4. Narozen příliš pozdě na úspěch?
Myslíš si, že datum nebo místo narození ovlivní skutečnost, zda se v budoucnu staneš profesionálním sportovcem? Nebudu tě napínat – ovlivní! A voodoo to rozhodně není!
„Když Belgická fotbalová federace v roce 1997 změnila normy stanovující výběrový měsíc pro ročník a posunula jej ze srpna na leden, adekvátně se posunula i data narození mladých fotbalistů, které trenéři nejčastěji identifkovali jako talentované a kteří se prosazovali v mládežnických soutěžích.“
Proč tomu tak je, asi netřeba sáhodlouze vysvětlovat. Protože ve většině sportů nastavily federace a svazy systém mládežnických kategorií ve smyslu jednoletého postupu (U11, U12, U13…), umožnily tím sportovcům narozeným začátkem roku (leden, únor) využít řady výhod oproti těm, jež se narodili koncem roku (prosinec).
Vezměme si například dva basketbalisty soutěžící v kategorii U11. Jeden je však narozen v lednu, kdežto ten druhý v prosinci. „Lednový“ basketbalista je ale téměř o rok starší, což zapříčinilo jeho vyšší vzrůst, vyšší úroveň síly a rychlosti. Zároveň během tohoto roku získal více zkušeností, což se projevilo v jeho lepších mentálních schopnostech. Nemá problém na sebe v klíčových momentech utkání vzít zodpovědnost. To vše zapříčinilo fakt, že nastoupil i do několika zápasů ve starší kategorií. Na rozdíl od svého „prosincového“ spoluhráče má tedy mnohem více prostoru pro zlepšení. To se projeví tím, že právě starší jedinec bude mít mnohem větší předpoklady pro to, aby byl vybrán v kategorii U14 do regionálního výběru, což mu dodá motivaci do zlepšování. Jedinec narozený koncem roku pak kvůli tomu, že tolik nehrál a neměl možnost získat dodatečnou motivaci, s basketbalem v šestnácti letech skončí. Tedy ještě dřív, než se tito dva spoluhráči biologicky vyrovnají.
Celý tento fenomén je pak v anglickém jazyce znám pod souslovím relative age effect.
„Co to pro nás znamená? Pokud jsme narozeni v lednu či únoru a zároveň jsme nejlepšími hráči/hráčkami v týmu, neusněme na vavřínech. S největší pravděpodobností jsme lepší proto, že jsme zkrátka biologicky starší než naši “prosincoví” spoluhráči. Makejme dále!“
Pokud jsme naopak narození na konci roku, vytrvejme. Dříve nebo později se biologicky dorovnáme a jelikož máme za sebou mnohem více dřiny, abychom udrželi krok se staršími spoluhráči, odrazí se to pozitivně na našem odhodlání v budoucnu. A navíc – sportovní svazy a federace už tuto problematiku řeší, takže je pravděpodobné, že nás tento nechvalně známý trend mine.
Nepřímo se na fenomén relative age effect váže rozdílná rychlost dospívání jako takového. Každé jedno dítě se totiž po fyzické i mentální stránce rozvíjí jiným tempem a není jakkoliv správné v žákovských či dorosteneckých kategoriích vyvozovat soudy o budoucím potenciálu jedince. Výzkumy ukazují, že ve dvanáctém roku života může být biologický rozdíl mezi dětmi až čtyři roky.
I s touto skutečností by měli trenéři a rodiče pracovat, až budou hodnotit výkony svého dítěte či svěřence, respektive porovnávat jeho výkony s ostatními vrstevníky. Této pasti se naštěstí pro něj vyhnul bývalý legendární útočník Manchesteru United Ole Gunnar Solskjaer, který dle vlastních slov přestal růst až v jednadvaceti letech. Na základě jeho mladického vzezření, které měl i v dospělosti, a chladnokrevnosti v pokutovém území si dokonce vysloužil přezdívku Babyfaced assassin (zabiják s dětskou tváří).
Za nejznámější příklad chyby v posouzení talentu je pak považován pravděpodobně nejlepší basketbalista v historii Michael Jordan, který byl vyhozen ze středoškolského týmu pro nedosahování dostatečné úrovně.
Věk a vrcholová kariéra
Ani rychlé dospívání nemusí být vždy výhodou. Své o tom ví ruská tyčkařka a držitelka několika světových rekordů Yelena Isinbayeva. Tato atletka ještě v patnácti letech provozovala gymnastiku, nicméně pro její výšku už v tomto útlém věku musela na doporučení trenéra s gymnastikou skončit. Údajně jí hrozila vysoká pravděpodobnost zranění.
