3. Imperium na cestě z antiky do středověku a ztráta síly
Jak se Evropa antiky, případně rodově kmenové společnosti (jako u nás) proměnila ve středověkou? Můžeme najít ty pravé příčiny zániku říše západořímské? Udolali ji „barbaři“ anebo spíše její vnitřní slabost?
Antická římská říše se od 3. stol. n. l. stále víc začínala měnit. V jejím životě přibývalo prvků, které charakterizují spíše středověk než antiku. Reakcí na hlubokou krizi impéria, která ve 3. stol. postihla všechny oblasti hospodářství, společnosti, vlády (rychlé střídání císařů a uchvacování císařské moci) i myšlení, byly císařské reformy, které mimo jiné vytvořily i nový typ vlády, nazvaný dominát. Císař už ani formálně nebyl pouze prvním ze všech občanů, byl jejich pánem (dominus) a vládl absolutisticky. Pokládal se také za boha na zemi (a ani pozdějším křesťanským císařům různé božské přívlastky zcela nechyběly). Hlavními císaři-reformátory období dominátu byli Diocletianus (286–305) a Konstantin Veliký (306–337).
„Odznaky moci, které byly za dominátu zavedeny, přetrvaly celá staletí. Bylo to žezlo, diadém, z něhož se vyvinuly královské koruny, a také tzv. říšské jablko – ve skutečnosti model Zeměkoule.“
Snahy zachránit říši
Rozdělení provincií na senátní a císařské zmizelo. Osoby senátorského stavu byly na čas, nikoli však na dlouho, vytlačeny z nejvyšších funkcí. Státní úředníci byli placeni (a čas od času také úplatní).
Hlavní císařské reformy, jež vesměs reagují na nejhlubší krizi říše ve 3. století, můžeme rozčlenit na ty, které měly trvalejší úspěch, a na ty, jež spíše zklamaly.
Do první skupiny by patřila reforma správy říše, rozdělené nyní na praefektury, diecéze a zmenšené provincie (viz mapku Nové rozdělení říše), jejichž změněné rozměry svědčí o tom, že civilní správci i vojenští velitelé museli nyní již zvládat více starostí hospodářských i vojenských.
Z téhož důvodu rozdělil císař Diocletianus vládu v říši mezi 4 císaře („tetrarchie“), kteří sídlili blíže „barbary“ ohroženým hranicím. Systém většího počtu císařů se však střídal s vládami jedinců.
Nutné bylo rozdělení vojska na stálé pohraniční jednotky a mobilní armádu, neboť vnější nepřátelé již pronikali hluboko do území říše.
Proč barbaři útočili?
Útoky „barbarů“ zesílily zejména ze dvou důvodů: Jednak se do blízkosti říše přistěhovaly nové kmeny a kmenové svazy (Gótové, Gepidové, Hunové) a jednak vnitřní vývoj ve společnosti „barbarů“ vedl k vytváření vyšších celků – kmenových svazů, jež byly nebezpečnějšími soupeři impéria než jednotlivé kmeny (případ Alamanů, Franků, Sasů apod.).
Velmi problematická byla reforma daňového systému, který byl založen hlavně na daních placených zemědělci a ruinoval menší bezprostřední výrobce. Nejbohatší vlastníci se placení daní často úspěšně vyhýbali a stát chudnul, v době, kdy vyvrcholilo tzv. velké stěhování národů a impérium bylo napadáno ze všech stran, nebylo v západořímském rozpočtu už dost prostředků ani na výzbroj a výstroj armády.
Na dlouho ovšem pozitivně ovlivnila vývoj reforma měny. Zavedení nové měnové jednotky, zlatého solidu, Konstantinem Velikým zastavilo inflaci a solidy zůstaly platidlem nejen v Byzantské říši, ale běžně se užívaly i v tzv. barbarských královstvích (např. v říši franské).
Rozdělení úředních pravomocí na civilní a vojenské se osvědčilo hlavně z počátku. Byzanc se v první polovině 7. stol. vrátila opět k jejich sloučení.
Kteří úředníci byli nejmocnější?
