5. Svoboda projevu a svoboda náboženského vyznání

V poslední kapitole se přesuneme z akademického prostředí zpět do kontextu celospolečenského a zaměříme se na problematiku svobody projevu ve vztahu ke svobodě náboženského vyznání. Zároveň je to kontext, ve kterém mají diskuse o hranici svobody slova nejvážnější důsledky. Zatímco v případě nenávistných projevů, mikroagresí či politické opozice hrozí jejich šiřitelům obvykle morální odsouzení, ztráta pověsti, zaměstnání či uvěznění, v případě projevů, které jsou jejich adresáty vnímány jako útoky na náboženské přesvědčení, riskují jejich šiřitelé a případní obhájci mnohdy holý život. Zatímco otázky pohlaví, sexuální orientace, věku, politických a morálních přesvědčení bývají lidmi vnímány jako velmi niterné, víra a příslušnost k určitému náboženství bývá u věřících často považována za hodnotu naprosto nejhlubší. Pro některé je to hodnota tak hluboká, že požadují, aby používala speciální společenskou ochranu a imunitu před kritikou a znevažováním. A pro další je to tak závažná hodnota, že kvůli ní neváhají i zabíjet.

Jako v jiných oblastech, i zde probíhá mnohdy velmi vyostřená debata o tom, zda svoboda projevu pokrývá rovněž svobodu kritizovat a případně znevažovat víru, zda vše, co je věřícími považováno za znevážení, skutečně má znevažující charakter, zda si víra zaslouží speciální ochranu nebo zda se tímto požadavkem naopak nechrání věřící jen proti jakékoli, byť i oprávněné kritice.

---

Zákony proti rouhání

Obvyklým projevem ochrany náboženského přesvědčení bývají ve společnosti zákony proti rouhání.

Co se však rozumí rouháním? Různé encyklopedie se shodnou na několika základních podmínkách – jde o urážku, která vyjadřuje pohrdání, nedostatek respektu či zbožné úcty vůči božstvu, objektům, které jsou považovány za posvátné, nebo o ranění náboženských citů.

Je zjevné, že tato definice je vágní, protože používá nejasné výrazy jako „nedostatek respektu“ či „pohrdání“. Jak uvidíš dále, celá řada kontroverzních případů závisí právě na tom, co „respekt vůči posvátnému“ vyžaduje.

Příklad Anglie

V Anglii existoval zákon proti rouhání až do roku 2008. Na rozdíl od jiných zemí byl velmi specifický. Nejenže se netýkal všech náboženství, ale dokonce nepokrýval ani celé křesťanství. Jeho nařízení se týkala výhradně anglikánské církve. To znamená, že například katolík, který by se vyjadřoval pohrdlivě například o biskupském svěcení žen, které anglikánská církev dovoluje, by mohl být obviněn z rouhání, zatímco anglikán, který by urážel katolíky či muslimy, by žádný prohřešek proti zákonu neučinil. To považovali příslušníci jiných církví za diskriminační a požadovali rozšíření zákona i na ostatní církve. Britský filozof Nigel Warburton však argumentuje, že je jen obtížně představitelné, jak by bylo možné takový zákon vymáhat. Pokud by měl zákon chránit nejen anglikánskou církev, ale celé křesťanství, zahrnovat také islám, judaismus, hinduismus a všemožná další náboženství, znamenalo by to velmi dramatické omezení svobody projevu. Množství světců, náboženských symbolů, posvátných objektů a témat v těchto náboženstvích je obrovské a je jen těžko v silách jednotlivců je mít všechna na paměti a jednat vždy tak, aby je nezneuctili.

