1. Co je svoboda projevu a proč je důležitá?

V roce 1982 byl ke třem a půl roku vězení komunistickým režimem odsouzen český básník a publicista Ivan Martin Jirous. Byl uvězněn ve III. nápravněvýchovné skupině ve Valdicích – mezi vrahy, násilníky a psychopaty. Za co? Za výtržnictví, které mělo spočívat v tom, že přispěl deseti texty, kulturními recenzemi do časopisu Vokno. Podle prokurátora časopis obsahoval články s protispolečenskou tematikou a Jirous se tím dopustil neúcty vůči společnosti.

V roce 2015 byl v Číně uvězněn opoziční politik a aktivista Guo Hongwei. Rozsudek zněl 13 let odnětí svobody a oficiálním důvodem byla podpora demokratického režimu v Hong Kongu. Hongwei byl dlouholetým odvážným kritikem čínské komunistické strany. Poukazoval na korupci čínských vládních úředníků a kritizoval mučení vězňů v čínských věznicích. Sám byl mučení vystaven. 9. dubna 2021 po silném krvácení do mozku Hongwei ve vězení zemřel. Oficiální vyšetřování úmrtí nebylo nikdy provedeno.

26. února 2022, dva dny poté, co Ruská armáda napadla Ukrajinu, ruský federální úřad pro monitorování sdělovacích prostředků Roskomnadzor zakázal používat pro popis tohoto kroku agrese výrazy „válka“ a „invaze“. Následně 4. března zablokoval občanům Ruské federace přístup k sociálním sítím Facebook a Twitter a velkým západním médiím jako BBC, Deutsche Welle či Voice of America. Současně prezident Putin podepsal dodatky, na základě kterých hrozí až 15 let odnětí svobody za rozšiřování tzv. falešných zpráv o vojenských operacích, které Rusové provádí na území Ukrajiny.

Tyto tři příklady ilustrují jednu velmi důležitou skutečnost. Nehledě na historické období, geografickou oblast či politické zřízení, všichni diktátoři, tyrani a všechny opresivní a autoritářské režimy se bojí svobody projevu. Svobodný projev pro ně totiž představuje nebezpečí. Dokáže zpochybnit vizi světa, kterou autokraté společnosti vnucují, dokáže odhalit skutečnost a odkrýt lež, dokáže pohnout masy k činu. Autokraté si sílu slov dobře uvědomují. Proto si vydržují cenzory a propagandisty, kteří slova využívají v jejich prospěch. Svobodný projev diktátory přímo ohrožuje, a tím je zároveň mocným a nedocenitelným nástrojem demokratické společnosti.

---

Co se myslí projevem?

Nejprve se zamysleme nad tím, co je vlastně projev. Někdy se výraz svoboda projevu zaměňuje s výrazem svoboda slova. Projev je ale širší kategorie. Zahrnuje jakoukoli formu vyjádření určité myšlenky, ať už explicitně, nebo symbolicky, slovně, nebo chováním. Za projev lze považovat například vyvěšení tibetské vlajky během návštěvy čínské delegace, posprejování sochy konfederačního generála příznivci hnutí Black Lives Matter či nošení žlutých vest během protestů ve Francii mezi lety 2018 a 2019.

Zejména u symbolických projevů je k tomu, aby byla zřetelná sdělovaná myšlenka, znát úmysl a kontext.

Pro otázky svobody projevu je také důležitý fakt, že musí jít o projev veřejný. O svobodě projevu nemá valný smysl diskutovat, pokud někdo projevuje názory, které mají společenský přesah, pouze v soukromí svého domova. Typicky se tedy uvažuje o projevu, který je veden přímo na veřejnosti nebo prostřednictvím sdělovacích prostředků či uměleckých děl.

---

Co znamená svoboda?