Mezi civilními úředníky měli nejvyšší postavení kvestoři posvátného paláce, kteří předsedali císařské radě a měli velký podíl na tvorbě císařských zákonů. Mocným mužem byl jistě též magister officiorum, který stál v čele všech císařských kanceláří kromě rezortu financí, velel oddílům širší císařské gardy a měl na starosti i osoby se zvláštním posláním, mezi nimiž byli též příslušníci tajné policie či tajné služby. Postupně stále nabývali na moci a vlivu, a to obzvláště na západě říše, vysocí vojenští velitelé. Nejednou byli „barbarského“ původu.
Začarovaný kruh
Vojáci občanského původu byli nyní povoláváni hlavně z venkova, kde lidé ještě nezpohodlněli tak jako ve městech. Stále však také ubývalo ploch obdělávané půdy a vláda se ocitala před nelehkým rozhodnutím, zda má dát přednost výrobě potravin a naplnění rozpočtu (z neobdělané půdy vlastníci odmítali daň platit), nebo posilování armády. Pro vojsko se východisko z tohoto bludného kruhu našlo v najímání vojensky zdatných „barbarů“, kterých na území říše sídlilo stále víc a víc. Vojsko i říše se „barbarizovaly“. Díky tomu však probíhal také opačný proces. „Barbaři“ se totiž romanizovali. Aby dál nepřibývalo rozloh opuštěné půdy, byli ti, jež si pronajali pole na půdě velkostatků, postupně všichni k obdělávání těchto polí dědičně připoutáni.
Jak se projevila romanizace barbarů?
„Barbaři“ nabývali antického vzdělání, a to i toho nejvyššího typu (v tzv. rétorských školách), vykonávali nejen vojenské, ale i správní funkce a učili se tak řídit skutečný stát. Poznávali jazyk Římanů, římské právo, chodili do divadel a hudebních síní, znali dějiny Říma a antickou literaturu, mytologii a stávali se také křesťany. Merobaudes Mladší, který byl původem Frank, se stal jedním z nejoceňovanějších básníků pozdní antiky.
Víra
Období dominátu přineslo největší pronásledování křesťanů (za císaře Diocletiana). Pronásledováni byli proto, že odmítali obětovat starým římským božstvům a odmítali kult císařů. Starořímsky cítící obyvatelé říše se přitom domnívali, že právě pomoc starých bohů přivedla říši k její slávě a zanedbávání jejich kultu přináší úpadek. Za Konstantina Velikého bylo však křesťanství nejen povoleno, ale začalo být též podporováno. Za Theodosia Velikého (379–395) se pak stalo jediným povoleným náboženstvím římského státu. Církev přežila z antiky do středověku rovněž i jako nositelka antických tradic, podobně jako romanizovaní „barbaři“.
Jak uchovat antickou vzdělanost i pro budoucí?
Za dominátu i později v „barbarských“ královstvích (viz níže) vznikaly příručky, které se snažily zahrnout to nejpodstatnější z antické vzdělanosti. Staly se základem pro tzv. sedm svobodných umění vyučovaných na středověkých školách (více v kapitole 4 - Sedm svobodných umění).
Kým ses narodil, zůstaneš...
Problémy ekonomiky a obrany vedly k vytvoření skupin obyvatelstva, které můžeme nazvat stavy, neboť příslušnost k nim byla dědičná a měly určeny své povinnosti i práva. Takovým stavem se stali členové městských rad (kurialové), řemeslníci, sdružení ve svých kolegiích, vojáci nebo původně zcela svobodní nájemci velkostatkářské půdy, kolóni. Stavem byla i římská šlechta (senatores), z uvedených byl tento však jediný, který přinášel jednoznačně mnohem více výhod než povinností.
Hospodářské těžiště říše se z měst přenášelo na venkov. Města upadala, vzkvétaly velké venkovské statky. Na nich se cesta ke středověku projevovala nejvíce. Otroci byli usazováni na půdě a odváděli pánovi dávky, zatímco ze zbytku zisku se sami živili. Tím se jejich postavení přibližovalo kolónům. Kolóni nejen nesměli opustit pronajatou půdu, ale nesměli ani volně nakládat s vlastním majetkem, byla omezena svoboda jejich sňatků, v drobnějších záležitostech podléhali soudní pravomoci statkářů. Ze svobodných se stávali polosvobodnými, závislými na svých pánech, jak byli statkáři vůči nim skutečně nazýváni.
