1. Legie a senát
Jaká byla cesta, kterou musela urazit obec o rozloze 15 km², aby se stala nejen pánem Itálie, ale celého Středomoří? Jak se projevovala v praxi římská zásada „Rozděl a panuj“?
Romulus a ti druzí. Řím královský
Podle známé legendy bylo město Řím založeno 21. dubna 753 př. n. l. Dnes již víme, že k tomu, aby se malá pastýřská osada stala městem se vším všudy, bylo třeba víc než jednoho dne, ba celých staletí. Na proměně seskupení vesnic na pahorcích v bažinaté krajině u řeky Tiberu v městský stát se výrazně podíleli i sousední Etruskové, z jejichž národa také pocházeli poslední králové, kteří vládli Římu. Římský král měl zvláštní postavení – nevládl totiž poddaným, ale občanům (vedle nichž tu byli ovšem také otroci a osvobození otroci – propuštěnci). Jeho poradním sborem byl aristokratický senát.
New York starověké Itálie
Řím byl od počátku otevřený různým kulturním podnětům: jeho bájní zakladatelé, bratři Romulus a Remus, byli podle pověsti potomky krále Latinů, který svůj původ vedl až k Trójanu Aeneovi (Trója – město na severozápadním pobřeží dnešního Turecka). Aby Romulus získal obyvatele do svého města, otevřel prý azyl a přijímal i uprchlíky a pronásledované. Formování římské kultury ovlivnily kontakty s Řeky, kteří měli své kolonie v jižní Itálii a na Sicílii, a s ostatními italickými kmeny sídlícími v kraji Latiu a okolí.
Od králů ke konzulům
Poté, co vyhnali posledního etruského krále, protože vládl tyransky, rozhodli se Římané již nesvěřovat nejvyšší moc jedinému člověku a založili republiku (z latinského res publica, věc veřejná).
SPQR
Zkratka, s níž se setkáme hojně i v dnešním Římě, výstižně vyjadřuje, kdo podle Římanů republice vládl: senatus populusque Romanus – senát a lid římský. Římané si zakládali na tom, že se na správě státu podíleli aristokraté i běžní občané: lidová shromáždění volila každoročně úředníky (magistráty), kteří úřadovali nejméně ve dvojici (princip kolegiality), aby se nikdo nemohl stát samovládcem – nejvýše stála dvojice konzulů. Jedinou výjimkou byl diktátor, který byl jmenován pouze výjimečně, když byl stát v ohrožení, a to ještě jen na dobu šesti měsíců. Úředníci nepobírali plat, výkon funkce byl pro ně ctí (čest – latinsky honos). Vysloužilí úředníci zasedali v senátu, počínaje tím nejnižším, kvéstorem, který měl různé finanční kompetence (srov. dnešního kvéstora na univerzitách). Lid hlasoval o návrzích zákonů předkládaných úředníky, senát měl nejvyšší dohled nad zahraniční politikou a náboženstvím.
Od Tiberu k Alpám
Prvním kroky mladé republiky směřovaly k získání převahy mezi množstvím národů obývajících Itálii. Římané během bojů s různými kmeny (Samnité, Řekové, Keltové na severu...) budovali systém, který jim umožnil s minimálním počtem úředníků ovládat rozsáhlé území: obce a kmeny k sobě poutali smlouvami o spojenectví, také udílením občanských práv, přičemž jim ponechávali samosprávu. Tito spojenci je za to museli podporovat zejména vojensky.
Hlavním strůjcem vojenských úspěchů mladé republiky byla pěchota složená z občanů, slavné legie, podporovaná jízdou a pomocnými oddíly spojenců.
Do konce republiky získala celá Itálie až po Alpy římské občanství.
Slož si pohled na ústřední náměstí města Říma, forum Romanum, centrum politického života římské republiky.
Města
Na rozdíl od moderních dějin slovo kolonie označuje v římských dějinách samosprávné město založené Římany, které požívalo určitého stupně občanských práv (plnoprávné byly tzv. římské kolonie, méně práv měly kolonie latinské). Pokud Římané udělili určitý stupeň občanských práv a samosprávu již existující osadě, označovala se potom jako municipium (odtud např. dnešní anglické nebo francouzské přídavné jméno „municipal“ – „obecní, městský“). Až do pozdní republiky bychom tyto typy měst našli pouze v Itálii.
Z Říma do Athén
Na moře se Římané pořádně pustili během první války s foinickým městským státem Kartágem (v dnešním Tunisku) v polovině 3. století př. n. l. a slavili úspěch – získali tak své první provincie, Sicílii, Sardinii a Korsiku. Během 2. století př. n. l. se pak vydali do východního Středomoří, ovládli Řecko a nakročili směrem na Přední východ. Svého hlavního soupeře v západním Středomoří, Kartágo, srovnali se zemí roku 146 př. n. l. a založili první provincii v Africe. Římští tradicionalisté, jako byl Marcus Porcius Cato starší nebo později historik Sallustius, si stěžovali, že přijímání kulturních podnětů od Řeků a bohatství, které Řím získával na východě, způsobuje změkčilost a mravní rozklad. Římská kultura však stykem s tou řeckou nesmírně získala.
„Podmaněné Řecko si podmanilo hrubého vítěze a vneslo kulturu do rolnického Latia.“
Horatius (po roce 13 př. n. l.)
Provincie
Termín označuje území náležející Římu, které je pod přímou správou římského senátu a lidu, z Říma je sem zpravidla na období jednoho roku posílán správce. Správou provincií byli od určité doby pověřováni úředníci, kteří skončili výkon úřadu ve městě Římě. Jednalo se o bývalé praetory a konzuly. Provinciemi se stávala pouze území mimo dnešní pevninskou Itálii, jedinou výjimkou byla provincie Gallie Předalpská (území mezi Alpami a Apeninami).
Řím a jeho středomořské „panování“
Správcové provincií stejně jako běžní městští úředníci nedostávali plat, mnozí se proto snažili si co nejvíce přilepšit na úkor provinciálů. Římané si ale význam provincií uvědomili poměrně brzy, a již v polovině 2. století př. n. l. schválili první z řady zákonů proti vydírání provincií. Asi nejznámějším příkladem odsouzení za tento zločin je správce Sicílie Gaius Verres, kterého r. 70 př. n. l. usvědčil tehdy ještě ne tolik známý řečník Marcus Tullius Cicero. Provinciálové museli na rozdíl od římských občanů platit pravidelné daně, které byly důležitým zdrojem příjmů římského státu. Výběr daní ale také neprobíhal vždy řádně – pronajímaly si ho soukromé společnosti (tzv. publikáni), které často provinciály pro lepší zisk vydíraly.