Navíc není uspokojivě vyřešena otázka, co je a není skutečnou urážkou náboženského přesvědčení. Pokud někdo hluboce věří v existenci Boha a setká se s ateistou, který mu bude asertivně jeho přesvědčení vyvracet, může to věřící považovat za zneuctění jeho přesvědčení? Nebo co když se setká monoteista s polyteistou a budou se přít o to, kolik bohů vlastně existuje? Mohl by názor, že existuje jen jeden Bůh, urazit polyteistu? A kdyby se skutečně urazil, měli bychom na to brát ohled? Přece existují situace, kdy se někdo urazí neprávem. Byla by toto jedna z nich? Podle Warburtona je ochrana všech náboženství prostě prakticky nemožná. Kromě toho, zdá se, není důvod omezovat tyto zákony jen na teistické světonázory. Nejsou to totiž jen věřící, kteří zastávají velmi hluboká přesvědčení, která jsou součástí jejich identity a morální integrity. Proč by neměly zákony proti rouhání pokrývat například také základní filozofické teze sekulárního humanismu?

Obtíže s formulováním zákona proti rouhání, který by nebyl diskriminační, ale zároveň byl vymazatelný, nakonec vedly k tomu, že byl stávající zákon v Anglii zrušen.

---

Náboženské cítění a umění

Polemiku o tom, co vlastně konstituuje urážku a kdy se někdo urazí právem, či neprávem, lze ilustrovat na celé řadě příkladů, bohužel s velmi vážnými až fatálními důsledky.

Klíčová otázka, nad kterou se musíš zamyslet, je tato: Je společensky přípustné vyjádřit otevřeně názor, že určité náboženství či jeho příslušníci dělají něco špatně? A je to přípustné, i když je pravděpodobné, že to může věřící urazit? Některé šokující příklady totiž ukazují, že práh citlivosti některých věřících vůči kritice je velmi nízký.

Příkladem, který toto zřetelně ilustruje, je krátký film, který v roce 2004 natočila dánsko-americká politička a aktivistka somálského původu Ayaan Hirsi Ali spolu s režisérem Theo van Goghem. Film se jmenuje Submission (Podmanění) a jeho cílem je upozornit na to, že islám umožňuje nemorální zacházení se ženami. Na jedenáctiminutovém snímku jsou umělecky ztvárněny výpovědi muslimských žen – jedna byla zbičována za cizoložství, jiná byla nucena se provdat za muže, který v ní vyvolával odpor, na základě předem sjednaného manželství, další rodiče zradili, když se jim svěřila, že ji znásilnil blízký příbuzný. Aliová výslovně popřela, že cílem tohoto filmu bylo provokovat muslimy; chtěla jen vyjádřit názor, že islám se nedokáže přizpůsobit modernímu životu a že krutost k ženám nalézá v koránu své opodstatnění. Z hlediska dánských zákonů byl film legitimní, a byl dokonce vysílán v dánské televizi. Přesto si islámští fundamentalisté vyložili film jako záměrnou provokaci. Důsledky byly tragické – v listopadu 2004 byl režisér Theo van Gogh v Amsterdamu zavražděn. Útočník jej zastřelil a poté mu na hruď připíchl nožem dopis, ve kterém citoval korán a vyhrožoval Aliové.

Tento příklad je zásadní proto, že když člověk film zhlédne, jen těžko si může představit, jak civilněji by bylo možné v kontextu uměleckého ztvárnění předloženou kritiku vyjádřit. Na první pohled není film nijak šokující, obscénní, ani vulgární. Přesto vyvolal tak prudkou odezvu.

Theo van Gogh, Ayaan Hirsi Ali – Submission

---

Humor a karikatura

Film Submission je uměleckým ztvárněním závažného politického názoru. Ke sdělení tohoto názoru nijak nevyužívá humor ani ironii, nesnaží se islám zesměšnit. Zastánci svobody slova však mají za to, že bychom měli rovněž tolerovat takové projevy, které ke kritice náboženství využívají satiru, dělají si z náboženství legraci nebo se mu přímo vysmívají.

Mrazivý příklad toho, kam takové přesvědčení může vést, zažila Evropa a s ní další části světa v roce 2005.

