4. Dobyly větší kus světa legie nebo římská kultura?
Jakou měli Římané infrastrukturu pro šíření svého vlivu? Byl to vliv pouze mocenský a obchodní, nebo i kulturní? A pokud ano, ovlivňují nás Římané až dodnes?
Úvod tématu
3. Z antiky do středověku
5. Jak Římané mluvili?
Evropa kráčí po římských cestách
Napříč římskou říší procházely stovky udržovaných zpevněných cest v délce, že bychom po nich mohli dvakrát projít kolem celé země. Římané jimi jako pavučinou spojovali své provincie a drželi je ve svém područí. Bez ohledu na to, kde jste se v říši nacházeli, cesty vám vždy připomněly, že někde na jejich konci je Řím, že se mu nedá vzdorovat, protože jeho svět a vliv sahá všude tam, kam mohou po cestách přijít legie. Římané dali Evropě první komplexní systém cest. Na mnohých z nich vyrostly moderní komunikace a ty nám nadále připomínají, že i v tomhle směru kráčíme stále ještě zčásti římskou cestou.
Byl rozdíl mezi tím, jak budovali cesty Římané a jak jejich předchůdci? Byli to inovátoři?
Celkem určitě. Geograf Strabón procestoval ve starověku celou říši a poznal více římských cest než kdokoli jiný. Jako důvěryhodný svědek potvrzuje, že „Římané se s péčí starali o věci, na které brali Řekové malý ohled, jako byly cesty…“ Vysvětluje také, v čem byli tak tvořiví, a píše: „Cesty vedli krajinou prokopávajíce hory a zasypávajíce údolí…“.
Najdi Vídeň a Bratislavu na staré mapě
Najdeš na nejstarší dochované římské mapě (jmenuje se Peutingerova mapa, pochází z počátku císařství a byla dochována v kopii z 13. stol.), kde leží dnešní Vídeň a Bratislava?
Pomůcka: Na jejich místě se ve starověku nacházely lokality Vindobona a Gerulata.
Římská literatura a její recepce
Římané bývají vnímáni jako velmi praktičtí správci svého území, kteří dokázali zásobovat svá města kvalitní pitnou vodou na velké vzdálenosti, odvádět z měst odpad kanalizačním systémem, který by jim ve středověku mohli závidět, po pevných cestách celého římského impéria rozvážet poštu i zboží rychlostí, která by obstála přinejmenším ještě v 19. století. O kultuře jejich lázeňství by mohly snít i dámy z královského paláce mocné královny Viktorie.
A jak by vypadala moderní kuchyně či obývací pokoj bez Vitruviem zachyceného římského systému stavebnictví „pro člověka“?
(Schválně si přilož předloktí ke kuchyňským dvířkám. A postav se k lince. Překvapení? Odpovídá délkou i výškou, že?! A jen díky tomu se do skříněk nádobí skládá tak pohodlně a bezpečně.)
Obohatili ale Římané moderní společnost i něčím jiným, než svým unikátním technologickým know-how? Pokud procházíš naším kurzem, již dokážeš jmenovat mnohé z římského dědictví, zatím ale zůstala stranou oblast, která možná není důležitá pro bezprostřední přežití ve fyzickém slova smyslu, ale z dlouhodobého hlediska má pro nás stejný, ne-li větší význam – oblast literárního dědictví, psaného textu, jehož účelem je slovy největšího řečníka Říma Cicerona „poučit, pohnout a potěšit“. A právě to potěšení, odborně vyjádřeno estetická kvalita zasazená do postupně se rozšiřující sítě literárních textů, mezi nimiž panují vztahy vzájemné návaznosti a příbuznosti, je něčím, co nás zasahuje, když čteme knížku, sledujeme film či velkolepý muzikál, ale třeba i tehdy, když s kamarády točíme humorný skeč na youtube.
Jak konkrétně ovlivnila římská literatura další literární tvorbu?
Není přeceňována? A co Řekové? Nezačíná snad evropská literatura od Homéra?