Isinbayeva tak se sportem, v němž se stala legendou, začala až v patnácti letech. A je více než pravděpodobné, že by se tak kvalitní tyčkařkou nikdy nestala, kdyby neměla gymnastické základy.
Pamatujme, že výsledky v dětských, ale i mládežnických a dokonce i juniorských kategoriích mají jen velmi malou výpovědní hodnotu z hlediska budoucí, vrcholové kariéry.
A jak je to s místem narození?
Ovlivní pravděpodobnost, zda se stanu profesionálem, i velikost města, v němž jsem se narodil?
Při zkoumání místa narození profesionálních hráčů basketbalu, ledního hokeje a golfu v USA a Kanadě zjistili, že optimální velikost města pro rozvoj sportovců je mezi 1000 a 500 000 obyvateli.
To nasvědčuje závěru, že oblasti s menší populací poskytují lepší podmínky k dosažení špičkové úrovně v daném sportu než prostředí velkoměst (výzkum byl proveden v USA a Kanadě, kde mají patrně trochu jinou definici pro velkoměsto a maloměsto). Je pravděpodobné, že tu hraje roli řada faktorů. Například adolescentům v menších komunitách se dostává kvalitnější sociální podpory, mají širší prostor pro seberealizaci a zažívají méně konfliktů s ostatními než jejich vrstevníci z větších měst. Navíc menší města mohou poskytovat zázemí, které více napomáhá rozvoji sportovních schopností a dovedností. Obvykle v nich také bývá nižší kriminalita a nabízejí tak více bezpečného rekreačního prostoru. Je třeba ale dodat, že závěry těchto studií nebyly doposud potvrzeny mimo severoamerický kontinent.
„Zkrátka a dobře, je hezké, že ve velkoměstech mají děti každý den organizované sportovní vyžití s nejdražším vybavením. To ale patrně nenahradí vnitřně motivované “řádění” venku, při němž dítě bezděčně rozvíjí hned celou řadu kondičních schopností a motorických dovedností.“
Prokletí časopisu Sport Illustrated
Sports Illustrated je sportovní časopis, na jehož titulní straně se objevují sportovci, které něco zajímavého spojuje. Kromě slávy a patrně i jisté úrovně atraktivity je to také skutečnost, že od vydání daného čísla zpravidla zažili pokles formy ve své kariéře. Jak je to možné?
Byť laická veřejnost nabízí řadu vysvětlení – od „zvýšeného“ tlaku na mentální stránku sportovce až po voodoo - pravda je úplně jinde. Ve skutečnosti jde o regresi k průměru – podává-li hráč jeden rok extrémně dobré výsledky, je vysoká pravděpodobnost, že další rok budou tyto výsledky mírně horší.
Vezměme si jako příklad mladou dvacetiletou tenistku, která již disponuje jistými schopnostmi a dovednostmi, díky nimž se může řadit mezi světovou špičku. Není však nejlepší, a tak by jí případná výhra na jednom z grandslamů přinesla zvýšenou mediální pozornost. Tou může být například rozhovor s časopisem Sports Illustrated. K danému vítězství jí však jen její kvality nestačí, a tak musí jít „štěstíčku“ naproti. A to tak, že ji v rozhodujících chvílích například spadne míček na čáru, podaří se ji dvě esa v řadě a její soupeřce se naopak nepodaří nic. Nedostatek kvalit k triumfu tedy nahradí tímto „štěstím“. Protože je ale celá řada kvalitních dvacetiletých tenistek aspirujících co nejvýš, není žádným zázrakem, že ono štěstí bude mít pouze jedna.
Tato naše tenistka na základě kombinace svých kvalit a „štěstí“ vyhraje grandslam, načež se stane středem pozornosti časopisů (kupříkladu Sports Illustrated). Po interview se zmíněným časopisem je však statisticky vysoce pravděpodobné, že jí v následujícím grandslamu v klíčovém utkání míček „nebude poslouchat“, párkrát spadne za čáru a udělá dvě dvojchyby v řadě. Načež vypadne už ve čtvrtfinále. A zažije tak pokles výkonnosti.
Je však evidentní, že tenistka zkrátka nezažila nic jiného, než zcela normální kolísání formy zapříčiněné statistickými zákonitostmi (laicky řečeno náhodou). Proložme ale toto kolísání formy rozhovorem se Sports Illustrated, který si pro svůj rozhovor vždy vybere mladého a momentálně úspěšného sportovce, a máme tu prokletí.