V tom roce uveřejnil dánský deník Jyllands-Posten dvanáct obrázků, které měly být příspěvkem k debatě o autocenzuře. Autocenzura je proces, ve kterém se mluvčí či autor názoru, který by mohl vyvolat rozhořčení, sám rozhodne, že ho raději nezveřejní. Cílem vydavatelství tohoto deníku bylo poukázat na fakt, že náboženské skupiny nemohou mít v demokratické společnosti výsadní postavení v tom smyslu, že by občané měli brát zvláštní ohledy na náboženské cítění věřících a zdržet se kritiky či humoru na téma víry. Taková autocenzura je totiž v rozporu s demokratickým politickým zřízením. Obrázky, které redakce uveřejnila, zobrazovaly muslimského proroka Mohameda v nejrůznějších kontextech – jednou s mečem a černým pruhem přes oči, podruhé s bombou umístěnou v turbanu. Karikatury byly přetištěny v mnoha zemích. Jedním z časopisů, který je rovněž otiskl, byl francouzský časopis Charlie Hebdo, známý svou neúprosnou satirou vůči politickým a náboženským představitelům. Důsledky této iniciativy byly drastické. Bezprostředně po vydání karikatur se zvedla vlna násilí, při níž muslimové vypálili několik dánských ambasád. Až 200 lidí zemřelo při protestech, které karikatury v muslimských zemích vyvolaly. Na demonstracích bylo karikaturistům vyhrožováno smrtí a objevovaly se slogany s nápisy „Liberalismus do pekla“ či „Zmasakrujte ty, kteří ponižují islám“. V roce 2015 dostihla pomsta i redakci Charlie Hebdo. V dopoledních hodinách 7. ledna vtrhli do redakce dva bratři, členové teroristické organizace Al-Káida, a zavraždili 12 lidí. 11 dalších přežilo útok se zraněním.

---

Kritika křesťanství

Protesty proti znevažování náboženství se netýkají pouze vztahu západních zemí k islámu. Terčem kritiky a posměchu je rovněž křesťanství. Mohli bychom zmínit například slavný film britské satirické skupiny Monty Python s názvem Život Briana, který si prostřednictvím paralely s „velice zlobivým chlapcem Brianem“ všemožně utahuje z Ježíše a jeho následovníků. Zajímavější je ale zmínit případ, který se odehrál nedávno v České republice.

V květnu 2018 pořádalo Národní divadlo Brno festival Divadelní svět. V rámci festivalu byla slovinským souborem Mladinsko Gledališče představena hra s názvem Prokletí, chorvatského režiséra Olivera Frljiče, která tematizuje zneužívání dětí katolickými kněžími, a hra Naše násilí a vaše násilí, jež reflektuje vztah západní společnosti k muslimskému světu. Uvedení těchto her vyvolalo demonstrace křesťanských i jiných aktivistů před budovou divadla. Druhá hra byla rovněž přerušena blokádou extremistické skupiny tzv. Slušných lidí. Důvodem těchto protestů bylo několik kontroverzních scén, například scéna, kdy Ježíš znásilňuje muslimku, nebo socha Jana Pavla II. s cedulkou „ochránce pedofilů“. Představení vyvolalo reakci i z nejvyšších řad české katolické církve. Arcibiskup Dominik Duka podal žalobu na Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno. Podle Duky se obě inscenace hrubě dotkly jeho práv na svobodu náboženského vyznání, důstojnost a čest. Z toho důvodu arcibiskup požadoval od obou divadel omluvu. Žalobu postupně zamítl Městský soud v Brně, Krajský soud v Brně i Nejvyšší soud.

---

Máme tolerovat urážky náboženství?