Ano, máš pravdu, "vynálezci" západní literární tradice jsou opravdu Řekové, kteří jako první zaznamenali své zpěvy o vášnivých sporech bohů a dobrodružstvích bájných hrdinů do písemné podoby a stanovili podobu většiny literárních výtvorů, tzv. literární žánry. Jejich myšlenky a texty v originální podobě však Evropa objevila teprve až ve 13. století. I když nevíme, “co by, kdyby”, je jisté, že západní literatury by se bez Římanů vyvíjely jinak a my bychom netrnuli hrůzou, když Montek Romeo nechtěně probodne Kapuleta Tybalta, ani když Julie procitne ze strnulosti, která měla budit zdání smrti, a zděšeně zjistí, že se Romeo u její domnělé mrtvoly otrávil.
Římané sice řecký svět mocensky ovládli, řecká kultura a literatura jim však natolik učarovala, že svou vlastní literární tradici zahájili překladem řeckých dramat a Homérovy Odysseie a rozvíjeli napodobováním a později i sebevědomějším překonáváním velkých řeckých literárních vzorů. Pěstovali všechny řecké žánry a přidali i jeden svůj, drsný osobní útok na domnělého protivníka představujícího nějakou neřest, veršovanou satiru. Pokud jsi někdy četl(a) nějakou báseň Karla Havlíčka Borovského, tak už ses se smělou satirou seznámil(a).
Jak přijal antickou literaturu středověk?
Od Římanů převtělené řecké klasiky převzal středověk, který postupně v učencích z řad mistrů na univerzitách i vzdělaných kněží probudil zájem o to poznat původní, řecké texty. Několik středověkých pokusů o obnovu nejrůznějších stránek antické vzdělanosti, tzv. renesancí (povědomí o nich není příliš rozšířené), uzavřela renesance poslední, italská (tu již nepochybně znáš), která začala cíleně pátrat po velkých literárních dílech antiky, středověkem zčásti zapomenutých, zachovaných v klášterních knihovnách někdy i jen náhodou.
Jak vypadala antická knihovna?
Knihovna antického vzdělance rozhodně nevypadala stejně jako ta dnešní. V antice se totiž literární díla zapisovala velkými písmeny, tzv. majuskulí, na papyrové svitky: několik metrů dlouhé pruhy slisovaných vláken egyptského šáchoru.
Při čtení pak lidé svitky jednoduše odvíjeli a přečtenou část znovu svíjeli do ruličky. Taková četba dávala ovšem textům zabrat, vlastně i jen jejich skladování, a svitky snáze podléhaly zubu času.
Kniha obdobná dnešnímu typu (tzv. kodex) vzniká díky helénistickému vynálezu nové psací látky, pergamenu, který byl vyráběn vyděláváním zvířecích kůži (např. kůže oslí). Křesťané kodex začali zčásti používat i proto, aby se odlišili. Ještě v antice byly texty postupně přepsány do kodexů a minuskule (malá písmena) a v této podobě se dostaly do rukou středověkých opisovačů; právě jejich opisy jsou základem dnešních vydání.
Jak antická literatura přežila do nové doby?
To, zda příslušné literární dílo překonalo vzdálenost věků i kultur, záleželo na mnoha okolnostech, např. na tom, jak bylo už v antice rozšířené a kolik existovalo jeho opisů, zda náhodou nevyhořely knihovny v obdobích nejrůznějších výbojů, zda si středověcí křesťanští opisovači dílo vybrali, kolik chyb do něho zanesli apod. Když dnes připravujeme vydání antického díla, musíme prohlédnout všechny existující rukopisy, vzájemně je srovnat a zrekonstruovat pravděpodobnou podobu původního díla. Správně bychom také měli do komentáře popsat i všechny rozdíly mezi jednotlivými variantami textu.
Za nejvýznamnější římské autory byli už v antice považováni básník Vergilius a řečník Cicero.
Vergilius: mozaika básníka se svitkem eposu Aeneis v rukou, obklopeného Múzou Kleió a Melpoméné.
Jejich díla se stala základními učebními texty a byla hojně napodobována. Ciceronský styl byl zárukou úspěchu každého řečníka i kazatele, a to nejen ve středověku. Vergiliovi pak ne náhodou vzdal poctu jako jedinému “pohanovi” ještě ve středověku Dante Alighieri ve své monumentální Božské komedii, když z něho udělal svého průvodce po pekle a očistci (jen do nebe ho jako pohana pustit nemohl).
Obraz Dante a jeho světy od Domenica di Michelino (1465, Florencie, katedrála Santa Maria del Fiore, levá boční loď; Dante se svým dílem v ruce, napravo od něho Florencie, nalevo peklo, vzadu očistec a nahoře ráj).
