2. Obhajoba svobody projevu J. S. Milla
Jak vymezit hranici mezi projevem, který by měl být povolený, a projevem nepřípustným? Je možné takovou hranici nalézt? V této kapitole se dozvíš o tom, jak tuto hranici stanovil britský filozof John Stuart Mill. Rovněž se zamyslíme nad tím, jestli je jeho návrh přijatelný.
Úvod tématu
1. Co je svoboda projevu
3. Pornografie a nenávistné projevy
Historicky nejvýznamnějším pokusem, jak stanovit hranici mezi přípustným a nepřípustným projevem, je koncepce svobody anglického filozofa, politického ekonoma a politika Johna Stuarta Milla (1806–1873). Jeho dílo O svobodě (On Liberty, 1859) se stalo jedním ze základních spisů klasického liberalismu – teorie, která řadu let formovala politický a ekonomický vývoj západní společnosti. Mill byl představitelem utilitarismu, což je etická teorie, podle které bychom se měli snažit prostřednictvím našich rozhodnutí a činů dosáhnout co největšího užitku. „Užitek“ je výraz, který může mít také negativní význam (osobní prospěch), ale utilitaristé užitkem rozuměli jednoduše štěstí. A Mill se domníval, že k tomu, aby mohl člověk dosáhnout štěstí, je nezbytná svoboda, potažmo svoboda projevu.
Mill si ve zmiňovaném díle položil obecnou otázku: Za jakých okolností je přípustné uplatnit moc vůči jednotlivci či skupině? A odpověděl na ni v této slavné pasáži:
Cílem tohoto spisu je obhájit velmi jednoduchou zásadu, která má upravovat donucovací prostředky společnosti vůči jednotlivci, ať už jde o prostředky fyzické ve formě zákonných trestů či o nátlak prostřednictvím veřejného mínění. Tato zásada říká, že jediný důvod, pro který může lidstvo individuálně či kolektivně oprávněně zasahovat do svobody jednotlivce či skupiny, je sebeobrana. Jediný účel, pro který lze legitimně uplatnit moc nad jakýmkoli členem civilizované společnosti proti jeho vůli, je zabránění újmě na druhých. Jeho vlastní dobro, fyzické či morální, není důvodem dostatečným.
Přestože se to tak nemusí na první pohled jevit, Millův princip svobody je poměrně radikální. Mezi jeho důsledky totiž patří třeba to, že lidé mohou zastávat postoje, které druhým připadají odpudivé či skandální, že se mohou přímo vzájemně urážet, že se mohou pomlouvat, nebo že nikdo nemá právo bránit člověku v neprozíravém a hloupém jednání, nebo dokonce sebepoškozování. Do jednání jiných osob můžeme právem zasáhnout pouze tehdy, když tyto osoby přímo ohrožují jiné lidi nebo někoho podněcují k tomu, aby jim způsobil újmu.
Millova obhajoba principu svobody
Proč se Mill domnívá, že má být svoboda člověka chápána takto široce?
Je to proto, že jedině tak dokáže člověk nalézt skutečné štěstí. Mill se domníval, že by mělo existovat jakési svobodné tržiště idejí. To můžeš chápat tak, že by každý člověk měl mít právo vyslovit názor na to, co je dobré, či zlé, co je správné, které věci mají hodnotu a které jsou naopak zavrženíhodné. A nejde jen o vyjadřování takových názorů a postojů. Mill měl za to, že lidé mají právo vést jakési životní experimenty, tedy testovat, jaký životní styl jim přináší nejvíce štěstí, a na onom imaginárním tržišti idejí tyto poznatky nabízet druhým k vyzkoušení. Kdyby ale takové tržiště idejí bylo regulováno, tedy kdyby někdo určoval, které myšlenky a postoje mohou být zastávány a které životní projekty realizovány, hrozilo by podle Milla, že nám některé formy života vedoucí ke štěstí nebo některé pravdy uniknou, protože lidstvo není neomylné. Uvaž například, jaký by byl svět, kdyby se církevní cenzuře skutečně podařilo potlačit Koperníkovy a Galileovy představy o vesmíru nebo kdyby ženám bylo navždy upřeno volební právo.
