2. Legie a císař
V první polovině 2. století n. l. se Řím ocitl na vrcholu svých sil. Území pod přímým římským vlivem se rozprostíralo od břehů Atlantiku po Kaspické moře, od Rýna a Dunaje po africkou Saharu.
Řím „cézarů“
Po porážce Marka Antonia a egyptské královny Kleopatry, kterou se uzavřelo dlouhé období občanských válek na konci republiky, zůstala rozhodující moc nad všemi římskými legiemi i provinciemi v rukou jediného muže – Gaia Iulia Caesara Octaviana, zvaného později Augustus (Vznešený). Augustus a jeho nástupci se o moc nad říší ještě formálně dělili se senátem, což se projevilo v rozdělení provincií na císařské a senátní.
Dvě fáze císařství
Od roku 27 př. n. l. do roku 284 n. l. se římský císař označoval jako princeps (první občan státu), odtud název tohoto období principát. Státním zřízením v této době byla fakticky monarchie, která ale měla specifickou podobu: Římané svůj režim rádi prezentovali jako pokračování republiky. Do určité míry to byla pravda, většina politických institucí zůstala zachována, senát fungoval jako zastara (ač byly jeho pravomoci císaři často omezovány) a císař byl formálně jedním z občanů. Vývoj však nezadržitelně spěl k monarchii absolutní, která oficiálně začíná s císařem Diocletianem na konci 3. století n. l. Císař se pak označoval jako dominus (pán), v případě pohanských císařů dominus et deus (pán a bůh). Toto období se nazývá dominát a na římském západě končí rokem 476 n. l.
Imperator Caesar Augustus
Dnešní označení „císař“ je odvozeno z vlastního jména slavného římského politika a vojevůdce Gaia Iulia Caesara (100–44 př. n. l.), jenž byl adoptivním otcem prvního císaře Octaviana Augusta a po smrti byl prohlášen za boha. Jméno Caesar původně používali příslušníci císařské rodiny, kteří s ním měli nějakou rodinnou spojitost, postupně se však stalo pouhým titulem, který získávali všichni císařové bez ohledu na příbuznost.
Ve většině světových jazyků se však jako základní označení pro císaře používá termín odvozený z jiné součásti císařského jména, a to z titulu imperator, který byl původně udělovaný vojevůdcům za velká vítězství v bitvách.
Součástí císařské titulatury se stalo také čestné jméno Augustus, které původně udělil senát za zásluhy o stát Octavianovi. Dodnes se s ním můžeme setkat jako s osobním jménem v různých jazycích – např. francouzské křestní jméno Auguste nebo anglické příjmení Austin (z varianty Augustinus).
V mnoha moderních jazycích přežívají jména Octaviana Augusta a Iulia Caesara v kalendáři – již Římané na jejich počest pojmenovali sedmý a osmý měsíc roku Iulius a Augustus.
Přiřaď moderní jazyk k termínům:
Augustus a Velká Germánie
Augustus (27 př. n. l. – 14 n. l.) vedl řadu bojů proti Germánům a nebýt nešťastné porážky v Teutoburském lese (poblíž dnešního města Osnabrück na severozápadě Německa), rozšířil by nejspíš hranice říše hluboko za řeku Rýn.
Germáni tehdy sídlili i na českém území (kmeny Markomanů, Kvádů) a s Římany nebyli vždy jen v konfliktu, po celou dobu císařství docházelo k čilému obchodnímu styku. Nejvýraznější stopy zanechali Římané na našem území v době vlády císaře Marka Aurelia (161–180 n. l.).
Více se dočteš v kapitole 4.
Římský recept na světovládu – integrace
Římané byli nejen zdatní válečníci, ale také politici a stratégové. Nedělali rozdíl mezi příslušníky různých národů na území říše – na správě státu se teoreticky mohl podílet kdokoliv, rozhodující bylo mít římské občanství, a jeho udělováním Římané na rozdíl od Řeků zase tolik nešetřili. Druhou podmínkou bylo vlastnit dostatečný majetek: vždyť i takový chod měst, která byla pro hospodářský život říše klíčová, hradili volení úředníci povětšinou z vlastní kapsy. Ale dělali to rádi a města díky tomu kvetla. Tedy než přišla hospodářská krize (3. století n. l.).
Římské občanství
Občanství mohl získat provinciál nebo jakýkoliv cizinec od císaře za zásluhy o Řím – tak k němu přišel kupříkladu slavný židovský historik Flavius Iosephus, který původně bojoval s židovskými povstalci proti Římu. Jinou možností byla služba v pomocných jednotkách římské armády (auxilia), zde však bylo třeba odsloužit 25 let. O občanství bylo také možné si požádat. Římané udělovali občanství nejen jednotlivcům, ale i celým městům, která potom zřizovala samosprávu po římském vzoru.
Čím víc bylo ale občanství udělováno, tím víc klesala jeho prestiž a význam. Aby se člověk stal „někým“ v římském světě, k tomu už ke konci 2. století nestačilo vlastnit občanství, bylo potřeba také patřit k vyšším společenským vrstvám – občanská společnost se začala striktně dělit na „vyšší“ a „nižší“ občany (latinsky honestiores, humiliores).
Císař Caracalla roku 212 n. l. udělil občanství všem svobodným obyvatelům říše a zlé jazyky tvrdily, že to udělal jen kvůli většímu zisku z daní.
Řím jako starověký „melting pot“
Římské vojenské působení bylo od počátku výrazně doplňováno působením kulturním. Provinciálové přijímali římský způsob života a římské civilizační výdobytky – docházelo k tzv. romanizaci. Před polovinou 2. století n. l. dosáhla říše nejen největšího územního rozsahu, ale na vrchol dospěl také proces politického a kulturního propojování jednotlivých částí říše: řečníku Ailiu Aristeidovi po právu připadalo, že říše je vlastně jeden velký městský stát, ve kterém vládnou občané.
Hranice říše
Augustus si přál, aby jeho následovníci nepřekračovali rozsah římské říše, kterého dosáhla za jeho vlády, ne všichni to však dodrželi, například císař Claudius připojil jako provincii Británii nebo císař Traianus provincii Dacii (dn. Rumunsko). Kde to bylo možné, tvořily hranice říše přírodní překážky – řeky, pohoří. Ty byly doplňovány postupně budovanými opevňovacími prvky, jako byly vojenské tábory, strážní věže nebo palisádová opevnění a příkopy. Opevňování hranic dosáhlo vrcholu za císaře Hadriana (117–138 n. l.), který nechal postavit tzv. Hadrianův val na severu dnešní Anglie. Systém římského hraničního opevnění označujeme jako limes Romanus (limes – křižná stezka).
„Vy jste dokázali, že označení „římský“ nepatří pouze jednomu městu, ale že je to název jakéhosi společného národa.“
Ailios Aristeidés (155 n. l.)
Dnešní římská Evropa
Porta dextra - moderní připomínka jedné z bran legionářského tábora Vindobona v dnešní Vídni
Legie byly za císařství rozmístěny nastálo v provinciích. Kolem jejich táborů vznikalo i civilní osídlení a mnohá moderní evropská města stojí právě na těchto základech.