkou je, zda bychom takový argument měli vždy akceptovat a tyto myšlenky z univerzitního prostoru eliminovat.

Situace v dnešním akademickém prostředí na západních univerzitách je ovšem mnohem komplikovanější. Nejde totiž už pouze o otázky rasové. Stále častěji se objevují požadavky příslušníků různých jiných identit – etnických, náboženských, sexuálních, genderových – na to, aby také jim byl prokazován náležitý respekt, zajištěny rovné studijní podmínky a přívětivé prostředí. Tato myšlenka je sama o sobě zcela nekontroverzní. Problémy se vynoří až v okamžiku, kdy se pokusíme odpovědět na to, co znamená přívětivé studijní prostředí a kdy nějaký projev v univerzitním kontextu narušuje důstojnost osoby s určitou identitou. Na některé kontroverzní příklady se opět podíváme.

---

Mikroagrese

Jedním z nich je koncept mikroagrese, kterým se začal označovat takový projev, při kterém zdánlivě nevinnou otázkou či poznámkou podle adresáta urazíte jeho důstojnost. Urážka není u mikroagrese záměrem mluvčího a nemusí si ji ani uvědomovat. Může se také jednat o otázku či poznámku typickou, tedy adresátem opakovaně slýchanou, která jej nutí vysvětlovat skutečnosti, jež nemá potřebu vysvětlovat.

Na mikroagresivní chování poukazují nejen příslušníci etnických menšin, ale také ženy, staří lidé či příslušníci různých sexuálních menšin. Tvrdí, že v pozadí mikroagrese je skrytý rasismus, sexismus, xenofobie a jiné nepřípustné postoje.

Odpůrci iniciativy, která se snaží identifikovat a potírat mikroagrese, poukazují na několik problematických důsledků.

Zaprvé, ze samotné definice tohoto slova je patrné, že jde o neúmyslnou urážku. Mnohdy jde o nevinnou otázku či poznámku, kterou si adresát interpretuje jako urážlivou. Pokud ji však osoba nemyslela jako urážku, proč by měla nést vinu a být za ni trestána?

Zadruhé, často nelze údajné mikroagrese odlišit od naprosto legitimních otázek či postojů. Co když ve výše uvedeném příkladu chtěl tazatel jen vědět, odkud student pochází? Co je na tom špatného? Můžeš se také setkat s tím, že se za projev mikroagrese uvádí příklad ženy, která přejde na protější chodník, když se k ní v noci na ulici blíží muž tmavé pleti. Z jednoho pohledu může jít o projev latentního rasismu. Ale co když třeba tato žena byla už jednou napadena a co když přechází na druhý chodník ne proto, že proti ní jde muž tmavé pleti, ale prostě muž? Je skutečně jednoznačné, že její rozhodnutí je projevem mikroagrese?

Zatřetí, někteří kritikové uvádí, že tematizace mikroagresí je opět jen dalším projevem zdůrazňování vlastní slabosti a zranitelnosti mezi studenty a že podporuje u studentů nezdravou perspektivu oběti. Taková perspektiva ovšem z dlouhodobého hlediska není dobrá, jelikož každý člověk potřebuje určitou minimální emocionální odolnost k tomu, aby řešil běžné problémy každodenního života, a neustálé zdůrazňování skutečnosti, jak jsou studenti zranitelní, jim tuto odolnost ubírá.

V neposlední řadě můžeme také zmínit skutečnost, že sama nálepka „mikroagresora“ je poměrně nepatřičná vzhledem k tomu, že újma, které se takový člověk dopouští, je nezamýšlená. Označit někoho jako agresora může být poměrně stigmatizující a není jisté, jestli předpona „mikro“ dostatečně uvádí aplikaci tohoto pojmu do patřičného kontextu. Měli bychom třeba začít používat pojmy jako mikronevěra pro člověka, který jen pomyslí na to, jaké by bylo mít sex s jiným parterem, nebo mikrozloděj pro člověka, který si bez tvého souhlasu něco na okamžik půjčí, ale nemá v plánu ti to ukrást?

---

Varování před spouštěči panických záchvatů (trigger warnings)

Dalším z opatření, která mají zajistit vstřícné studijní prostředí pro všechny studenty, jsou upozornění na materiál, který by mohl u studentů vyvolat panický záchvat. Některé západní univerzity začaly v posledních dekádách požadovat, aby profesoři upozorňovali předem studenty, že se v přednášce či studijních materiálech objeví například explicitní fotografie či popisy jevů, které mohou mít za následek spuštění panického záchvatu.

Tato praxe byla poprvé zavedena na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, jelikož na této univerzitě studovalo značné množství válečných veteránů, z nichž někteří trpěli posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) vyvolanou působením ve válečném konfliktu. PTSD se mimo jiné projevuje tím, že člověk, který je vystaven podnětu, který mu vyvolá vzpomínky na nějakou stresovou situaci, dostane panický záchvat.