Vynikajícího renesančního spisovatele Giovanniho Boccaccia zase oslovili římští autoři románů; jeho Dekameron obsahuje příběhy z Petroniova Satyrikonu i Apuleiových Metamorfóz čili Zlatého osla. Přední renesanční dramatici Christopher Marlowe a William Shakespeare a o století mladší "velcí klasicisté" Jean Racine, Molière či Pierre Corneille našli pro změnu inspiraci v Plautových a Terentiových komediích i Senekových tragédiích. A kde by byl bez svých antických zdrojů romantický bouřlivák Johann Wolfgang Goethe či jeho kolega Friedrich Schiller, na to snad raději ani nepomyslet.
Stejně je tomu i v literatuře moderní: antických vzorů se literatura prostě nechce vzdát, jak dokazuje například James Joyce ve svém Odysseovi. Antika však obohatila naši literaturu nejen jako studnice námětů, ale svým bystrým žákům z dalších věků nabídla i literární postupy a motivy. Jak jinak lze například vyřešit situaci v dobrodružném vyprávění, když se zdá, že už je vše ztraceno, než nechat zasáhnout proslulý nástroj antické tragédie: “boha ze stroje” (deus ex machina)? Je jasné, že dnes už to nebude ozbrojená Athéna, ale třeba orli, kteří v Pánovi prstenů od J. R. R. Tolkiena přiletí zachránit vojáky Středozemě i Froda a Samvěda Křepelku. A od fantasy se můžeme dostat k lehčím žánrům, kde svou stopu zanechaly trochu překvapivě i Caesarovy Zápisky o válce galské, které se staly zdrojem alternativních dějin se všemi půvabnými hříčkami a vtípky v komiksové sérii Asterix a Obelix. Asi tušíš, že náš výčet je hrozivě neúplný – zatím jsme nezmínili všudypřítomné ozvuky antiky v Harrym Potterovi, ani inspiraci antickou literaturou v opeře, filmu, výtvarném umění, anebo v počítačových hrách. Podat vyčerpávající seznam je ovšem nemožné, protože antická literatura je všude kolem nás. Stačí se do ní začíst a pak už budeš její stopy snadno nacházet sám nebo sama.
Sedm svobodných umění aneb co Římané způsobili nebohým školákům
Nesnášíš ve škole matematiku a geometrii? Nebo spíš výklad gramatiky, sloh a dějepis? Tvůj negativní vztah k některým předmětům by se možná mohl začít rozpouštět, když se dozvíš, jak dlouho již otravují život žáků a studentů.
No – upřímně, některé opravdu dlouho. Dítě z dobře situované římské rodiny sice nepodléhalo Rámcovému vzdělávacímu programu Ministerstva školství jako ty, ale mělo zpravidla ambiciózní rodiče, kteří ve svém potomkovi viděli budoucího právníka či správce provincie a byli ochotni pro to udělat cokoli. Třeba mu naordinovat hned několik povinných předmětů po dobu několika let, a nakonec ho ještě poslat do Athén nebo do Alexandrie, aby pochytil něco z filozofie a prohloubil si znalosti řečtiny.
A tak se stalo, že určitý, ne vždy stejný okruh disciplín byl považován za základní vzdělání svobodného římského občana, a proto se těmto disciplínám začalo říkat svobodná umění. Jejich počet a výběr se pevně zafixoval až od 5. století díky roztomilé encyklopedii jinak neznámého autora Martiana Capelly. Martianus považoval za svobodná umění sedm disciplín – gramatiku, rétoriku, logiku, matematiku, geometrii, astronomii a hudbu (Martianus však používal termín harmonia, kterým označoval principy hudby vyjádřené matematickými poměry). A při tom už zůstalo. Jeho encyklopedie hrdinsky přežila mezi tím 0,1 % knih, které se nám odhadem z antiky dochovaly, a potom už "jen" trpělivě čekala na své vzkříšení. To "jen" nakonec trvalo přes 400 let...
Díky komu se Martianův koncept svobodných umění ujal?
Martianovo pojednání o jednotlivých disciplínách je orámováno pohádkovým příběhem o tom, jak se chce bůh Merkur oženit s pohlednou pannou jménem Filologie. Je tu ovšem problém – Filologie nepatří mezi bohy. Shromáždění olympských bohů je ochotno jim dát požehnání, pokud ze sebe Filologie vyvrhne velké množství knih, a stane se tak nesmrtelnou. Merkur ukáže, že o svou manželku opravdu stojí, a jako svatební dar si pro ni připraví právě sedm panen, představujících sedm svobodných umění.
