5. Jak pracovat se strachem?
Všichni to známe. Strach nás dokáže rozhodit v tu nejméně vhodnou chvíli. Proč se to ale vůbec děje? A co s tím? A víš, čí přítomnost na závodě či zápase je pro rozvoj mentálních dovedností výhodnější? Přítomnost matky, či otce?
Pro zdravý mentální rozvoj jedince je na zápasech či závodech výhodnější na základě dosavadních studií přítomnost matky, a to z důvodu sníženého pociťovaného tlaku na výkon. Jinými slovy řečeno, pokud na naše zápasy a závody chodí tatínci, kteří se rozčilují při každém nesprávném hvizdu rozhodčího, má to negativní vliv na naši schopnost zvládat strach. Takto výsledkově orientované tendence našich autorit jsme schopni zvládat až od určitého věku (cca od 15 let nejdříve). Pokud je máme před očima dennodenně už ve dvanácti letech, může se to negativním způsobem odrazit i na našem mentálním zdraví ve vztahu k našemu sportu.
Na druhou stranu je třeba nezaměňovat přespřílišnou ambicióznost se zdravou podporou. Podpora a lehký (!) tlak na mladého sportovce ze strany rodičů je totiž také třeba. Už jenom proto, že samotná benevolence ze strany rodičů také může mít (a patrně i bude) negativní důsledky na mladého sportovce.
Zjisti více: Chceš skutečný příklad k výše napsaným řádkům?
„Caroline,“ začal jednou rozhovor tatínek s bývalou světovou jedničkou v tenise Caroline Wozniackou, „udělám všechno, co potřebuješ k tomu, aby ses v tenise neustále zlepšovala. Zavezu tě kamkoliv budeš potřebovat a ujistím se, abys měla příležitosti se zlepšovat. Ale musím určitě vědět, jestli to chceš. Musím si být jistý. Budu tě tahat na kurty a nutit tě brzo ráno vstávat na tréninky. ALE JEN, JESTLI TO CHCEŠ TY. Pokud jo, odevzdám ti maximum.”
Jak tedy pracovat se strachem?
Asi bychom mohli začít tím, co nedělat. Obecně se doporučuje neříkat si: „Nebojím se.“ Pokud si totiž něco takového v duchu říkáme, do našeho podvědomí se dostává myšlenka, že se vlastně je čeho bát.
„Nemysli na fialovou žirafu! Haha, nachytal jsem tě! A se souslovím „Nebojím se.“ je to podobné. Podvědomí neumí pracovat s negacemi. Ideální je se jim vyhýbat.“
Patrně nejlepším způsobem je svůj strach verbalizovat – jinými slovy řečeno, mluvit o něm. Mnoho dětí, ale i dospělých se za své emoce stydí a raději je nevyjadřují navenek. Potlačují je. A strach je v tomto odvětví vlajkovou lodí, odkud dost možná plynou tendence si říkat „nebojím se“. Už samotný otec psychoanalýzy, Sigmund Freud, kdysi řekl, že potlačené emoce nezmizely, jsou pouze pohřbeny hluboko v podvědomí, načež se vrátí v mnohem horší podobě. Rodák z Příbora tím patrně narážel na výskyt psychosomatických onemocnění, jako jsou třeba zažívací potíže či vypadávání vlasů – k těm je však od zažívání chronického stresu blíže, než si myslíš!
Tip: Opravdu je důležité se o svých emocích bavit, sdílet je s někým. A pokud nás z nějakého důvodu nechtějí vyslechnout ani rodiče, ani trenér či kamarádi, není žádnou ostudou navštívit odbornou pomoc, která je na tento problém vyškolená.
Zjisti více: Přerámování strachu
Za zajímavý lze při práci se strachem považovat také experiment americké psycholožky Mary Cover Jonesové. Ta se v roce 1924 pokusila vyléčit u tříletého Petra fobie z bílých myší, králíků a vlněných předmětů. Jonesová umisťovala bílého králíka stále blíž k Petrovi v době, kdy si hrál s jinými dětmi nebo když jedl (opět příjemný podnět). Strach byl na základě této behaviorální techniky odstraněn, lépe řečeno přerámován.