Vyjasnili jsme si pojem projevu; nyní ještě vysvětlení pojmu svobody. Filozofické diskuse o tom, v čem spočívá lidská svoboda, jsou velmi obsáhlé. Obvykle se ale rozlišuje tzv. svoboda negativní a svoboda pozitivní. Jedinec je svobodný v negativním smyslu slova, pokud žádná vnější autorita (rozuměj vláda, úřad či jiná osoba) neomezuje jeho činnost a nevměšuje se do jeho rozhodování. Svoboda v pozitivním smyslu znamená, že jedinec je skutečně schopen naplňovat své cíle a svá přání.

Představ si například rodinu, která žije na hranici chudoby v současné České republice. Jelikož je ČR demokratická země, formálně takové rodině zákony nezakazují vycestovat například do USA. Svoboda v negativním smyslu je tedy naplněna. Ale přesto taková rodina do USA na dovolenou vycestovat nemůže, protože k tomu nemá dostatek finančních prostředků. V pozitivním smyslu tedy svobodná není. Naopak když si představíš podobnou rodinu v Československu například v roce 1984, tak tenkrát by jí úřady ani nedovolily do USA vycestovat, i kdyby prostředky měla. Komunistický režim potíral svobodu i v negativním smyslu.

Je důležité si uvědomit, že v případě svobody projevu mohou být ohroženy oba druhy svobody. Je pravda, že většinou se debaty o svobodě projevu a jejích hranicích týkají negativní svobody. Hlavní aktéry této debaty zajímá, do jaké míry je přípustné, aby kdokoli, ale zejména se tím myslí stát či jiná politická autorita, bránil jedincům v projevech svých názorů a postojů. Na druhou stranu se můžeme setkat i s názory, že některé veřejné projevy jsou pro určité skupiny občanů tak znevažující, že jejich názory, kterými by se například chtěly obhájit či vyjádřit svůj postoj, takříkajíc nejsou slyšet. A to ohrožuje jejich pozitivní svobodu projevu, protože i když jim nikdo nebrání hovořit, nejsou schopni sdělit nic, co by mohlo mít společenský dopad, protože jejich názorům se nepřikládá žádný význam. S touto problematikou se blíže seznámíš ve třetí kapitole, kde ti představím problematiku nenávistných a tzv. umlčujících projevů.

---

Důležitost svobody projevu

Svoboda projevu jako základní právo a pojistka demokracie

Svoboda projevu je velmi důležitá společenská hodnota. Na jejím základě je postavena demokracie a je znakem civilizovanosti země.

Důležitost svobody projevu reflektuje Všeobecná deklarace lidských práv, která v čl. 19 stanovuje:

"Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice."

Rovněž je součástí ústav demokratických zemí včetně České republiky, kde se v čl. 17 uvádí:

• Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
• Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
• Cenzura je nepřípustná.
• Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Důležitost svobody slova je pro demokratickou společnost zjevná. V demokratických režimech se političtí zástupci volí z lidu a každý člověk má právo se svým hlasem vyjádřit k tomu, kdo by měl jeho obec či zemi reprezentovat. Demokratická volba však může ohrozit sebe sama. Lidé mohou pošetile zvolit politické zástupce, kteří vzápětí zneužijí svou moc a podkopou celý demokratický proces rozhodování. Demokracie tedy může snadno zkolabovat do autoritářského režimu. Aby se tak nestalo, je zapotřebí, aby voliči volili moudře. A toho lze dosáhnout tím, že budou pokud možno co nejvzdělanější a že jim bude umožněno získat co nejvíce informací o potřebách a preferencích lidí, důsledcích různých politických rozhodnutí a také o morální hodnotě takových rozhodnutí. A aby takové informace získali, musí existovat veřejné fórum, na kterém zazní nejrůznější možné názory, pohledy a postoje a povede se debata nad jejich správností a hodnotou. Jinými slovy, musí být umožněna svoboda projevu.

