3. Pornografie a nenávistné projevy

V minulé kapitole jsme viděli, že John Stuart Mill založil obhajobu svobody projevu na skutečnosti, že aby se člověku dařilo a společnost vzkvétala, je nezbytně nutné umožnit lidem hledat pravdu. Pravdu je možné nalézt jen tehdy, když budou moci na veřejnosti zaznít nejrůznější názory a postoje. Stejně tak obhajoval Mill potřebu experimentování s nejrůznějšími životními styly, aby si lidstvo mohlo vybrat ty nejlepší z nich.

Mnoho kritiků však poukázalo na to, že některé lidské projevy vůbec k hledání pravdy nepřispívají, a naopak slouží jen k tomu, aby vyjádřily nenávist či opovržení jinými lidmi. Mill podle nich mylně předpokládá, že běžný život a obvyklá mezilidská komunikace probíhají podle stejných principů jako komunikace v univerzitní posluchárně – lidé diskutují nad nejrůznějšími, třeba i kontroverzními, tématy, přináší své pohledy, obhajují své postoje a nakonec přijmou ten nejlépe zdůvodněný závěr. V běžném životě ovšem takto komunikace mezi lidmi neprobíhá. Mnozí lidé nechtějí odhalit pravdu, ale třeba jen druhé ponížit a urazit. Jiní lidé zase druhé neposlouchají a nejde jim o hledání pravdy, ale o potvrzení vlastních dogmat a předsudků. Slova a jiné projevy mají velkou moc a ta se neomezuje pouze na odkrývání pravdy a hledání štěstí.

V této kapitole se podíváme na námitku, která byla vůči liberálnímu pojetí svobody projevu vznesena. Podle ní bychom neměli tolerovat takové projevy, které nijak nepřispívají k hledání pravdy, ale slouží pouze k ponížení jiných lidí. Příklady takových projevů jsou pornografie a tzv. nenávistné projevy.

---

Svoboda projevu a pornografie

Pornografií se rozumí jakékoli explicitní vyobrazení pohlavního styku, lidského těla nebo jeho částí s cílem vyvolat u recipienta sexuální vzrušení. Nabídka a poptávka pornografického materiálu má dlouhou historii. V současné době však dochází k obrovskému boomu ve výrobě a konzumaci pornografie, což je způsobeno snadnou dostupností kvalitních záznamových a zobrazovacích technologií, které dnes může využít prakticky každý amatér, a téměř neomezených možností distribuce takového materiálu pomocí internetu.

Pornografie však také vždy měla své odpůrce. Například americká teoretička práva a feministka Catharine MacKinnon se domnívá, že pornografie není vůbec forma projevu, tudíž by neměla být chráněna právem na svobodný projev. Ve svém díle Only Words (1993) obhajuje tvrzení, že ve skutečnosti je pornografie aktivitou, která nemá za cíl sdělovat žádné myšlenky či odhalovat pravdu, a tudíž nemá žádnou politickou, vzdělávací či uměleckou hodnotu, kvůli které by bylo třeba ji chránit. Místo toho je její podstatou pouze ponížení žen, jelikož pornografické materiály komunikují představu, že muži mohou ženy zneužívat, znásilňovat, jednat s nimi jako se sexuálními objekty a že ženám se to navíc líbí.

Názory MacKinnonové ovšem nesdílí celá veřejnost, a dokonce ani řada jiných feministek. Například kanadská feministická spisovatelka Wendy McElroyová zastává názor, že pornografie může být ženám z celkového pohledu prospěšná, jelikož jim ukazuje možnosti alternativních sexuálních praktik a umožňuje jim bezpečně zkoumat, jaké emoce v nich vyvolávají. McElroyová má za to, že ženy i muži mají mít svobodnou volbu v tom, jaký mediální obsah chtějí konzumovat, a dostupnost pornografie rozšiřuje jejich sexuální svobodu. Omezena by měla být jen taková forma pornografie, která prokazatelně vede k trestným činům jako znásilnění či omezování svobody. To však pokrývají jiné zákony a pornografie jako taková by měla zůstat dostupná.