Statky se opevnily a hospodářsky osamostatnily, přestaly potřebovat běžné městské zboží. Zato kupovali velkostatkáři mnoho luxusních produktů z ciziny.
Jak vypadala příslušnost ke stavu v praxi?
Syn a dcera kolóna zůstávali rolníky, syn pekaře musel být pekařem, vzal-li si dceru výrobce vína, který syna neměl, padla na něho povinnost zajistit vedle dodávek chleba pro stát ještě i dodávky vína. Synové členů městských rad přebírali povinnosti svých otců, jichž nebylo málo: Zodpovědnost za daně z městské půdy, za úsek státní pošty, jenž k městu příslušel, za chudé, údržbu hradeb, ubytování vojska, atd.
Co tedy hlavně obnáší pojem pozdní antika?
Pozdní antiku charakterizuje úpadek mnoha měst (ta, která měla velké přístavy, byla císařskými anebo biskupskými sídly, mohla ještě vzkvétat), cesta k polosvobodnému postavení většiny obyvatel, velká vojenská aktivita „barbarů“, ale i snahy ubránit římskou říši, provést reformy, které měly pozvednout její ekonomiku, předat dál římskou kulturu a vzdělanost, stále se projevovala i hrdost na římskou minulost, nechyběly vzpomínky na někdejší svobodu římských občanů. A je třeba dodat, že stejně tak i „barbaři“ byli pyšní na to, že s říší mohou spolupracovat a získávají v ní úřady a pocty. Bylo to období proměny antické a „barbarské“ Evropy v Evropu středověkou.
„Barbaři“ zblízka i zdaleka útočí
Římská říše na vrcholu své moci představovala dobře organizovaný státní systém, jehož hranice byly na severu chráněny sítí opevnění, vojenských táborů a předsunutých vojenských stanic na úrovni velkých evropských řek Rýna a Dunaje, který byl nazýván limes Romanus. Za těmito hranicemi se nacházelo území obývané „barbary“, germánskými a sarmatskými kmeny, které způsobovaly Římské říši značné problémy již od období principátu. Přesto byla Římská říše schopna udržet své pozice a být ve vztahu k obyvatelstvu, tzv. barbarika, většinou hegemonem. Tato jednoznačně suverénní pozice se změnila v průběhu 3. stol. n. l., a hlavně pak ve století 4. a 5., kdy vyvrcholilo tzv. velké stěhování národů.
Kdo to byl "barbar"?
Pojem je odvozen z řeckého slova βαρβαρος (barbaros), kterého užívali Řekové pro označení neřeckého a pro ně jazykově nesrozumitelného obyvatelstva. Později začal být tento pojem vnímán i v negativním smyslu a reprezentuje divokost, krutost, necivilizovanost a nevzdělanost. Římané, kteří si slovo barbaros (ve tvaru barbarus) osvojili, jím označovali všechny obyvatele neřímského a neřeckého původu. Postupně se to týkalo především lidí žijících za hranicemi Římské říše. Zejména pro uvedený negativní význam tohoto slova užíváme zde termínů jako „barbar“, „barbarský“ v uvozovkách.
Hunové
Hunové měli svůj původní domov severně od hranic východní poloviny Číny a jádro těch, kteří připutovali až do Evropy, můžeme spojit s lidem, jenž čínské prameny označují jako Siung-nu. V průběhu staletí značná část Hunů migrovala na západ, v euroasijských stepích se mísili s jinými etniky, a někdy v 70. letech 4. stol. překročili řeku Don, čímž se dostali do zorného pole antického světa a některých tehdejších autorů. Kromě jejich odlišného fyzického vzhledu antičtí autoři popisují i úplně jiný, pro římský svět nezvyklý způsob života. Hunové byli nomádi, tedy převážně chovatelé dobytka a koní. Po příchodu do Evropy však zpočátku neměli žádnou pevnou hospodářskou základnu, takže si živobytí a svůj společenský standard doplňovali častými válečnými výpravami. Jejich příchod do Evropy způsobil dominový efekt pohybu různých etnik, který navždy ovlivnil nejen tyto migrující skupiny, ale i samotnou Římskou říši, zejména její západní část.
