5. Jak Římané mluvili?

Jak vypadal jazyk Římanů?

Gallia est omnis divisa in partes tres, quarum unam incolunt Belgae, aliam Aquitani, tertiam qui ipsorum lingua Celtae, nostra Galli appellantur. (Caesar, Zápisky o válce galské 1, 1)

Takto vypadá latina, jazyk, kterým mluvili Římané a další obyvatelé římské říše. Její jméno je odvozeno od Latia, kraje v okolí Říma, v němž žili Latinové. Latina je indoevropský jazyk a má s češtinou mnoho společného, zná například skloňování a časování. Má ovšem jen 6 pádů, zato 6 slovesných časů. Oproti češtině je však latina chudší na souhlásky. Ve své klasické podobě neznala c, č, ž, dž, š. Psané c se vyslovovalo jako k, slavný řečník Cicero (1. stol. př. n. l.) byl tedy oslovován [Kikero] a Galové bojovali v téže době s římským velitelem [Kaisarem], tedy Caesarem. Naše výslovnost [Cicero] a [Cézar] je výsledkem pozdějšího vývoje.

Latinská abeceda, kterou používáme i my dnes, má dlouhou historii. V průběhu 8. stol. př. n. l. převzali Řekové od Féničanů jejich hláskové písmo. To se velmi rychle dostalo spolu s řeckými kolonisty na území staré Itálie v oblasti neapolského zálivu. Od Řeků pak převzali písmo Etruskové a ti je v průběhu 7.–6. století př. n. l. předali dalším národům, které v té době obývaly území staré Itálie.

Nejstarším dochovaným dokladem abecední sekvence v Itálii je slonovinová psací tabulka z Marsiliana d´Albegna, datovaná 670–⁠630 př. n. l.

V době klasické čítá latinská abeceda celkem 21 písmen: ABCDEFGHIKLMNOPQRSTVX (na rozdíl od české abecedy nepoužívá háčky ani nevyznačuje dlouhá písmena čárkami, znak V zachycoval jak samohlásku /u/ tak také souhlásku /v/. Znak C i K se vyslovoval jako /k/).

Latinské písmo - kapitála a kurzíva

V antice se v latině nerozlišovala velká a malá písmena, tak jak jsme zvyklí dnes, psalo se pouze velkými písmeny, tj. kapitálami. Postupně se latinské písmo vyvíjí do dvou základních forem. Prvním z nich je kapitála, dochovaná hlavně na nápisech vytesaných do kamene nebo vyrytých do kovu.

Římskou kapitálu lehce přečteme i dnes. Druhým typem písma používaným v antice je kurzíva, tedy zběžné písmo, které se používalo na měkkých materiálech pro rychlé psaní a záhy převládlo na papyru, pergamenu, psacích tabulkách nebo na olovu. S kurzívou se však můžeme setkat i na jiných materiálech, zvl. na nápisech z Pompejí a Herkulánea, vyškrábaných do omítky.

Na co se v antice psalo?

 na papyrové svitky (dlouhé pásy vyrobené z šáchoru papírodárného, v antice ještě nemají podobu naší knihy, psalo se na ně rákosovým perem)

na pergamen (sušená a hlazená zvířecí kůže, psalo se na ni také perem a inkoustem)

na povoskované dřevěné psací tabulky (nápis se vyškrábal rydlem)

na keramiku (nápis se vyškrábal nebo namaloval), případně na střepy keramiky

monumentální, náhrobní a stavební nápisy se tesaly do kamene

texty zákonů a vyhlášek se ryly do kovových desek

z Pompejí a Herkulánea se dochovaly také nápisy vyryté do zdí, tzv. graffiti (viz kurzíva), nebo na zdech namalované tzv. dipinti.

---

Byly v latině nějaké dialekty a slangy?

Latinsky mluvilo množství lidí na velkém území a ze všech sociálních vrstev, proto nepochybně měla – stejně jako moderní jazyky – dialekty, profesní slangy i formální a neformální podobu. Hispánec mluvil jistě jinak než rodilý Říman, otrok či venkovan jinak než senátor a řečník používal jiný jazyk na soudě a jiný doma. Příliš toho ale o těchto varietách nevíme, protože se nám dochovala především vysoká literatura, která je na nářeční i hovorové prvky chudá. Jsme v podobné situaci, jako kdybychom si o češtině dělali obrázek na základě děl Karla Čapka a dalších předních spisovatelů, k nimž bychom přidali několik kuchařek, příruček pro kutily, domácího lékaře, nějaké soukromé dopisy a nápisy načmárané na zdech a veřejných záchodcích. Mluvená latina je nenávratně ztracena a můžeme na ni usuzovat jen na základě toho, co proniklo do písemných památek, jako jsou dopisy, odborné příručky, spisy některých křesťanských autorů, méně vzdělaných lidí nebo nápisů.

---

Měnila se latina v čase, nebo zůstávala téměř stejná?

Latina se jako každý jazyk měnila a vyvíjela. Na konci tohoto příběhu jsou románské jazyky, v nichž žije latina dodnes. Vývojové tendence, které se naplno projeví v románských jazycích, lze vystopovat už v latině. Mohou se projevovat jako „chyby“ na nápisech nebo v dílech některých poklasických a pozdních autorů (z 2. až 8. stol. n. l.). Například nacházíme-li opakovaně tvary jako filie místo „správného“ filiae („dcery“) či presente místo praesente („přítomný“), víme, že ae vyslovované původně [ai] se začalo vyslovovat jako [e] a autoři nápisů či textů je zapsali „chybně“ stejně jako ostatní hlásky e. Z latinských slov tak začíná vystupovat jejich budoucí románská podoba.