Martianovo pojetí sedmi svobodných umění okouzlilo dva křesťanské autory. V 6. století to byl bohatý Říman Cassiodorus, žijící na území státu již uváděných Ostrogótů. Poté, co se vzdal úřední kariéry na ostrogótském královském dvoře, stal se nadšeným benediktinem a na svém vlastním pozemku v jižní Itálii si postavil klášter. Tedy ne jenom pro sebe, pozval si tam i další řádové bratry a pro jejich poučení napsal encyklopedii o Bibli a sedmi svobodných uměních.
Naše road movie pokračuje o pár desítek let později v hispánské Seville, 3 000 km daleko od Cassiodorova kláštera, kde jeho encyklopedie zaujala tamějšího biskupa Isidora natolik, že se na jejím základě rozhodl napsat svoji vlastní encyklopedii. Nové dílo bylo daleko obsáhlejší, zahrnovalo všechny možné oblasti lidského poznání a lidské činnosti, kolik si jich jen dovedeš představit (včetně vaření a válčení), ale sedmi svobodným uměním Isidor rezervoval to nejdůstojnější místo – na začátku celé encyklopedie. Jeho dílo bylo v následujících dobách neuvěřitelně populární, stejně jako Isidor sám – asi netušíš, že i v tomto okamžiku nad tebou Isidor bdí. Od roku 2001 je totiž patronem internetu, tak se na něho v případě nouze neváhej obrátit.
Nedlouho před rokem 800 se Martianova encyklopedie stala ve Franské říši oblíbenou četbou a k nejlepším klášterním a katedrálním školám v zemi patřily právě ty, kde se vyučovalo všech sedm umění. Pod krycím názvem „umění“ se však tyto disciplíny probojovaly i do vysokého školství a ve 12. století již máme v Evropě hned několik univerzit, které mají svou artistickou fakultu, kde se všechna umění (artes) povinně studují. Každý, kdo chtěl být lékařem, teologem či právníkem, musel tedy nejprve pět let zápasit s týmem vzdělaných, krásně učesaných a oblečených panen – přesně tak totiž Martianus kdysi popsal jednotlivá umění a inspiroval tak řadu středověkých i renesančních umělců.
Už je ti asi jasné, proč my, jakožto dědicové této kultury, se musíme všichni prokousat předměty, které jsou považovány za základní vědění, a potom teprve si můžeme za odměnu vybrat, co budeme studovat...
Byzanc
Nepřišli odtud Cyril a Metoděj na Velkou Moravu? Ano, přišli. Tou dobou už ale Byzantská říše měla za sebou více než pět století existence a před sebou šest dalších. Obyvatelé Byzance mluvili řecky, ale sami sebe nazývali Římany (Rhómaioi) a svou říši právem považovali za přímou pokračovatelku starověké Římské říše. Hlavním sídlem císaře pozdější Východořímské říše se stalo město, které založil už císař Konstantin Veliký a pojmenoval je po sobě Konstantinopolis, Město Konstantinovo.
Vybral si strategické místo v Bosporské úžině na místě původní řecké osady Byzantion a po celý středověk byla Konstantinopol, dnešní Istanbul, politickým, náboženským a kulturním centrem impéria. Svého největšího územního rozmachu Byzantská říše dosáhla v 6. století za vlády císaře Justiniána I., kdy území impéria zahrnovalo téměř celé Středomoří, pobřeží Černého moře a sahalo až k okraji Kavkazu.
Byzanc plynule navázala na vysoké standardy římského světa – vzkvétala tam kultura, literatura i vzdělání založené na antických základech. I díky tomu již v prvních stoletích existence říše vznikaly stavby, jež budily úžas v návštěvnících ze Západní Evropy i východu. Některé z nich stojí dodnes – za všechny jmenujme propracovaný systém opevnění.
Jak to s Byzancí dopadlo?
Právě slavný chrám byl od svého vzniku centrem a hlavním svatostánkem křesťanského světa a jeho patriarcha autoritou, která vysílala učence šířit víru daleko za hranice Byzantské říše – třeba k nám na Velkou Moravu.