Diskuse o tom, zda a do jaké míry vede výroba a distribuce pornografie k újmě, je z velké části empirická a bez přesných výzkumů ji nelze rozhodnout. Z hlediska tématu svobody projevu je tato debata významná zejména tím, že poukazuje na obtížnost stanovení toho, co je a není projev. Musí být cílem projevu vždy sdělit nějakou myšlenku? Musí projev vždy přispívat do nějaké debaty? Je navíc pravda, že pornografie slouží pouze k ponižování lidí? Nezapomeňme také, že Mill tvrdí, že bychom neměli lidem bránit v tom, aby experimentovali s různými životními styly. Mohl by některý takový životní styl legitimně zahrnovat výrobu či spotřebu pornografie, pokud tím nedochází k přímé újmě na jiné osobě?

---

Nenávistné projevy

Druhým příkladem projevů, které nezpůsobují přímou fyzickou újmu, ale přesto mnozí volají po jejich regulaci, jsou tzv. nenávistné projevy (hate speech).

Definovat nenávistný projev je velmi složité – existuje řada různých definic, ale jak uvidíme, poskytnout jasné kritérium, které by pokrývalo všechny nenávistné projevy a nevedlo k nespravedlivému odsuzování legitimních postojů a názorů, lze jen obtížně. Pro naše potřeby využijeme definice filozofky Susan Brisonové.

Nenávistný projev je takový projev, který očerňuje jedince či skupiny lidí na základě takových charakteristik, jako je rasa, pohlaví, etnikum, náboženství a sexuální orientace, činí tak tváří v tvář těmto jedincům nebo skupinám, vytváří nepřátelské či strach nahánějící prostředí nebo ztělesňuje urážku na cti určité skupiny.

Typickými projevy, které by spadaly pod tuto definici, jsou například explicitní rasové urážky, zesměšňování příslušníků jiných etnik imitací či přeháněním jejich typických rysů či forem chování nebo veřejné vykřikování xenofobních hesel.

Lidé, kteří navrhují takové projevy cenzurovat a jejich šiřitele postihovat, argumentují, že nenávistné projevy způsobují jejich adresátům újmu, a to na individuální i skupinové rovině. Zakřičet na příslušníka etnické menšiny nějakou rasistickou urážku má přímý psychologický dopad – může v něm vyvolat pocit ponížení nebo strach. Dlouhodobá společenská tolerance nenávistných projevů proti určitým společenským skupinám například tím, že budeme poskytovat veřejný prostor dříve příslušníkům Ku-klux-klanu či dnes neonacistům, však také může vést k tomu, že atakované osoby budou ve veřejném prostoru zdiskreditovány, společnost bude jejich názor ignorovat, a tím jim bude upřena důstojnost a rovnost. Proto je potřeba takové projevy zakázat.

Jakkoli se může zdát taková iniciativa rozumná a vedená šlechetnými úmysly, vyvolává řadu problémů.

Jedním z nich je vágnost a s tím související nemožnost přesně říci, co je a co není nenávistný projev. Uvaž například, kdyby někdo na veřejném shromáždění vykřikoval: „Nechceme v Česku žádné Araby!“. Takový projev by mohl splňovat několik prvků výše uvedené definice – je namířen proti konkrétní skupině lidí, vytváří nepřátelské či strach nahánějící prostředí, může být chápán jako urážka skupiny atd. Patrně jde tedy o nenávistný projev. Ale co kdyby místo výkřiků měl takový člověk jen transparent s nápisem „Čechy patří jen Čechům!“, takový projev může stále znít provokativně, byť není tak ofenzivní jako ten předchozí. Neútočí ale na žádnou konkrétní skupinu a jako urážku ho lze chápat jen s notnou dávkou představivosti. Navíc však sděluje také určitý politický názor, který může být hloupý či historicky a geopoliticky naivní, ale cenzurovat ho by mohlo představovat skutečně vážný precedens pro nakládání s dalšími politickými názory. Paradox ale spočívá v tom, že tyto dva projevy říkají velmi podobnou věc nebo přinejmenším ten první vyplývá z druhého.

Další problém je, že existuje reálná hrozba, že za nenávistné projevy budou označovány také projevy, se kterými jejich adresáti jednoduše nesouhlasí. Hluboký nesouhlas s nějakým přesvědčením je totiž velmi často doprovázen také silnými emocemi, například zlobou, a odtud je už jen krůček k tomu, aby adresát takového názoru tvrdil, že se cítí dotčen, ponížen nebo že takový názor vytváří nepřátelské prostředí. O tom, že nejde o nějakou spekulaci, svědčí řada kontroverzních příkladů z nedávné minulosti. S jedním z nich, případem manželů Christakisových z Yaleovy univerzity, ses již seznámil. Pikantní je, že řada dalších se odehrála rovněž na univerzitách, tedy místech, která byla vždy chápána jako centra racionality, diskuse a hledání pravdy.