„Ale přece lidskému štěstí nemůže nijak prospět to, když budeme ve veřejném prostoru tolerovat i naprosto zjevné lži a stokrát vyvrácené nesmysly. Měli bychom je podle Milla také akceptovat?“
Na to měl Mill také odpověď. Tvrdil, že jedině neustálou konfrontací se lží se z našich pravdivých přesvědčení nestanou pouhá dogmata. Jistě například víš, že některé země mají zákony, podle kterých je trestným činem popírat existenci holokaustu. Takové zákony jsou z hlediska Millova principu svobody společensky škodlivé. Je to proto, že popírači holokaustu ve skutečnosti nutí všechny ty, kteří přijímají, že se holokaust opravdu stal, aby toto přesvědčení bránili proti všem pochybnostem. Musí tedy hledat nové skutečnosti, prohlubovat poznání a lépe vysvětlovat fakta, která ukazují, že holokaust existoval a byl naprosto zrůdný. Bez tohoto úsilí se toto přesvědčení stane jen prázdným a slepě přejímaným klišé, které se díky tomu postupně oslabí.
David Irving a popírání holokaustu
Učebnicovým příkladem toho, proč máme ve veřejném prostoru tolerovat i vyložené nepravdy, je případ soudního sporu mezi dnes již zdiskreditovaným anglickým historikem Davidem Irvingem a americkou historičkou Deborah Lipstadtovou. V roce 1994 publikovala Lipstadtová knihu Popírání holokaustu (Denying the Holocaust), kde mimo jiné dokladovala, jak Irving ve svých knihách a přednáškách překrucuje historická fakta a snaží se tím prokázat, že holokaust neexistoval. V reakci na tuto knihu Irving Lipstadtovou zažaloval za pomluvu. Následovala dlouhá a náročná právní bitva, ve které Lipstadtová a její vydavatel Penguin Books zvítězili. Z Millovy perspektivy je takový přístup společensky velmi cenný. Přestože většina lidí by existenci holokaustu nezpochybňovala, najdou se jedinci a skupiny, které to činí. Lipstadtová během procesu poskytla tak precizní obhajobu, že dnes je díky tomu tento fakt naprosto nezpochybnitelný. Zajímavé také je, že když byl Irving později v roce 2005 v Rakousku zatčen za dvě přednášky, ve kterých popíral, že v Osvětimi byly plynové komory, Lipstadtová se vyslovila proti tomu, aby byl uvězněn. „Nemyslím si, že by popírání holokaustu měl být trestný čin,“ uvedla. „Jsem zastánkyní svobody slova, jsem proti cenzuře.“
Tip: Film Popírání holocaustu
O případu Lipstadtová vs. Irving byl také natočen poutavý film, který ukazuje, jak byla Lipstadtová obviněna a jak probíhal celý soudní proces. Na stánkách Internet Movie Database se můžeš podívat na podrobnosti a trailer.
Mill tedy nabídl kritérium, jež můžeme použít k tomu, abychom rozhodli, které projevy jsou společensky přípustné a které je možné zakazovat. Bohužel však ani toto kritérium není úplně jednoznačné. Mill doporučuje zakázat takové projevy, které buď přímo způsobují fyzickou újmu, nebo k ní nabádají. To ovšem vyvolává další otázky. Zaprvé, co přesně znamená nabádat k újmě? A zadruhé, jestliže se toto kritérium vymezuje pouze proti fyzické újmě, postihuje skutečně všechna závažná společenská rizika? Existují také jiné formy újmy než jen fyzická?
Co znamená „nabádat k újmě“?
K prvnímu problému je možné uvést skutečný příklad.