Hunové a Římská říše
Římská říše, která byla po smrti císaře Theodosia I. v r. 395 rozdělena na západní a východní část, musela čelit stále rostoucí hunské hrozbě a zdaleka ne jenom jí. Nikdy předtím nezažívala tak velký nápor barbarů na své hranice. Podle pramenů, jako jsou dopisy sv. Jeronýma nebo Dějiny Ammiana Marcellina, se na velkém prostoru od Černomoří až po horní Podunají ocitlo v pohybu množství „barbarských“ etnik vypuzených ze svých sídel. Statisíce lidí hledaly obživu, jíž byly zbaveny, novou půdu a ochranu před Huny nebo jinými putujícími skupinami.
Pro Západořímskou říši byli Hunové nejprve vojenskými spojenci, zatímco Východořímskou krutě plenili. Části zdejšího Podunají se doslova změnily v pustinu. Za krále Attily (435–453), kdy hunská říše dosáhla největší moci, však zaútočili i na Západořímany. Koalicí Římanů a s nimi spojených „barbarů“ byli r. 451 poraženi v největší bitvě pozdní antiky. To však už Západořímské říši zůstávalo jen necelé čtvrtstoletí života.
Kdo to byl Attila a jak vládl?
Po zabití bratra Bledy byl Attila jediným vládcem obrovské hunské říše a snažil se ji co nejvíce upevnit. Stal se z ní kmenový svaz, v kterém nebylo rozdílů mezi Huny, Germány, Sarmaty nebo Římany, pokud se poddali hunskému králi a byli jeho věrnými bojovníky nebo rádci. Do vyšších vrstev měl možnost proniknout mnohý, elity společnosti se totiž teprve tvořily. Attila budoval i zárodečný státní aparát, který představovali jím vybraní muži, opět bez ohledu na svou etnicitu. Tím vším byl urychlován rozpad rodově kmenové společnosti zejména u Germánů a připravována cesta k příštímu vzniku jejich států. Pro hunské kmeny byl Attila „nejvyšším z bohů“. Jeho skutečná velikost spočívala v tom, že dokázal spojit zkušenosti, jež si Hunové přinesli z původního domova, s potřebami doby velkého stěhování národů. Za jeho vlády, v čase svého největšího rozkvětu, měla hunská říše i odpovídající vysokou materiální a duchovní kulturu.
Jaké byly osudy Attilovy říše?
Jeho říše se rozpadá krátce po králově smrti v r. 455, kdy byli jeho synové poraženi v bitvě na řece Nedao, a to koalicí podrobených kmenů vedenou Gepidy a jejich králem Ardarichem. Ačkoliv Hunové nezničili Římskou říši, dokázali jako její nebezpeční sousedé výrazně oslabit její materiální a lidské zdroje. Současně ji oslabili tím, že velké komunity „barbarů“ se přesunuly na území této říše, kde následně vystupovaly, buď jako velmi nestabilní partneři impéria, nebo rovnou jako nepřátelé. V tomto smyslu šlo především o Vizigóty, Vandaly a Ostrogóty. I část Hunů byla ostatně na základě spojenecké smlouvy se Západořímany usídlena v provincii Panonii. Ani to však ještě nebyly všechny větší skupiny „barbarů“, které na území impéria našly svůj nový domov.
Hunská móda?
Hunové přinesli do Evropy módu úmyslné deformace lebek, kterou později přijímají i některé germánské kmeny. Většinou se tyto deformace vyskytují u žen, pouze v ojedinělých případech i u mužů. Deformace se dosahovalo pomocí bandážování hlavičky kojence. Význam není úplně zřejmý, ale podle všeho mohlo jít o snahu odlišit se (aristokracie) nebo jen o módní trend a vnímání estetiky tehdejší doby v jistých kruzích „barbarské“ společnosti. Přes dvacet pohřbených s uměle prodlouženými lebkami bylo nalezeno i na našem území, kam také sahala moc a vliv hunské říše.