Případ Laury Kipnisové

V roce 2015 napsala Laura Kipnisová, profesorka mediálních studií na Northwestern University v Chicagu, článek s názvem Na univerzitách se šíří sexuální paranoia (Sexual Paranoia Strikes Academe), ve kterém kritizovala zavedení předpisu, podle kterého se nebudou tolerovat žádné romantické a sexuální vztahy mezi akademiky a studenty. Kipnisová se ohrazovala zejména vůči důvodu, kvůli kterému se takové předpisy na univerzitách zavádí:

Šokuje mě hlavně mýtus o všemocných profesorech, který je v pozadí univerzitních nařízení… Současnou diskusi na univerzitních kampusech definují melodramatické fantazie o bezmocných obětech a všemocných predátorech a bohužel to činí na úkor těch, které mají údajně chránit, tedy studentů. A jaký to má důsledek? Explozi pocitů vlastní zranitelnosti mezi studenty. Studenti tak posedlí svou vlastní zranitelností, představou, že nemají svobodnou vůli, a ochraňovaní před nerovnými mocenskými vztahy v romantickém životě si jen těžko poradí s problémy a konflikty běžného života.

Článek Kipnisové vyvolal bouřlivou reakci mezi studenty a akademiky. Dvě doktorandky na Northwestern University podaly na Kipnisovou stížnost, kvůli které byla řadu měsíců za velmi zvláštních okolností vyšetřována. Svou zkušenost shrnula v dalším článku Moje inkvizice podle Článku IX (My Title IX Inquisition). Mimo jiné uvádí, že byla obviněna z toho, že svým článkem vytvořila nepřátelské prostředí a její postoje mají demotivující dopad na všechny osoby, které se pokouší nahlásit sexuální obtěžování. Jedna studentka uvedla, že v ní článek vyvolal „velmi emotivní reakci“, jiná ho charakterizovala jako „děsivý“. Pobouření studenti požadovali rychlé a oficiální odsouzení článku a zazněly rovněž hlasy, že by měla Kipnisová z univerzity odejít. Navzdory tomu, že vyšetřování provázela řada podivností, byla profesorka nakonec obvinění zproštěna.

Tento případ vyvolává řadu důležitých otázek. Podobně jako manželé Christakisovi, i Laura Kipnisová si ve svém článku položila na první pohled naprosto legitimní otázku – jestli nejsou důsledky některých univerzitních opatření, které mají studenty zdánlivě chránit, ve skutečnosti škodlivé – a vyjádřila názor, že nařízení o zákazu romantických vztahů ve skutečnosti dělá z mladých lidí, kteří na univerzitě studují, nesvéprávné a dětinské bytosti. Jako Christakisovi vyjádřila přesvědčení, že mladí lidé jsou už dost silní a zodpovědní, aby se dokázali sami rozhodovat a řešit etická dilemata. Paradoxně to byli právě studenti, kteří se vůči tomuto názoru ohradili a požadovali jeho odsouzení. Zejména se obhajovali negativními pocity, které v nich čtení článku vyvolávalo. Hovořili o „mrazivých“ důsledcích, nepřátelském prostředí a emocionálních dopadech. Názory, které Kipnisová prezentovala, jim zjevně byly nepříjemné a údajně je zraňovaly. Ale znamená to, že byly projevem nenávisti a že by proto neměly zaznít? Je psychická újma ve formě urážky či dotčení dostatečným důvodem k tomu, aby byly některé projevy zakázány? A nepotvrdili svou reakcí studenti jen to, na co Kipnisová poukazovala, totiž že se studenti až příliš utápí ve své vlastní zranitelnosti? Co myslíš?

Laura Kipnisová o cenzuře

V tomto krátkém videu se dozvíš, jak se Laura Kipnisová staví ke svobodě projevu a k cenzuře nepopulárních myšlenek, o kterou usilují někteří univerzitní studenti. 

Osmisměrka

Najdi slova z této kapitoly. (Pro označení hledaného slova je třeba kliknout na první a poslední písmeno.)