1. Historie psychologie sportu
Jak psychologie sportu vznikla? Kdo byl u jejího zrodu? A k čemu mi její pochopení může být vhod, ať už jsem trenér, nebo sportovec různých výkonnostních kategorií?
Jako neoficiální počátek psychologie sportu se považuje rok 1898. Tehdy totiž Norman Triplett zorganizoval experiment s cyklisty, kteří měli zajet stejnou trať nejprve samostatně a posléze ve skupině. Zjistil, že časy cyklistů byly lepší, když závodili se svými konkurenty bok po boku, než když jeli stejnou trať sami. Jedná se o zlepšení výkonu na základě přítomnosti ostatních lidí (tzv. sociální facilitace).
„Opakované testy zjistily, že důvodem pro zlepšené výkony opravdu nebyl snížený odpor větru, ale změna úrovně motivace. Proč k této změně došlo, se dozvíme v následující kapitole.“
Velice zajímavý experiment spadající do naší oblasti pak v roce 1913 provedl francouzský profesor Max Ringelmann. Ten zjišťoval míru zapojení lidí ve skupině. Ve svém experimentu požádal muže, aby zatáhl za lano, jak nejsilněji může, přičemž sílu měřil siloměrem. Poté požádal dva muže, aby vykonali totéž. Stejným způsobem dále měřil tři muže, čtyři a tak dále. Měřením a výpočtem zjistil, že síla na jednoho muže klesala se zvyšujícím se počtem táhnoucích. Tedy, že se snížil individuální výkon. Takže neplatil předpoklad, že když jeden muž utáhne například 100 kg, 3 muži zákonitě utáhnou 300 kg. Ve skutečnosti autor studie zaznamenal následující: zatímco jeden 1 člověk utáhnul 100 kg (100 %), 2 pracovali pouze na 93 % (186 kg), 3 na 85 % a například u 8 lidí se zjistila motivační ztráta 51 %. Nejprve byly ztráty výkonu vysvětlovány absencí koordinace. Později bylo dokázáno, že ztráty výkonu byly opravdu způsobeny ztrátou motivace.
V následujícím desetiletí byl patrně poprvé užit termín sportovní psycholog. Za úplně prvního člověka, který byl nazýván sportovním psychologem, lze nejspíše považovat Colemana Griffitha. Tento americký psycholog se proslavil zejména svými publikacemi s názvy The psychology of coaching (1926) a The psychology of athletics (1928).
Důležitým milníkem pro celý obor bylo také založení Evropské federace psychologie sportu (FEPSAC) roku 1969. Od této chvíle přibývaly poznatky z oboru stejně rychle, jako se zlepšovaly časy profesionálních běžců. Například začala panovat shoda nad tím, kterak správně hodnotit své svěřence z pohledu trenéra. Zjistilo se, že fotbalisté jsou většími egoisty než vytrvalostní běžci. Anebo že pravděpodobnost, zda se dítě stane profesionálním sportovcem, je ovlivněna i datem jeho narození. Vše se dozvíme dále v tomto materiálu.
Jelikož řadíme psychologii sportu mezi aplikované psychologické disciplíny, je zřejmé, že celou řadu poznatků z psychologie jako takových můžeme poměrně jednoduše překlopit právě na pole sportu. Velmi řešenou je kupříkladu problematika motivace. Do ní pak můžeme zahrnout i pojem zvaný seberegulace. Ta byla poprvé prozkoumána v roce 1972 v rámci tzv. Marshmallow experimentu, jehož autorem je Walter Mischel. V něm bylo dětem nabídnuto, že si mohou vybrat mezi okamžitou odměnou v podobě jednoho marshmallow bonbónu, anebo bonbonů dvou, pokud po určitou dobu počkají. Byť mnoho dětí nějaký čas odolávalo, odměny v podobě druhého bonbonu se nakonec dočkala méně než jedna třetina. Fascinující bylo i chování dětí, kterým si pomáhaly k vědomému dosažení cíle. Některé kopaly do stolu, zavřely oči či si na bonbon dokonce i sedly.