Zjisti více: Duchové míst
Vizigótové
Tyto germánské kmeny patřily k nejvýznamnějším účastníkům tzv. velkého stěhování národů a k nejslavnějším „barbarům“ období mezi antikou a středověkem. Od 3. stol. obývali území severně od hranic dolního Dunaje a oblast Černomoří. V důsledku hunského vpádu a tlaku dalších kmenů velká část Gótů hledala azyl na území Římské říše. R. 376 se na základě svolení císaře Valenta usadili v římském dolním Podunají. Čas od času byli problematickými spojenci. (Jejich blízcí germánští příbuzní Ostrogóti se stali součástí rostoucí hunské říše). Od r. 418 sídlili Vizigóti s dovolením římské vlády v dnešní Francii na jih od Loiry, kde se úspěšně rozvíjelo jejich království. Až mezi lety 711–720 je zničil nápor muslimů.
Vizigóti zaútočili i na samotné město Řím. Dobyli je?
Stalo se tak roku 410, kdy Alarich I. s vizigótskými bojovníky vstoupil do města, kam žádný „barbar“ jako nepřítel nevkročil zhruba po 800 let. Plenili zde tři dny, ale zdržovali se zbytečného zabíjení a ničení, mimo jiné i proto, že už byli křesťany. Římané se po této zkušenosti začali vážně zamýšlet nad tím, proč jsou nyní oni ti slabší a barbaři silní. Starořímsky cítící obyvatelé říše hledali odpověď v tom, že přestalo uctívání starých římských bohů, které vystřídalo křesťanství.
Vandalové
Tyto germánské kmeny, které snad vyšly ze Skandinávie, představovaly pro Římany jedno z největších nebezpečí. Kolem přelomu n. l. se část Vandalů usadila ve Slezsku a jejich druhá větev ve 2. stol. n. l. v dnešním Rumunsku. Na ústupu před Huny prošli Gallií i Iberským poloostrovem, aby nakonec v r. 429 začali budovat své království v severní Africe. Ačkoli byli původně Římanům velmi nepřátelští a obsadili území, jež bylo obilnicí Říma, také oni se brzy romanizovali, např. jejich děti běžně chodily do škol, které navštěvovaly i děti severoafrických Římanů.
„Právě latinské pojmenovaní Slezska Silesia, z kterého je odvozený i náš tvar, má původ v názvu vandalského kmene Silingů, který tuto oblast obýval v 1. až 4. stol. n. l.“
„Užívalo se pojmu „vandalství" už v době, kdy Vandalové v Evropě žili? Kdepak. Tento pojem vznikl až za Velké francouzské revoluce.“
Zeslábl Řím vinou „barbarů“? Proč už je nedokázali integrovat?
„Barbaři“ včetně Novoperské říše, která vznikla na východě roku 224, byli jistě jednou z příčin oslabení římského impéria, avšak zdaleka ne jedinou. Vnitřní krizi říše, jež se naplno projevila ve 3. stol. n. l., se, jak jsme o tom hovořili již výše, pokusili překonat zakladatelé dominátu, jmenovaní císařové Diocletianus a Konstantin Veliký i někteří z jejich nástupců. Proces úpadku se tím sice zpomalil, ale nezastavil, hlavně dál pokračoval rozvoj jevů, charakteristických pro následující středověk.
Těžiště politické moci se nakonec přesunulo na východ, odkud postupně velké skupiny „barbarů“ odešly do západní části říše a kde panovala též lepší ekonomická situace. I tzv. Byzanc s císařským sídlem v Konstantinopoli se však přeměnila ve středověký stát.