Další informace si můžeš dohledat pod pojmy behaviorismus či systematická desenzibilace.
Co to pro nás sportovce znamená? Pokud máme z něčeho na zápasech a závodech strach, načež jej překonáme (tedy vystoupíme z komfortní zóny), je velká šance, že nás za to trenér či rodiče odmění, nebo pochválí. Nám se vyplaví dopamin (ten už známe coby hormon novosti, ale říká se mu také odměňovací hormon) a skrz tento příjemný zážitek začneme, zjednodušeně řečeno, postupem času dokonce čelení strachu vyhledávat.
„Každý den zkus překonat nějaký menší strach. Když se ti to podaří, poroste v tobě důvěra, že překonáš i ty větší.“
Využij své pověrčivosti
Člověk je, bohužel, nebo bohudík, tvor pověrčivý. Když věříš, že ti něco pomůže, tak ti to opravdu s největší pravděpodobností pomůže. Odborně se tomuto jevu říká placebo efekt. Jedná se tedy o jakousi slepou víru v cokoliv, co by ti mohlo v aktuální situaci alespoň teoreticky pomoct.
Tohoto jevu si musí být vědomi třeba vědci na naší Lékařské a Farmaceutické fakultě, když zkoumají nový lék. Bylo totiž prokázáno, že už pouhé podání jakékoliv neléčivé látky, která však pacientovi byla interpretována jako účinná, může zlepšit stav onoho pacienta. Aby tedy skutečně objevili nový účinný lék, je nutné, aby jeho účinnost byla větší než účinnost placeba.
Tip: Co z toho plyne pro tebe?
Pořiď si klidně nějaký talisman pro štěstí. Nebo si odříkej před závodem nějakou modlitbu. Klidně si vymysli nějaký rituál – třeba že vždy vkročíš na hřiště pravou nohou. Kreativitě se meze nekladou. Celá řada profesionálních sportovců výše zmíněné příklady mimochodem používá.
Placebo
Efekt placebo působí na všechny lidi, míra účinku placeba se však může individuálně lišit. Bylo kupříkladu zjištěno, že podání neléčivé látky ve formě injekční stříkačky má vyšší úroveň účinnosti než podání stejné látky coby pilulky. Patrně to má co dočinění s prožitím větší bolesti, jinak řečeno s větší úrovní přinesené oběti. Tento princip jsme už ale mohli poznat při práci s motivací – pokud něčemu obětuješ spoustu času, finančních prostředků nebo tvé hrdosti, už si jednoduše ani nepřipustíš, že by daná věc nefungovala.
Na každý pád je důležité zmínit, aby jsi nevěřil všemu, o čem ti kdo navykládá, že ti pomůže s tvými problémy. Jinak vzato – placebo efekt může mít opravdu pozitivní vliv na tvou sebedůvěru či schopnost překonat strach. Spoléhat se však, že ti vyléčí zlomenou ruku, by příliš moudré nebylo.
Co to je imaginace?
Jednou z technik, jak lze také zvládat strach, je imaginace. I o ní už toho bylo, minimálně na půdě vědy, napsáno mnoho, ale častokrát pokulhává její užití v praxi. My už ji však známe z úplně první kapitoly, kde jsme se dozvěděli, že někteří sportovci ji vědomě užívají při práci na svých motorických schopnostech.
U techniky imaginace můžeme vycházet ze skutečnosti, že naše podvědomí ne zcela úplně rozpozná rozdíl mezi realitou a představami. To lze poměrně dobře ilustrovat na našem prožívání snů, které se nám mnohdy zdají jako reálné. Proto tedy může do značné míry fungovat i vědomé užívání schopnosti představivosti při práci se strachem.
Chceš tedy vědět, jak taková imaginace v praxi vypadá? Najdeš ji v bonusovém textu!