2. Jak být do sportu motivován?
Než si vysvětlíme některé poznatky, jež by nám mohly zvýšit úroveň motivace do našeho sportování, přiblížíme si samotnou motivaci na poli sportu na celé řadě experimentů. Připraveni?
Vůbec první experiment s cyklisty již známe z minulé kapitoly. Co bylo ale vůbec příčinou těchto výsledků? Odpověď patrně hledejme v nechvalně známé části osobnosti zvané ego. Je to právě tato část naší osobnosti, jež nás nutí být lepší než někdo jiný. Na základě jiného z výzkumů totiž vyšlo najevo, že sporty jako fotbal, basketbal či hokej, jsou mnohem více zatížené na vytváření ega, než je tomu například v atletice či horolezectví.
„Vysvětlit tuto skutečnost lze následovně: zatímco kupříkladu sprinter je sice také porovnáván na závodech s ostatními běžci, dostává po celou svou kariéru feedback i o svém vlastním zlepšení. Tedy ví, že loni zaběhl stovku za 11:55 a letos se zlepšil na 10:45. Sleduje tedy i své vlastní zlepšení. Fotbalisté, basketbalisté či hokejisté jsou ale odsouzení pouze na porovnávání s jinými. Tyto sporty jsou totiž nakonec vždy pouze o tom porazit někoho jiného. Do tohoto balíku sportů však nezahrnujeme pouze sporty kolektivní, ale jakékoliv, v nichž je cílem někoho porazit – tedy například i tenis nebo badminton.“
A to je například důvod, proč by učitelé tělocviku, trenéři, ale i rodiče, neměli hodnotit své mladé sportovce (tebe) prostřednictvím porovnávání (např. „Super, že jsi porazila Aničku.“). Zároveň není ani správné vztahovat hodnocení na osobnost – byť pozitivního charakteru. Jinými slovy řečeno, pokud budeme Aničce říkat, jak je talentovaná či šikovná, prokážeme jí tím akorát medvědí službu. Je tomu tak z toho důvodu, že těmto řečem uvěří, načež na sobě přestane pracovat. Přestane být motivovaná.
Pokud chce trenér za každou cenu někoho hodnotit, měl by být feedback vztažen na výkon jako takový. Kupříkladu "Dobrá práce", "Líbí se mi, jak se snažíš" či "Příště tu přihrávku namiř na hráče na kraji hřiště". Vůbec nejlepším způsobem na úkor samotného hodnocení je ale ptát se svých svěřenců, jak by ohodnotili svůj výkon. Tedy místo posledního příkladu se zeptat: "Jak by ta přihrávka mohla příště vypadat ještě lépe ?". Tímto si svěřenec sám dojde ke správné odpovědi, načež si ji i lépe zapamatuje.
Co mám teda dělat, abych byl motivovanější?
Pojďme se ale vrátit zpět k motivaci jako takové a zejména tomu, co ovlivnit můžeme. Obecně vzato je vysoká vnitřní motivace do jakékoliv aktivity postavena zejména na respektování těchto aspektů: zájmy, potřeby, hodnoty, emoce, vlastní čas atd. Jinými slovy, na respektování celé osobnosti jako takové. Pokud respektujeme jakoukoliv svou nejen základní biologickou potřebu, nutí nás to být proaktivními a na základě toho také spokojenějšími. Pokud tedy nejen tyto aspekty, ale i naši osobnost jako takovou budeme bezmezně respektovat, budeme do různých aktivit vnitřně motivovaní.
Tip: Co to pro tebe znamená? Vyber si svůj sport ty sám. Nech si poradit od rodičů, prokonzultuj možnosti i s kamarády, ale konečné rozhodnutí o tom, zda chceš hrát florbal nebo badminton, by mělo být jen na tobě. Jen tak totiž budeš vidět v dané aktivitě smysl.
Nezapomeň, že už samotným rozhodnutím začínáme být za něco zodpovědní. A pokud jsme za něco zodpovědní, nutí nás to postupem času onomu rozhodnutí stále více obětovat. Třeba Cristiano Ronaldo se v jedenácti letech odstěhoval od rodičů z Madeiry, aby mohl hrát v Lisabonu. Oběť, kterou přinesl, mu nedala na výběr nic jiného, než se stát elitním fotbalistou. Dokud totiž máme „vzadu v hlavě“ plán B, C, Y…, pravděpodobnost, že aktivitě nedáme 100 %, ba že dokonce „couvneme“, se významně zvyšuje. Tohle je patrně i důvod, proč pravěký člověk mnohdy obětoval svým Bohům své úrody či zvířata. Vytvářel si tak závazek pro co nejlépe „odžitou” budoucnost.
„Všem největším úspěchům předcházela ztráta či porážka. Žádný muž, ani žádná žena se nestali mocnými nebo krásnými bez předchozího utrpení. Teprve až když ztratíme naprosto vše, jsme svobodní dokázat naprosto vše.“
Filip II. svému synu Alexandru Velikému
Mám si stanovovat cíle?
Problematika stanovení cílů není úplně jednoznačná. Jinými slovy řečeno, důležitou roli hraje věk sportovce, jeho ambice, skutečnost, jak moc jej daný sport baví či samotné důvody, proč by si cíle měl stanovovat.
Tip: Vycházejme z toho, že je vůle vyčerpatelná...