Integrace barbarů
Přítomnost „barbarů“ na území říše nebyla žádnou novinkou pozdní antiky. Jejich usídlování (z vůle Římanů samých) začalo dokonce ještě před přelomem n. l. Byli to však většinou váleční zajatci, kteří se nestali otroky, nebo ti, kteří prostě chtěli být Římu poddáni. Rychle se romanizovali. Jinou situaci představují „barbaři“, kteří se na území říše pod tlakem tzv. velkého stěhování národů přesouvali jako celé "národy" v obrovských masách ve 4. a 5. stol. n. l. V konečném důsledku byli usídlováni na základě mezinárodních (federálních) smluv jako kompaktní celky pod vedením vlastních náčelníků a králů, které si dokázaly udržovat svou kmenovou identitu. V hranicích římského světa, tak vznikl svět „barbarský“. I ten se sice romanizoval, ale z organismu římské říše byl přece jenom politicky vyčleněn a zachovával si mnoho z vlastních obyčejů a způsobu života.
„Světovládná“ říše se změnila v Byzanc a na západě v zárodky řady evropských států.
Byzantská říše: Zatímco na západě Římská říše zanikla v r. 476, na východě existovala ještě téměř 1000 let, až do roku 1453, kdy její hlavní město Konstantinopol dobyli pod vedením sultána Mehmeda II. Turci. O Východořímské říši v tomto časovém období mluvíme jako o říši Byzantské. Její obyvatelé se označovali jako Římané – řecky Rhómajové.
Vývoj na západě: V západních provinciích i v samotné Itálii vznikají ještě před samotným zánikem Západořímské říše v r. 476, ale i po něm, tzv. barbarská germánská království, která určují následující vývoj. Kromě království Vizigótů a Vandalů, o nichž jsme se již zmiňovali, vznikla tady též království Ostrogótů, Svébů, Burgundů, Anglosasů a zejména Franků, kteří postupně získávají rozhodující mocenské postavení v Evropě. Ve všech těchto království kromě Germánů dále žili i Románi.
Co tedy vlastně označujeme jako tzv. zánik říše Západořímské?
Západní část říše, ochuzená o velké územní části Galie, Hispánie, Afriky, a tedy i o příjmy, které plynuly ze zdejších daní a dávek, představovala v posledních letech své existence jen zlomek původního území a vojenské moci. Situaci zároveň zhoršovala politická nestabilita způsobená rychlým střídáním osob na císařském trůně. Poslední silnou císařskou osobností byl Maiorianus, i toho však po jeho neúspěšné výpravě proti Vandalům do Afriky dal prostě r. 461 popravit nejvyšší velitel západořímského vojska „barbar“ Ricimer. Posléze jiný vojenský velitel, Říman Orestes, sesadil předposledního z císařů Julia Nepota a na jeho místo dosadil vlastního šestiletého syna Romula Augustula. Orestes však neuspokojil přidělením půdy část „barbarské“ armády vedenou Germánem Odoakerem, která mu pomáhala při převzetí moci. Odoakera následně jeho „barbarští“ vojáci prohlásili za krále, Oresta zajali a popravili. Romulus Augustulus byl sesazen z císařského trůnu. Odoaker se rozhodl, že nepotřebuje loutkového císaře, a proto poslal odznaky císařské moci do Konstantinopole. I když formálně podléhal císaři na východě, ve skutečnosti vládl jako suverénní vládce. Romula sesadil v r. 476 a toto datum je konvenčně uznáváno jako zánik Západořímské říše. Sami Římané se však domnívali, že skončilo jen rozdělení impéria na jeho západní a východní část a že mu nyní vládne opět jediný císař – ten konstantinopolský.
„Barbarská“ království převzala mnohé z římského práva, správy, školství i kultury a původní římské obyvatelstvo postupem času plně integrovala. Rodila se tak směs „barbarských“ a římských rodin, institucí, zákonů, myšlení, pohledů na náboženství, tvorby a módy. Antika ustupovala středověku, ale podržela si přece pevné pozice na vrcholcích své vzdělanosti, vědy a umění, z nichž se šířila vítězství různých renesancí. Spolu s kulturou přijímali „barbaři“ též jazyk Římanů – latinu.
Mapky postupného rozvoje říše i jejího ústupu ze slávy