Během své jedenáct staletí dlouhé existence byla Byzantská říše překážkou, která stála v cestě východním dobyvatelům před vpádem do Západní Evropy. Byzantská vojska se tak musela potýkat s vpády Peršanů, Arabů a Turků, často za cenu velkých územních ztrát. Samotná metropole říše však byla za celou dobu dobyta jen dvakrát. Poprvé paradoxně žádným z východních agresorů, ale západními rytíři Čtvrté křížové výpravy v roce 1204. Ti město vyplenili a poničili a mnohá umělecká díla odvezli na západ, především do Benátek.
Z této události už se Byzantská říše nikdy plně nevzpamatovala. Vzrůstající moc osmanských Turků již byla nad síly oslabené říše, kterou ve 14. století tvořil jen zlomek původního historického území. V roce 1453 osmanský vládce Mehmed II. dobyl Konstantinopol a udělal z ní hlavní město Osmanské říše. Té říše, která se o několik staletí zastavila až před branami Vídně.
Recepce římského práva v Evropě
Římané byli výborní právníci, římské právo se tak stalo základem, na který navazují evropské (a dokonce i některé mimoevropské) státy dodnes. Když se římská říše rozdělila na západní a východní polovinu, pokračoval vývoj římského práva v obou jejích částech. Ve východořímské říši dosavadní právo sepsali a uspořádali. Tento soupis, jehož hlavní část se nazývá Digesta, se poté stal základem studia římského práva i v západoevropských zemích (zejména Itálie a Německo, ale též Francie, Nizozemí, atd.). Tím se římské právo rozšířilo skoro po celé Evropě. Když poté evropské státy pronikaly do mimoevropských zemí, ať už formou obchodu či kolonizace, přinášely s sebou i římské právo. Proto se dnes s římským právem setkáváme nejen v Evropě, ale i ve vzdálených státech Afriky, Asie a Severní i Jižní Ameriky.
Východořímská říše
Ve východořímské říši nechal císař Justinián v letech 529–533 sepsat dosavadní právo. Tento soubor se skládal ze tří částí, z nichž největší a nejvýznamnější byla tzv. Digesta. Z Justiniánova textu byl pořízen řecký výtah (tzv. Ekloga) a v 10. století, byly latinské texty převedeny do řečtiny (tzv. Basilika), obsahově se však stále jednalo jen o mírně pozměněné římské právo. Římsko-byzantské právo pak mělo dlouhodobě vliv na východní polovinu Evropy (např. v Řecku se používalo až do roku 1946).
Itálie
K obnovení zájmu o římské právo v západní polovině Evropy došlo poté, co byl roku 1070 nalezen ve Florencii rukopis obsahující text Digest. S rozvojem univerzit (zejména Bologna) a hospodářským vzestupem severní Itálie v souvislosti s nastupující renesancí se římské právo začalo znovu odborně zkoumat. Zároveň se opět začalo používat v praxi jakožto právo, které je společné pro všechna města v Itálii, která se považovala za nástupce antické římské říše.
Německo
Podobně jako v Itálii tomu bylo i v Německu, jehož státy tvořily tzv. Svatou říši římskou. Německý přístup k římskému právu tak navazoval na činnost italských právníků. Následně se Němci snažili o nové systematické uspořádání římského práva, což na konci 19. století vyústilo ve vytvoření nového občanského zákoníku. Tím se tedy přestává u soudů aplikovat přímo římské právo, zároveň však jeho vliv pokračuje zprostředkovaně díky tomu, že jednotlivá ustanovení zákoníku z něj vycházejí. Německý občanský zákoník (stejně jako jiné zákoníky, vycházející z římského práva, zejména francouzský, rakouský a švýcarský) se stává inspirací, z níž vycházejí i další státy. Tak se například Japonsko při tvorbě svého zákoníku rozhodlo použít německý zákoník jako vzor – jeho prostřednictvím je tedy i japonské právo ovlivněno právem římským.
Francie
Francouzští právníci, tzv. humanisté, se o římské právo zajímali rovněž. Na rozdíl od Itálie a Německa pro ně však nebyla stěžejní myšlenka návaznosti státu na antiku, nýbrž vysoká kvalita římského práva. Snažili se proto římskoprávní texty zkoumat moderními vědeckými metodami. K tomu jim pomáhalo i jejich výborné vzdělání, takže nepracovali jen s textem Iustiniana, ale i s dalšími texty, a to včetně řeckých, které v Itálii nezkoumali.