Představme si Honzu, který v životě nesportoval a z nějakého neidentifikovatelného důvodu se rozhodl dát si novoroční předsevzetí (cíl) vztažené na shození několika kil. Stanovením tohoto cíle si ale pouze otestuje sílu své vůle. Jelikož je však vůle vyčerpatelná, je velká pravděpodobnost, že s danou aktivitou dříve, nebo později skončí. Tak na to ostatně poukazuje celá řada studií zaměřených na novoroční předsevzetí. Z nich vychází najevo, že až 80 % všech předsevzetí končí s únorem.
Kdyby našeho Honzu totiž sportování bavilo, patrně by nějaký sport vykonával už delší dobu, načež by nejspíš nikdy nebyl obézním. Stanovením cíle, novoročního předsevzetí se však emoční vazba k činnosti nevytvoří.
Cíle nicméně nejsou apriorně špatné. Pokud ti je ale méně než patnáct let, snaž se jim vyhnout obloukem. Nepotřebuješ je. Na druhou stranu, pokud jsi profesionální sportovec bez sebelimitujících tendencí a se silnou emoční vazbou k danému sportu, může být technika stanovení cílů jazýčkem na vahách mezi zlatou a stříbrnou medailí. Ideální je však si je stanovit na své vlastní zlepšení. Nebudeš si tedy stanovovat cíl, že budeš rychlejší než Petr, protože jeho výkon ve svých rukou nemáš. (Pokud mu tedy zrovna nechceš při běhu hodit klacky pod nohy.) Pokud si za každou cenu chceš stanovit nějaký cíl, tak se doporučuje jej vztáhnout na své vlastní zlepšení ve smyslu: “V aktuální formě zaběhnu 5 kilometrů za 50 minut, za půl roku to bude za 45 minut.”
Co to jsou ty sebelimitující tendence?
Víra v to, že si nezasloužím úspěch. Projevuje se to i v běžném životě – když ti například někdo pochválí tričko (na což je správná reakce poděkování) a ty odpovíš, že je přece ze sekáče, že to nic není. Takovou odpovědí dáváš najevo, že si nezasloužíš kompliment a v obecné rovině ani úspěch. To je mimo jiné důvod, proč tolik lidí nezvládne velkou výhru v loterii – mají pocit, že si ty peníze nezaslouží, neumí se k nim postavit. Ve sportu s tím souvisí syndrom vyhoření. Prostřednictvím kouče nebo trenéra se můžeš namotivovat, trénovat třikrát denně, ale když si tvé podvědomí nepřipustí úspěch, tak k němu nedojdeš. Je to, jako bys šlápl na plyn zabržděného auta. Odtud plynou i ona negativa při stanovení cílů. Můžeš se jimi namotivovat, ale pokud si úspěch nepřipustíš, mohou ti více vzít než dát.
Je možné, že za vytvoření sebelimitujích tendencí mohou částečně i rodiče a jejich výchova. Je to důsledek výroků typu: “Ty nikdy nebudeš fotbalista, nemáš po kom. Najdi si normální práci.”
Syndrom vyhoření
Fenomén syndromu vyhoření (burn-out) byl poprvé hlouběji rozebrán psychologem Freudenbergerem v roce 1974. Nejedná se o pojem vztahující se speciálně ke sportu, ale k práci všeobecně. Je charakterizován řadou symptomů – od neadekvátního chování z hlediska emočního až po nerealistická očekávání od sebe samého. Je spojován se stavem psychického i fyzického vyčerpání následujícího po vyčerpávajícím a dlouhotrvajícím stresu.
Celkovým důsledkem syndromu vyhoření může být pravý opak nadměrné úrovně motivace, a to její velmi nízká úroveň. Nejčastěji se ale projevuje ztrátou energie a idealismu, které vedou ke stagnaci, frustraci a apatii.
Za znaky syndromu vyhoření jsou považovány:
- přítomnost negativních emocionálních příznaků jako deprese, vyčerpání atd.,
- menší efektivita práce spojovaná s negativními postoji a z nich vyplývajícím chováním,
- je zjišťován i u jinak psychicky zdravých lidí,
- častěji se vyskytuje u profesí, pro které je charakteristický kontakt s lidmi.
Syndrom vyhoření tedy není pouhou únavou či výsledkem přetrénování. Jedná se o důsledek dlouhodobého nerespektování svých psychických potřeb ve prospěch potřeb jiných, pro mentální zdraví jedince ne tak důležitých – například budování kariéry či vydělávání peněz. I proto se tento fenomén u malých dětí téměř nevyskytuje. Jsou totiž z důvodu horšího abstraktního myšlení příliš egocentrické na to, aby dokázaly pochopit vydělávání peněz pro někoho jiného či potřebu stát se slavným i za cenu sebezničení. I přesto je ale nezbytné, aby trenéři mládeže informovali své svěřence o tomto fenoménu tak, aby mladí sportovci byli schopni v budoucnu na základě charakteristických rysů tento jev rozpoznat a začít s ním pracovat.
Zjisti více: Syndrom vyhoření a přetrénování v praxi profesionála
Podobné symptomy lze spatřit na příkladu bývalé basketbalistky, vicemistryně světa a mistryně Evropy Jany Veselé. Ta se se svými pocity svěřila magazínu Bez frází.
Tip: Kniha o motivaci
Zaujalo tě téma motivace? Pak doporučujeme tuto knihu, ve které se dozvíš rozšiřující informace k tomuto tématu!