Případy, se kterými ses seznámil, se vzájemně liší. Některé představují racionální kritiku víry a náboženství v uměleckém kontextu, jiné takovou kritiku okoření špetkou humoru a další jsou vyloženě a záměrně jízlivé, provokativní až šokující a snaží se víru a věřící zesměšnit. U některých je těžké brát vážně, když se kvůli nim věřící urazí, u jiných je to naopak zcela pochopitelné. Znamená to ale, že bychom takové projevy měli zakazovat? Měli bychom například v České republice přijmout zákony proti rouhání? Měli bychom penalizovat nenávistné projevy proti náboženství tvrději než jiné?

Určitý náhled na tuto otázku získáš, když se zamyslíš nad tím, proč se někdo vůbec uchýlí k zesměšnění nebo volí šokující kritiku. Mohou pro to existovat rozumné důvody? Vždy je přece všechno, co je možné vyjádřit satiricky či ofenzivně, také možné vyjádřit naprosto věcně. Pokud chceme poukázat na spojitost mezi náboženstvím a terorem nebo vírou a pokrytectvím, můžeme o tom uveřejnit věcný a fakticky formulovaný článek podepřený daty a racionálními názory. Proč tedy odívat takové argumenty do satirického či šokujícího kontextu?

Jedním z důvodů, proč se lidé uchylují k jízlivosti a zesměšňování, je skutečnost, že si adresát neuvědomuje něco, co by si zjevně uvědomovat měl, nebo prostě na slušnou a racionální kritiku nereaguje. Pokud třeba kamarádovi opakovaně naznačíš, že by neměl být tak skoupý na korunu nebo že by se neměl vždycky nechat pozvat, když jdete společně do kavárny, ale on to stejně pořád dělá, možná nezbývá než mu koupit pokladničku ve tvaru prasátka s nápisem „největší skrblík“. Možná se ho to dotkne, ale všechny možnosti, jak mu to naznačit slušně, už selhaly. Otázkou je, jestli podobné mechanismy nefungují také při kritice náboženství. Členové divadelního spolku Mladinsko Gledaliště otevřeně přiznávají, že jejich postoj je konfrontační. Nemůže to být ale proto, že poukazují na problémy, které by si křesťanská církev měla dobře uvědomovat a řešit je? Nemůžou být někteří lidé prostě frustrováni tím, že křesťanství na jednu stranu hlásá lásku k bližnímu a pomoc potřebným a na druhou stranu arcibiskup neváhá obhajovat postoj, podle kterého by křesťanská církev měla pomáhat pouze křesťanským uprchlíkům? Nebo nemohou být někteří lidé šokováni tím, kolik případů pedofilie bylo v nedávné době odhaleno v církevních řadách a jak se je církev snažila zakrýt? A nemůže být snaha poukázat na tyto problémy zesměšňujícím, či dokonce šokujícím způsobem jen cestou, jak dotyčným představitelům církví ukázat, co by měli vidět, totiž že jejich jednání je v hrubém rozporu s mravním zákonem, ke kterému se zavazují a který ve společnosti sami aktivně hlásají? Koneckonců pedofilie je sama dost šokující praktikou, natož pak v církvi. Proč by mělo být zakázáno na takové šokující jednání reagovat srovnatelně šokujícím způsobem?

Tuto kapitolu zakončíme pohledem na svobodu projevu očima britského komika Rowana Atkinsona, známého mimo jiné jako Mr. Beana, který je proslulý jak svým humorem, tak také patřičným porozuměním tomu, jakou hodnotu má svobodný projev pro demokratickou zemi. V následujícím videu obhajuje širokou svobodu projevu včetně práva urážet a argument, podle kterého musíme tolerovat i urážlivé projevy, shrnuje slovy, ke kterým spěl celý tento výukový modul:

„Hlavní problém se zákazem urážlivých projevů je, že až příliš mnoho věcí je možné interpretovat jako urážku.“

Rowan Atkinson o svobodě projevu a právu urážet

Puzzle

Seskládej obrázek slavného satirického filmu Život Briana.