2. Zaměstnání

To, že se někomu stane úraz a zůstane upoután na invalidním vozíku, ještě neznamená, že musí přerušit všechny svoje pracovní aktivity a automaticky se ruší jeho pracovní závazky. Jasně, pracovat jako pošťák, když jste na vozíku by bylo opravdu komplikované, ale co brání tomu, aby na člověk po úrazu na poště pracoval dál? Třeba jako administrativní pracovník?

Před úrazem pracoval pan Eduard jako projektant v jedné brněnské firmě. Většinu pracovního času přitom trávil u obrazovky svého počítače. Kromě toho, že ho práce bavila, musel uznat, že se v kolektivu svých kolegyň a kolegů vždycky cítil jako ryba ve vodě. Sice nechtěl, aby ho v nemocnici, kde po úraze skončil, navštěvovali, protože se za svůj stav styděl, ale potěšily ho všechny zprávy z práce. Hlavně ty, kde spolupracovníci vyjadřovali svoje přání, aby se mezi ně co nejrychleji vrátil. Pomáhal mu i černý humor, který byl v těchto zprávách obsažený a nejrůznější vtípky, které byl ve své situaci schopen přijmout právě jenom od svých blízkých.

Už v nemocnici nad svým případným návratem začal přemýšlet, ale nechtěl to začít řešit před sociální pracovnicí Marií, protože se bál, že mu natvrdo řekne, ať na práci zapomene, protože to nepůjde a stejně bude mít nárok na invalidní důchod. Ale on přece nechce být důchodce - vždyť je ještě mladý chlap!

Když se sociální pracovnice Marie s panem Eduardem při jeho hospitalizaci seznámila, potřebovala si udělat představu o jeho životě před úrazem a také musila zjistit očekávání o jeho dalším životě, který stále pokračuje - i když už bude navždy jiný. Jednoho dne se jej proto zeptala na jeho práci a panu Eduardovi zasvítily oči a začal nadšeně vykládat o minulých projektech, na kterých ve firmě pracovali. Když se vypovídal, paní Marie se s úsměvem otázala, jestli už se svým lékařem a svými blízkými mluvil o návratu do práce. Pan Eduard přiznal, že ne a že se bojí možného odmítnutí; zároveň ale poukázal na svoji radost nad tím, že spolupracovníci s jeho návratem počítají. Paní Marie vyjádřila své pochopení pro jeho obavy a navrhla plán příprav na návrat do zaměstnání. Pan Eduard se zeptá svého lékaře na prognózu vztahující se k návratu do práce a ona sežene kontakt na neziskovou organizaci, která se orientuje na problematiku zaměstnávání lidí po úrazech.

Na další schůzku přinesl pan Eduard dobrou zprávu, že lékař vzhledem k charakteru práce nevidí s návratem do zaměstnání žádný zásadní problém, i když pravděpodobně bude schopen pracovat pouze na zkrácený úvazek. Samozřejmě je potřeba nejprve absolvovat pobyt v rehabilitačním zařízení. A rodina s pokračováním profesní dráhy s potěšením souhlasí. Pan Eduard už také volal svým spolupracovníkům, kteří se rozhodli sami kontaktovat pomáhající organizaci s žádostí o konzultaci. Se smíchem mu řekli, že si jako projektanti berou úpravu pracovních podmínek na starost a všechno budou konzultovat s profesionály z neziskovky, která se na tyto otázky přímo specializuje. “Ať se k nám můžeš co nejrychleji vrátit”, popřáli mu na závěr dlouhého telefonátu.

Paní Marie jako sociální pracovnice v nemocnici ze své pozice nemůže do všech detailů plánovat další profesní dráhu lidí po úrazech. Řeší totiž především aktuální problémy pacientů související s jejich hospitalizací. Na příkladu pana Eduarda se ale ukazuje, že někdy je velkou pomocí i jedna rada (např. zeptat se lékaře) a odkázání na další organizace.