Nizozemí
Protože mnozí francouzští humanisté patřili mezi tzv. huguenoty, museli Francii opustit. Většinou odešli do Nizozemí, kde pokračují ve své vysoce odborné práci, zároveň se však snaží i o praktické uplatnění svých poznatků, čímž vzniká tzv. škola elegantní jurisprudence. Římské právo se tímto způsobem šíří i do nizozemských kolonií. To je zvláště patrné v dnešní Jihoafrické republice, kde platnost římského práva přetrvala i dobu anglické nadvlády (byť sami Angličané římské právo přejímali jen v omezené míře), a platí tam dodnes (tzv. subsidiárně, tedy pokud např. nějaký novější zákon nezavedl změnu).
Český občanský zákoník
Naše právo bylo římským právem ovlivňováno již od středověku. Roku 1811 byl v Rakouském císařství, jehož jsme byli součástí, přijat občanský zákoník, který vycházel z římského práva. Tento zákoník platil i v meziválečném Československu. Za komunismu byly přijaty jiné zákoníky, jejichž cílem bylo odpoutat se od dosavadní česko-rakouské (a tím i římskoprávní) tradice. Po pádu komunismu se začal připravovat nový občanský zákoník, který byl přijat roku 2012. Jeho hlavním inspiračním zdrojem byl právě rakouský zákoník – důsledkem toho i náš současný zákoník obsahuje spoustu pravidel pocházejících z římského práva. To může mít i praktické dopady – pokud totiž nějakému ustanovení našeho zákoníku nerozumíme (což se stává poměrně často), můžeme pochopit, o co jde, když se podíváme, jakým způsobem v dané situaci postupovali Římané.
Další evropské a mimoevropské státy
Pokud jde o jiné evropské země, studovali jejich právníci často na univerzitách např. v Itálii či Německu, když se poté vrátili domů, přinášeli s sebou i římské právo. Ve východní a částečně i střední Evropě je znatelný rovněž vliv byzantsko-římského práva. Kromě toho se římské právo šířilo z Evropských států i do dalších oblastí, které měly s Evropou kulturní styky. Proto se dodnes setkáváme s římskoprávními pravidly po celém světě – kromě již uvedeného Japonska a Jihoafrické republiky též v Jižní Americe (která byla kolonizována zejména Španělskem a Portugalskem) či bývalých francouzských koloniích (zejména Louisiana v USA, Québec v Kanadě).
Archeologické nálezy u nás
V době, kdy Římané poprvé překročili Dunaj, nežili už u nás keltští Bojové, třebaže antické prameny nadále naši zemi nazývali Boihaemum, domov Bojů. Novými obyvateli se stali germánští Markomani, žijící v Čechách a částečně na Moravě a jejich východní sousedé Kvádové, jejichž sídla zasahovala také na Slovensko. Podle Caesara se na našem území nacházela velmi úrodná půda ap ta lákala osadníky.
Pozornosti Římanů tito noví obyvatelé neunikli. Náčelník Markomanů Marbod byl u nich vychován a získal od Římanů titul krále. Z germánských kmenů vybudoval velkou říši. Jeho moci se Římané nakonec začali bát a chtěli jej vojensky zlomit. K tomu však nedošlo.
Proč k tomu nedošlo?
Zabránilo jim v tom povstání na jejich vlastním území a po porážce římských legií ve známém Teutoburském lese r. 9. n. l. nebylo už na dobývání Marobudova území pomyšlení. Marobud byl však nakonec vyhnán vlastními lidmi, protože je chtěl ovládat pevněji, než byli dosud zvyklí.
Nadále užívali Římané spíše politiky poskytování výhod určitým vybraným náčelníkům Markomanů nebo Kvádů, a, jak sami tvrdí, podporovali je spíše penězi (a římským luxusním zbožím) než zbraněmi.
Jaké zboží náčelníci dostávali?
Mezi římskými importy a dary byly časté soupravy k pití vína (a dovoz vína z jejich nálezů vyplývá tedy také), jídelní soupravy, jemná červená keramika zdobená reliéfy, výrobky římských sklářů nebo šperky. Časté jsou také nálezy římských mincí.