V roce 1993 se v Mongomery County ve státě Maryland, USA stal hrůzný čin. Nájemný vrah James Perry brutálně zavraždil tři lidi – matku Mildred Horn, jejího osmiletého, tělesně postiženého syna a jeho ošetřovatelku. Vraždu si objednal bývalý manžel paní Hornové, Lawrence Horn, který chtěl získat vysoké odškodné, které bylo přiznáno jeho synovi, když mu nemocnice v raném dětství nenávratně poškodila zdraví. Za normálních okolností by šlo jen o další, byť otřesný případ několikanásobné vraždy. Avšak tento případ je pikantnější. Nájemný vrah se totiž při svém činu inspiroval jednou kontroverzní knihou. Nese název „Zabiják – Technický manuál pro nájemné vrahy“ a na obalu je jako autor uveden jistý „Rex Feral“. Ve skutečnosti jde ovšem o pseudonym, za kterým se skrývala jedna rozvedená žena-samožitivelka z Floridy, která knihu napsala, aby získala prostředky k zaplacení daní. Kniha je fikce, avšak poskytuje velmi podrobný návod, jak efektivně zabít člověka a svůj čin utajit. A Perry při svém řádění podle pozdějších žalobců postupoval právě podle této knihy. Vyrobil si podle ní tlumič, střílel z doporučené vzdálenosti, mířil na oči, aby minimalizoval krvácení, a podle rad v knize se pak zbavil zbraně a zahladil stopy na místě činu. Pozůstalí obětí následně zažalovali kromě vraha a objednavatele také vydavatele knihy Palladin Press za to, že kniha prezentuje návod, jak vraždit. Soudní proces byl dlouhý a obhájci se ve sporu opírali mimo jiné o právo na svobodu projevu. Kniha sice popisuje, jak efektivně zabít člověka, ale ve skutečnosti k žádnému násilí nenabádá. Kromě toho všechny informace, které autorka do návodu uvedla, si vyhledala z detektivních románů, seriálů a jiných knih. Na druhou stranu, vrah se touto knihou doložitelně inspiroval. Vydavatel nakonec v rámci mimosoudního vyrovnání vyplatil pozůstalým několik miliónů dolarů a slíbil, že zničí všechny neprodané výtisky.
Otázka: Tak co si myslíš? Je tento rozsudek spravedlivý?
Pokud nějaký projev nenabádá k fyzické újmě, ale lidé se jím přesto inspirují k nezákonnému činu, měl by být takový projev přípustný? Splňuje takový projev Millovo kritérium svobody projevu, nebo ne? A pokud ano, je to v pořádku? Nemělo by být právo na svobodu projevu omezenější?
Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché. Neméně palčivý problém představuje také druhá výše uvedená otázka, tedy zda existují také jiné formy újmy než jen fyzická. Někteří lidé se domnívají, že Millův princip svobody je příliš úzký, protože kromě fyzické újmy existuje také újma psychická a újma na důstojnosti, kterou bychom mohli nazvat morální, a projevy, které způsobují tento druh újmy bychom měli také omezovat.
O tom, jak obtížné je určit, zda bychom měli omezit projevy způsobující psychickou a morální újmu a v čem přesně taková újma spočívá, se dozvíš v následujících kapitolách. Na závěr této kapitoly si jen na příkladu ukážeme, co se může myslet morální újmou.
Co je morální újma?
V posledních dekádách zaznívá v západních zemích, zejména v těch s koloniální minulostí, požadavek, aby si její příslušníci nevypůjčovali symboly či praktiky z jiných kultur. Pro tento fenomén se ustanovil termín kulturní apropriace (cultural appropriation, méně odborně kulturní přisvojování, či dokonce vykrádání kultury) a dnes je v některých společnostech taková praxe považována za zneuctění dané kultury. Tlak na to, aby se lidé drželi symbolů a praktik z vlastní kultury, má mnoho podob. Internetové stránky zaměřené na tuto problematiku například uvádí jako znevažující, aby americké fotbalové kluby nesly v názvu jména původních obyvatelů Ameriky (např. Cleveland Indians), aby bělošky a běloši nosily typické afro-americké účesy (dredy) či oděvy a módní doplňky jiného kulturního původu, aby bílí zpěváci a zpěvačky rappovali nebo aby například restaurace zaměňovaly v pokrmech koření z různých kultur.
Zastánci kulturní apropriace argumentují, že když si například bělošská zpěvačka obleče na vystoupení kostým typický pro nějakou africkou či asijskou kulturu, vyjadřuje to nedostatek úcty a respektu k lidem z této kultury. Odpůrci této argumentace zase oponují, že ne každé užití kulturního symbolu členem jiné kultury musí být nutně ukázkou nedostatku respektu. V kontextu USA je například kontroverzním tématem to, jaké halloweenské kostýmy jsou morálně přípustné. Na mnoha internetových stránkách lze nalézt seznamy problematických či neakceptovatelných kostýmů. Vedle zjevných obscenit a odkazů na lidské tragédie, jako jsou kostýmy Usámy bin Ládina či oběti holokaustu, se považuje za nepřípustné také to, když se například malá holčička převlékne za Pocahontas či Vaianu nebo si chlapeček nasadí indiánskou čelenku nebo sombrero a pončo. A mnozí lidé tvrdí, že na takových projevech není nic nemorálního. Ovšem kulturní apropriace je v současné západní společnosti velmi výbušné téma a ukazuje se, že už samotná diskuse nad otázkami, zda je, či není užití nějakého symbolu výrazem despektu k určité kultuře, je vnímána některými společenskými skupinami jako urážlivá a trestuhodná. To dokladuje alarmující případ profesorů Eriky a Nicholase Christakisových z Yaleovy univerzity.