Svoboda projevu jako zdroj oprávněnosti vlády

Někteří političtí filozofové se dokonce domnívají, že záruka svobody projevu je nutným předpokladem k tomu, aby měla jakákoli vláda politickou legitimitu. Pro legitimní demokratické zřízení totiž nestačí jen to, aby byly zaručeny svobodné volby a nikomu nebylo odepíráno volební právo. Každý občan musí mít také právo se otevřeně vyjádřit k politice, kterou jeho vláda prosazuje, a to i když je nakonec v demokratickém procesu přehlasován a jeho politické názory nejsou ve společnosti uplatněny. Důležité je, že mohl vyjádřit svůj nesouhlas. Vláda, která toto neumožní, nemůže být skutečně demokratická.

Přestože důležitost svobody projevu chápou všechny demokratické společnosti, je obtížné se shodnout, v čem vlastně má svoboda projevu spočívat, a tudíž také poskytnout jednoduchou a nekontroverzní definici tohoto pojmu. Nesnáze při jeho uchopení budou zřetelné z následujících stránek.

---

Absolutní svoboda projevu je nemožná

Jistě jsi někdy ve svém okolí slyšel, že je někdo „pro svobodu projevu“, nebo dokonce pro „absolutní“ svobodu projevu, a tedy může říkat, co se mu líbí, a projevovat se, jak je mu libo. Na samém počátku úvah o svobodě projevu je třeba si uvědomit, že absolutní svoboda projevu neexistuje a není ani žádoucí. Ani ty nejliberálnější společnosti neumožňují, aby každý člověk říkal, co chce, kdy chce a za jakýchkoli okolností. Zaprvé tomu brání praktické okolnosti. Kdyby všichni lidé vyjadřovali své názory a postoje najednou, nedokázali by se domluvit. Kdyby se všichni studenti v učebně nebo všichni lidé v divadle chtěli projevovat, kdy a jak se jim zachce, nemělo by smysl vůbec učebny a divadla zřizovat – nedokázaly by totiž naplnit svou funkci. Navíc žádný přijatelný zákon o svobodě projevu nemůže dovolit, aby člověk například bezdůvodně začal křičet „Hoří!“ v přeplněném kinosále, uveřejňoval citlivé informace ohrožující bezpečnost státu nebo lživou reklamu. Tyto příklady naznačují, že budou vždy existovat určitá omezení svobodného projevu a že každý projev musí respektovat určitá minimální pravidla. To však zároveň přináší zásadní problém – je třeba stanovit jasnou hranici mezi projevem, který má být přípustný, a projevem nepřípustným.

Stojíme na šikmé ploše

Zastánci široké svobody projevu často argumentují, že není možné zavádět žádná opatření, která budou omezovat svobodu projevu, že všechna taková opatření představují nepřípustnou cenzuru. Pokud bychom taková opatření zavedli, dostali bychom se na šikmou plochu, kdy se z drobných omezení postupně stanou omezení častější a rozsáhlejší, až se jednou podvolíme diktatuře, která bude potírat všechny domněle nepřípustné projevy.

U používání argumentů šikmé plochy však musíme být obezřetní. U problematiky svobody slova je konkrétně nutné si uvědomit dvě skutečnosti.

Zaprvé, žádná společnost se nenachází před šikmou plochou. Z toho, co bylo uvedeno výše, plyne, že na šikmé ploše už ve skutečnosti jsme. Absolutní svoboda projevu možná není a z nejrůznějších důvodů je společensky žádoucí, aby některé projevy byly regulovány. Každý takový zákaz může vyvolat otázku, kterou další svobodu budeme muset obětovat, pokud se podvolíme tomuto opatření.

Zadruhé, z faktu, že je společensky prospěšné omezit některé projevy, z nutností neplyne, že je společensky prospěšné taková omezení rozšířit. Jinými slovy, na šikmé ploše může být překážka, která zabrání tomu, aby politika omezování svobod vyústila v totalitu. Je však důležité, aby každý zásah do svobody projevu prošel společenskou diskusí a byl racionálně zdůvodněn. A k tomu je nezbytně nutné, aby určité formy projevu nebyly nikdy omezovány, aby každý občan mohl určitým způsobem vyjádřit vlastní názor či nesouhlasnou myšlenku.

Křížovka

Vylušti křížovku a najdi tajenku.