Tyto důvody se zdají jako pochopitelné a velmi ohleduplné. Ovšem postupně podobná opatření začaly zavádět také další univerzity a jejich použití se rozšířilo i na materiál, který je z různých důvodů vnímán jako kontroverzní či citlivý. Studenti začali například požadovat, aby se varování umísťovala například také na klasická díla s údajně problematickým obsahem. Takto označen byl například Shakespearův Kupec benátský zobrazující antisemitismus, Woolfeové Paní Dallowayová za tematizaci sebevraždy nebo Fitzgeraldův Velký Gatsby za zobrazování násilí vůči ženám.

Až bizarní podoby nabyla tato iniciativa na Harvardské univerzitě, kde někteří studenti právnické fakulty požadovali zavedení takových varování ve výuce práva v oblasti sexuálního násilí. Svou zkušenost shrnuje v článku z r. 2014 Potíže s výukou zákonů o znásilnění profesorka Jeannie Suk Gersen:

Studentské organizace hájící zájmy žen dnes zcela běžně radí studentům, aby vynechali přednášky, které se zaměřují na zákony o sexuálním násilí, pokud by měli dojem, že by je mohly traumatizovat. Tyto organizace rovněž požadují po profesorech, kteří vyučují trestní právo, aby varovali studenty před možnými traumatickými důsledky, které mohou vzejít z výuky zákonů o znásilnění. Jednotliví studenti často žádají učitele, aby tyto zákony nebyly součástí zkoušek, jelikož by mohly ovlivnit jejich výkon. Jeden kolega se mi nedávno svěřil, že ho student požádal, aby v přednášce nepoužíval slovo „violate“ (česky „porušit“, ovšem základem anglického významu je „násilí“), například ve větě „Porušuje toto jednání zákon?“, protože může spouštět u studentů emocionální záchvaty. Někteří studenti dokonce navrhli, aby se zákony o znásilnění vůbec nevyučovaly, jelikož mají potenciál vyvolat u studentů tíseň.

Tato iniciativa vyvolává obavy z toho, zda nedochází na některých západních univerzitách k překročení hranice mezi tím, co studenty skutečně může psychicky poznamenat tak, že jim to způsobí dlouhodobé životní problémy, a tím, co jednoduše nechtějí slyšet a vidět. Autorka si v článku například klade otázku, co by se stalo, kdyby student medicíny přišel s požadavkem, aby se nemusel účastnit přednášek a cvičení z anatomie či chirurgie, jelikož v něm pohled na krev vyvolává stres. Měl by na to mít právo ze stejných důvodů jako výše uvedení studenti práva? A jak by se k takovému názoru měli postavit budoucí zaměstnavatelé? Nejspíš by nebylo dobré, aby se chirurg omluvil z operace proto, že se mu dělá nevolno.

Mikroagrese a varování před spouštěči záchvatů nejsou jedinými opatřeními, která v kontextu západních univerzit ohrožují svobodu projevu. Mezi další bychom mohli zařadit například zřizování tzv. bezpečných prostor, tedy univerzitních prostor, ve kterých se nemusí studenti obávat, že budou konfrontování s nenávistnými či nepříjemnými názory, a tzv. deplatformizace neboli rušení přednášek kontroverzních intelektuálů, často doprovázené rozsáhlými protesty.

---

Chicagská univerzita za svobodu projevu

Na tlaky, které některé univerzity vyvíjí na svobodu projevu v rámci akademického prostředí, reagovala v r. 2016 Chicagská univerzita, která se tradičně hlásí k principům svobody projevu. Novým studentům zaslala dopis, ve kterém mimo jiné sděluje:

Vyzýváme členy naší komunity, aby hovořili, psali, diskutovali a učili se bez jakýchkoli obav z cenzury. Slušnost a vzájemná úcta jsou pro nás důležité hodnoty a svoboda projevu neznamená svobodu šikanovat a ohrožovat druhé. Zjistíte brzy, že od našich členů očekáváme, že se budou účastnit rigorózních debat a diskusí, což může někdy v účastnících vyvolat nepříjemné pocity a psychický tlak.

Náš závazek ctít akademickou svobodu znamená, že nepodporujeme tzv. varování před spouštěči (trigger warnings), nerušíme přednášky pozvaných osobností jen proto, že mohou přednášet o kontroverzních tématech, a nepodporujeme vznik intelektuálních „bezpečných prostor“, kam se mohou jednotlivci uchýlit před myšlenkami a názory, které se jim příčí.

Je zjevné, že představitelé Chicagské univerzity si uvědomují, jak potenciálně nebezpečné tendence vyrůstají z drobných omezení, zákazů a příkazů, která se v posledních dekádách objevují v souvislostí se svobodou projevu na amerických univerzitách. Je nesporné, že v univerzitním prostředí existují také jiné hodnoty, mezi nimi rovnost a vstřícné intelektuální prostředí, ovšem prosazovat tyto na úkor volné výměny názorů a možnosti seriózní argumentace nad nejrůznějšími tématy by mohlo mít z dlouhodobé perspektivy mnohem vážnější důsledky.

Doplňovačka

Doplň do vět vhodné slovo.