Marshmallow experiment
Ale psychologie sportu není jenom o motivaci nebo seberegulaci. Kupříkladu jiný experiment se snažil dokázat účinky imaginace (laicky řečeno schopnosti představivosti) na dovednost basketbalistů trefovat se na koš. Jedna skupina hráčů skutečně házela míč na koš každý den po dobu dvaceti dní a jejich výkon byl ohodnocen první a poslední den. Druhá skupina byla také hodnocena první a poslední den, ale během celých dvaceti dní se hráči míče ani nedotkli. Třetí skupina byla hodnocena první den, potom si hráči každý den po dobu dvaceti minut představovali, že střílejí na koš. Když se netrefili, představovali si, že své hody opravují. První skupina, která skutečně trénovala dvacet minut každý den, zlepšila své skóre o 24 procent. Druhá skupina, která vůbec netrénovala, nezaznamenala žádné zlepšení. Třetí skupina, které trénovala jen ve své představivosti, zlepšila své skóre o 23 procent!
„I přes tyto fascinující výsledky je nutné vědět, že tento experiment byl jedním z prvních tohoto druhu a některými odborníky je zpochybňován. To však nic nemění na skutečnosti, že i imaginace je mnohdy uváděna nejen jako nástroj, jímž můžeme pracovat na svých motorických dovednostech, ale i jako nástroj, jak pracovat například se strachem. Pokud budeš číst pečlivě, dozvíš se jak!“
Psychologie sportu na každý pád neřeší pouze zlepšení své vlastní motivace či motorických dovedností jako takových. Protože existuje celá řada kolektivních disciplín, snaží se psychologie sportu zodpovědět kupříkladu i otázky ohledně týmové koheze či leadershipu.
Jak vypadá prohlubování týmové koheze v případě fotbalisty Ronaldinha?
Následující řádky jsou zpovědí španělského fotbalisty Andrese Iniesty, spoluhráče Ronaldinha z Barcelony. V ní popisuje telefonní hovor mezi těmito dvěma hráči, jenž se odehrál v noci před El Clasicem – tedy utkáním s Realem Madrid.
Ronaldinho: „Andresi, vím, že jsou tři hodiny v noci. Musím se ti ale s něčím svěřit. V červnu odcházím z Barcy. Brácha mi domluvil Real Madrid. Ty peníze jsem nemohl odmítnout. Jsi mladý, tak to snad pochopíš. Hlavně to ale, prosím, nikomu neříkej. Nikomu v šatně, ani v klubu. Nezraď mě. Věřím ti víc, než komukoliv jinému. Dobrou.“
Ani mi nedal čas na to jakkoliv zareagovat, popsal Iniesta.
Další den v šatně byla zvláštní atmosféra. Bylo až moc ticho. A všichni se vítali s Ronaldinhem tak, jak nikdy předtím.
Jakmile přišel čas utkání, Ronaldinho všem řekl: „Chlapi, čeká nás důležité utkání. Jsou silní, ale včera jsem zjistil, že jsme jako rodina. Každému jednomu z Vás jsem včera volal a sdělil, že v červnu odcházím do Realu. Nikdo ale nic neřekl. Radši jste o samotě trpěli, než někoho zradili. Myslím, že jsme připraveni. Budu tady ještě dlouho, nikam neodcházím.“
Ten zápas vstřelil Ronaldinho dvě branky, a dokonce i fanoušci Realu Madrid mu za výkon aplaudovali ve stoje. Zápas, jež se odehrál v hlavním městě Španělska, vyhrála Barcelona 3:0.
Z výše sepsaných řádků je tedy patrné, že se psychologie sportu zabývá zejména tréninkem, výkonností sportovce (jeho motivací, mentálními dovednostmi atp.), osobností trenéra a způsoby komunikace ve vztahu ke svěřenci či týmu jako takovému. Modernější odborníci se už rovněž snaží pracovat i se sebelimitujícími tendencemi či stavem flow. Všechny důležité praktické poznatky se dozvíme v dalších kapitolách.