Nová situace nastala ve 2. polovině 2. stol. n. l. Na naše území připutovaly další kmeny, spojily se s Markomany a Kvády a způsobili Římanům mnoho škod v tzv. markomansko-sarmatských válkách. Trvaly zhruba 15 let a velká část jejich vedení dolehla na známého „filozofa na trůně“, císaře Marka Aurelia. Pohyboval se na Moravě i na Slovensku.
Za nich vznikl také systém opevnění na hradisku u Mušova (nyní katastr Pasohlávky) a o pohybu římských vojsk po Moravě až k Jevíčku svědčí jejich archeology objevené dočasné pochodové tábory.
Kde se nacházely římské tábory?
Na Moravě byly dosud objeveny dočasné tábory na lokalitách Na pískách, Ivaň, Přibice, Charvátská Nová Ves (vše poblíž Mušova), ale i v Brně-Modřicích, Olomoucí, Hulíně a Jevíčku. Ze všech římských stavebních počinů vyniká komplex staveb na Mušově-Hradisku. Byly zde dřevěné i kamenné vojenské i civilní objekty včetně lázní vytápěných podpodlažním topením, dílny na výroby a opravy zbraní, vojenská nemocnice. Na lokalitě Mušov byl objeven také tzv. královský hrob významného představitele Germánů u nás. Mezi 200 hrobovými přídavky byl také bronzový kotel s držadly ve tvaru bust mužů, jejichž účes byl ozdoben tzv. svébským uzlem (Kvádové patřili do velké rodiny kmenů, nazývaných svébské).
3. stol. se postupně stále víc stávalo érou, kdy Římané přecházeli vůči cizím kmenům, „barbarům“, do obrany. Hranice na Rýnu a Dunaji, severní limes Romanus, byla barbarskými bojovníky stále častěji překračována.
Ve 2. polovině 4. stol. vyvrcholilo tzv. velké stěhování národů. Germáni, postupující ze severozápadu na jihovýchod se setkali s proudem Hunů a dalších kmenů, postupujících z východu na západ.
Co víme o stěhování národů z pramenů?
Citát z dopisů sv. Jeronýma, současníka vrcholícího velkého stěhování národů: "Již dvacet a více let je mezi Konstantinopolí a Julskými Alpami prolévána římská krev. Malou Skythii, Makedonii, Thrákii, Dardanii, Dácii, Thessalii, Achaiu, Épeiros, Dalmatii a celé Pannonie pustoší, rozchvacují a olupují Gótové, Sarmati, Kvádové, Alani, Hunové, Vandalové a Markomani… Římský svět se hroutí…"
Historik 4. stol. Ammianus Marcellinus píše: "Zatímco se to v zahraničí dálo, rozšířily se děsivé zvěsti, že… na celém prostranství, které se táhne od Markomanů a Kvádů až k Pontu (Černé moře) bylo nenadálou silou vyhnáno ze svých sídel množství barbarských národů a ty se potulují se svými rodinami roztroušeně kolem Istru (Dunaj). … Když se v té době otevřely závory našich hranic a barbarská cizina chrlila houfy ozbrojenců jako Etna řeřavý popel…"
Za bouřlivého velkého stěhování národů se změnilo i obyvatelstvo našeho území a těchto změn postupně využili Slované, kteří se k nám začali stěhovat zhruba od přelomu 6. a 7. stol. n. l.
Jak to bylo s kmeny na našem území?
Z Kvádů se větší část přidala k Vandalům a sarmatským Alanům, kteří ustupovali před Huny. Nakonec se tito Kvádové usadili až na severozápadě dnešního Španělska, kde po roce 411 vytvořili své království, které se udrželo do r. 585, kdy podlehlo jiným Germánům, Vizigótům... Menší část Kvádů žila v římské provincii Pannonii. Markomani se posunuli na jih a spolu s dalšími kmeny se podíleli na vzniku Bavorů.
Na našem území se ovšem v této době objevily nové kmeny. Langobardi, z nichž většina roku 568 odešla do Itálie, někteří zde však zůstali, jak svědčí nedávno objevené velké a nikoli chudé langobardské pohřebiště z 2. pol. 6. stol. (v Kyjově).
Na Moravě a Slovensku sídlili po r. 455 Herulové, kteří odešli počátkem 6. stol., pravděpodobně také ne beze zbytku. Naše území však za těchto okolností přesto nabízelo lákavé podmínky pro usídlení Slovanů.