Případ Eriky a Nicholase Christakisových
V r. 2015 se na Yaleově univerzitě odehrála kontroverze, která se týkala právě halloweenských kostýmů. Před oslavami tohoto tradičního amerického svátku rozeslala administrativa univerzity studentům dopis, ve kterém je poučila o tom, které kostýmy jsou na kampusu nepřijatelné. Někteří studenti se ze svého znepokojení nad přísnými direktivami svěřili Erice Christakisové, profesorce a specialistce na vzdělávání v raném dětství, která se svým manželem tehdy vedla jednu ze studentských kolejí. Christakisová se rozhodla na univerzitní doporučení reagovat zdvořilým dopisem, ve kterém poukázala, že není vždy dobré mladým lidem předepisovat, co je správné a co ne, a naopak by bylo moudré nechat na jejich vlastním uvážení, které kostýmy jsou a nejsou přijatelné. Dopis však vyvolal vlnu pobouření mezi studentskými aktivisty, kteří profesorku Christakisovou napadli na sociálních sítích a požadovali její rezignaci. Společenský tlak byl nakonec tak vysoký, že Christakisová z univerzity odešla.
Na následujícím videu se můžeš podívat na to, jaké konfrontaci musel čelit manžel Christakisové Nicholas, který se odvážil vystoupit na její obhajobu.
Příklad kulturní apropriace jasně ukazuje, že je nutné si položit otázku, zda je omezení svobody projevu jen v případě hrozby fyzické újmy dostatečné. Újma, která vznikne Afroameričanům, když si bělošská zpěvačka nechá zaplést dredy, nebo původním obyvatelům Ameriky, když si bělošský mladík nasadí válečnou čelenku, jistě není fyzická. Má jít o újmu na důstojnosti – příslušníci dané minoritní kultury takové akty vnímají tak, že se je někdo snaží zesměšnit. Rovněž může jít o újmu psychickou, jak je patrno z emotivních reakcí studentů, kteří útočí na videu na Nicholase Christakise. Ovšem právě tato konfrontace zřetelně poukazuje na potřebu odpovědět na dvě otázky. Zaprvé, skutečně se každý, kdo použije symbol či artefakt jiné kultury, snaží tuto kulturu zesměšnit? Zadruhé, je psychický šok, zhroucení či trauma nebo pocit kulturního ponížení vždy adekvátní a důvodnou reakcí na kulturní apropriaci? Nebo lze alespoň v některých případech spatřit jádro problému spíše v nedůtklivosti a přecitlivělosti některých lidí?
Otázka: Co si o této problematice myslíš ty?
Myslíš si, že děti, které si u nás hrají na kovboje a indiány, se tím kovbojům a indiánům vysmívají? Domníváš se, že by bylo urážlivé, kdyby se Afričan třeba na karnevalu převlékl do chodského kroje? Domníváš se, že bělošský rapper Eminem, který získal za svou hudbu 15 cen Grammy a řadu dalších ocenění, „vykradl“ černošskou hudbu nebo ji jiným způsobem znevážil?
John Stuart Mill obhajoval co možná nejširší rozsah lidských svobod a co možná nejmenší omezování lidského jednání. Viděli jsme, že jen takto může podle Milla společnost dosáhnout největšího štěstí a blahobytu. Zároveň se ale ukázalo, že je poměrně obtížné určit, co vlastně tento princip zakazuje, a je kontroverzní, zda skutečně vede k většímu štěstí než k větší újmě. V dalších kapitolách uvidíš, že vztah mezi svobodou projevu a újmou je pro tuto debatu klíčový a že pochopit, co lze legitimně nazývat újmou, je nesmírně složité.
Přesmyčky
Přeskládej písmena a najdi slova z této kapitoly.